Článek obsahuje základní pojmy užívané v diplomatice.

A Ad acta – přípis na písemnosti, vyznačující, že je vyřízena a má se založit do spisu nebo do archivu Abreviátor – úředník v papežské kanceláři, který vypracovával koncepty listin Adresa – jméno příjemce či otevřený přípis různých institucí nadřazeným či významným osobám (má holdovací či pozdravný ráz) Agenda — souhrn záležitostí k jednání, v širším slova smyslu celá pracovní náplň úředníka Akt – neověřené písemné svědectví o určitých předchozích (přípravných) právních jednáních a transakcích. Nemá právní platnost, jde o tzv. pamětní zápis. Akta – písemnosti vzniklé během přípravných jednání, vedoucích k vydání listin, sloužící k přípravě a provedení určitých právních a správních pořízení; úřední podkladový materiál s různou kvalitou obsahu (různé žádosti, jejich referentské zpracování a vyjádření, protokoly, zprávy, korespondence, přílohy,…). Akta umožňují sledovat okolnosti vzniku definitivního rozhodnutí a mají význam zejména v novověku, kdy se prosadil princip písemného řízení. Aprobace – schválení konceptu textu kompetentním úředníkem Arcikancléř – představený říšské kanceláře, vždy čelný představitel říšského kléru (obvykle některý z porýnských duchovních kurfiřtů). Současně současně byli ve funkci vždy tři arcikancléři a kompetence měli rozdělené podle teritorií (nejdůležitější byl mohučský arcibiskup). Avers – přední strana (listiny, pečeti, apod.)

B

Blanket – zpečetěný nepopsaný pergamen vydávaný pověřencům pečetitele (např. panovníka), aby definitivně na místě potřeby dořešili nějakou záležitost. Blankety se rozmohly zejména v pozdním středověku, mnohdy však byly zneužívány (byl na ně psán text bez vědomí a vůle pečetitele), proto se od nich postupem času upouštělo. Breve – moderní typ stručné písemnosti, užívaný zejména v papežské kanceláři od konce 14. století. Bula – nejdůležitější typ papežské písemnosti z pozdního středověku, ověřený olověnou pečetí. Pohybuje se na hranici mezi slavnostně vypravenými privilegii a jednoduchými listy). Později termín přešel i na ostatní písemnosti s olověnou pečetí.

C Cirkulář (oběžník) – úřední sdělení určené většímu počtu úřadů či jiných příjemců (většinou od 18. století)

Č Čistopis – definitivní forma zlistinění, viz originál

D Dekret (rezoluce) – písemnost vydaná jménem panovníka bez jeho osobní účasti (kanceláří či jejím představeným), jíž se přikazovala určitá věc; v současnosti označení pro důležitou listinu či úřední výnos (např. jmenovací dekret) Deperditum – ztracená písemnost, dochovaná jen nepřímo zmínkami v jiných písemnostech Diktátor – stylizátor písemnosti Diplom – 1. listina (v širším smyslu slova); 2. panovnická listina, která má trvalou platnost (v užším smyslu slova) Dossier – texty různé provenience, týkající se jedné věci a shromážděné do jednoho fasciklu

E Edice – novodobě publikovaný diplomatický materiál pro současné badatele, někdy s komentářem (má teritoriální, chronologický, institucionální či archivní rámec) Edikt – 1. písemné vyhlášení soudního výroku (v soudnictví 19. a 20. století); 2. obecný příkaz s platností zákona (v novodobé diplomatice) Extrakt – výtah z úředních textů různého charakteru k účelům úředního jednání

F Falzum – písemnost, která se vydává za něco jiného, než ve skutečnosti je (svým praktickým významem se liší od fingovaných písemností, vznikajících často jako slohová cvičení) Fascikl – svázaná složka spisu Formulář – skladba listiny Formulářová sbírka – vzorník často užívaných listin, soubor listin či listů s kolísavým množstvím vynechávek konkrétních údajů (adresa, datace, jména,…), které byly sestavovány nejčastěji jako kancelářské pomůcky soukromého rázu či jako stylistické školní „učebnice“ (ty byly často doprovázeny teoretickým úvodem o skladbě písemností). Formulářové sbírky jsou dochovány z různých prostředí od raného středověku, jejich rozkvět však končí počátkem 15. století. Formule – ustálené slovní obraty, používané v písemnostech pro vyjádření určitého právního pojmu

G Generálie – příkazy ústředních úřadů podřízeným složkám o způsobu jejich úřadování

Ch Chirograf – písemnost psaná původně na jeden kus pergamenu ve dvou, zřídka i ve třech totožných exemplářích a rozdělená typickým způsobem (klikatým rozstřižením). Ověření pravosti probíhalo přiložením obou částí k sobě; druhá část byla ukládána u nějaké obecně důvěryhodné instituce. Tento způsob ověření pochází z Anglie, ale jako nedokonalý a těžkopádný se na kontinentě příliš nerozšířil (v českých zemích výjimečně používán ve 13. století jen jako doprovodné ověření).

I Imbreviatura – aktový záznam o provedeném právním pořízení zhotovený na základě listinného konceptu či jen samotného právního pořízení zapsaný veřejným notářem do knihy imbreviatur (díky notářově veřejnoprávnímu postavení má obecnou platnost a může se kdykoliv stát podkladem listiny). Imbreviatury se uplatnily zejména v románských zemích, odkud se ve 13. a 14. století šířily dále. Viz veřejný notariát. Indorsát – 1. zápis na rubu písemnosti; 2. heslovitý regest písemnosti, psaný na jejím rubu

Ingrosátor – písař kanceláře, který opisoval koncepty písemností na čistopisy; již nesmí na konceptu nic měnit, ale rozvádí zkratky či vypisuje fráze. Jen v případě rutinních záležitostí mohl ingrosátor listinu sepsat sám. Insert – text listiny, který byl vepsán do listiny jiné, která tak inzerovanou listinu potvrzovala Instrukce – písemná směrnice, vymezující způsob činnosti či kompetenci určitého úřadu či úředníka Instrument práva – nástroj k uplatnění práva Interpolace – (falzifikační) vsuvky do původního textu, kterými se text modifikoval Intercept – tajnou službou zachycená a adresátovi nedoručená písemnost Intervenient – zprostředkovatel žádosti budoucího příjemce listiny jejímu vydavateli Inventář – soupis věcí různého charakteru pořízený pro účely úřední evidence Itinerář – údaje o místě pobytu určité osoby na základně různých údajů (zejména na základě jím vydaných listin). Pomáhá identifikovat falza (vydavatel nemohl danou listinu vydat, protože se nacházel jinde, než falešná listina uvádí). Údaje však mohou být i v případě pravých listin v rozporu nebo se překrývat, protože někdy se uvádí datum zlistinění a jindy datum právního jednání.

J Jazyk diplomatického materiálu – ve středověku je základním jazykem latina, od vrcholného středověku se postupně prosazují i jazyky národní (čeština se uplatňuje od konce vlády Karla IV.). Postupně je latina vytlačována a používá se kromě papežské kanceláře jen v mezinárodní komunikaci. Skladba latinských listin je často komplikovaná a plná formálních obratů (i rýmované a rytmické prózy a jiných ozdob), skladba listin v národních jazycích mnohem úspornější.

K Kabinet – ústřední vládní úřad absolutismu a po-absolutismu Kancelář – úřad, tvořený osobami, které z pověření určité osoby či instituce a jejím jménem vyřizují písemnou agendu spojenou s právní a správní mocí svého držitele. Kanceláře světských osob a institucí vznikaly vyčleněním jednotlivých osob z kaple příslušného činitele, jednalo se tedy o osoby duchovní. Městské kanceláře mají specifický způsob vzniku. Kanceláře původně pouze prováděly příkazy svého pána či jím pověřených osob (relátorů). V současnosti se jedná o vysoce organizované a specializované úřady s vyhraněnou kompetencí. V počátcích vývoje převládaly kanceláře církevní, později byly zatlačeny kancelářemi světskými. Kancléř – představený kanceláře a jeden z předních rádců svého pána (mnohdy spíše jen titulární funkce, samotné agendě se kancléř nemůže věnovat) Kaple – skupina duchovních, která má na starost církevní obřady a duchovní život vůbec u jednotlivých feudálů (v období středověku, vzácně i později). Z okruhu kaple vycházely osoby, pověřované zprvu příležitostně, později soustavně kancelářskou činností, až přecházely do funkcí notářů. Katastr – soupis půdy podrobené dani jako podklad pro její vybírání; přeneseně i soupis osob, věcí či práv v určitém konkrétním kontextu Knihy pozemkové (gruntovní) – knihy obsahující zápisy, týkající se majetkových otázek v poddanských záležitostech Knihy úřední – kancelářské pomůcky, sloužící k evidenci úřední agendy (kopiáře, registra,…) Knihy veřejné – knihy vedené pro úřady proto, aby svými zápisy, které měly obecnou právní závaznost, zajišťovaly právní pořízení v příslušném právním okruhu (desky zemské, desky dvorské, městské knihy,… – nahrazují listiny) Koncept – návrh znění čistopisu Konfirmace – ověření, potvrzení a inzerce listiny v nové listině, kterou vydává původní vydavatel či jeho právní nástupce původnímu příjemci nebo jeho nástupci, dědici Kopiář – pomůcka v příjemecké kanceláři či v archivu – zpravidla v knižní formě eviduje pomocí opisů všechny obdržené písemnosti od nejrůznějších vydavatelů, zejména privilegia týkající se určitých práv a statků. Kopiáře vznikly za účelem snazší evidence všech nároků a povinností v určité oblasti zájmů. Obsažené opisy listin nemají právní platnost. Podle potřeby jsou kopiáře strukturovány chronologicky, hierarchicky dle vydavatelů, dle statků či typů práv, apod. Mezi nejstarší známé patří kopiáře fuldského kláštera z 8. – 9. století Korektor – kancelářský úředník, který reviduje čistopisy listin před jejich expedicí

L List – písemnost kancelářského původu, podávající prosté sdělení informace bez právního dosahu; výrazně jednodušší než listina. V mimokancelářské praxi jde o soukromé písemné sdělení mezi jednotlivci. Listina – písemné svědectví o právním jednání, základní složka diplomatického materiálu L.S. (zkratka termínu Loco sigilli) – místo pro pečeť, vyznačené na opisu listiny těmito iniciálami v kroužku, a na listině vyhrazené otisku pečeti

M Majestát – privilegium zpravidla významnějšího obsahu, opatřené majestátní pečetí Mandát – viz patent Manifest – původně označení listiny, symbolicky pověřené dotykem rukou svědků; později slavnostní veřejné prohlášení politického či vojenského (a jiného) dosahu, obracející se k širokému okruhu osob (např. husitské manifesty) Manuál – příruční úřední kniha různého charakteru se záznamy běžné agendy Matrika – úřední kniha, kam byla s určitým cílem zapisována jména osob, splňujících podmínky evidence příslušné instituce (ve středověku matriky členů univerzit, soupisy nových měšťanů, od 16. století matriky snoubenců a svědků, matriky narození a úmrtí, matriky vojenské, židovské, protestantské apod.) Membrána – viz blanket Memorandum – záznam o úředním jednání či pamětní spis (zejména o zahraničně–politických otázkách) Miscelanea – různorodé písemnosti v jedné složce, spisu nebo svazku Missiv (list posélací) – list, obsahující pouhé sdělení bez závazné moci, uzavřený přitištěnou pečetí Monogram – náhrada vydavatelova podpisu zejména na středověkých císařských a královských listinách – písmena ze jména, případně titulu vydavatele jsou četnými tahy spojena do graficky výrazného obrazce Motu proprio – novodobý typ nezpečetěné papežské písemnosti vzniklý bez předchozí písemné žádosti příjemce, tedy z iniciativy papeže

N Notář – se zabýval koncipováním (příp. i psaním) listin v rámci kanceláře, měl dohled nad ingrosátory. Tak zvanýveřejný notář byl pověřován papežem či císařem a měl právo vystavovat listiny s všeobecnou právní platností v soukromoprávních záležitostech. Tyto listiny se specifickou skladbou zvané notářské instrumenty ověřoval notářským znamením a podpisem.

O Opis listiny – má různý charakter podle toho, kde, kdy a za jakým účelem vznikl – 1. ověřený (nahrazuje právní platností originál), 2. neověřený, prostý (bez právní platnosti). Opistograf – písemnost, jejíž pokračování a závěr byly psány na jejím rubu Originál (čistopis) – písemnost, která vychází z kanceláře a je odevzdávána do rukou příjemci (někdy i ve více vyhotoveních)

P