Borobudur je chrámový komplex mahájánového buddhismu v indonéském Magelangu na Střední Jávě. Skládá se z šesti čtvercových teras završených třemi kruhovými terasami, celá stavba je poseta 2672 reliéfními panely a 504 sochami Buddhy. Hlavní stúpa, umístěná na vrcholu stavby ve středu nejvýše položené terasy, je obklopena 72 sochami Buddhy sedících uvnitř menších perforovaných stúp.
Borobudur je zasvěcen především Buddhovi Gautamovi. Jedná se rovněž o buddhistické poutní místo – poutníci začínají svůj výstup na Borobudur u základny, odkud započnou v obcházení a zároveň mírném stoupání až k vrcholu. Poutníci cestou k vrcholu symbolicky projdou třemi úrovněmi světa (trilóka) vyplývajícími z buddhistické kosmologie. Cestou na vrchol poutníky provází systém schodišť a chodeb s 1460 reliéfními panely umístěných na zdech a balustrádách.
Chrámový komplex pochází asi z 9. století, pravděpodobně od 14. století byl opuštěn patrně z důvodu úpadku buddhistických a hinduistických království na Jávě a postupné konverzi Javánců k islámu. Borobudur byl znovu objeven až v roce 1814, kdy tehdejší britský místodržící na Jávě, sir Thomas Stamford Raffles, byl na stavbu upozorněn domorodými Javánci. Borobudur od té doby prošel několika rekonstrukcemi, největší rekonstrukční práce probíhaly mezi lety 1975–1982 pod patronací indonéské vlády a UNESCO. V roce 1991 byla stavba přijata mezi památky světového dědictví UNESCO. Jednou ročně na Borobuduru slaví Indonésané a buddhisté svátek vesak (narození Buddhy). Chrámový komplex je nejnavštěvovanější indonéskou turistickou atrakcí.
Etymologie V indonéštině jsou starobylé chrámy známy pod výrazem candi (podle některých informací je správný název carti); chrám Borobudur je tak znám jako Candi Borobudur. Pojem candi je však užíván i k označení dalších starobylých staveb jako jsou např. brány či lázně. Původ slova Borobudur je však nejasný i přesto, že původní názvy nejstarších indonéských chrámů jsou již známy.
Pojem Borobudur byl poprvé zaznamenán v knize Thomase Rafflese o javánských dějinách. Raffles v knize píše o monumentu zvaném borobudur, avšak nejsou k dispozici žádné starší dokumenty dokládající týž název.Soekmono (1976), str. 13. Pouze Nagarakretagama, rukopis ve staré javánštině napsaný Mpu Prapancem v roce 1365, obsahuje náznaky existence buddhistické svatyně. Předpokládá se, že Raflles v anglickém jazyce použil výrazu Bore-Budur (čili BoroBudur) k označení nedaleké vesnice Bore (většina candi je totiž nazváno po sousední vesnici) – podle javánského jazyka by se totiž stavba měla jmenovat BudurBoro. Raffles dále předpokládal, že výraz „Budur“ by mohl odpovídat modernímu javánskému slovu buda, čili „starobylý“; např. „starobylé Boro“. Nicméně podle jiných archeologů druhá část názvu stavby (budur) pochází z javánského bhudhara (hora). Podle dalších pramenů by se pojem Borobuduru mohl překládat „jako bezpočet Buddhů“.
Karel Werner se přiklání k názoru, že pojem Borobudur vznikl z původního názvu Bharabuddhaur z hybridního sanskrtu, což by se dalo přeložit jako „město Buddhových vyznavačů“.
Umístění Borobudur se nachází přibližně 40 kilometrů severozápadně od Jogjakarty na vyvýšeném místě mezi dvěma dvojicemi sopek Sundoro-Sumbing a Merbabu-Merapi, a dvěma řekami Progo a Elo. Podle místní legendy je zdejší oblast, známá jako planina Kedu, posvátným místem a díky své úrodnosti je přezdívána „zahrada Jávy“.Soekmono (1976), str. 1. Poblíž Borobuduru jsou další buddhistické a hinduistické chrámy jako např. Prambanan. Během renovačních prací na počátku 20. století bylo zjištěno, že celkem tři buddhistické chrámy v oblasti (Borobudur, Pawon a Mendut) jsou postaveny v přímé linii. Tato skutečnost může být náhodná, avšak takovéto zarovnání chrámů může mít spojitost s místním lidovým vyprávěním o tom, že kdysi dávno byla mezi Borobudurem a Mendutem cesta dlážděná cihlami se zdmi po obou stranách. Všechny tři chrámy (Borobudur, Pawon a Mendut) si jsou podobné architekturou i výzdobou a pocházejí ze stejné doby, což může rovněž naznačovat, že mezi chrámy existovala určitá rituální vazba, avšak nic konkrétního známo není. náhled|upright 1.7|vlevo|Mapka znázorňující umístění chrámů Borobudur, Pawon a Mendut v přímé linii Na rozdíl od ostatních chrámů, které byly postaveny na rovinatém povrchu, byl Borobudur postaven na skalnatém podloží ve výšce 265 m n. m. a 15 m nad dnem vyschlého paleolitického jezera. Existence jezera byla ve 20. století námětem intenzivních diskusí archeologů. Uvažovalo se o tom, že Borobudur byl postaven na břehu jezera nebo dokonce přímo na jezeře. V roce 1931 nizozemský odborník na hinduistickou a buddhistickou architekturu W. O. J. Nieuwenkamp přišel s teorií, že planina Kedu byla kdysi jezerem a Borobudur původně představoval lotosový květ plovoucí po jezeře. Lotosové květy jsou k vidění na téměř každém buddhistickém uměleckém díle, často slouží jako trůn pro buddhy či jako podstavec pro stúpy. Architektonické ztvárnění Borobuduru podle Nieuwenkampa dále připomíná vyobrazení lotosu, ve kterém postoje Buddhů symbolizují Lotosovou sútru, jeden z nejrozšířenějších textů mahájánového buddhismu (tato forma buddhismu je široce rozšířena ve východní Asii). Tři terasy kruhového tvaru na vrcholu Borobuduru by rovněž mohly představovat lotos. Tato Nieuwenkampa teorie však byla odmítnuta mnohými jinými archeology s tím, že životní prostředí kolem Borobudur je suché a neobsahuje dostatek vláhy potřebné pro růst lotosových květů.
Na druhou stranu někteří geologové podporují Nieuwenkampovy teze poukazujíce na jílové sedimenty nalezené v blízkosti Borobuduru. Studium stratigrafie, sedimentů a vzorků pylů prováděné v roce 2000 podporuje přítomnost paleolitického jezera poblíž Borobuduru, což by mohlo potvrdit výše uvedené závěry, ke kterým došel Nieuwenkamp. Jezerní oblast se přitom časem měnila a studie rovněž prokázala, že Borobudur v době kolem 13. a 14. století ležel na břehu jezera. Jezero přitom mělo zaniknout vlivem toku řek a vulkanických aktivit, které přeměnily ráz krajiny. V těsné blízkosti Borobuduru se nachází jedna z nejaktivnějších sopek v Indonésii, Mount Merapui, která vyniká svou aktivitou již od dob pleistocénu.
Dějiny Výstavba náhled|Buddhističtí poutníci meditující na vrcholu Borobuduru Nejsou k dispozici žádné písemné památky, které by informovaly o tom, kdo či za jakým účelem nechal Borobudur postavit.Soekmono (1976), str. 9. Srovnáním vytesaných reliéfů na chrámu a nápisů běžně se vyskytujících v královských listinách během 8. a 9. století byla odhadnuta doba výstavby Borobuduru na dobu kolem roku 800. Mezi lety 760–830 přitom nastal mocenský vrchol dynastie Šailendrů na střední Jávě, která byla již pod vlivem Šrívidžaji. Doba stavby Borobuduru byla odhadnuta na 75 let, chrámový komplex byl dokončen roku 825 během vlády Samaratungga.
Poměrný zmatek panuje v tom, zda tehdejší jávští vládci byli stoupenci buddhismu či hinduismu. Šailendrové byli známi jako horliví stoupenci Buddhova učení, přestože kamenné nápisy nalezené v Sojomertu naznačují, že by mohli být hinduisté. V této době bylo rovněž v oblasti kolem planiny Kedu postaveno velké množství hinduistických, avšak i buddhistických staveb. Buddhistické stavby jako Borobudur byly přitom postaveny v době, kdy vznikal hinduistický Prambanan. V roce 732 nechal šivaistický král Sandžaja postavit svatyni zasvěcenou Šivově lingamu, která se nacházela na kopci Ukir, asi 10 kilometrů východně od Borobuduru.
Výstavba buddhistických chrámů včetně Borobuduru byla umožněna díky tomu, že Sandžajův nástupce Panangkaran dal stoupencům buddhismu svolení k jejich stavbě. Panangkaran ve snaze ukázat svůj respekt dokonce daroval buddhistické obci Kalasan, jak se o tom zmiňuje kalasanská listina z roku 778. Tato skutečnost vedla některé archeology k přesvědčení, že na Jávě vlastně nikdy neexistoval nějaký vážnější náboženský konflikt a i hinduistický král dokázal podpořit vznik buddhistických staveb a buddhistický vznik hinduistických.Soekmono (1976), str. 10. Nicméně je pravděpodobné, že v době (buddhistického) Šailendry a (šivaistického) Sandžaji byly na Jávě dvě soupeřící královské dynastie, které spolu svedly roku 856 boj o moc na planině Ratu Boko. Další rozpory existuje např. u chrámu Lara Jonggrang v komplexu hinduistických staveb Prambanan, který měl být postaven vítězem z Rakai Pitakanu jakožto odpověď Sandžajovy dynastie na Borobudur, avšak podle jiných verzí byl prostým výtvorem mezi poklidným soužitím hinduismu a buddhismu.
Opuštění náhled|Hlavní stúpa chrámového komplexu je dnes prázdná a během znovuobjevování Borobuduru se stala pro archeology záhadou Borobudur byl po několik staletí opuštěn a postupně byl zakryt sopečným popelem a z velké části jej pohltila džungle. Z jakého důvodu však byl Borobudur opuštěn a na tak dlouhou dobu zapomenut, zůstává záhadou. Někdy mezi lety 928 a 1006 stihlo střední Jávu několik sopečných erupcí a mocenské centrum javánských vládců přesunulo na východní Jávu; není přitom jasné, zda první z těchto skutečností přímo podnítila druhou či nikoli, avšak několik zdrojů hovoří o tom, že Borobudur byl opuštěn právě v této době. Soekmono se navíc zmiňuje o známé teorii, podle které byl Borobudur opuštěn v důsledku hromadného přestoupení javánského lidu k islámu v průběhu 15. století.
Chrámový komplex však nebyl zapomenut zcela, lidová vyprávění o jeho dávné slávě se však postupně přeměnila do pověrčivého vyprávění spojená se smůlou a neštěstím. O příčinách těchto nešťastných událostí se zmiňují dvě javánské kroniky (babad) z 18. století. Podle Babad Tanah Jawi („Dějiny Jávy“) se Borobudur stal osudným pro vzbouřence, kteří vedli roku 1709 rebelii proti vládci Mataramského sultanátu.Soekmono (1976), str. 4. Kopec s Borobudurem byl obležen a vzbouřenci byli poraženi a král je následně odsoudil k smrti. Podle Babad Mataram („Dějiny Maramského království“) byl Borobudur spojen se smrtí korunního prince Jogjakartského sultanátu v roce 1757.Soekmono (1976), str. 5. I přesto, že vstup do Borobuduru byl v té době tabu, se princ do Borobuduru vydal a po svém návratu do královského paláce náhle onemocněl a druhý den zemřel.
Znovuobjevení Po skončení britské invazi se Jáva mezi lety 1811–1816 ocitla pod britskou správou. Britským místodržícím na Jávě se stal sir Thomas Stamford Raffles, který se velmi zajímal o dějiny Jávy. Začal sbírat starobylé javánské předměty a při své cestě po ostrově sbíral informace od domorodých obyvatel. Při průzkumu Semarangu v roce 1814 byl Raffles informován o ohromné stavbě ležící hluboko v džungli poblíž vesnice Bumisegoro. Jelikož nebyl s to vykonat do hloubi džungle cestu sám, vyslal tam nizozemského inženýra H. C. Cornelia.
vlevo|náhled|První fotografie Borobuduru, pořízená Isidorem van Kinsbergenem (1873) V následujících dvou měsících Cornelius s pomocí dvou set mužů pokáceli stromy, spálili vegetaci v okolí a odkryli navršenou zeminu z chrámu. Jelikož hrozilo nebezpečí zřícení, Cornelius a jeho muži neodkryli stavbu zcela. Cornelius své objevy zapisoval a včetně nákresů je posílal Rafflesovi. Ačkoli se o objevu Borobuduru dochovalo jen několik vět, Raffles se zasloužil o to, že se Borobudur dostal do zájmu světové veřejnosti.
Na Corneliovu práci navázal nizozemský místodržící oblasti Kedu C. L. Hartmann, kterému se v roce 1835 podařilo celý komplex odkrýt. Jeho zájem o Borobudur byl však spíše osobního, než profesního charakteru. Hartmann o svých počinech nezanechal žádné zápisky, a to ani o údajném objevu sochy Buddhy, který se měl nacházet v hlavní stúpě Borobuduru.Soekmono (1976), str. 6. Roku 1842 prozkoumal hlavní stúpu, avšak pokud vůbec něco objevil, nedochovaly se o tom žádné zprávy.
náhled|Ručně kolorovaná fotografie jedné ze soch Borobuduru pořízená v roce 1895 Williamem Henry Jacksonem