Výraz „jediná pravá církev“ se vztahuje k ekleziologickému postoji, který tvrdí, že Ježíš dal svou autoritu ve Velkém poslání výhradně konkrétní viditelné křesťanské institucionální církvi – což se běžně nazývá denominace. Tento názor zastává katolická církev, pravoslavná církev, starobylé východní společenství, asyrská církev Východu, starověká církev Východu, křesťanské církve/církve Kristovy, církve Kristovy a luteránské církve, jakož i někteří baptisté. „Přestože dvě nejoblíbenější učebnice používané v Americe pro výuku baptistických dějin uvádějí jako místo zrodu baptistických církví Holandsko a Anglii na počátku 17. století, mnozí baptisté proti tomu ostře protestují a tvrdí, že jejich dějiny lze sledovat napříč staletími až do novozákonních dob. Někteří baptisté kategoricky popírají, že jsou protestanti a že historie jejich církví souvisí s úspěchem protestantské reformace v šestnáctém století. Ti, kdo odmítají protestantský charakter a reformační původ baptistů, obvykle zastávají názor na církevní dějiny, který se někdy nazývá „baptistický sukcesionismus“, a tvrdí, že baptisté představují pravou církev, která musí být a byla přítomna v každém historickém období. K popularitě sukcesionistického názoru nesmírně přispěla brožura s názvem The Trail of Blood (Krvavá stezka), které se od jejího vydání v roce 1931 rozdaly tisíce výtisků.“ Každá z nich tvrdí, že jejich vlastní specifická institucionální církev (denominace) představuje výhradně jedinou a původní církev. Nárok na titul „jediné pravé církve“ souvisí s prvním ze čtyř znaků církve uvedených v Nicejském vyznání víry: „jedna, svatá, katolická a apoštolská církev“. Jako takový se také vztahuje k nárokům na katolicitu i apoštolskou posloupnost: uplatňuje dědictví duchovní, církevní a svátostné autority a odpovědnosti, kterou Ježíš Kristus předal apoštolům.
Pojem schizma poněkud zmírňuje konkurenční nároky mezi některými církvemi – „jediná“ může potenciálně napravit schizma, protože usiluje o stejný cíl. Například katolická a pravoslavná církev se navzájem považují za schizmatické a přinejmenším heterodoxní, ne-li heretické,Přinejmenším katolický postoj v této věci je jasný: pravoslavní odmítají papežskou neomylnost, popírají Filioque a sílu odpustků a další učení. U pravoslavných je to však méně jasné. Mnozí pravoslavní namítají, že katolické nauky o očistci, o zástupném vykoupení, o neposkvrněném početí a o papežské svrchovanosti jsou mimo jiné heretickými naukami. Viz přesto obě vedou dialogy a dokonce se účastní koncilů ve snaze vyřešit rozkol, který mezi nimi existuje.
Mnoho protestantů hlavní linie považuje všechny pokřtěné křesťany za členy duchovní – nikoli institucionální – „křesťanské církve“ bez ohledu na jejich odlišné přesvědčení; toto přesvědčení se někdy označuje teologickým termínem „neviditelná církev“. Někteří anglikáni z anglokatolicismu se hlásí k verzi teorie větví, která učí, že pravá křesťanská církev zahrnuje anglikánskou, pravoslavnou, starokatolickou, starobylé orientální, skandinávskou luteránskou, moravskou, perskou a římskokatolickou větev. „Nejvíce se mluví o ,teorii větvíʻ, která předpokládá, že základem jednoty je platné kněžství. Vzhledem ke kněžství se má za to, že platné svátosti sjednocují navzdory rozkolům. Ti, kdo ji zastávají, předpokládají, že církev se skládá z katolíků, pravoslavných, východních heretiků, kteří mají nezpochybnitelné kněžské svěcení, a starokatolíků, anglikánů, švédských luteránů, moravanů a všech ostatních, kteří by mohli prokázat, že udrželi platnou hierarchii. To je ztotožňováno především s anglikánskou High Church a představuje přežitek sporu ze sedmnáctého století proti puritánům, že anglikáni nemají být řazeni ke kontinentálním protestantům.“
Jiné denominace, například Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů (angl. The Church of Jesus Christ of Latter-day Saints), si také nárokují dědictví autority a odpovědnosti, kterou Ježíš Kristus svěřil apoštolům. Jiné skupiny, jako například Iglesia ni Cristo, věří v učení posledního proroka, kde k takovému nástupnictví nedochází. Církev adventistů sedmého dne se považuje za jedinou pravou církev ve smyslu věrného zbytku.
Učení podle denominací
Katolicismus náhled|Vitráž v katolickém kostele (sv. Rafaela ve Springfieldu v Ohiu) zobrazující baziliku svatého Petra v Římě, jak sedí „na této skále“, což je odkaz na Matoušovo evangelium – Římskokatolická církev učí, že Kristus založil pouze „jedinou pravou církev“ a že touto jedinou pravou církví je katolická církev s římským biskupem (papežem) jako její nejvyšší, neomylnou hlavou a místem společenství. Z toho vyplývá, že se považuje za „univerzální svátost spásy lidského rodu“ a „jediné pravé náboženství“.
Podle Katechismu katolické církve katolická ekleziologie uvádí, že katolická církev je „jedinou církví Kristovou“, tj. jedinou pravou církví, která je definována jako „jedna, svatá, katolická a apoštolská“ ve čtyřech znacích církve v Nicejském vyznání víry. Toto učení původně formuloval a potvrdil Nicejský koncil (325 n. l.). Církev učí, že pouze katolická církev byla založena Ježíšem Kristem, který ustanovil dvanáct apoštolů, aby pokračovali v jeho díle jako první biskupové církve.Kreeft, s. 98, cit.: „Základním důvodem, proč být katolíkem, je historická skutečnost, že katolická církev byla založena Kristem, byla Božím výtvorem, nikoliv výtvorem člověka... Jako Otec dal autoritu Kristu – ; , Kristus ji předal svým apoštolům – a ti ji předali nástupcům, které jmenovali jako biskupy.“ Podle katolické víry je církev „trvalou přítomností Ježíše na zemi“Schreck, s. 131. a všichni řádně vysvěcení biskupové mají přímou posloupnost od apoštolů.Barry, s. 46. Zejména římský biskup (papež) je považován za nástupce apoštola Šimona Petra, od něhož papež odvozuje svou svrchovanou moc nad církví.KKC, 880. Papežská encyklika Mystici corporis Christi z roku 1943 dále popisuje církev jako mystické tělo Kristovo. Katolická církev tedy zastává názor, že „jediná církev Kristova, která je ve Vyznání víry vyznávána jako jedna, svatá, katolická a apoštolská ... Tato církev ustavená a organizovaná ve světě jako společenství, trvá v katolické církvi, kterou řídí Petrův nástupce a biskupové ve společenství s ním.“ V Humani generis papež Pius XII. prohlásil, že „mystické tělo Kristovo a římskokatolická církev jsou jedna a tatáž věc“. Druhý vatikánský koncil toto učení zopakoval a v Dekretu o východních církvích uvedl: „Svatá katolická církev, která je mystickým tělem Kristovým, se skládá z věřících, kteří jsou organicky spojeni v Duchu svatém stejnou vírou, stejnými svátostmi a stejným vedením.“
Vatikánská Posvátná kongregace pro nauku víry v odpovědi na některé otázky týkající se učení církve o ní samotné uvedla: „Clarius dicendum esset veram Ecclesiam esse solam Ecclesiam catholicam romanam...“ („Mělo by být jasněji řečeno, že jedině římskokatolická církev je pravá církev...“). A také objasnila, že výraz subsistit in použitý ve vztahu k církvi v dekretu Lumen gentium Druhého vatikánského koncilu z roku 1964 „naznačuje plnou totožnost Kristovy církve s katolickou církví“.
Čtvrtý lateránský koncil v roce 1215 prohlásil, že: „Existuje jedna univerzální církev věřících, mimo kterou není absolutně žádná spása“, vyjádření toho, co je známo jako učení extra Ecclesiam nulla salus.
V encyklice Mortalium animos z 6. ledna 1928 papež Pius XI. napsal, že „v této jediné Kristově církvi nemůže být ani zůstat nikdo, kdo nepřijímá, neuznává a neposlouchá autoritu a svrchovanost Petra a jeho legitimních nástupců“, a citoval výrok Lactantia: „Katolická církev je jediná, která zachovává pravou bohoslužbu. To je pramen pravdy, to je dům víry, to je chrám Boží; nevstoupí-li sem někdo nebo vyjde-li z něho, je cizí naději na život a spásu.“ Druhý vatikánský koncil v letech 1962–1965 proto prohlásil: „Kdo by [...] s vědomím, že katolická církev byla Kristem učiněna nezbytnou, odmítl do ní vstoupit nebo v ní setrvat, nemohl by být spasen.“ Ve stejném dokumentu Koncil dále uvádí: „Církev uznává, že je v mnoha ohledech spojena s těmi, kteří jsou pokřtěni a jsou poctěni jménem křesťan, i když nevyznávají víru v její úplnosti nebo nezachovávají jednotu společenství s Petrovým nástupcem.“Lumen gentium, 15 A v dekretu o ekumenismu Unitatis Redintegratio uvedl: „Katolíci musí s radostí uznávat a vážit si skutečně křesťanských darů z našeho společného dědictví, které se nacházejí mezi našimi odloučenými bratry. Je správné a spásné uznávat Kristovo bohatství a ctnostné skutky v životě druhých, kteří vydávají svědectví o Kristu, někdy až k prolití své krve. Vždyť Bůh je ve svých skutcích vždy obdivuhodný a hodný veškeré chvály.“
Katolická církev učí, že plnost „prostředků spásy“ existuje pouze v katolické církvi, ale církev uznává, že Duch svatý může využít církevních společenství, která jsou od ní oddělena, aby „podněcoval ke katolické jednotě“, a tak nakonec přivedl lidi ke spáse v katolické církvi. Učí, že každý, kdo je spasen, je spasen skrze katolickou církev, ale že lidé mohou být spaseni ex voto a před křtem mučednictvím, jakož i tehdy, když jsou přítomny podmínky nepřekonatelné nevědomosti, ačkoli nepřekonatelná nevědomost sama o sobě není prostředkem spásy.
Římskokatolická teologie považuje formální schizmatiky za osoby mimo církev, přičemž pod pojmem „formální schizmatici“ rozumí „osoby, které se s vědomím pravé podstaty církve osobně a vědomě dopustily hříchu schizmatu“. Jiná je situace například těch, kteří byli od dětství vychováváni ve skupině, která není ve společenství s Římem, a kteří jednají v dobré víře a zachovávají téměř celou pravověrnost. Tento diferencovaný pohled se vztahuje zejména na církve východního křesťanství, ještě konkrétněji na pravoslavnou církev, ačkoli stále přetrvávají doktrinální překážky, jako jsou neshody ohledně primátu římského stolce, papežské neomylnosti, povahy očistce, odpustků, neposkvrněného početí a několika dalších důležitých věroučných otázek.
Pravoslaví Pravoslavná církev (oficiálně pravoslavná katolická církev) označuje své konfederativní společenství pravoslavných církví jako „jednu, svatou, katolickou a apoštolskou církev“ podle Nicejsko-konstantinopolského vyznání víry a používá tento titul v koncilních a jiných oficiálních dokumentech, například na konstantinopolských synodách konaných v letech 1836 a 1838 a v korespondenci s papežem Piem IX. (r. 1846–1878) a papežem Lvem XIII. (r. 1878–1903). „Jedna, svatá, katolická a apoštolská církev je souhrnný termín, který apologeticky určuje identitu pravoslavné církve, jak tomu bylo na synodách v letech 1836 a 1838 a v odpovědích Pia IX. a jeho nástupce Lva XIII. (1878–1903).“
Luteránství náhled|...jedna svatá církev má trvat navěky. Církev je shromáždění svatých, v němž se správně učí evangeliu a správně se udělují svátosti. – Augsburské vyznáníViz