Sedmiletá válka (1756–1763) byl rozsáhlý ozbrojený konflikt mezi ústředními evropskými mocnostmi 18. století – Velkou Británií, Pruskem, Portugalskem a některými německými státy jako předně Hannoverskem na straně jedné, Francií, Svatou říší římskou (Rakouskem a Saskem), Ruskem, Švédskem a Španělskem na straně druhé. Mezitím v Indii se Britové pokusili o dobytí Bengálska náležejícího k Mughalské říši, tou dobou podporované Francií. Celé střetnutí se ve své době vedlo na velké ploše, v Evropě, Americe, Asii, Africe i na oceánech, a tudíž bývá považováno za první celosvětový válečný konflikt. Někteří historici proto konflikt označují tzv. „Nultou světovou válkou“. Obětí bylo více než 500 000 vojáků a 320 000Stellner (2000), s. 322.–570 000 civilistůStellner (2000), s. 233.. Důsledkem války byly velké ztráty kolonií Francie ve prospěch Británie, která tak nastoupila cestu ke světové mocnosti. Prusko definitivně potvrdilo zisk Slezska od Rakouska, a tím se začlenilo mezi tehdejších pět velmocí.
Válce předcházel velký mezinárodně politický přesun, tzv. „zvrat aliancí“ (renversement des alliances) či „diplomatická revoluce“ (Versailleská smlouva) která ukončila 250 let trvající dědičné nepřátelství mezi Francií a Rakouskem, avšak zpřetrhala tradiční vztahy mezi Francií a Pruskem. Naproti tomu Prusko nabralo stejný politický kurz s dalším dědičným protivníkem Francie, Velkou Británií. Přesto zůstala země krále Fridricha II. na evropském bojišti ze všech stran obklopena nepřáteli a proti 4,5 milionům Prusů stálo okolo 90 milionů obyvatel Rakouska, části říše, Ruska, Francie a Švédska.
Díky sedmileté válce zaujala Velká Británie postavení první průmyslové, obchodní a námořní velmoci,Stellner (1998), s.349. českým zemím však přinesla definitivní ztrátu Kladska a větší části Slezska, o něž Marie Terezie přišla v předchozích slezských válkách.
Casus belli náhled|vlevo|Státy a území, které se účastnily sedmileté války V padesátých letech 18. století začalo po krátké přestávce eskalovat napětí mezi Anglií a Francií, zapříčiněné událostmi odehrávajícími se v severoamerických koloniích. Za vyhrocením situace stáli především angličtí osadníci, kteří chtěli rozšířit svá panství za řeku Allegheny, přičemž soustavně naráželi na francouzský odpor. Za těchto okolností v roce 1753 vyzvala britská vláda své poddané, aby se proti jakékoliv francouzské aktivitě postavili se zbraní v ruce a již následujícího léta došlo k prvním ozbrojeným srážkám.Stellner (2000), s. 51. Napětí dále stupňovala cílevědomá snaha Angličanů odříznout francouzské kolonisty od spojení a zásobování s mateřskou zemí.Stellner (2000), s. 55. Toto úsilí se nejvýrazněji projevilo v roce 1755, kdy Angličané zajali na tři sta francouzských obchodních lodí a 6000 námořníků.
Stávající situaci využila rakouská panovnice, císařovna Marie Terezie, která nebyla ochotná smířit se s výsledky cášského míru, jenž ji po neúspěšných válkách o rakouské dědictví připravil o významné území. Šlo o Kladsko a Velkou část Slezska patřící původně k zemím Koruny české. Císařovnin nový ministr zahraničí Václav Antonín z Kounic proto skrze metresu francouzského krále madame de Pompadour zahájil jednání s Ludvíkem XV., který již chápal, že vojenský střet s Anglií je nevyhnutelný a souhlasil se zahájením jednání s Rakouskem. K setkání diplomatů obou dědičných nepřátel došlo 3. září 1755 v zámku Bellevue v letohrádku Babiole a 1. května 1756 toto rokování vyvrcholilo podepsáním tzv. první versailleské smlouvy, jež stranám garantovala vzájemné obranné spojenectví.Richter, s. 91.
náhled|upright=1.0|vlevo|Grafické znázornění aliancí evropské části bojiště v počátcích konfliktu Také protivníci obou mocností hledali spojence. Britové nutně potřebovali v Evropě najít oporu, jelikož v případě války hrozilo, že Francie ihned zaútočí na Hannoversko. Pokoušeli se tedy vést jednání o subsidiární smlouvě v Rusku. Ovšem kvůli neochotě carevny Alžběty Petrovny věnovat se státnickým povinnostem se Britům dlouho nedařilo čehokoliv docílit. Teprve když byl jednáním pověřen vyslanec sir Hanbury-Williams, jenž si úplatky získal carevnina kancléře Bestuževa,Stellner (2000), s. 64. se podařilo 30. září 1755 dosáhnout podepsání kýžené smlouvy. Podle ní Britové Rusku zaplatí 500 000 liber subsidií ročně za to, že Rusko soustředí na livonských a litevských hranicích 55 000 vojáků, kteří budou připraveni pomoci Británii nebo jejím spojencům.Stellner (2000), s. 64–65. Oficiální ratifikace smlouvy se však formálně zdržela námitkou britského panovníka, že nestrpí, aby se jeho vyslanec podepsal pod podpisy ruských činitelů.Stellner (1998), s. 264. Díky tomuto zdržení si Britové začali uvědomovat, že přehnané finanční požadavky nebudou Rusy použity tak, jak bylo přislíbeno. Proto zahájili jednání s pruským králem Fridrichem II. Ten si byl dobře vědom skutečnosti, že je obklopen potenciálními nepřáteli a díky početným špionům ve všech evropských metropolích byl seznámen s diplomatickými aktivitami jak dvora francouzského, tak rakouského i ruského. Nic mu proto nebránilo 16. ledna 1756 podepsat s Británií tzv. westminsterskou konvenci o neutralitě. Když se o tomto aktu dozvěděla ruská carevna, rozzuřila se a 22. dubna do Rakouska dorazila její nabídka protipruského ofenzivního spojenectví, které bylo podepsáno ještě v srpnu téhož roku.Stellner (2000), s. 73.
Na pozadí těchto událostí dali začátkem roku 1756 Francouzi Britům ultimátum, v němž požadovali navrácení zadržovaných lodí. 13. ledna Angličané toto ultimátum odmítli a v reakci na stávající situaci nechal král Jiří II. převelet část vojenských sil z Hannoverska do Británie, kde je rozmístil podél pobřeží proti případné francouzské invazi. 18. května vstoupily obě mocnosti do válečného stavu a 9. června Francie vyhlásila Anglii válku. Současně začal pruský král zvažovat, zda nemá preventivně udeřit na Rakousko, aby zavčasu zkřížil úmysly svých nepřátel.Stellner (2000), s. 83. Pomocí svého vyslance ve Vídni se stále pokoušel zjistit stanovisko Marie Terezie, ale z její strany se dočkal pouze diplomatických kliček. Ve snaze předejít napadení vlastní země ze směru nových spojenců, krátce po uzavření rusko-rakouské ofenzivní smlouvy, dne 29. srpna 1756, překročily pruské jednotky o síle 66 000 mužů hranice Saska.Richter, s. 93.
Rok 1756 náhled|vlevo|Drážďany v roce 1759. Při pruském bombardování prý utrpěly stejnou škodu jako při britském náletu v roce 1945 Opodstatněním, kvůli kterému Fridrich II. zaútočil právě na neutrální Sasko, byla snaha odzbrojit vojenské jednotky jihozápadního souseda dřív, než se přesunou do Čech. I přes ujištění kurfiřta Augusta III., že dodrží přísnou neutralitu, se pruský panovník obával, že by mu saská armáda mohla vpadnout do zad ve chvíli, kdy bude bojovat s Rakušany. Dalším důvodem byl fakt, že si tak zajistil řeku Labe, důležitou spojnici pro zásobování v Čechách. Jistě také považoval za vhodné se zmocnit země s rozvinutým hospodářstvím a početným obyvatelstvem.
Po rychlém postupu do vnitrozemí se Prusům 9. září podařilo dobýt Drážďany a 11. září obklíčit saskou armádu v opevněném táboře u Pirny. Téhož dne 33 000 rakouských vojáků pod velením polního maršála Browna, kteří přicházeli Sasům na pomoc, obsadilo Děčín a Ústí nad Labem. Král Fridrich II. si byl dobře vědom skutečnosti, že tímto manévrem mu Rakušané zablokovali přístup do Čech po voděStellner (2000), s. 89. a vzhledem k tomu, že se obléhání Sasů neúnosně protahovalo, rozhodl se nepřátelskou armádu zatlačit dál od saských hranic.Richter, s. 98. Velením sboru, jenž měl tento úkol provést, pověřil maršála Keitha. Zbylých 30 000 vojáků dál pokračovalo v obléhání sedmnáctitisícového saského vojska u Pirny. Maršál Keith svých 28 749 mužů vedl do Čech směrem přes Petrovice.Stellner (2000), s. 91. Ležení nechal rozložit severně od Ústí nad Labem, kam 28. září dorazil i král Fridrich. 30. září se dalo vojsko pod přímým velením pruského panovníka na pochod k Lovosicím, kde 1. října došlo k prvnímu velkému střetu války. Bitva u Lovosic se ve svém počátku vyvíjela úspěšněji pro císařskou stranu, v jednu chvíli dokonce Fridrich II. pod dojmem porážky opustil bojiště,Stellner (2000), s. 92. nakonec se však pruskému maršálu Bevernovi podařilo překonat odpor pravého nepřátelského křídla a Rakušané byli nuceni vyklidit bitevní pole, přičemž se spořádaně stáhli do nové linie za hořícími Lovosicemi. Král Fridrich považoval bitvu za své další vítězství, jeho protivníci střetnutí hodnotili poněkud střízlivěji a výsledek pokládali za nerozhodný. Následující den se Brownovi vojáci přesunuli za řeku Ohři k Budyni, kde přečkali zimu.Richter, s. 109. Nevyčkávali však v naprosté nečinnosti, neboť již několik dní po bitvě vyrazil maršál Browne s 6000 sborem na pomoc obklíčeným Sasům. Nicméně Prusům se podařilo vyprošťovací operaci překazit a Sasové se nakonec rozhodli vyjednávat o příměří. 16. října maršál Rutowski, proti vůli kurfiřta Augusta III., podepsal kapitulaci.Stellner (2000), s. 95.
Vpád Prusů do Saska vyvolal vlnu hněvu u všech evropských dvorů. Velké pobouření vládlo zejména ve Versailles, jelikož Ludvík XV. a rodina saského kurfiřta byli v příbuzenském vztahu. Francouzi tedy začali vypracovávat plán na obsazení Porýní, zejména Hannoverska, jež patřilo Fridrichovu britskému spojenci. Tím mělo být Rakousko chráněno proti jakékoliv aktivitě ze západu.Richter, s. 115. Postoj Francouzů sdílelo i Švédsko, jehož čelní představitelé si stále zachovávali naději, že získají zpět oblasti, které na monarchii při severní válce vydobyl Fridrich Vilém I. Rovněž Rusko začalo shromažďovat armádu, neboť carevna Alžběta Petrovna byla pevně odhodlaná vyrazit Sasku na pomoc. Konečně i sněm Římsko-německé říše v roce 1757 odsouhlasil spojenectví s Rakouskem a Říše do pole postavila na 25 000 mužů.Richter, s. 116. Tím se Prusko začalo ocitat v naprosté vojensko-politické izolaci.
Na česko-saských hranicích mezitím maršál Browne připravoval podmínky pro nastávající bojové operace, avšak rakouská dvorská rada na jeho místo jmenovala ne příliš schopného Karla Lotrinského, který mu jeho přípravy spíše komplikoval než ulehčoval.Richter, s. 117. Zbytek roku proběhl bez dalších významnějších politických či vojenských akcí.
Rok 1757
Prusko-rakouská fronta náhled|Bombardování obležené Prahy. Po ukončení obléhání se odhadovalo, že jenom na katedrálu svatého Víta bylo vystřeleno 22 000 pum, kulí a kartáčů. V samotném chrámu bylo nalezeno 770 kulíStellner (2000), s. 122. První týdny Nového roku se nesly ve znamení horečné diplomatické aktivity. Již 11. ledna ruská carevna podepsala akt přistoupení Ruska k rakousko-francouzské smlouvě a 2. února, necelý měsíc poté, co byl na Ludvíka XV. spáchán neúspěšný atentát, podepsali Francouzi a Rakušané konvenci o společném vedení války. Tato úmluva byla 1. května stvrzena tzv. druhou versailleskou smlouvou, v níž se Francie zavázala vyslat do Říše 100 000 vojáků a platit Rakousku dvanáct milionů guldenů subsidií ročně.