Viz též: Katolická či Římskokatolická (termín)
Termín katolická či katolický (odvozené přes pozdně latinské catholicus ze starořeckého adjektiva καθολικός (katholikos) ,všeobecnýʻ či ,univerzálníʻ)srov. pochází z řeckého výrazu καθόλου (katholou) ,v celku, podle celku, obecněʻ a je kombinací řeckých slov κατά (kata) ,oʻ a ὅλος (holos) ,celýʻ. První známé použití slova „katolická“ pochází od církevního otce svatého Ignáce Antiochijského v jeho Listu Smyrňanům (kolem roku 110 n. l.) V kontextu křesťanské ekleziologie má bohatou historii a několik způsobů použití.
Slovo katolická či katolický může znamenat buď „katolické víry“, nebo „vztahující se k historickému učení a praxi západní církve“.Západní křesťanství zahrnuje jak (římskokatolickou) církev, tak protestantské církve, které mají s katolickou církví společné historické vazby, a také nezávislé katolické církve, které se později oddělily. Ze stejného jazykového původu je odvozen i titul „Katolikos“, který se používá pro hlavu některých církví ve východních křesťanských tradicích.
V necírkevním prostředí je jeho význam odvozen přímo od jeho kořene a v současné době znamená: zahrnující širokou škálu věcí nebo všeobjímající; univerzální nebo všeobecný význam; se všeobecnými zájmy nebo širokými sympatiemi; všeobecný, zvoucí.
Tento termín byl začleněn do názvu největšího křesťanského společenství, římskokatolické církve. Všechny tři hlavní větve křesťanství na Východě – pravoslavná církev, starobylé východní církve a církev Východu – se v souladu s apoštolskými tradicemi a Nicejským vyznáním víry vždy označovaly jako katolické. Luteráni, reformovaní, anglikáni a metodisté také věří, že jejich církve jsou „katolické“ v tom smyslu, že i ony jsou v kontinuitě s původní univerzální církví založenou apoštoly. „Když luteráni v roce 1530 předložili císaři Karlu V. Augsburské vyznání, pečlivě ukázali, že každý článek víry a praxe je věrný především Písmu svatému a pak také učení církevních otců a koncilů a dokonce i kanonickému právu římské církve. Odvážně tvrdili: ,Jde o souhrn naší nauky, v níž, jak je vidět, není nic, co by se lišilo od Písma svatého nebo od církve katolické nebo od církve římské, jak je známo od jejích spisovatelůʻ (AC XXI závěr 1). Základní tezí Augsburského vyznání je, že víra, jak ji vyznávají Luther a jeho následovníci, není ničím novým, nýbrž pravou katolickou vírou, a že jejich církve představují pravou katolickou neboli univerzální církev. Ve skutečnosti je to vlastně římská církev, která se odchýlila od starobylé víry a praxe katolické církve (viz AC XXIII 13, XXVIII 72 a další místa).“ „Spolu s ostatními křesťany vyznávají reformované církve víru v ,jednu, svatou, katolickou a apoštolskou církevʻ. Kde lze u reformovaných křesťanů nalézt znak apoštolství? ...Znak apoštolství se projevuje ve věrnosti apoštolskému svědectví ,víry jednou odevzdané svatýmʻ.“ „Na druhou stranu metodisté prý ,tvoří rodinu církvíʻ, které si ,nárokují a střeží své pravé místo v jedné svaté, katolické a apoštolské církviʻ.“ „V listině o unii je potvrzena kontinuita metodismu s jednou, svatou, katolickou a apoštolskou církví. Především je naznačena tím, že metodistická církev si nárokuje a ctí své místo ve svaté katolické církvi, která ...“ „Metodistické církve vidí kontinuitu apoštolské tradice zachovávanou věrností apoštolskému učení. Učitelský úřad, který rozhoduje o tom, co je věrné a co ne, leží v rukou koncilních orgánů, konferencí. Všechny metodistické církve uznávají nutnost služby episkopē, „dohledu“, a v mnoha metodistických církvích je to vyjádřeno úřadem biskupa.“ Každá církev však vymezuje rozsah „katolické církve“ jinak. Například římskokatolická církev, východní pravoslavná církev, východní pravoslavná církev a východní církev, každá z nich tvrdí, že její vlastní denominace je totožná s původní univerzální církví, od níž se všechny ostatní denominace odtrhly.
Raná definice toho, co je „katolické“, byla shrnuta v takzvaném vincenciánském kánonu v Commonitoriu z 5. století: „v co se věřilo všude, vždy a všemi.“ Mezi rozlišovací znaky katolicity, tedy víry většiny křesťanů, kteří se nazývají „katolickými“, patří biskupské zřízení, podle něhož jsou biskupové považováni za nejvyšší stupeň služebníků křesťanského náboženství, a také Nicejské vyznání víry z roku 381 n. l. Zejména katolicita je spolu s jednotou, svatostí a apoštolskostí považována za jeden ze čtyř znaků církve, který se nachází v prvním odstavci Nicejského vyznání víry: „Věřím v jednu svatou, katolickou a apoštolskou církev.“
V průběhu středověku a novověku se objevily další rozdíly v používání pojmů západní katolická a východní katolická. Před schizmatem mezi Východem a Západem v roce 1054 měly tyto termíny pouze základní geografický význam, protože existovalo pouze jedno nerozdělené katolictví, které spojovalo latinsky mluvící křesťany na Západě a řecky mluvící křesťany na Východě. Po schizmatu se terminologie značně zkomplikovala, což vedlo k vytvoření paralelních a protichůdných terminologických systémů.
Etymologie Řecké přídavné jméno katholikos, od něhož pochází termín katolický, znamená „všeobecný“. Přímo z řečtiny nebo prostřednictvím pozdně latinského catholicus se termín katolický dostal do mnoha dalších jazyků a stal se základem pro vznik různých teologických termínů, jako je katolicismus a katolicita (pozdně latinské catholicismus, catholicitas).
Výraz katolicismus je podobou pozdně latinského catholicismus, abstraktního podstatného jména založeného na přídavném jménu katolický. Novodobý řecký ekvivalent καθολικισμός katholikismos je zpětně utvořen a obvykle označuje katolickou církev. Výrazy katolický, katolicismus a katolicita úzce souvisejí s používáním termínu katolická církev. (Další použití viz Katolická církev (rozcestník).)
Nejstarším dokladem o používání tohoto termínu je List Smyrňanům, který napsal Ignác z Antiochie kolem roku 107 křesťanům ve Smyrně. Vyzýval křesťany, aby zůstali úzce spojeni se svým biskupem, a napsal: „Kdekoli se objeví biskup, tam ať je i zástup [lidu] jako všude; tak jako kde je Ježíš Kristus, tam je katolická církev.“
Od druhé poloviny 2. století se slovo „katolický“ začalo používat ve významu „pravověrný“ (neheretický), „protože katolíci tvrdili, že učí celou pravdu a představují celou církev, zatímco hereze vznikla přeháněním některé z pravd a byla v podstatě částečná a místní“. V roce 380 císař Theodosius I. omezil používání termínu „katolický křesťan“ výhradně na ty, kteří vyznávali stejnou víru jako římský papež Damasus I. a alexandrijský patriarcha Petr. Řada dalších raných autorů včetně Cyrila Jeruzalémského (asi 315–386), Augustina z Hippo (354–430) dále rozvíjela používání termínu „katolický“ ve vztahu ke křesťanství. Vincenciův kánon z 5. století, vydaný v Commonitoriu, definoval „katolické“ jako „to, čemu se věřilo všude, vždy a všemi.“
Historické používání Ignác z Antiochie
Nejstarším dokladem o používání termínu „katolická církev“ je List Smyrňanům, který napsal Ignác z Antiochie kolem roku 107 n. l. křesťanům ve Smyrně. V něm nabádal křesťany, aby zůstali úzce spojeni se svým biskupem: Kdekoli se objeví biskup, tam ať je i zástup [lidu]; tak jako všude, kde je Ježíš Kristus, je i katolická církev.
O významu této věty pro Ignáce napsal J. H. Srawley:
Jedná se o nejstarší výskyt výrazu „katolická církev“ v křesťanské literatuře (ἡ καθολικὴ ἐκκλησία). Původní význam slova je „všeobecný“. Tak Justin Mučedník (Dial. 82) mluví o „všeobecném nebo univerzálním vzkříšení“ a používá slova ἡ καθολικὴ ἀνάστασις. Podobně je zde univerzální církev postavena do protikladu ke konkrétní církvi ve Smyrně. Ignác má katolickou církví na mysli „souhrn všech křesťanských obcí“ (Swete, Apostles Creed, s. 76). Stejně tak je list církve ve Smyrně adresován všem sborům svaté katolické církve na všech místech. A tento prvotní smysl „všeobecný“ slovo nikdy neztratilo, i když v druhé polovině 2. století začalo dostávat druhotný smysl „pravověrný“ v protikladu k „heretickému“. Takto je použito v raném kánonu Písma, v Muratoriánském fragmentu (kolem roku 170 n. l.), který označuje některé heretické spisy za „nepřijaté v katolické církvi“. Stejně tak Cyril Jeruzalémský ve 4. století říká, že církev se nazývá katolickou nejen proto, „že je rozšířena po celém světě“, ale také proto, „že učí úplně a bez závad všechny nauky, které by se měly dostat k poznání lidí“. Tento druhotný význam vznikl z původního významu proto, že katolíci tvrdí, že učí celou pravdu a že představují celou církev, zatímco hereze vzniká z přehánění některé z pravd a je v podstatě částečná a místní.[jiné vydání, s. 97
Katolickou církví Ignác označil univerzální církev. Ignác se domníval, že někteří heretici jeho doby, kteří odmítali, že by Ježíš byl hmotnou bytostí, která skutečně trpěla a zemřela, a místo toho říkali, že „jen zdánlivě trpěl“ (Smyrňané, 2), nebyli skutečnými křesťany.„Jako někteří nevěřící tvrdí, že On jen zdánlivě trpěl, jako se oni sami jen zdají být křesťany.“ Ignác řekl, že tito heretici nevěří ve skutečnost Kristova těla, které skutečně trpělo a bylo vzkříšeno: „Nevyznávají, že eucharistie je tělo našeho Spasitele Ježíše Krista, který trpěl za naše hříchy a kterého Otec ze své dobroty znovu vzkřísil“ (Smyrňané, 7), a nazval je „zvířaty v podobě lidí, které nejenže nesmíte přijímat, ale pokud je to možné, ani se s nimi setkávat“ (Smyrňané, 4).
Polykarpovo mučednictví Tento termín je také použit v Polykarpově mučednictví (156 n. l.):
Boží církvi, která pobývá ve Smyrně, Boží církvi, která pobývá ve Filomeliu, a všem sborům svaté a katolické církve na všech místech: Milosrdenství, pokoj a láska od Boha Otce a našeho Pána Ježíše Krista ať se rozmnoží.
Když totiž [Polykarp] trpělivostí přemohl nespravedlivého správce a získal tak korunu nesmrtelnosti, nyní spolu s apoštoly a všemi spravedlivými [v nebi] radostně oslavuje Boha, Otce, a dobrořečí našemu Pánu Ježíši Kristu, Spasiteli našich duší, Správci našich těl a Pastýři katolické církve na celém světě.
Muratoriův fragment Muratoriův fragment (177 n. l.) zmiňuje:
[Pavel] kromě toho napsal jeden dopis Filemonovi, jeden Titovi a dva Timoteovi, a to z pouhé osobní náklonnosti a lásky, které jsou však v katolické církvi posvěceny a upraveny církevní kázní. V oběhu je také jedno Laodicejským a druhé Alexandrijským, zfalšované pod Pavlovým jménem a adresované proti herezi Markionově; a je také několik dalších, které nemohou být přijaty do katolické církve, protože se nehodí, aby se žluč mísila s medem.
Tertulián Tento termín používá Tertulián (200 n. l.):
Kde tedy byl Markión, ten lodník z Pontu, horlivý student stoicismu? Kde byl tehdy Valentínos, žák platonismu? Je totiž zřejmé, že tito muži žili ne tak dávno – z větší části za vlády Antonína – a že zpočátku byli vyznavači učení katolické církve v římské církvi za episkopátu blahoslaveného Eleuthera, dokud nebyli pro svou věčně neklidnou zvědavost, kterou nakazili i bratry, nejednou vyhnáni.
Klement Alexandrijský Klement Alexandrijský (202 n. l.) uvádí:
Proto říkáme, že co do podstaty a ideje, co do původu a přednosti je starobylá a katolická církev jediná, neboť se shromažďuje v jednotě jediné víry.
Cyprián z Kartága Cyprián z Kartága (254 n. l.) napsal velké množství listů, v nichž tento termín používá:
Marcianus, který sídlí v Arsu, se spojil s Novatiánem a odklonil se od jednoty katolické církve. [...] Zatímco biskup Kornelius byl v katolické církvi vysvěcen z Božího rozhodnutí a na základě voleb duchovenstva a lidu.
Když jsme se sešli na poradě, nejdražší bratři, četli jsme váš dopis, který jste nám napsali o těch, kteří se zdají být pokřtěni heretiky a schizmatiky, (a ptali se), zda když přijdou do katolické církve, která je jedna, mají být pokřtěni.