Filippo Tommaso Marinetti [marinety] (22. prosince 1876, Alexandrie, Egypt – 2. prosince 1944, Bellagio, Itálie) byl italský básník, prozaik a dramatik, zakladatel a teoretik futurismu.
Marinetti studoval v Paříži. Jelikož byl vůdčí osobností futurismu, přivedl tento směr poté, co začal sympatizovat s fašismem, k tomuto hnutí také.
V roce 1914 agitoval pro vstup Itálie do války. Během 1. světové války byl důstojníkem u dělostřelectva.
V roce 1919 založil Fasci politici futuristi, která brzy začala spolupracovat s B. Mussolinim.
Život – mládí a manželství Emilio Angelo Carlo Marinetti (v některých dokumentech se mu přisuzuje jméno „Filippo Achille Emilio Marinetti“) strávil první rok svého života v Alexandrii, Egypt, kde jeho otec (Enrico Marinetti) a jeho matka (Amalia Grolli) žili spolu more uxorio (jako kdyby v manželství). Enrico byl právníkem pocházejícím z Piedmontu a jeho matka byla dcerou profesora literatury pocházejícího z Milána. Do Egypta se přistěhovali v roce 1865 na pozvání Khediva Isma’ila Pashi, aby se stali právními poradci pro zahraniční firmy, které se účastnili jeho modernizačního programu.
Jeho láska pro literaturu se rozvinula během školních let. Matka byla velkou čtenářkou poezie a seznámila mladého Marinettiho s italskými a evropskými klasikami. V sedmnácti začal svůj první školní magazín, Papyrus. Jezuité mu poté vyhrožovali, že ho vyloučí za publikování skandálních novel Émila Zoly ve škole.
Nejdříve studoval v Egyptě, poté v Paříži, kde získal titul baccalauréat, v roce 1894 na Sorbonně a v Itálii na univerzitě Pavia, kde se zabýval právy, ze kterých později, v roce 1899, také absolvoval.
Rozhodl se, že se nestane právníkem, ale že bude rozvíjet svoji literární kariéru. Experimentoval s každým typem literatury (poetika, epika, drama), a to pod jménem „Filippo Tommaso Marinetti“.
Futuristický manifest V roce 1905 přesídlil Marinetti do Milána a založil tam časopis Poesia. Tento časopis se stal hlásnou troubou skupiny mladých spisovatelů, kteří požadovali radikální změnu italské literatury.
Marinetti pak v roce 1909 vyšel na veřejnost s futuristickým manifestem, který představil 20. února na titulní stránce pařížského deníku Le Figaro. Po dlouhém, poetickém prologu, který budil (nesprávný) dojem kolektivního autorství, následovalo jedenáct „programových bodů“, se kterými Marinetti vyjádřil svou ambici stát se kmotrem nejen nového uměleckého směru, ale i kultury zahrnující všechny oblasti života, kultury futurismu. Ve svých 11 tezích oslavuje především násilí a válku, „jedinou hygienu světa“. Velebí také „anarchistický čin, … útočný pohyb, horečnatou bezesnost, salto mortale, facku a ránu pěstí.“
Charakteristika manifestu
Pohyb a rychlost "Chceme opěvovat lásku k nebezpečí, důvěrnou znalost energie a odvahy. ... Vysvětlujeme, že se velkolepost světa obohatila o novou krásu: krásu rychlosti ... Chceme opěvovat muže, který třímá kormidlo, jehož ideální osa protíná Zemi, která se řítí po své oběžné dráze."
Násilí, bezohlednost, bezcílnost Násilí je prožíváno jako spontánní výraz síly, vitality a zažívání frustrace. Toto násilí se vyznačuje hédonismem, krutostí, nespravedlností, bezohledností, nemorálností, absencí cíle. Součástí této filozofie je masochistická snaha o sebezničení, resp. vyhlazení další, silnější generací:
„… S hlomozem nás obklíčí, supíce strachem a zuřivostí, a vrhnou se na nás, rozhořčení naší hrdou a sebejistou odvahou, aby nás zabili, a nenávist, která je žene, bude nesmiřitelná, protože jejich srdce budou plná lásky a obdivu k nám.“
Odmítnutí přírody Marinetti nejraději pobývá v hlučných, rychle rostoucích městech, ve kterých chce opěvovat velké masy lidí, „které vzrušuje práce, zábava nebo vzpoura“, chce také ovládat nádraží, továrny, ovšem především obsluhovat nové stroje, aby se nakonec sám stal člověkem-strojem.
Odmítnutí tradice Nesmiřitelný postoj zaujímá Marinetti vůči kultuře minulých časů, pohlíží na ně jako na zátěž pro každého umělce a jako na provokaci pro všechny lidi, kteří hledí do budoucnosti. Cílem jeho (verbální) touhy po ničení se vedle menších uměleckých předmětů a staveb stávají celá města, například Benátky. Chce zničit také všechna muzea, akademie a knihovny. Představují pro něho „hřbitovy marného snažení“. Správce takových „hřbitovů“ jako jsou profesoři, archeologové, průvodci a starožitníci považuje za „zhoubné nádory“. Jeho požadavek:
„Zapalte regály knihoven, … otočte vodní toky, aby zaplavily muzea! … Chopte se krumpáčů, sekyr a kladiv a rozbořte ctihodná města, zbořte je bez jakéhokoli soucitu“
Odmítání žen Základním motivem je „pohrdání ženou“. Problém reprodukce chce Marinetti vyřešit mužem, který je imunní vůči ženským pokušením a dokáže se sám reprodukovat.
Přijetí manifestu Je pochopitelné, že Marinetti se svým postulátem bezcílného ničení aktuálních struktur oslovil jak levicová, tak i pravicová uskupení, stejně jako anarchisty, ochotné sáhnut k násilí. Tato uskupení měla ovšem širší základnu než dnes, neboť bezuzdné násilí nebylo zavrhováno tak, jak je tomu dnes. Minimálně do svého smíření s Mussolinim v roce 1924. Svou „satirickou tragédii“, kterou prezentoval jako „výsledek dvou let úvah a sledování socialistického hnutí v Evropě“, špičkám levicově smýšlejících ve své zemi, kteří se zaměřovali na reformy. Dílo mělo vyzdvihnout „nesprávnost socialismu, slávu anarchie a naprostou směšnost prostředníků, reformistů a dalších, kteří „vařili“ všeobecné blaho“.
Zájem probuzený především v uměleckých kruzích využil Marinetti k tomu, aby vytvořil širší základnu, kterou v manifestu ještě předstíral, a kromě literátů kolem sebe shromáždil i další italské umělce, což se mu také podařilo.
Psychoanalytik a filozof Erich Fromm věnoval prvnímu a druhému futuristickému manifestu část své knihy Anatomie lidské destruktivity. Fromm pohlíží na první manifest jako na nejranější potvrzení nekrofilie, kterou uvádí jako jeden ze zdrojů lidské destruktivity. Odůvodňuje to uctíváním neživých věcí jako jsou rychlé stroje a velebením gigantnosti. Kromě toho vidí základní ideály manifestu realizované v cílech Třetí říše.
Futuristická praxe Pokud se podíváme na velký počet akcí a dalších aktivit skupiny, pak je jasné, že nebylo potřeba jen charisma, ale také hodně peněz na to, aby bylo hnutí rozpohybováno a udržováno v chodu. Tyto peníze poskytl Marinetti z dědictví po otci. Tím se podařilo si k sobě připoutat řadu převážně mladých italských umělců pro ideje futurismu, podnítit je k tvorbě odpovídajících děl a ke společnému prezentování na veřejnosti.
Futuristické večery Marinettiho futuristické večery, které byly organizovány především v severoitalských divadelních sálech, přispěly velkou měrou k šíření idejí skupiny. Začínaly zpravidla verbálním ponižováním daného města a urážením místní honorace. Pak byly přečteny manifesty, předvedena futuristická umělecká díla, zahrána futuristická hudba a předvedeny úryvky z futuristických divadelních děl. Představení mohlo být z hlediska Marinettiho hodnoceno jako úspěšné jedině tehdy, když došlo k nepokojům, o kterých informovala alespoň lokální média.
Futuristické putovní výstavy Díky Marinettiho podpoře se podařilo rozběhnout konečně také komerčně úspěšnou sérii výstav, která začala 30. dubna 1911 v Miláně. V roce 1912 byla výstava přenesena do zahraničí, kde měla zůstat do začátku války. Nejdůležitějšími zastávkami byly Londýn (2×), Berlín (2×), Vídeň, Brusel, Haag, Amsterdam, Mnichov, Budapešť, Rotterdam, Karlsruhe, Lipsko, Řím a Petrohrad. Rozmanitost a naléhavost předvedení budily všude ohromující dojem, dopady na lokální uměleckou scénu byly různé, ale většinou jasně patrné.
Umělecké směry ve futurismu Vedle literatury se hlavním uměleckým směrem futurismu stalo malířství. Jeho manifest prezentoval Umberto Boccioni jako nesporný doyen skupiny 11. února 1910 v Turíně. I Také v sochařské tvorbě zaujímal Boccioni,oplývající mnoha talenty, čelní místo. Jeho forme uniche della continuità nellospazi jsou dnes považovány za ikony futurismu. Architekturu reprezentovali Enrico Prampolini a především Antonio Sant’Elia. Futuristická hudba je úzce spojená se jmény Francesco Balilla Pratella a Luigi Russolo – ten nahradil hudbu uměním hluku. Futuristické nebo syntetické divadlo bylo doménou Marinettiho, v této oblasti však tvořili také Giacomo Balla a Fortunato Depero. V oblasti filmu byl hlavním tvůrcem futurismu Anton Giulio Bragaglia, ten ovšem u umělců, kteří rozhodovali, jako byl Boccioni, dosáhl menšího uznání než jiné oblasti. Futuristické literatuře dominoval Marinetti. Svými „osvobozenými slovy“ nejen zrušil pravidla syntaxe, ale písmeny a slovy v nestejných velikostech, rozdílnými písmy rozmístěnými různými směry setřel hranice mezi literaturou a grafikou. V této oblasti ovšem nepůsobil sám.
Nakonec vstoupila ve futurismu do hry také politika. Rok 1914 nutil k rozhodnutí pro nebo proti vstupu Itálie do války. Futuristé hlasovali pro válku a vyšli za tím účelem i do ulic. Marinetti, Boccioni u Russolo při tom byli v září 1914 zatčeni, neboť při jedné akci v Miláně pálili rakouské vlajky. Po krátkém pobytu ve vězení následoval manifest „Futuristická válečná syntéza“, kde byla vyjádřena podpora futuristů pro intervenci Itálie ve smyslu irredenta (z italštiny, znamená neosvobozený, z tohoto slova vznikla politická ideologie iredentismus).
První světová válka Poté, co se Itálie zapojila do první světové války, se Marinetti dobrovolně přihlásil do služby. Na podzim roku 1915 Marinetti a sedm dalších futuristů, kteří se přidali k Lombardskému praporu dobrovolníků, cyklistů a motoristů, byli umístěni k jezeru Garda v provincii Trentino, vysoko v horách podél italsko-rakouských hranic. Vydrželi sedm týdnů neustálých bojů v těžkých podmínkách, než cyklistické oddíly rozpustili, protože je pokládali za nevhodné pro horské válčení.
Marinetti strávil většinu roku 1916 podporováním italského válečného úsilí veřejnými promluvami, žurnalistikou a divadelními hrami, poté se v roce 1917 vrátil k vojenské službě. V květnu téhož roku byl vážně zraněn, když sloužil u dělostřeleckého praporu na frontě Isonzo. Po dlouhém zotavení se vrátil do služby a účastnil se rozhodující bitvy u Vittorio Veneto, kterou Italové vyhráli v říjnu roku 1918.
Marinetti a fašismus Začátkem roku 1918 založil futuristickou politickou stranu Partito Politico Futurista, která po roce byla sloučena s politickým hnutím Benita Mussoliniho Fasci Italiani di Combattimento. Marinetti byl jeden z prvních, který se přidal k této italské fašistické straně. V roce 1919 společně s Alcestem De Ambrisem napsali Fašistický manifest, originální manifest italského fašismu. Marinetti oponoval fašistickou přepjatostí existujících institucí o nichž prohlásil, že jsou „zpátečnické“, a poté co pln znechucení opustil kongres fašistické strany, zcela opustil politiku na dobu tří let. Přesto jeho práce zůstala důležitou součástí rozvíjející se filozofie strany (po celou její existenci). Například na konci Kongresu fašistické kultury, který se uskutečnil v Boloni 30. března 1925, Giovanni Gentile oslovil Sergia Panunziaa vedl s ním diskuzi ohledně potřeby lépe definovat fašismus podle názoru Marinettiho: „Velké duchovní hnutí zaměřující se na detaily, jež odkazuje především na dřívější („primitivní“) inspirace – to, co dnes ráno F. T. Marinetti určil jako umělecké, to zde znamená také kreativní a myšlenkami opravdu inovativní, z čehož je odvozeno první a nejsilnější impuls, který rozproudil samotné hnutí – ztratily svoji sílu. Dnes se ocitáme na úplném začátku nového života a s euforií zažíváme tuto prapodivnou potřebu naplnit naše srdce – tato potřeba je naší inspirací a géniem, který nás řídí a nese s ní.“