Vánočka je druh sladkého pečiva z kynutého těsta, který se těší velké oblibě na českém, moravském a slezském území, ale i na Slovensku (vianočka), v Rakousku a Německu, kde je tradičním vánočním pečivem štóla. Vzhledem k tomu, že po více než dvanáct století patřily oblasti východních a jižních Alp, Podunají a kolem říčních toků Labe a Sály k nejdůležitějším územím jazykových a kulturních kontaktů germánských a slovanských národů, prošlo také pečení vánočky, ostatně jako celá česká kuchyně, dlouhým historickým vývojem.
Neodmyslitelnou součástí štědrovečerní večeře se vánočka, tehdy „calta“ nebo „húska“, stala už ve středověku. V mnohonárodnostním habsburském soustátí se „wánočka“ či „štědrowka“ pojila mimo nepřeberného množství pranostik též s obdarováváním chudých a koledou. Dochované názvy se liší v závislosti na místní tradici. Oproti výrazu calta, který se dochoval v celé řadě hovorových podob (calda, calatka, caletka, caltička, calenka, celetka, caltlík, calapanda, calapina i calapatina) a housce, jejíž význam se postupně přesunul ke každodennímu pečivu, se vánočka (pletená i nepletená) stala synonymem Vánoc.
Na území České republiky se běžně užívá výraz vánočka, v Čechách taktéž houska, na Kladsku húsce, v jižních Čechách a na Domažlicku se setkáme s výrazem calta, v západní části severovýchodních Čech a na Třebíčsku se štědrovnicí (též štědrovkou). Na Litomyšlsku se nachází enkláva s výrazem pletenice, jejíž slovotvorné varianty lze najít i na Moravě. Ve Slezsku a na Moravě se často objevuje výraz štrucle, štrycle a trucle, ve městech převládá výraz vánočka. V německojazyčných státech jsou užívány názvy: „Weihnachtsstriezel“,Wiener Zeitung, So, 2. Dezember 1934, Seite 9: Weihnachtsstriezel. „Prager Striezel“ (též Striezel, Striezeln)(Linzer) Tages-Post, Do, 21. Dezember 1882, Seite 6: "Hochfeine Prager Striezeln und Leipziger Stollen. A. Burkhart’s Wiener Bäckerei." či „böhmischer Weihnachtsstriezel“. Celoročním prodejem ztratila vánočka na výlučnosti vánočního pečiva.
Název Vánočce předcházel chléb nebo zvláštní bochníček pečený jen o Vánocích. Už ve 13. století se k prvním pekařským cechům řadili nejen pekaři, kteří zpracovávali vlastní suroviny a hotové pečivo prodávali na trhu, ale také tzv. Husbecker („hûsbäcken“) Husbrotbecker, Hussfürer, Husbecker, Wissbrotbecker, Hausbäcker, kteří pekli zákazníkům z dodaného těsta ve veřejných pekárnách (popřípadě pecích → Bachofen, Backofen) tzv. «Husbrot» (hûsbrod, Hussgut, Hussbrod).Iris Nölle-Hornkamp: Mittelalterliches Handwerk im Spiegel oberdeutscher Pesonennamen: eine namenkundliche Untersuchung zu den Handwerkerbezeichnungen als Beinamen im Corpus der altdeutschen Originalurkunden, P. Lang, 1992, s. 82 Z pšeničné mouky se pekly chleby / Brote (panes tritici), klíny se špičatými konci / Keile mit spitzen Enden (cunei) a malé i velké housky / Semmel (simellae), k Vánocům (i k Velikonocům) pak speciální „Husbrot“ z jemné bílé mouky.Westfälische Zeitschrift, Bände 87–89, Verlag Bonifacius-Drückerei, 1930, s. 218. Ze 14. a 15. století známe vánoční „húsce“ a „calty“ také na území Čech, Moravy a Slezska, v cechovních předpisech z 15. a 16. století „húsce štrajchované“,Nowočeská bibliotéka wydáwaná nákladem Musea králowstwí českého, 1892: rok 1488: „Kdo chce péci režný chleb, ten také aby pekl húsce štrajchované a žemle a nic víc. Kdo chce péci koláče, jen aby pekl režný chléb a k tomu henzlíky a nic víc; kdo chce péci mazance na trh, aby jiného chleba nepekl než toliko mazance." v 18. a 19. stol. housky, obdlouhlé calty, štrycle, štědrovky, štědrovnice, sčedraky, žemle, ceplíky, spletáky, pletenice, Weihnachtsstriezel, Christabendkuchen (Boleslavsko), Weihnachtskuchen (Zbiroh).Otto “von” Reinsberg-Düringsfeld: Fest-Kalender aus Böhmen: ein Beitrag zur Kenntniß des Volkslebens und Volksglaubens in Böhmen, Kober, 1864. Richard Jeřábek uvádí (Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska), že vánočnímu pečivu označovaném jako vánočka, „se ještě počátkem 20. stol. říkalo a někde dosud říká houska, štědrovka, štědrovnice, štědrák, pletenice, štricla, štola, calta, křehtík a že šlo jednak o pečivo typu pletýnky, jednak o pečivo nepletené, podlouhlé i kulaté, plněnou buchtu, koláč a že prvořadou rolí vánočky byla její funkce a zvyky s ním spojené.“Richard Jeřábek: Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, strana 656, Mladá fronta, 2007. Na Slovensku se peče vianočná baba, calta či „vianočka“ (vánočka).
Vývoj historicky-lingvistický Německá kolonizace, vrcholící na českém a moravském území ve 14. století, přinášela do odborné terminologie významný migrační prvek. Na calty, housky nebo vánočky upomínají například středověká osobní jména: r. 1355 je zmíněn Marsikoni dicto Huscze (Maršík zvaný Houska), r. 1358 Martino dicto Huscze de Piscupitcz (Martin zvaný Houska z Biskupic), r. 1487 kněz Jan Húska z Uherského Brodu (překlad Piccolomini: Historia Bohemica). Kniha počtů královského města Loun z 15. století upomíná na tvar osobního jména „Janek Wanoczka“ (cz = c i č).Kniha počtů královského města Loun z let 1450–1472 a 1490–1491, Academia, 1979, s. 828: Janek Wanoczka. V roce 1377 pečetil v hornorakouském Freistadtu měšťan Jacobi Magerlini při obdarování kostela sv. Kateřiny pečetí s dvěma vzpřímenými do sebe zapletenými caltami. Caltu měli v erbu ve štítě i na zdobné helmici též Caltové z Kamenné hory (Czalta von Steinberg).Schriftenreihe: Beiträge zur Namenforschung, Heidelberg, Winter. In: Beiträge zur Namenforschung. NF 29/30. 1994/ 1995, s. 46: 1416 Czalte, 1463 Czalta, zu nso., oso. calta geflochtene Semmel, Butterwecken, Zeilensemmel, aus mhd. und älter nhd. zelte 'Fladen'. In der Funktion eines Personennamens sind die betreffenden Lehnwörter oft bedeutend früher überliefert als in der Rolle eines Appellativums. Při vjezdu císaře Ferdinanda I. do Prahy zdobila červenou korouhev cechu pekařského „calta bílá a preslice“.Čech, politický týdenník katolický, 13.06.1910, s. 3.
K pečivu „calta“ se váže též pojmenování pražské ulice Celetná. Ve 14. století se můžeme setkat s názvem Caletná, Celetná či německy czaltnergassen (též Zeltnerstraße v Norimberku). První záznam o caltě (czalta) a húsce (huscze) najdeme již v Klaretově slovníku (Glosáři) z druhé poloviny 14. století, který uvádí vedle latinského významu staročeský ekvivalent: simila=huscze, cunea=czalta, crustula=preczlik,Klaret a jaho družina. Sv. I. Slovníky veršované. Ed. V. Flajšhans, Praha 1926, s. 172. přičemž latinský výraz simila znamenal pečivo z jemné bílé pšeničné mouky (ve staré horní němčině simelo, semmalo, simäla → Semmel).Heinrich Karl Brandes: Die neugriechische Sprache und die Verwandtschaft der griechischen Sprache mit der deutschen, Lemgo-Detmold, Meyer Hofbuchhandlung 1862, s. 201. Caltu převzala stará čeština ze středohornoněmeckého „zëlte“ (ahd. zelto; mhd. zelte, zëlte; nhd. Lebzelten),Ludwig Erich Schmitt: Deutsche Wortforschung in europäischen Bezügen, Band 2, W. Schmitz, 1958, S. 291: "Das sorbische Wort selbst ist ein Diminutivum zu osorb. nsorb. calta, caltka (česky calta, calatka, polsky calta), f., Semmel (brot), geflochtener Semmelstriezel, Stollen, usw., das wiederum aus ahd. zelto, (mhd. zelte, nhd. Lebzelten), m., flaches Gebäck, Fladen." které se v bavorském nářečí změnilo na «dsalta, tsalta».
Vánoční chléb od námezdných pekařů (Hausbäcker) zmiňují jako dárek nebo poplatek středověké listiny z Basileje nebo kláštera ze Zurzachu („besonders an Wienächt ein Husbrot“, „wienächtbrot“).Johann Huber: Die Urkunden des Stiftes Zurzach, s. 379: 1609, 3. Mai. Obrigkeitliche Fährordnung bei der Burg. – Die Inhaber der Rheinfähre bei Burg in Zurzach, Jakob und Konrad Keller tragen dem Landvogte der Grafschaft Baden (1415 bis 1798), Heinrich Reding, vor, wie die früher bestandene, beim Stadtschreiber in Klingnau aufbewahrte Fährordnung beim dortigen großen Brande (7. Juli 1586) zu Grunde gegangen sei, und bitten den Landvogt, auf Grund der noch vorhandenen Zeugen über früher bestandene Verhältnisse eine neue Fährordnung. O „vánoční caltě“ se dozvídáme např. ze smlouvy o prodeji mlýna v Bražci u Náchoda z roku 1432, ve které se nový mlynář zavazuje, že bude dodávat „k vanociem caltu za groš aneb bielého chleba za groš“. Po korunovaci Jiřího z Poděbrad stála „húsce chleba veliká 1 peníz“. V roce 1484 bylo pražským pekařům nařízeno, „aby chleba režného byly čtyři húsce dobré a slušné za míšenský groš (hodnotu 1/2 groše pražského) dělány, popeněžniček osm za groš a žemlí dobře bělých šestnáct.“Zikmund Winter: Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. století, 1906, s. 880. Z perného pečiva známe ze slovníku z 15. století „perné húsce“.Naše řeč, Československá Akademie věd., 1928, s. 69. Slovník „Dictionarium latinobohemicum“ z roku 1560 Tomáše Rešela Hradeckého, znalce staročeské kuchyně, uvádí „Scriblita = pečená calta“. V roce 1561 vydal pardubický špitál u kostela sv. Jana Křtitele „za bílej chléb, to jest „húsce“ na Štědrý den koupené“ 13 grošů.Zikmund Winter: Kulturní obraz českých měst: život veřejný v XV. a XVI. věku, Matice česká 1892, s. 111 (Písař a úředníci špitálští).
Humanistická čeština v 16. a na počátku 17. století používala stále spřežkového pravopisu, přičemž většina písemných památek se zachovala v latině. V barokní češtině se ve venkovském prostředí utvářela celá řada dialektů, zejména na území Moravy a Slezska. V 18. století, kdy se živým jazykem na pražské univerzitě (potažmo jazykem úředním) stala němčina, se na vánočním stole čím dál více objevovala univerbizací vzniklá „wánočka“. V roce 1788 Karel Ignác Thám ve svém slovníku (Karl Thams Deutsch-böhmisches National-lexikon) uvádí heslo: Striezel, m. wánočka, wánočnj hauska f. ein rechter, buchta. Také německý filolog Johann Christoph Adelung (Neues ausfuehrliches und vollstaendiges deutsch-boehmisches Nazionallexikon oder Woerterbuch) vyložil v roce 1799 wánočku jako wánoční hausku, buchtu s německým ekvivalentem „Striezel“,
O postupném vymírání „calty a húsky“ (czalta, huscze) z živého jazyka podává obraz Václav Hanka, který obě hesla zařadil v roce 1833 do latinsko-českého slovníku neznámých slov (Zbjrka neydáwněgšjch slownjků latinsko-c̊eských: s obsahem neznámých slow w abecednjm pořádku česko-latniským): Simula=huscze, Cuneus romieze neb klýn neb huscze, cimea=czalta. O dva roky později vysvětluje Josef Jakub Jungmann v česko-německém slovníku z roku 1835 heslo „husce“ jako hausku, bochen podlouhlý chleba nebo čehokoliv, ein Weck, Stolle. Karl Christoph Tauchnitz v kapesním slovníku česko-německém (Vollstaendiges Taschen-Woerterbuch der boehmischen und deutschen Sprache, 1847) postavil do jedné roviny hesla: Strietzel, calta, hauske, pletenec, wánočka, pomazanice.
Od poloviny 19. století se v obrozenecké češtině (r. 1849 dvojité „w“ nahrazeno jednoduchým „v“) poprvé objevuje zápis «vánočky» v současné podobě. Zároveň proběhly puristické snahy o očištění češtiny od skutečných či domnělých germanismů (např. František Cyril Kampelík).František Cyril Kampelík: Samovolná germanisace češtiny, moravštiny, slovenštiny kazí její lahodnou srozumitelnost, čistotu, sílu, ráznost, libozvučnost, a jakými opravami takové nesnázi snadno vyhověti lze, Hradec Králové : Tisk Ladislava Pospíšila, 1864. V 19. století se slovo vánočka používalo jako ekvivalent k německé „Stolle“. Josef F. Šumavský ve svém německo-českém slovníku z roku 1846 (Deutsch-böhmisches Wörterbuch) uvádí: Stolla = vánočka, vánoční houska nebo kleine Stolle (česky malá štola) = houska, große Stolle (česky velká štola) = calta, veliký pletenec, die Christstolle = vánočka, štědrovka, vánočnice. Což potvrzuje i „Příruční slovník jazyka Českého i Německého“ Dr. Jan Petra Jordána (Jan Pětr Jordan) z roku 1866.Jan Petr Jordán: Příruční slovník jazyka českého i německého, Praha 1866, s. 99 (heslo Christmette: Stolla = vánočka, vánoční houska). Také německá štóla představovala Ježíše zabaleného v plenkách.
Období 20. a 21. století