Savoia-Marchetti SM.79 Sparviero (Krahujec) byl italský trojmotorový střední bombardér používaný během druhé světové války. Verze S.79M se stala nejrozšířenějším typem bombardéru nasazeným italským královským letectvem ve druhé světové válce.
Vývoj a prototypy V roce 1934 vypsalo velení Regia Aeronautica soutěž na stední denní a noční bombardér. V té požadovalo dvoumotorový letoun s bombometčíkem umístěným v přídi, zatahovacím podvozkem, rychlostí 400 km/h, nosností 1200 kg pum a doletem minimálně 1000 km. Prototyp letounu označený S.79 postavený na základě o něco většího SM. 81 Pipistrello vzlétl poprvé 8. října 1934 na letišti Cameri jako civilní dopravní letoun pro tříčlennou posádku a osm cestujících. Za řízení usedl zkušební pilot firmy komandant Adriano Bacula. Jako pohonné jednotky byly vybrány hvězdicové devítiválce Piaggio P.IXR.C.40 o výkonu 448 kW roztáčející třílisté dvoupolohové vrtule. Důvodem vzniku nového dopravního letounu byla snaha Itálie zúčastnit se v roce 1934 prestižního závodu dopravních letadel z Londýna do Austrálie tzv. MacRobertson Air Race. Prototyp s imatrikulací I-MAGO sice nebyl připraven včas a závodu se nezúčastnil, ale vznikl tak letoun s velmi zajímavými výkony. Stroj ustanovil v roce 1935 pod označením SIAI S.79P několik FAI (Mezinárodní letecká federace) uznaných světových rekordů. Ve dnech 23. a 24. září 1935 major Attilio Biseo a kapitán Gori Castellani po vzletu z letiště Urbe u Říma dosáhli nad uzavřeným okruhem Monte Cavo-Monte Nerone-Ortebello na dráze 1000 a 2000 km se zátěží 500, 1000 a 2000 kg rychlosti 390,97 a 380,95 km/h. Po dvou inspekčních cestách s velitelem italských ozbrojených sil generálem Giuseppe Vallem v Italské východní Africe byl první prototyp předán jednotce 12. stormo. Zde také jako první S.79 obdržel výkonnější motory Alfa Romeo 125.R.C.35 o vzletovém výkonu 500 kW, vyvinuté z britských licenčních devítiválců Bristol Pegasus. S novými motory v roce 1936 S.79P zvýšil své rekordy na okruhu 1000 a 2000 km s výše uvedenými výkony rychlostmi 420 a 389,61 km/h.
Druhý prototyp továrnou zalétaný 8. července 1936 byl na základě rozpoznaných rezerv ve výkonu postaven už jako bombardér. Stroj již obdržel jeden pevný, vpřed mířící kulomet a jeden pohyblivý, ovládaný střelcem v horním střelišti. Poté byl přelétnut do zkušebního střediska Regia Aeronautica na letišti Montecello u Guidonie.
Devátý postavený drak S.79 byl opatřen zaoblenou prosklenou přídí se stanovištěm bombometčíka a se zvětšenou svislou ocasní plochou. Nový typ označený S.79B poháněly dva dvojhvězdicové čtrnáctiválce Gnome-Rhône 14K Mistral Major o vzletovém výkonu 698 kW. Stroj poprvé vzlétl 8. srpna 1936 a již koncem léta byl s imatrikulací I-AYRE lodí odeslán do Argentiny na konkurs o nový střední bombardér pro Servicio de Aviacón Militar. Prototyp SIAI S.79B zde předváděli piloti Passaleva a Bertolotti. Argentinci nakonec dali přednost konkurenčnímu americkému letounu Martin 139W (B-10) a na jaře byl I-AYRE vrácen do Itálie. Následně byl letoun prezentován Jugoslávii, Maďarsku a Řecku. Zájem projevili pouze zástupci iráckého královského letectva. To vedlo ke stavbě druhého prototypu, který S.79B (na základě jedenáctého sériového S.79M), který byl zalétán 25. listopadu 1936, poháněly dva dvojhvězdicové osmnáctiválce FIAT A.80R.C.41 o vzletovém výkonu 757 kW s dvoupolohovými vrtulemi Fiat-Hamilton. Na stroji byla krátce zkoušena dvojitá svislá ocasní plocha. Již 2. prosince byl stroj vážně poškozen.
4. března 1937 poprvé vzlétl S.79K s trojicí motorů Gnome-Rhone K.14, který byl rovněž úředně zkoušen v Guidonii.
Na jaře 1937 firma SIAI dokončila pět draků dálkové soutěžní verze S.79CS pro závod z New Yorku do Paříže. Letouny obdržely vyladěné motory Alfa Romeo 126 s francouzskými vrtulemi Ratier a velké přídavné nádrže uvnitř trupu, který zcela postrádal okna a dveře. Pro neúčast USA se však závod o Lindberghovu cenu neuskutečnil.
V roce 1937 došlo k přejmenování podniku, vyrábějícího S.79 na Societá Italiana Aeroplani Idrovolanti Savoia Marchetti a od té doby bývá stroj označován S.M.79. Do licenční výroby se pak zapojila také továrna Reggiane, Macchi a Aeronautica Umbra S. A. (AUSA) ve středoitalském Foligno. Samotná výroba S.79 v mateřském závodě byla ukončena v listopadu 1940, podnik Macchi již v březnu 1939.
V březnu 1937 byl na základně v Gorizii pod trup jednoho S.79 namontován vlevo od podélné osy závěs pro standardní italské námořní torpédo o průměru 450 mm. Po úspěšných zkouškách bylo v březnu 1938 rozhodnuto pokračovat ve zkouškách se zavěšením dvou torpéd vedle sebe, pod kořeny křídla S.79. Testy započaly v Gorizii v srpnu. Následně pak byly používány dva typy 450 mm torpéd. Od firmy Silurifico Whitehead ve Fiume se 170 kg trhaviny a se 160 kg výbušnou hlavicí od továrny Silurifico Italiano v Neapoli. Všechny S.79 pak dostávaly od podzimu 1939 úchytné body pro torpédové závěsníky již při výrobě.
57. u SIAI vyrobený S.79 obdržel dvojhvězdicové čtrnáctiválce Piaggio P.XIR.C40 o výkonu po 735 kW, vyvinuté z francouzských licenčních Gnome-Rhône 14Krs. Stroj poprvé vzlétl 25. května 1937. 8. července velitel 12. storma, plukovník Attilio Biseo se synem Benita Mussoliniho Brunonem jako druhým pilotem, proletěl s tímto letounem 1000 km uzavřený okruh Fiumicino-Antignano-Ansedonia se zátěží 2000 kg průměrnou rychlostí 423,618 km/h. Ustavil tím rekordy i pro zátěže 500 a 1000 kg na téže trati.
20. srpna 1937 se pět závodních dálkových speciálů S.79CS zúčastnilo 6190 km dlouhého závodu Istres-Damašek-Paříž. Se strojem imatrikulovaným I-BIMU soutěžila osádka Biseo a Mussolini, I-TOMO Tondi a Moscatelli, na I-LICA letěli Lippi a Castellani, I-CUPA Cupini a Paradisi, pětici pak uzavíral stroj s poznávací značkou I-FILU s osádkou Fiori a Lucchini. Italové do dálkového závodu nasadili i jeden neupravený sériový letoun S.79 (I-ROTR) s osádkou Rivis, Klinger a Trimboli. Soutěž 21. srpna vyhrál stroj S.79 (I-CUPA) s časem 17 h 35 min, jako druhý přistál na pařížském letišti Le Bourget S.79 (I-FILU) a třetí místo patřilo opět italské osádce na I-BIMU. I-TOMO dolétl jako šestý a neupravený stroj I-ROTR osmý. Letoun I-LICA byl při vzletu z Damašku poškozen a závod nedokončil.
Osádka Biseo s Mussolinim mladším pak 21. listopadu 1937 na prototypu s motory Piaggio P.XI vylepšili rekordy s nákladem až 2000 kg na uzavřené trati 1000 km rychlostí 430,622 km/h, ale již 30. listopadu byl rekord pokořen na témže letounu s piloty A. Baculem a De Ambrosisim výkonem 444,115 km/h. 24. února 1938 Lucchini a Tondi dokázali výkon zvýšit na 448 km/h. 4. prosince pak na stejném stroji Tondi a Pontolutti na okruhu 2000 km ustavili rekord 469 km/h s nákladem 2000 kg.
Před koncem roku 1937 byly tři ze Savoií S.79CS upraveny na variantu S.79T k letu Řím-Rio de Janeiro, který měl předcházet pravidelné civilní dopravní lince společnosti LATI (Linee Aeree Transcontinentali Italiane). Do strojů bylo instalováno bohatší přístrojové vybavení, autopilot a další palivové nádrže. Na S.79T I-BISE (ex I-BIMU) letěl Biseo a Paradisi, na I-MONI (ex I-CUPA) Nino Moscatelli a Gori Castellani, na třetím upraveném speciálu I-BRUN (ex I-FILU) pak Bruno Mussolini a Renato Mancinelli. 24. ledna 1938 osádky vzlétly z Guidonie do Dakaru, jediné zastávky na trase. Dvě S.79T přistály po trase dlouhé 9842 km v Riu 25. ledna s časem 13,5 h. I-MONI po vzletu z Dakaru utrpěl defekt na vrtuli avšak osádce se podařilo doletět na dva motory do Natalu a po opravě dolétl 26. ledna do Ria de Janeira. náhled|Giulio Cesare Graziani's Savoia-Marchetti SM.79, Giulio Cesare Graziani Brazilská vláda po výkonech italských letců jeden letoun S.79T zakoupila pro své armádní letectvo, zbylé dva stroje byly italskými úřady Brazílii darovány. S trupovým označením K-420 až K-422 zůstaly v brazilské službě do roku 1944.
Letecká společnost LATI pak od roku 1939 do vstupu Itálie do války na atlantické lince létala mj. i se dvěma letouny S.79P (I-ALPI a I-ALAN), které létaly nejen přes Atlantik, ale i na interních brazilských tratích. V červnu 1940 byla všechna letadla společnosti LATI vrácena Itálii.
Dne 28. března 1943 byl na letišti ve Furbaře představen prototyp S.79bis se třemi pohonnými jednotkami Alfa Romeo 128R.C.18 se vzletovým výkonem 698 kW s automaticky přestavitelnými vrtulemi SIAI 32 a přidanou nádrží na pohonné hmoty na 700 l. V květnu pak bylo dodáno letectvu 10 kusů nové verze, vzniklých při opravách starších S.79.
Vývoj původně zamýšleného dopravního letounu ale neustal a po určitých změnách v konstrukci vyústil v roce 1937 v samostatný typ SM.83.
Nasazení náhled|vpravo|Savoia Marchetti SM.79K, Jugoslávie náhled|Savoia-Marchetti SM.79 Po vojskových zkouškách typu obdržela Regia Aeronautica první předsériové kusy S.79, které byly v říjnu 1936 dodány 12. bombardovacímu stormu (křídlu) v Guidonii. Po příchodu posledních z předsériových a prvních sériových letounů se útvar přesunul na římské letiště Ciampino. Současně se utvořila i jeho druhá skupina, XXIX. gruppo, sestávající z 280. a 290. squadriglie (letky) po šesti strojích. V roce 1937 převzal S.79 útvar 8. stormo se základnou v Bologni, v roce 1938 pak 9. stormo na letišti Ciampino, sestávající z XXVI. a XXIX. skupiny. Útvar byl poté přeložen do Viterba. 9. stormo si své S.79 ponechala do počátku roku 1941, kdy začala přezbrojovat na letouny CANT Z.1007. Dalšími jednotkami s S.79 se v Itálii roku 1938 staly 10. stormo s XXX. a XXXII. skupinou se sídlem na milánském letišti Bresso, 11. stormo s XXXIII. XXXIV. skupinou ve Ferraře, dále 30. stormo s LXXXVII. a XC. skupinou se základnou ve Forlì a 32. stormo (LXXXIV. a XXXVIII. skupina) na letišti Elmas v Cagliari. Dne 8. dubna 1939, během okupace Albánie, přepravovaly S.79 11. a 12. stormo 2. pluk granátníků do Tirany. V průběhu roku se pak utvořila ještě tři storma vybavená Sparviery. Na letišti Capodichino u Neapole měla sídlo 33. stormo se skupinami č. XXXV a XXXVI, 34. stormo s LII. a LIII. skupinou ve Fontanarosse u Katánie a 36. stormo na letišti Borgo Panigale v Bologni s CVIII. a CIX. skupinou.
Nasazeny byly i ve Španělské občanské válce. První tři SIAI S.79 přistály na letišti Son San Juan na španělském ostrově Mallorca 12. února 1937. Jednalo se o první stroje Aviazione Legionaria jednotek 280. a 289. squadriglie 12. storma pod vedením kapitánů Badina a Raineho, kterým velel major Mario Aramu. Mezi první akce patřily útoky na letiště Reus a arzenál v Cartageně. Během dalších 12 týdnů je následovalo dalších 11 strojů 12. storma. V dubnu 1937 přelétlo 12 S.79 na letiště Tablada u města Sevilla. Odtud pak tři stroje přelétly na sever do města Soria a poté se zúčastnily 26. dubna útoku na Guernicu. Strojům s označením 28-1, 28-4 a 28-11, veleli kapitán Castellani a poručíci Pucci a Dagasso. Jejich úkolem bylo zničení mostu Rentaria ve východním předměstí Guernicy. Všech 36 pum však cíl minulo a zasáhlo místní nádraží. Dne 21. května 1937 se pak pět S.79 přemístilo na letiště v Granadě. Z této základny pak tyto letouny bombardovaly republikánský křižník Jaime I., který byl jednou zasažen na přídi. Od 24. května do 19. července XXIX. gruppo soustavně napadala přístav Bilbao, pak přelétly na frontu u Madridu, odkud podporovaly obranu proti republikánské ofenzivě u Brunette. Po porážce republikánů u Brunett se XXIX. skupina navrátila na severní frontu a v srpnu operovala při bitvě o Belchite. V srpnu 1937 vznikla ve Španělsku první nacionalistická skupina se šesti S.79 označená 3-G-28, které velel Luís Pardo Prieto, později nahrazený J.-A. Ansaldem. V měsíci říjnu pak vznikla další jednotka 4-G-28 pod velením Luíse Navarry, rovněž se stroji S.79, následovaná v listopadu 5-G-28, které velel plukovník José Gomá. Jejími hlavními akcemi byly v zimě 1937-1938 boje o Teruel. Za rok 1937 bylo do Španělska italským i nacionalistickým jednotkám dodáno celkem 70 kusů S.79.