Základní církevní společenství je relativně autonomní křesťanská náboženská skupina, která funguje podle určitého modelu komunity, bohoslužeb a studia Bible. Významnou roli při jejich popularizaci pod názvem základní (církevní) společenství (také základní společenství; španělsky: comunidades eclesiales de base) sehrálo setkání latinskoamerické rady biskupů v kolumbijském Medellínu v roce 1968, kde se scházejí v malých skupinách, aby přemýšleli o Písmu a aplikovali jeho poučení na svou situaci.

Koncept základního církevního společenství se objevuje v rané církvi, kdy církevní otcové vyučovali věřící Bibli, aby přispěli k jejich duchovní formaci. Cílem základního církevního společenství, které se zabývá studiem Bible, je „být vyučován a živen Božím slovem“ a „být formován a oživován inspirující silou, kterou Písmo zprostředkovává.“

Rozšiřování základních společenství je částečně způsobeno dokumenty II. vatikánského koncilu, které vyzývaly katolické laiky k aktivnějšímu zapojení do církve, a také nedostatkem kněží. Rozšířily se do Afriky a poté do Asie, kde se některé z nich proměnily ve vzory sousedství v moderním městském a ekumenickém prostředí s nadějí, že obnova křesťanství na periferiích ovlivní kulturní centra.

Popis Základní společenství, přítomné ve venkovských i městských oblastech, organizovalo často negramotné rolníky a proletáře do samostatných společenství věřících pod vedením kněze nebo místního laického člena. Vzhledem k tomu, že zavedené křesťanské farnosti s aktivními kněžími byly často na míle vzdálené a že vysocí církevní představitelé zřídka navštěvovali i své vlastní farnosti, byly tyto „základní komunity“ často jediným přímým kontaktem s církví pro lidi z venkovských oblastí nebo pro ty, pro které mohla být „místní“ církev na míle vzdálená. Základní společenství tak měla význam pro změnu lidové interpretace římského katolicismu z více důvodů.

Zpočátku jejich struktura podporovala diskusi a solidaritu v rámci komunity před podřízením se církevní autoritě, a jak napovídá jejich samotný název, moc jako by proudila zdola nebo od základny nahoru. Vliv teologie osvobození znamenal, že se diskuse v církvi orientovala na materiální podmínky a otázky třídních zájmů. Prostřednictvím tohoto procesu zvyšování vědomí se evangelizace změnila v třídní vědomí.

Důraz Ve východním bloku vznikla další základní společenství, ale s jiným teologickým důrazem. Nehlásily se k teologii osvobození, protože byly pronásledovány samotnými marxisty (i když je důležité poznamenat, že samotná teologie osvobození NENÍ vnitřně spjata s marxismem, ale pouze občas využívala marxistickou analýzu k analýze systémových kořenů chudoby v Latinské Americe). Jednou z nejznámějších skupin bylo po druhé světové válce hnutí maďarského kněze Györgye Bulányiho „Bokor“ (Křovák), které se snažilo zachránit učení křesťanské církve a postavit se rostoucímu pronásledování ze strany komunistické strany. Ideály hnutí byly jednoduché, a sice vyjadřovat křesťanskou lásku třemi způsoby: dáváním, službou a nenásilím. Bulányi byl v roce 1952 komunistickým režimem generálního tajemníka maďarské komunistické strany Mátyáse Rákosiho uvězněn na doživotí a v roce 1960 byl amnestován. Nesměl však pracovat jako kněz. Nadále ilegálně zakládal malá základní společenství a psal ilegální samizdatové články.

V některých ohledech se podobají západním domácím skupinám (malým skupinám), které jsou významnou součástí mnoha letničních a některých protestantských církví. Základní křesťanská společenství věří v pomoc lidem, jejichž život byl zničen. Na pomoc chudým bylo založeno více než 120 000 nových církevních společenství. Základní křesťanská společenství se řídí Božím slovem, stojí při chudých a pomáhají bezmocným. Základní křesťanská společenství pracují na naplnění Kristova záměru hlásat chudým dobrou zprávu, vyprávět jim o naději a připomínat všem lidem, že je vždy někde někdo miluje a že mají v životě ještě šanci.

Základní křesťanské společenství je skupina lidí, kteří se sdružují ke studiu Bible a následně jednají podle křesťanství orientovaného na sociální spravedlnost, které je oblíbené zejména ve třetím světě a mezi chudými.

Latinská Amerika V 60. letech 20. století se rychle rozšířila základní církevní společenství (ZCS), povzbuzená důrazem, který katoličtí biskupové na II. vatikánském koncilu a na latinskoamerické konferenci v Medellinu kladli na aktivnější zapojení laiků do života podle evangelia. ZCS uskutečňují přítomnost církve ve všech jejích aspektech, jako společenství, služebníka, hlasatele, svátosti a instituce. Představují vzor křesťanského života, který je méně individualistický, sobecký a soutěživý, jak jej preferují chudí ve vzájemné podpoře a spoluodpovědnosti. Kvůli nedostatku kněží nejsou v některých těchto komunitách svátosti vždy dostupné, ale Boží slovo je pro ně „bezprostředním záchytným bodem, zdrojem inspirace, potravy a rozlišování, ... k utváření spravedlivé společnosti, která promění slovo ve skutečnost a ztělesní projekt evangelia koherentním způsobem, ... s vědomím daru, který nám byl dán v Ježíši Kristu.“

ZCS nejsou produktem teologie osvobození; existovaly již před jejím vznikem a dařilo se jim i přes některé reakce Vatikánu proti hnutí teologie osvobození. Teologové osvobození navázali na hnutí ZCS a dali mu explicitněji sociální ráz. Peruánský teolog Gustavo Gutiérrez, který vymyslel termín „teologie osvobození“, jednou řekl, že devadesát procent tohoto hnutí tvoří preferenční možnost pro chudé. Latinskoameričtí biskupové v návaznosti na své prohlášení z Medellínu z roku 1968, které vyzývalo k „účinnému upřednostňování potřebných a nejchudších vrstev“ společnosti, vydali v roce 1979 v Pueble dokument nazvaný „Přednostní (preferenční) možnost pro chudé (španělsky Opción preferencial por los pobres).“ V roce 2007, kdy letniční a evangelikální hnutí ohrožovala víru katolíků na chudých periferiích latinskoamerických velkoměst, pak tito biskupové na 5. biskupské konferenci Latinské Ameriky a Karibiku („koncilu v Aparecidě“) přijali základní komunity jako pastorační model.

Úbytek základních komunit v některých částech Latinské Ameriky byl přičítán tomu, že papež Jan Pavel II. jmenoval konzervativnější biskupy a měl potíže s pochopením složitosti teologie osvobození.:52 Poselství v Argentině narozeného papeže Františka „často výrazně kontrastovalo se slovy jeho dvou předchůdců. František se ve skutečnosti snažil oživit teologii osvobození v její pastorační aplikaci – ... to, co teologové nazývají ,základní komunitníʻ prací ve slumech a marginalizovaných oblastech regionu.“ Během svého pontifikátu jezdí do Latinské Ameriky v průměru jednou ročně. Na základě svých zkušeností z Latinské Ameriky František velmi vyzdvihl „lidová (sociální) hnutí“, která ukazují „naši sílu“ a slouží jako lék proti „kultuře sobectví“. Taková hnutí považuje za „protilátku populismu“ a za schopná oživit demokracie, které podle něj „stále více pokulhávají, jsou ohroženy a pod dohledem nesčetných faktorů.“ Komunity získaly silnou podporu katolické hierarchie, počínaje latinskoamerickými biskupy v Medellínu po II. vatikánském koncilu, kteří se snažili „povzbudit a podpořit úsilí lidu o vytvoření a rozvoj vlastních základních organizací pro nápravu a upevnění svých práv a hledání skutečné spravedlnosti.“ V roce 2016 vydal biskupský výbor pro doprovázení základních církevních komunit na kontinentu prohlášení: „V tomto církevním jaru, vyvolaném gesty a učením papeže Františka, byla společenství posílena a obnovena ve svém evangelizačním a misijním nadšení. Znovu potvrzujeme své přesvědčení, že komunity jsou Ježíšovou církví v základu, církví chudých a ubohých.“ Příkladem potřeby těchto komunit může být Guatemala, kde jediná farnost mezi domorodými Mayi má 100 000 členů v 53 různých komunitách, kterým slouží 3 000 laických služebníků. Diecézním biskupem je zde Álvaro Leonel Ramazzini Imeri, kterého papež František jmenoval kardinálem při konzistoři 5. října 2019. Kardinál je dlouhodobým zastáncem chudých a přežil několik výhrůžek smrtí.

Brazílie Viz též: Teologie osvobození#Základní církevní společenství Klasické dílo Brazilce Paula Freireho Pedagogika utlačovaných zvýšilo gramotnost a zvýšilo povědomí o lidských právech. To podpořilo hnutí ZCS a „poskytlo odrazový můstek pro teology osvobození, z nichž většina se inspirovala teologickými poznatky, které se naučila z bojů chudých komunit.“ V Brazílii působili členové katolického kléru, kteří získali mezinárodní pověst obhájců chudých, jako například arcibiskup Hélder Câmara, kardinál Paulo Evaristo Arns, kardinál Aloísio Lorscheider a Leonardo Boff. ZCS poskytovaly ochranu sociálním aktivistům, jako například v amazonské oblasti, kde jsou zábory půdy spornou otázkou. Rozšíření ZCS v Brazílii bylo ve srovnání se zbytkem Latinské Ameriky obzvláště rozsáhlé: odhaduje se, že množství základních komunit v zemi na vrcholu osvobozeneckého hnutí čítalo nejméně 70 000 a mělo až dva a půl milionu členů.

V poselství papeže Františka účastníkům 13. setkání základních církevních společenství v Brazílii v lednu 2014 se uvádí, že „motto tohoto setkání ,Poutníci království na venkově a ve městěʻ musí znít jako výzva, aby se stále více ujímali své velmi důležité role v evangelizačním poslání církve.“ Citujíc dokument z Aparecidy František uvedl, že ZCS umožňují lidem „dosáhnout většího poznání Božího slova, větší sociální angažovanosti ve jménu evangelia, pro zrod nových forem laické služby a vzdělávání dospělých ve víře.“ Předsedal výboru, který vypracoval dokument z Aparecidy. František také připomněl své nedávné prohlášení adresované celé církvi, že základní společenství „přinášejí nový evangelizační zápal a novou schopnost dialogu se světem, díky němuž se církev obnovuje.“

Mexiko Stejně jako jinde v Latinské Americe, i v Mexiku se základní komunity začaly organicky šířit na počátku 60. let 20. století a nakonec našly institucionální podporu v preferenční volbě pro chudé, kterou navrhl II. vatikánský koncil a kterou potvrdil CELAM na druhé konferenci biskupů Latinské Ameriky v roce 1968 v kolumbijském Medellínu. Jednou z hlavních příčin šíření základních komunit v zemi byly obavy z rozšířené chudoby a podvýživy a také rostoucí rozdíl v poměru počtu katolických kněží a farníků, který byl charakteristický pro celou Latinskou Ameriku ve 20. století. Někdy mohla mít celá diecéze s více než 50 000 obyvateli pouze jednoho kněze; to platilo zejména pro obtížně dostupné venkovské oblasti. Církevní představitelé považovali podporu vzdělávání, účasti a vedení laiků ze strany ZCS spolu s metodou „vidět – soudit – jednat“, která se v rámci této organizace praktikovala, za potenciální řešení obou těchto problémů, a proto podporovali jejich rozvoj v celé zemi. Od 80. let 20. století byla dalším faktorem, který inspiroval vznik základních komunit v Mexiku, podpora a solidarita s uprchlíky, kteří utíkali před občanskými válkami a vojenskými diktaturami v Guatemale, Nikaragui a Salvadoru. Ačkoli jsou základní komunity často považovány za venkovský fenomén, jsou významně zastoupeny také v městských oblastech, často se nacházejí v rámci colonias populares, jako jsou základní komunity v Santa Cecilii v Guadalajaře nebo v Oaxaca City v Oaxace.

Základní komunity v Mexiku se v minulosti spoléhaly na trvalou podporu církevní hierarchie, tedy biskupa nebo arcibiskupa v regionu, aby mohly vzniknout i přetrvat. V diecézích, kde církevní vedení nebylo nakloněno ZCS nebo progresivní teologii osvobození, se komunity těžko etablovaly a existující skupiny rychle zanikaly, například v případech, kdy byl biskup přesunut do jiné diecéze nebo nahrazen konzervativním biskupem, jako tomu bylo v případě Regionálního semináře jihovýchodu (španělsky Seminario Regional del Sureste, zkratka SERESURE), když Vatikán v roce 1990 změnil jeho vedení.

Guadalajara