Norský monarcha je hlavou státu Norska, které je konstituční a dědičnou monarchií s parlamentním systémem.
Současným panovníkem je od 28. srpna 2026 král Haakon VIII., který na trůn nastoupil po svém otci Harald V. Dědicem trůnu je, korunní princeznou Ingrid Alexandra. Korunní princ v králově nepřítomnosti působí jako regent. Královská rodina má několik dalších členů, včetně královy dcery, vnoučat a sestry. Od rozpuštění unie mezi Norskem a Švédskem a následného zvolení dánského prince králem Haakonem VII. v roce 1905 je norský vládnoucí královský rod linií šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-glücksburské linie rodu Glücksburků.
Ačkoli ústava Norska uděluje králi důležité výkonné pravomoci, téměř vždy je v jeho jménu vykonává Státní rada.
Král se podle zvyklostí vládnutí přímo neúčastní. Ratifikuje zákony a královské rezoluce, přijímá a vysílá vyslance z a do cizích zemí a pořádá státní návštěvy. Hmatatelnější vliv má jako symbol národní jednoty. Král je také nejvyšším velitelem norských ozbrojených sil a velmistrem Řádu svatého Olafa a Norského královského řádu za zásluhy. Král nemá v norské církvi žádnou oficiální roli, ale podle ústavy musí být jejím členem.
Dějiny
Titul norského krále existuje nepřetržitě od sjednocení Norska v roce 872. Ačkoli Norsko bylo po celou dobu své existence oficiálně dědičnou monarchií, došlo k několika případům voleného následnictví. Naposledy norský lid v referendu roku 1905 potvrdil nastoupení Haakona VII. na trůn.
Germánské království náhled|Král Harald dostává Norsko z rukou svého otce na tomto obrázku z Flateyjarbóku ze 14. století Před a v rané fázi éry Vikingů bylo Norsko rozděleno na několik drobných království. Předpokládá se, že krále obvykle volili vysoce postavení zemědělci z oblasti a působil hlavně jako soudce na lidových shromážděních, jako kněz u příležitosti obětování, a jako vojevůdce v době války.
Prvním norským králem byl Harald I. Krásnovlasý. Datum vzniku sjednoceného Norského království je stanoveno na rok 872, kdy Harald porazil poslední drobné krále, kteří se mu postavili na odpor v bitvě u Hafrsfjordu; upevnění jeho moci však trvalo řadu let. Hranice Haraldova království nebyly totožné s hranicemi dnešního Norska a po jeho smrti se o královskou moc dělily jeho synové. Někteří historici tvrdí, že Olaf II., alias svatý Olaf, který vládl v letech 1015 až 1028, byl prvním králem, který ovládal celou zemi. Olaf je obecně považován za hnací sílu konečné konverze Norska ke křesťanství. Zákon o nástupnictví z roku 1163 stanovil, že všichni králové po synovi Olafa II., Magnusovi I., nebyli nezávislými panovníky, ale vazaly držícími Norsko jako léno od svatého Olafa.
Středověk náhled|Pevninské Norsko za vlády svatého Olafa asi 1020 našeho letopočtu Ve 12. a 13. století bylo Norské království na svém geografickém a kulturním vrcholu. Království zahrnovalo Norsko (včetně nyní švédských provincií Jämtland, Härjedalen, Särna, Idre a Bohuslän), Island, Faerské ostrovy, Grónsko, Shetlandy, Orkneje a další menší oblasti na Britských ostrovech. Král měl diplomatické styky s většinou evropských království a mimo jiné uzavřel spojenectví se Skotskem a Kastilií. Byly postaveny velké hrady a katedrály, z nichž nejvýznamnější je Nidaroský dóm.
Král musel být volen shromážděním šlechticů. V průběhu staletí králové upevňovali svou moc a nakonec přísné nástupnické právo učinilo Norsko především dědičným královstvím. V praxi byl král volen Riksrådem, podobně jako v Dánsku.
Po smrti Haakona VI. v roce 1380, nastoupil jeho syn Olaf II. na trůny jak Norska, tak Dánska a byl také zvolen králem Švédska. Po jeho smrti ve věku 17 let sjednotila jeho matka Markéta tato tři skandinávská království v Kalmarskou unii. Olafovou smrtí vymřela norská královská linie po meči; po dalších 567 let byl také posledním norským králem, který se narodil na norské půdě.
K úpadku norské monarchie přispěla černá smrt v letech 1349–51. Nejničivějším faktorem pro šlechtu a monarchii v Norsku byl strmý pokles příjmů z jejich majetku. Mnoho farem bylo opuštěno a výrazně se zmenšily daně.
Unie s Dánskem
náhled|Král Frederik III. Kalmarská unie byla mimo jiné přímou reakcí na expanzivní a agresivní politiku Hanzy.
Dne 6. června 1523 Švédsko unii natrvalo opustilo a zanechalo Norsko v nerovném svazku s dánským králem, který se již pustil do centralizace unijní vlády. V následujících stoletích norští panovníci většinou pobývali v zahraničí.
V 16. století vyvrcholila protestantská reformace i boj o moc mezi norskými šlechtici a králem. Boj proti dánské nadvládě v Norsku byl tak často spojován s bojem proti reformaci. Následky byly kruté. Norští katoličtí biskupové byli nahrazeni Dány a norská církev byla zcela podánštěna. Norský Riksråd byl zrušen v roce 1536 a do důležitých funkcí v Norsku bylo jmenováno stále více cizinců. Dánští šlechtici tlačili na krále, aby degradoval Norsko na dánskou provincii, aby získali větší kontrolu při volbě budoucích králů.
V této době byl v důsledku nezájmu dánských králů o norské zájmy ztracen Jämtland, Härjedalen, Bohuslän, Shetlandy a Orkneje. Kromě toho ustal veškerý kontakt s Grónskem.
V roce 1661 zavedl Frederik III. v Dánsku a Norsku absolutní monarchii.
Vznikající nezávislost náhled|Ústavodárné shromáždění v Eidsvollu v roce 1814. Během napoleonských válek se Dánsko-Norsko spojilo s Francií. Když Napoleon válku prohrál, byl král na základě Kielské smlouvy v roce 1814 nucen postoupit Norsko švédskému králi. Původně měly Grónsko, Island a Faerské ostrovy zůstat Norsku, ale tento bod byl během jednání vynechán, takže tato území získalo Dánsko.
Když se princ Kristián Frederik, místokrál v Norsku, o této smlouvě doslechl, podílel se na založení norského hnutí za nezávislost. Hnutí za nezávislost bylo úspěšné, částečně díky tajné podpoře ze strany dánské koruny, ale také kvůli silné touze po nezávislosti v Norsku. Dne 10. dubna se v Eidsvollu sešlo národní shromáždění, aby rozhodlo o ústavě. Norsko vyhlásilo nezávislost 17. května 1814 a králem zvolilo Kristiána Frederika. Krátká válka se Švédskem později téhož roku skončila úmluvou z Mossu. Kristián Frederik byl vyhoštěn a Storting zvolil norským králem Karla XIII. Švédského, čímž byla vytvořena Švédsko-norská unie. Na oplátku král uznal norskou ústavu.
Konečným výsledkem bylo, že se norská monarchie stala konstituční monarchií. V této nové unii mělo Norsko mnohem větší nezávislost než za předchozího systému. Jedinou oblastí politiky, která nebyla v rukou Norů, byla zahraniční politika. Dánsko zavedlo konstituční monarchii 35 let po Norsku. Parlamentní systém byl v Norsku zaveden 17 let před Dánskem a 33 let před Švédskem.
Unie se Švédskem
náhled|Norská královská standarta během unie se Švédskem náhled|Jean Baptiste Bernadotte (král Karel XIV.), francouzský maršál, švédský král (1818) Kielská smlouva stanovila, že Norsko mělo být postoupeno dánsko-norským králem švédskému králi. To však bylo odmítnuto v Norsku, kde již sílily požadavky na nezávislost. Bylo svoláno norské ústavodárné shromáždění a 17. května 1814 byla přijata liberální ústava. Následovala krátká válka, která skončila novou dohodou mezi norským parlamentem a švédským králem.
Úmluva z Mossu byla z norského hlediska významným zlepšením oproti podmínkám diktovaným Dánsku a Norsku v Kielské smlouvě. Norsko již nemělo být považováno za švédské území, ale spíše za rovnocennou stranu v personální unii dvou nezávislých států. Norsko si ponechalo svůj vlastní parlament a samostatné instituce. Unie byla nicméně poznamenána neustálou a rostoucí nespokojeností Norů.
Královský rod Bernadotte se snažil být jak norským tak švédským královským rodem. V tomto období byl postaven královský palác v Oslu. V Trondheimu se konaly korunovace norských králů. Princové dokonce nechali v Norsku postavit lovecký zámeček, aby tam mohli trávit více času. Král Oskar II. mluvil a psal plynule norsky.
Plná nezávislost náhled|Král Haakon VII. na začátku své vlády V referendu 13. srpna 1905 hlasovalo ve prospěch rozpuštění Unie drtivých 368 208 Norů (99,95 %), proti bylo 184 (0,05 %), přičemž hlasovalo 85 % norských mužů. Nehlasovaly žádné ženy, protože volební právo jim bylo uděleno až v roce 1913; nicméně norské feministky shromáždily více než 200 000 podpisů ve prospěch rozpuštění.
Během léta již norská delegace oslovila 33letého prince Karla Dánského, druhého syna korunního prince Frederika Dánského. Norský parlament zvažoval i jiné kandidáty, ale nakonec vybral prince Karla, částečně proto, že už měl syna, který by mohl pokračovat v následnické linii, ale spíše proto, že Karel byl ženatý s Maud z Walesu, dcerou krále Eduarda VII. Britského. Norský parlament doufal, že si tím zajistí podporu Británie.
Ačkoli norská ústava stanovuje, že pokud nežije osoba způsobilá k nástupu na trůn, může si Storting zvolit nového krále, Karel si byl vědom toho, že mnoho Norů – včetně předních politiků a vysokých vojenských důstojníků – upřednostňuje republikánskou formu vlády. Pokusy přesvědčit prince, aby přijal trůn na základě volby parlamentu, selhaly; Karel trval na tom, že korunu přijme pouze tehdy, pokud norský lid vyjádří svou podporu pro monarchii v referendu a pokud ho parlament poté zvolí králem.
Norští voliči ve dnech 12. a 13. listopadu ve druhém ústavním referendu za tři měsíce téměř 79% většinou (259 563 ku 69 264) rozhodli o zachování monarchie. Parlament pak drtivou většinou 18. listopadu zvolil Karla norským králem. Princ volbu přijal ještě téhož večera a vybral si jméno Haakon, tradiční jméno používané norskými králi. Posledním králem s tímto jménem byl Haakon VI., který zemřel v roce 1380.
Tak se novým norským králem stal Haakon VII. Jeho dvouletý syn a dědic Alexandr, byl přejmenován na Olafa a získal titul korunního prince. Nová královská rodina dorazila do hlavního města Kristianie (později Oslo) 25. listopadu. Haakon VII. složil přísahu 27. listopadu.
Nová monarchie náhled|Norská královská standarta od roku 1905 První roky nové norské monarchie byly poznamenány nedostatkem financí. Údržba královských sídel byla po počáteční rekonstrukci v roce 1905 do jisté míry zanedbávána. Jedním z příkladů špatné finanční situace je, že princi Karlovi byla při přijetí trůnu přislíbena královská jachta, což se však splnilo až v roce 1947.
Během německé okupace za druhé světové války byl král důležitým symbolem národní jednoty a odporu. Po válce se norskému královskému rodu podařilo udržet rovnováhu mezi důstojností a přístupností.
V pozdějších letech vyvolaly značné kontroverze sňatky tehdejšího korunního prince Haralda v roce 1968 a korunního prince Haakona v roce 2001, ale trvalý dopad na popularitu monarchie byl minimální. I když po válce poklesla podpora monarchie z úrovně nad 90 procenty, zdá se, že zůstává stabilní kolem a většinou nad 70 procenty. V průzkumu veřejného mínění v roce 2012 93 % lidí souhlasilo, že současný panovník dělá pro zemi dobrou práci.
Ústavní a oficiální role Ačkoli ústava z roku 1814 uděluje králi důležité výkonné pravomoci, ty jsou téměř vždy vykonávány Státní radou ve jménu krále.
Imunita Článek 5 uváděl: Králova osoba je posvátná; nemůže být odsouzen ani obviněn. Odpovědnost leží na jeho radě.
Tento článek se vztahuje na krále osobně. Král má zákonnou imunitu, ačkoli jeho status posvátného byl 8. května 2018 zrušen.
Článek 37 uvádí: Princové a princezny se osobně nezodpovídají nikomu jinému než králi nebo komukoli, o kom král rozhodne, že je bude soudit.
To znamená, že princové a princezny mají podle uvážení krále také imunitu. Může se rozhodnout, že je nechá soudit běžnými soudy, nebo se může rozhodnout, že je bude soudit sám.
Státní rada