Faith No More je americká rocková skupina ze San Francisca v Kalifornii, založená v roce 1979. Před zářím 1983 skupina vystupovala pod názvy Sharp Young Men a později Faith No Man. Basák Billy Gould, klávesista/rytmický kytarista Roddy Bottum a bubeník Mike Bordin jsou nejdéle působícími členy kapely, kteří v ní hrají od založení. Skupina v raných létech prošla několika změnami v sestavě a později i některými většími změnami. Sestavu Faith No More tvoří Gould, Bordin, Bottum, hlavní kytarista Jon Hudson a zpěvák/textař Mike Patton.
Po vydání šesti studiových alb, včetně nejprodávanějších desek The Real Thing (1989) a Angel Dust (1992), Faith No More oficiálně oznámili svůj rozpad dne 20. dubna 1998. Kapela se od té doby znovu dala dohromady a mezi lety 2009 a 2010 se vydala na The Second Coming Tour. V květnu 2015 vydala sedmé studiové album Sol Invictus. Po turné Sol Invictus si Faith No More opět dali pauzu. V listopadu 2019 kapela oznámila, že se znovu spojí, aby se v roce 2020 vydala na britské a evropské turné, ale kvůli pandemii covidu-19 bylo turné odloženo. Mělo být znovu zahájeno krátkým turné po USA v září 2021, po němž následovaly dříve odložené termíny ve Velké Británii a Evropě v červnu 2022, ale všechna data turné byla zrušena z důvodu Pattonova duševního zdraví.
V červnu 2026 Billy Gould uvedl, že by se Faith No More mohli vrátit na světové turné v roce 2027.
Historie
Raná léta (1979–1984)
Genezí pro Faith No More byla skupina Sharp Young Men, kterou v roce 1979 založili zpěvák Mike Morris a klávesista Wade Worthington. Poté se přidali bubeník Mike Bordin a baskytarista Billy Gould. Morris nazval toto jméno "pochcáním všech 'elegantních' skupiny té doby". Později navrhl název Faith In No Man, ale nakonec se kapela ustálila na Bordinově návrhu, Faith No Man (stylizované jako Faith. No Man). Skupina nahrála skladbu „Quiet in Heaven/Song of Liberty“, která vyšla v roce 1983. Písně byly nahrány v garáži rodičů Matta Wallace, kde si Wallace zřídil a provozoval nahrávací studio, zatímco kapela stále nahrávala pod jménem Sharp Young Men s Morrisem, Gouldem, Bordinem a Worthingtonem. Worthington odešel krátce poté. Název skupiny byl změněn na Faith No Man kvůli vydání singlu, který obsahoval dvě ze tří písní nahraných ve Wallaceově garáži a Worthingtona nahradil Roddy Bottum. Bottum, Gould a Bordin kapelu krátce poté opustili a založili Faith No More. Jméno vybrali v září 1983, aby zdůraznili skutečnost, že „The Man“ (Morris) byl „No More“ (nikdy více), protože jeho role leadera a sklony diktovat ostatním členům kapely, co mají nosit, jím byly velmi nesympatické. Skupina hrála s několika zpěváky a kytaristy, včetně krátkého působení Courtney Love, dokud se v roce 1983 neusadila na zpěvákovi Chuckovi Mosleyem a později na kytaristovi Jimu Martinovi. Jejich první vydání pod názvem Faith No More byla stejnojmenná kazeta v roce 1983, která obsahovala živé vystoupení z tohoto roku na straně „A“ a 20minutovou instrumentální skladbu na straně „B“.
We Care a Lot a Introduce Yourself (1985–1988)
Po změně názvu skupina zpočátku začala nahrávat We Care a Lot bez podpory nahrávací společnosti a poté, co shromáždila své peníze, nahrála pět písní. Získali si pozornost Ruth Schwartzové, která tehdy zakládala nezávislý label Mordam Records, pod kterým kapela po získání potřebné finanční podpory album dokončila a vydala. Bylo to první oficiální vydání pro kapelu i vydavatelství.
Koncem roku 1986 podepsala Faith No More smlouvu s losangeleským labelem Slash Records pod Annou Statman. Label byl nedávno prodán dceřiné společnosti Warner Music Group London Records, což zajistilo široké vydání pro následující alba kapely. Introduce Yourself vyšlo v dubnu 1987 a přepracovaná verze titulní skladby jejich debutového alba „We Care a Lot“ zaznamenala menší úspěch na MTV. Mosleyho chování začalo být čím dál nevyzpytatelnější, zvláště během neklidného turné po Evropě v roce 1988. Mezi incidenty se zařadilo i to, že měl udeřit Billyho Goulda na pódiu během večírku k vydání alba Introduce Yourself – během kterého na pódiu usnul – a jeden z Mosleyho bedňáků se během evropského turné dostal do pěstního souboje s Martinem.. Mosley byl nakonec z kapely vyhozen po návratu domů z Evropy. Gould uvažoval: "Byly určité chvíle, kdy jsem šel na zkoušku a Chuck chtěl udělat všechny písně na akustickou kytaru. Bylo to tak daleko od cíle. Výsledkem bylo, že jsem vstal, odešel a kapelu opustil. Řekl jsem jen: 'Končím - už to déle nevydržím. Je to tak směšné'. Tentýž den jsem mluvil s Bordinem a on řekl: 'No, pořád s tebou chci hrát.' Bottum udělal totéž. Byl to další z těchto scénářů 'vyhodit někoho, aniž by ho vyhodili'." Mosley postupně upadl v zapomnění, v devadesátých letech měl poměrně vtipnou kapelu Cement. Roku 2017 zemřel.
Mike Patton a The Real Thing (1989–1991) Mosleyho v roce 1988 nahradil zpěvák Mike Patton, který zpíval se svou středoškolskou kapelou Mr. Bungle. Byl přijat na Martinův návrh poté, co slyšel demo Mr. Bungle. Podle Pattona se s kapelou poprvé setkal během koncertu v roce 1986 v „pizzerii“ ve svém rodném městě Eureka v Kalifornii. Dva týdny poté, co se připojil k Faith No More, napsal texty k písním, které tvořily album The Real Thing, nominované na cenu Grammy; album vyšlo v červnu 1989.
Singl "Epic" vyšel v lednu 1990 a stal se top 10 hitem. Hudební video se v roce 1990 dočkalo rozsáhlé hovysílání na MTV a rozzlobilo aktivisty za práva zvířat za zpomalený záběr ryby vyskočené z vody na souš na konci videa. Téhož roku vystoupili Faith No More na předávání cen MTV Video Music Awards 1990 (6. září) a ve 293. epizodě Saturday Night Live (1. prosince). "From Out of Nowhere" a "Falling to Pieces" byly vydány jako singly a coververze "War Pigs" od Black Sabbath byla nahrána pro nevinylová vydání. V roce 1990 se kapela vydala na rozsáhlé turné po USA a The Real Thing se v Kanadě, USA a Jižní Americe stalo platinovým. Album mělo také velká prodejní čísla v Austrálii, Velké Británii a zbytku Evropy, čímž se celkové prodeje po celém světě posunuly výrazně nad 4 miliony.
V únoru 1991 vydali Faith No More své jediné oficiální živé album Live at the Brixton Academy. Album obsahuje dvě dosud nevydané studiové skladby, „The Grade“ a „The Cowboy Song“. Ve stejném roce kapela přispěla písní „The Perfect Crime“ na soundtrack k filmu Bill & Ted's Bogus Journey. Martin si také zahrál cameo role ve filmu jako "Sir James Martin", kde hrál vedoucího "Faith No More Spiritual and Theological Center". Pattonova původní kapela Mr. Bungle v roce 1991 po celosvětovém úspěchu The Real Thing podepsala smlouvu s mateřským vydavatelstvím Slash and Reprise Records Warner Bros. Records.
Jak se Faith No More dostali na vrchol? Pětice byla rozdílná od ostatních kapel tehdejšího rockového mainstreamu, kterým přespříliš záleželo na vlastní image (jako např. Marilyn Manson). Neupravení, neholení, neučesaní, rozšklebení, barevní, Patton navíc předváděl na pódiu hotové šílenosti. Zahráli si před kapelami Metallica a Guns N' Roses, kterým společně se Soundgarden předskakovali i na pražské zastávce 20. května 1992.
Angel Dust (1992–1994)
Na svém dalším albu Angel Dust, které vyšlo v červnu 1992, Faith No More projevili ještě experimentálnější úsilí. Jeden kritik napsal, že album je „jednou z nejkomplexnějších a jednoduše matoucích nahrávek, jaké kdy velké vydavatelství vydalo“, a další, že singl „A Small Victory“, který, jak se zdá, vede Madame Butterfly skrze Metallicu a Nile Rodgerse. […] odhaluje vyvíjející se možnosti pro kombinování nepravděpodobných prvků do překvapivě originálních směsí.“
Kromě „A Small Victory“ (který získal nominaci za nejlepší umělecký směr na MTV Video Music Awards) byly také vydány skladby „Midlife Crisis“ a „Everything's Ruined“ jako singly. Album obsahovalo novou nahrávku námětu k filmu Půlnoční kovboj a pozdější vydání zahrnovaly coververzi „Easy“ od The Commodores, která se v některých částech světa stala největším hitem skupiny. Angel Dust se umístilo v žebříčku Billboard 200 o jedno místo výše než The Real Thing, ale v USA tak komerčně úspěšné nebylo, prodalo se tam 665 000 kopií. V mnoha dalších zemích se ho prodalo více než alba The Real Thing. V Německu obdrželo zlatou certifikaci za prodej více než 250 000 kopií. Album se také vyrovnalo prodejům The Real Thing v Kanadě (Platina) a Austrálii (Zlato) a překonalo je v Nizozemsku, Francii, Rusku a Velké Británii. Celosvětové prodeje se pohybují kolem 3,1 milionu kopií.
Po turné na podporu Angel Dust v létě 1993 kapelu kvůli vnitřním sporům opustil dlouholetý kytarista Jim Martin. Údajně nebyl spokojený se změnou hudebního směru kapely u alba Angel Dust, nazýval to „gay disco“. Podle Bottuma byl Martin vyhozen faxem. Martin sám uvádí, že odejít bylo jeho rozhodnutí. Jak kytarista skupiny Godflesh Justin Broadrick, tak kytarista Killing Joke Geordie Walker byli po Martinově odchodu údajně pozváni, aby se připojili k Faith No More, ale odmítli. Pozici obsadil Pattonův kolega z kapely Mr. Bungle Trey Spruance, který ale odešel poté, co v roce 1995 nahrál King for a Day... Fool for a Lifetime těsně předtím, než skupina měla začít světové turné. Spruance byl nahrazen klávesovým technikem kapely Deanem Mentou.
V témže roce kapela navštívila Českou republiku, když 15. června vystoupila v Pražské sportovní hale (Tipsport Aréně).
King for a Day..., Album of the Year a rozpad (1995–1998) Páté studiové album Faith No More King for a Day... Fool for a Lifetime vyšlo v březnu 1995 a stylově se velmi liší od písně k písni; punk, country, jazz, bossa nova, thrash metal, gospel spolu s dalšími typickými prvky FNM jsou protkány celým albem. Singly zahrnovaly „Digging the Grave“, „Evidence“ a „Ricochet“. Album představovalo Treye Spruance z kapely Mr. Bungle na kytaru. Nahrávka ve Spojeném království, Austrálii, Novém Zélandu, Nizozemsku a Německu získala zlato, což dalo albu úctyhodné prodejní číslo kolem 1,5 milionu kopií, ale číslo bylo výrazně nižší než prodeje jejich předchozích alb. Vyšla sada singlů o rozměrech 7 x 7 palců, která obsahovala B-strany a některé rozhovory mezi písněmi. O písni „Ricochet" se povídá, že byla napsána v den smrti Kurta Cobaina, tudíž se často na setlistech kapely uvádí jako „Nirvana".
Album of the Year vyšlo v červnu 1997 a představil se na něm další nový kytarista Jon Hudson, který byl bývalým spolubydlícím Billyho Goulda. Album debutovalo v některých zemích mnohem výše, než se očekávalo (například v Německu album debutovalo na 2. místě a v žebříčku se udrželo 5 měsíců). V Austrálii se Album of the Year dostalo na první místo a bylo certifikováno jako platinové. V mnoha zemích Evropy se album dostalo do hitpará. Dosud se celosvětově alba prodalo kolem 2 milionů kopií. Singly „Ashes to Ashes“ a „Last Cup of Sorrow“ měly minimální úspěch (zejména hudební video k „Last Cup of Sorrow“, ve kterém hrála herečka Jennifer Jason Leigh, bylo inspirováno filmem Alfreda Hitchcocka Vertigo). „Stripsearch“ vyšel jako singl v různých zemích (kromě USA a Spojeného království). Album v té době obdrželo převážně negativní recenze od kritiků z USA. Časopis Rolling Stone ve své původní recenzi napsal: „[Oni] se zoufale potácejí, tápají po smyslu pro identitu a směr v desetiletí, které je zjevně považuje za irelevantní“, zatímco Pitchfork Media uvedli: „Album roku zanechává jeden pocit jako probuzení a nalezení včerejšího použitého kondomu – jistě, jízda byla zábavná, dokud to trvalo, ale to, co zůstalo, je prostě hnusné. A rozhodně to nechcete ve svém CD přehrávači.“ Po vydání alba v roce 1997 Faith No More koncertovali s Limp Bizkit, kteří byli fanoušky Faith No More často vypískáni.