upright=1.4|náhled|Rozloha Třetí říše v roce 1939, po anšlusu Rakouska, anexi Sudet a Česko-Slovenska Anšlus, (do reformy němčiny v roce 1996 psáno Anschluß, výslovnost dle IPA: ) je německý výraz pro připojení, do jiných jazyků převzaté jinak běžné slovo označuje připojení Rakouského státu 12. března 1938 k nacistickému Německu. Anschluss byl mezi prvními Hitlerovými kroky v jeho snahách vytvořit, nebo jak nacistická propaganda tvrdila, obnovit Německou říši a navrátit Německu všechna kdy ztracená nebo nově nárokovaná území. Jako i území ztracená po první světové válce (Versailleská smlouva) – tak v roce 1936 Německo získalo zpět západní část Porýní a Sársko.
Dne 11. března 1938 proběhl v Rakousku ozbrojený převrat, který vedl nacista Arthur Seyß-Inquart. Ten také povolal do země na pomoc německé vojsko. 12. března přijel do Rakouska Adolf Hitler, který vyhlásil připojení Rakouska k nacistickému Německu. V lidovém hlasování, které proběhlo 10. dubna 1938, vyslovilo 99 % hlasů souhlas s připojením.
Po anšlusu následovalo roku 1938 odstoupení Sudet, v březnu 1939 okupace Československa a na části jeho území protektorát. Ve stejném měsíci obsadila německá vojska litevské území Klaipėda (něm. Memelland, lit. Klaipėdos kraštas), také ztracené po první světové válce a 1. září napadla Polsko, čímž vypukla druhá světová válka.
Ve spojenci obsazeném Rakousku byla po válce 27. dubna 1945 zřízena prozatímní vláda. Samostatnosti dosáhlo v roce 1955, výměnou za neutralitu.
Předcházející události Myšlenka vytvoření jednotné říše německých národů se začíná objevovat již po rozpadu Svaté říše římské národa německého v roce 1806. Nejprve se uvažovalo o tom, že by v čele všech německých národů mělo stát Rakousko, tato myšlenka přežívala až do roku 1866. V této době se začalo oddělovat z jednotlivých rozdrobených států Prusko. Vzhledem k velkému posílení Pruska došlo k jisté rivalitě mezi těmito dvěma státními útvary, což mělo za následek rozpad velkých snů o jakési pangermánské říši. Další problém, který byl viděn některými německými státy, byl v mnohonárodnostním Rakousku, kde nežily pouze německé národy, a nic nenasvědčovalo tomu, že by se Rakousko snažilo těchto území zbavit.
Prusko, vědomo si své velké síly, započalo rozšiřovat svoji moc v německém spolku. To mělo za následek prusko-rakouskou válku, na jejímž konci Rakousko prohrálo a dostalo se do izolace. Oproti tomu Prusko vytvořilo severoněmecký spolek, který se stal základem pro Německé císařství v roce 1871. I přesto, že německý kancléř Otto von Bismarck sehrál velkou úlohu při utváření velkoněmecké říše nákupem jednotlivých německých států a porážkou Francouzského císařství, stále mu k dotvoření říše chyběly německé části Rakouska-Uherska, které by – po přistoupení ke sloučení s Německým císařstvím – muselo hrát podřadnou úlohu vůči Berlínu.
Další naděje na sjednocení přišla po první světové válce, kdy po rozpadu obou císařství mnohé země doufaly ve sjednocení v jednotný německý demokratický stát. To bylo opět zmařeno spojeneckými silami, které si vynutily v sérii dohod po válce zachování německé rozdělení na Výmarskou republiku a první Rakouskou republiku. Nicméně Rakousko v období mezi lety 1920–1931 se s víceméně skrytou touhou snažilo o sjednocení s Německem. To však bylo samotným Německem obvykle odmítáno.
Anšlus v roce 1938
Zájem Německa a Hitler náhled|upright=1.1|Rakušané přijali diktaturu Kurta Schuschnigga v roce 1934 s nadšením, ale ani to nezabránilo nepokojům a později anšlusu Na počátku roku 1938 se podařilo Adolfu Hitlerovi získat většinu moci v Německu a byl připraven splnit slib o vytvoření německého státu a o rozšíření „své“ říše. Proto začal vyvíjet jistý tlak na Rakousko, aby se připojilo k Německu, avšak to se zprvu začalo k tomuto sloučení stavět s odporem, vzhledem k vyhlídkám, které by Rakousko v říši čekalo. Ale později, 12. února t. r., se Hitler sešel s rakouským kancléřem Kurtem Schuschniggem v bavorském Berchtesgadenu a požadoval zrušení zákazu politických stran, zavedení politické svobody, propuštění všech členů nacistické strany a umožnění těmto lidem podílet se na vládě. V případě, že by Schuschnigg odmítl, musel by Hitler zasáhnout vojenskou silou. V souladu s Hitlerovými požadavky jmenoval rakouský kancléř pronacistického právníka Arthura Seyß-Inquarta ministrem vnitra a Edmunda Glaise-Horstenaua (muž číslo dva v rakouské nacistické straně, hned po Seyß-Inquartovi) ministrem bez portfeje.
Jak bylo řečeno, ještě před únorovým setkáním podléhala rakouská vláda tlakům z Německa, což vedlo k odvolání vrchního velitele rakouských ozbrojených sil Alfreda Jansy v lednu 1938. Hlavním důvodem k tomuto odvolání byla Jansova příprava scénáře na obranu Rakouska proti případnému německému útoku. Pro Hitlera se totiž stala možnost, že by Schuschnigg dokázal čelit německému tlaku, velmi nebezpečnou.
Během následujících týdnů Schuschnigg zjistil, že hlavní pracovní náplň nově jmenovaných ministrů je oslabit jeho autoritu. Proto se rakouský kancléř rozhodl, že získá podporu od Rakušanů ve jménu patriotismu a vlastenectví. Poprvé od 12. února 1934 (od rakouské občanské války mezi 12. a 16. únorem) se mohli konečně komunisté a socialisté objevit legálně na veřejnosti. Komunisté se připojili bezpodmínečně na stranu rakouské vlády a socialisté vyžadovali ještě nějaké výhody, než vládu podpoří.
Referendum Dne 9. března oznámil rakouský kancléř jako poslední možnost na ochranu rakouské nezávislosti termín konání referenda, ve kterém se mělo rozhodnout o připojení Rakouska, na 13. března. Aby Schuschnigg zajistil většinovou podporu pro možnost „ne“ v referendu, nechal zvýšit minimální věk na 24 let, protože potřeboval vyřadit z hlasovacího procesu mladé lidi, kteří převážně sympatizovali s nacistickou ideologií. Vyhlášení referenda bylo pro Schuschnigga riskantní z mnoha důvodů a jak se ukázalo hned další den, ani Hitler neměl v plánu sledovat referendum a případně zachovat Rakousku nezávislost. Prohlásil, že celé referendum je velký podvod, a z toho důvodu Německo nehodlá výsledek uznat. Jako nádavek německé ministerstvo propagandy vypustilo zprávy o tom, že v Rakousku vypukly nepokoje, a proto volá velká část rakouského obyvatelstva německé vojenské síly k nastolení pořádku. Schuschnigg okamžitě tyto zprávy dementoval jako falešné.
Hitler poslal rakouské vládě ultimátum 11. března, ve kterém bylo vyžadováno předání veškeré moci do rukou Rakouské nacionálně socialistické strany, nebo bude čelit invazi. Ultimátum mělo platnost do poledne a bylo prodlouženo o dvě hodiny. Hitler, aniž by čekal na odpověď, v jednu hodinu podepsal příkaz k invazi, jehož vyplněním byl o pouhou hodinu později pověřen Hermann Göring.
Schuschnigg hledal pomoc pro rakouskou nezávislost v hodinách během ultimáta, ale začal si uvědomovat, že možní velcí spojenci, jako Francie nebo Spojené království, nebudou ochotni učinit opatření proti německé invazi. Z toho důvodu přistoupil na rezignaci, povolil nacistům převzetí vlády, aby zabránil krveprolití. Mezitím rakouský prezident Wilhelm Miklas odmítl jmenovat kancléřem Seyß-Inquarta a obrátil se na jiné rakouské politiky, jako Michaela Skubla a Sigismunda Schiwaského, k obsazení uprázdněné pozice. Oproti tomu nacisté nelenili, a protože byli dobře organizováni, podařilo se jim během hodiny obsadit velké části Vídně včetně ministerstva vnitřních záležitostí, které kontrolovalo policii. Protože Miklas stále trval na nejmenování Seyß-Inqarta kancléřem a ten nemohl poslat z pozice rakouské vlády telegram o posily do Německa, začal být Hitler nervózní. Okolo desáté odpoledne Hitler vzdal čekání a vytvořil padělaný telegram volající o pomoc od východních sousedů. Kolem půlnoci, poté, co většina důležitých budov padla do rukou nacistů a většina členů staré vlády byla uvězněna, pověřil prezident Miklas Seyße-Inquarta postem kancléře.
Příchod německých vojsk náhled|Hlasovací lístek k referendu z 10. dubna 1938, který později uspořádaly německé okupační síly. Text hlasovacího lístku: „Souhlasíte se znovusjednocením Rakouska s Německou Říší, které bylo nastoleno 13. března 1938, a volíte stranu našeho vůdce Adolfa Hitlera?“ Ráno dne 12. března překročila 8. armáda německého wehrmachtu německo-rakouské hranice. Nesetkala se s žádným odporem rakouské armády, naopak byli němečtí vojáci vítáni Rakušany vřele, květinami, hajlováním a německými vlajkami, proto je také tento postup nazýván (květinová válka). Pro wehrmacht byla invaze první zatěžkávací zkouškou celého mechanismu. Přestože invazní jednotky byly mizerně koordinovány a komunikace mezi jednotlivými jednotkami byla špatná, dopadlo vše podle Hitlerových představ, protože žádné vojenské akce nebylo zapotřebí. Naopak se tato invaze stala poučením pro německé velitele, kteří se z těchto chyb poučili a nové postupy použili již například při obsazování Česko-Slovenska.
Auto s Hitlerem přejelo hranici kolem poledne u jeho rodiště Braunau. K podvečeru dorazil k Linci, kde byl přijat s nadšením na radnici. Atmosféra byla natolik hutná, že Göring v telefonním rozhovoru toho večera řekl:
Další Hitlerova cesta po Rakousku se změnila v triumfální jízdu, která vyvrcholila ve Vídni 2. dubna 1938. Zde se na Heldenplatzu shromáždilo na 200 000 Rakušanů, aby si vyslechlo Hitlerův projev k rakouskému anšlusu. Situaci v Rakousku komentoval Hitler později:
náhled|Davy vítají Němce ve Vídni Anšlus byl okamžitě právně stvrzen 13. března. Rakousko se, pod oficiálním názvem Ostmark, stalo zemí Třetí říše a Seyß-Inquart byl jmenován jejím místodržitelem. Referendum se konalo 10. dubna a podle oficiálních zpráv bylo pro připojení 99,73 % voličů.
Hitlerovy brutální metody na okleštění jakékoli opozice byly okamžitě zaváděny v týdnech před referendem. Dokonce ještě než překročil první voják hranice, dorazil Heinrich Himmler a několik důstojníků SS do Vídně, aby dal uvěznit přední zástupce první republiky, jako například Richarda Schmitze, Leopolda Figla, Friedricha Hillegeista a Franze Olaha. V těch několika týdnech mezi anšlusem a referendem byli sociální demokraté, komunisté, další potenciální političní protivníci a stejně tak židé zavřeni nebo odesláni do koncentračních táborů. Během několika málo dní okolo 12. března bylo zavřeno 70 000 lidí. Samotné referendum bylo záležitostí rozsáhlé propagandy, a proto bylo zrušeno volební právo 400 000 lidem (téměř 10 % ze způsobilých volitelů), většinou bývalým členům levicových stran a židům.
Historikové se obvykle shodují na tom, že vlastní referendum nebylo zmanipulované, ale vlastní volební proces nebyl ani svobodný, ani tajný. Volební komisaři stáli vedle volebních uren a sami vhazovali volební lístky poté, co jim je volitel předal. V některých odlehlejších oblastech Rakouska se referendum konalo 13. března i přes přítomnost wehrmachtu v Rakousku, protože trvalo tři dny, než bylo celé Rakousko obsazeno. Například ve vesnici Innervillgraten hlasovalo 95 % pro zachování rakouské samostatnosti.
Rakousko zůstalo součástí Třetí říše až do konce druhé světové války. Prozatímní rakouská vláda dne 27. dubna 1945 označila anšlus za „null und nichtig“ neboli neplatný. Rakousko bylo ve správě koaličních vojsk do roku 1955, do podepsání rakouské státní smlouvy a deklaraci neutrality.
Reakce na anšlus a jeho následky náhled|Seyss-Inquart a Hitler ve Vídni – březen roku 1938 Situace v Rakousku hned po připojení k Třetí říši byla plná protikladů: v jednu chvíli zde vládl teror nastolený Hitlerem, který působil velmi negativně na společnost, takže se lidé snažili odcestovat co nejrychleji ze země. Na druhé straně velká část společnosti vítala německé vojáky s otevřenou náručí a ohromnou radostí. Ani rakouští političtí představitelé mnohdy nemeškali s otevřenou podporou k anšlusu a vyjádřením úlevy, že se celá akce obešla bez násilí. Například kardinál Theodor Innitzer prohlásil: