náhled|upright=1.15|vpravo|Obrácení na cestě do Damašku (1601) od Caravaggia (Santa Maria del Popolo, Řím) zobrazuje obrácení apoštola Pavla na křesťanství podle událostí popsaných v deváté kapitole Skutků apoštolů (Sk 9,1–22) Konverze ke křesťanství je náboženské obrácení člověka, který dříve nebyl křesťanem, a přináší změny v tom, co sociologové označují jako „kořenovou realitu“ konvertity, včetně jeho sociálního chování, myšlení a etiky. Sociologie náboženství naznačuje, že náboženská konverze byla důležitým faktorem při vzniku civilizace a utváření moderního světa. Konverze je psychology náboženství nejvíce studovaným aspektem náboženství, ale skutečných údajů je stále velmi málo. Neurologické studie zjistily, že konverze není výsledkem patologie.
Křesťanství na jihu a východě planety Země rychle roste, a to především díky konverzím. V historii se používaly různé metody konverze. Existují důkazy o donucování ze strany světských vůdců v raném a pozdním středověku, ačkoli nucení jako metoda nebylo nikdy schváleno nebo dokonce podporováno žádnou většinou křesťanských teologů.
Různé křesťanské denominace mohou provádět různé druhy rituálů nebo obřadů uvedení do společenství věřících. Základním rituálem obrácení je křest, zatímco různé denominace se liší, pokud jde o biřmování.
Podle studie profesora náboženství Davida B. Barretta z Kolumbijské univerzity a historika George Thomase Kuriana z roku 2001 se v tomto roce ke křesťanství obrátilo z jiného náboženství přibližně 2,7 milionu lidí, zatímco celkově se ročně obrátí přibližně 3,8 milionu lidí. V prvních desetiletích jednadvacátého století je letniční hnutí největší a nejrychleji rostoucí formou křesťanství, tento růst je způsoben především náboženskými konverzemi.
Individuální konverze James P. Hanigan píše, že individuální obrácení je základní zkušeností a ústředním poselstvím křesťanství, a dodává, že křesťanské obrácení začíná zkušeností „vyvedení z rovnováhy“ prostřednictvím kognitivní a psychologické „nerovnováhy“, po níž následuje „probuzení“ vědomí a nové uvědomění si Boha. Hanigan ji přirovnává ke „smrti a znovuzrození, odvrácení..., odložení starého..., změně mysli a srdce“.Hanigan 1983, s. 25–26. Člověk reaguje uznáním a vyznáním osobní ztracenosti a hříšnosti a následně přijme povolání ke svatosti, čímž obnoví rovnováhu. Po tomto počátečním vnitřním obrácení následuje praxe, která proces obrácení dále prohlubuje a která podle Hanigana bude zahrnovat i etické změny.Hanigan 1983, s. 25–28, abstrakt.
V příkladech obrácení z Nového zákona, jako je Petrovo obrácení, a Pavlovo obrácení, Hanigan vnímá stejnou společnou zkušenost „smrti a znovuzrození“. Říká, že tito lidé nereagovali z pocitu viny, ale z úcty, respektu a svaté bázně před tím, co vnímali jako Boží přítomnost.Hanigan 1983, s. 25–28. náhled|Jan Frans van Geel a Jan Baptista van Hool – Povolání svatého Petra a Ondřeje, detail kazatelny v kostele svatého Ondřeje, Antverpy|alt=depiction of a life size wooden carving of Jesus calling Peter and Andrew as they climb out of their fishing boat Srovnávací studie z počátku 21. století nabízejí poznatek, že náboženská konverze poskytuje nové místo pro sebedefinici, morální autoritu a společenskou identitu prostřednictvím přijetí náboženského jednání, které se příjemci zdá vhodnější a pravdivější.
Antropolog Robert Hefner dodává, že „konverze nabývá nejrůznějších podob..., protože je ovlivněna širší souhrou identity, politiky a morálky“.Hefner 2023, s. 4. Poselství Pravdy, spásné identity a přijetí do společenské organizace, jejímž cílem je šíření tohoto poselství, se ukázalo být samo o sobě revoluční silou.Hefner 2023, s. 20.
Teologie Podle socioložky Ines W. Jindry má obrácení „teologický rozměr“. Avery Dulles cituje Bernarda Lonergana, který říká: „Předmětem teologie je tedy člověk, který prochází obrácením k Bohu.“ Zkušenost obrácení je základní a má tyto charakteristiky: „je konkrétní, dynamická, osobní, komunitní a historická“. Díky tomuto zaměření na jednotlivce má teologie obrácení ve svém základu tytéž charakteristiky.Dulles 1981, s. 175, 176.
Náboženský historik David W. Kling ve své knize History of Christian Conversion (Dějiny křesťanské konverze) uvádí devět obecných témat společných pro vyprávění o konverzi. Jindra popisuje první téma jako „lidské poznání Boží přítomnosti“, zatímco Kling říká, že „Bůh se pro lidi stává skutečným“ prostřednictvím konverze.Kling 2020, s. 21.Jindra 2021, s. 147. Konverze má vždy „kontext“: lidé jsou „sociálně konstituované“ bytosti a náboženská konverze se vždy odehrává ve společenském kontextu. Jindra píše, že ačkoli se všechna vyprávění o konverzi liší, všechna vykazují známky toho, že jsou založena na osobních vnitřních zkušenostech krize vyjádřených prostřednictvím specifického historického kontextu, v němž konvertité žili.Jindra 2021, s. 147, 148.
V konverzi se objevují aspekty „pohybu i odporu“. Křesťanství bylo od svých počátků evangelijním náboženstvím zaměřeným na misii, které se šířilo prostřednictvím konverze. Lidé však přirozeně tíhnou k setrvačnosti, ke známému, pokud nejsou jinak motivováni ke změně, takže konverze je v dějinách spíše výjimkou než pravidlem.
V procesu přeměny existuje jak „kontinuita, tak diskontinuita“. Konverze může být rušivá a způsobit přerušení vztahu s minulostí, ale přerušení je zřídkakdy úplné. Aspekty minulosti jsou často zachovány, což vede k jakési „hybridní“ víře.Kling 2020, s. 21–22. Gender také hraje přímou roli v tom, jak lidé konvertují nebo nekonvertují.Kling 2020, s. 23.
Svědectví a vyprávění poskytují slovník obrácení.Kling 2020, p. 22. U slavnějších příběhů o obrácení, jako je Augustinův a Martina Luthera, je zřejmé, že příběh o obrácení byl později používán nejen pro osobní poznání a proměnu, ale také pro přilákání potenciálních konvertitů.Jindra 2021, s. 149. Kling píše, že „vliv [takových] osobních svědectví na dějiny obrácení nelze přeceňovat“. Náznaky z Jandrova výzkumu z jednadvacátého století naznačují, že to platí i pro obyčejnější, méně slavná obrácení.Jindra 2021, s. 149–150. Obrácení přineslo v životě většiny konvertitů důležité a pozitivní změny: Jindra říká, že „se stali stabilnějšími, našli smysl života, vypořádali se se svými dřívějšími problematickými biografickými trajektoriemi a zlepšili své vztahy (Jindra, 2014)“.
Konverze byla historicky ovlivněna tím, jak je definována osobní „identita“ a pocit sebe sama. To může určovat, nakolik záměrné jednání ze strany jednotlivého konvertity řídilo výsledek a nakolik místo toho mohly vnější síly zasáhnout do osobního jednání. V případě křesťanské konverze téměř vždy existuje síť dalších osob, které konvertitu před konverzí ovlivnily. Jindra píše, že konkrétní kontext, který zahrnuje ideologii skupiny, k níž se konvertita připojil, konkrétní krizi jednotlivého konvertity „a míru vlastního jednání oproti vlivu ostatních“, jsou důležitými aspekty ovlivňujícími, zda se konvertita po konverzi změní, nebo nezmění.
Tyto faktory se překrývají s fázemi konverze podle výzkumného psychologa Lewise Ramba. Rambův model konverze zahrnuje kontext, krizi (zahrnující určitou formu hledání ze strany potenciálního konvertity), setkání a interakci (s někým, kdo věří v nový náboženský systém). Následuje závazek a jeho výsledky.
Společenské vědy Německý sociolog Max Weber ve své knize Sociologie náboženství píše, že náboženská konverze začíná u proroka jako hlasu zjevení a vize, který vyzývá ostatní, aby se rozešli s tradicí a uvedli svůj život do souladu s jeho „pravdou, která buduje svět“.Hefner 2023, s. 12, 13. Weber věřil, že prorocké ideály se mohou prostřednictvím konverze společenství následovníků stát „silou pro proměnu světa tak mocnou jako nic jiného v lidských dějinách“. Hefner 2023, s. 13.
Hefner označil konverzi a christianizaci za „dvojí fenomén“ a napsal, že náboženská konverze byla důležitým faktorem při vzniku civilizace a utváření moderního světa.Hefner 2023, s. 3. Podle Hefnera s sebou „přeformulování sociálních vztahů, kulturních významů a osobní zkušenosti“ spojené s konverzí nese neodmyslitelný „aspekt budování světa“.Hefner 2023, s. 3–4.
Na konci devatenáctého století byl vývoj světových náboženství (judaismu, křesťanství, islámu a buddhismu) považován za součást nevyhnutelného pochodu k lidskému osvícení v lineárním vzestupném vývoji.Hefner 2023, s. 6, 13–14. Antropologie účinně prokázala, že tento model nedokáže vysvětlit náboženské rozdíly.Hefner 2023, s. 7.
Světová náboženství vytvořila instituce schopné standardizovat vědění a někteří tvrdí, že jim to pomohlo přežít, zatímco „říše a ekonomické řády přicházely a odcházely“.Hefner 2023, s. 17–20. Ve skutečnosti se však jen několika náboženstvím podařilo dlouhodobě se šířit a standardizované učení nemusí mít nutně vliv na individuální konverzi a víru.Hefner 2023, s. 3, 4, 5.
Jednou z nejvlivnějších prací v sociologii náboženství z 60. let 20. století je kniha Roberta Belly (1964) Religious Evolution, která tvrdí, že všechna světová náboženství hlásají existenci transcendentální sféry, která je nadřazena každodenní realitě, čímž legitimizují zkušenosti spásy/konverze, jejichž cílem je spojit člověka s tímto světem.Hefner 2023, s. 7, 8. Bella popisuje možnost vykoupení/konverze za těchto podmínek jako „ve svých důsledcích otřásající světem“.Hefner 2023, s. 8. Napětí mezi běžnou realitou a transcendentnem vytváří uznání potřeby společenské reformy, která je vedena spásnou vizí a která svět přetváří, místo aby jej pasivně přijímala.Hefner 2023, s. 8, 9. Tímto způsobem, říká Hefner, světová náboženství uvolnila sevření tradice a položila základy lidské svobody.Hefner 2023, s. 9.
Psychologie Přestože je konverze nejstudovanějším aspektem náboženství mezi psychology zabývajícími se náboženstvím, empirických údajů na toto téma je málo a od klasického díla Williama Jamese Varieties of Religious Experience z roku 1902 se metoda příliš nezměnila. James Scroggs a William Douglas napsali o sedmi současných problémech v psychologii konverze.
1) Definice. Scroggs a Douglas označují tuto otázku za „nejstarší v oboru“ a uvádějí, že psychologové se ptají, zda konverze vyžaduje náhlý obrat, nebo postupnou změnu. Neexistuje shoda.Scroggs & Douglas 1967, s. 206. Slovo konotuje náhlý obrat, ale psychologové nechtějí opustit možnost postupné konverze.
2) Patologie. Freud považoval náboženství za patologii a stoupenci jeho myšlenkové školy v tom pokračují.Scroggs & Douglas 1967, s. 208–210. Empirické studie ukazují, že náboženství je spojeno s dobrým duševním zdravím žen, že pomáhá při depresích a překonávání závažných problémů, jako je závislost na heroinu, a že obecně existují významné vazby mezi náboženstvím a spiritualitou a dobrým fyzickým a duševním zdravím. Podle Scroggse a Douglase záleží na tom, jaký názor psycholog zaujme, na jeho vzdělání a osobní oddanosti víře či nevíře.Scroggs & Douglas 1967, s. 208.
3) Typ osoby. Mnozí si kladou otázku, zda existuje nějaký typ člověka, u něhož je větší pravděpodobnost, že se obrátí, než u jiných.Scroggs & Douglas 1967, s. 209. Sociologové zdůrazňují význam takových proměnných, jako je společenská třída, skupinová očekávání a sociální změny (jako v americké pohraniční společnosti nebo v současné Číně). Podle Scroggse a Douglase William „James považoval nemocnou duši za nejpravděpodobnějšího kandidáta na obrácení. Nemocná duše žije ,blízko prahu bolestiʻ. Je obecně introvertní a pesimisticky naladěná, zlo světa si bere hluboce k srdci. Nemocná duše je zádumčivá, ponořená do existenciální úzkosti. Je to Kierkegaardův člověk, který je zoufalý a ví, že je zoufalý“.
Trauma a existenciální krize mohou vést ke konverzi. Podle studie psycholožek Rosemary de Castellové a Janette Simmondsové je trauma u již obrácených osob často spojeno také s „prospěšnými změnami ve vnímání sebe sama, ve vztazích a životní filozofii a s pozitivními změnami v oblasti existenciálních, duchovních nebo náboženských záležitostí“.