Sovětské metody práce byly pracovní postupy, které měly zvýšit výkonnost všech odvětví národního hospodářství Sovětského svazu. Průkopnici těchto metod měli často pouze minimální technické vzdělání. Stalin oceňoval stachanovce za nerespektování technických norem a odborníků. Sovětské metody práce nepřinesly většinou technologické inovace, ale pouze přetěžovaly lidi, stroje a infrastrukturu. Slovy Stalina: „dovedou z techniky těžit maximum toho, co z ní lze vytěžit." Ve stachanovské praxi se zvyšovaly otáčky na obráběcích strojích, zvyšovala rychlost posunu klád na pilách, zvyšovala řezná rychlost brázdiček v porubech dolů, a zvyšovaly vsázky do martinských pecí. Že údernické hnutí není možno opírat pouze o fyzické schopnosti a dřinu, konstatoval Antonín Zápotocký.
Označení viníka přetěžování pracovníků Média odsoudila bezduché a mechanické metody práce, které zaváděl Centrální institut práce (CIT) inspirovaný americkým vědcem Frederickem Winslowem Taylorem, protože byly buržoazní úchylkou. Úchylka byla pojmenována jako „citovština" a zakladatel CITu Alexej Kapitonovič Gastev byl 8. září 1938 zatčen NKVD a 15. dubna 1939 popraven. V knize „Jak pracovat“ napsal o hlavním problému výroby: nedostatku pracovní kultury u většiny sovětských občanů a nevyvinutými kulturními postoji.
Začátky náhled|Alexej Stachanov První propagandisticky využitým výkonem byla těžba uhlí pomocí sbíječky na stlačený vzduch Alexeje Grigorjeviče Stachanova. Stachanov sám narubal v noci z 30. na 31. srpna 1935 během 5 hodin 45 minut 102 tun uhlí a překonal normu o 1400 %. Dva horníci zajišťovali porub dřevěnými stojkami. Horníci nezbytní pro dokončení těžby (nakládka uhlí) nebyli v rekordu Stachanova zmiňováni, na rozdíl od rekordu Jumaševa. Právě v rozdělení těžby na samotné rubání a na výdřevou rubání našli propagandisté uplatnění dělby práce a postup nazvali Stachanovovou metodou. Pantělej Ryndin psal, že za metodu rozdělení práce mezi rubače, kteří pracovali v první směně a dřeviče, kteří pracovali v druhé směně, dostal titul Hrdina socialistické práce.
Události nabraly rychlý spád – nejen, že vzniklo stachanovské hnutí, ale už 76 dní po rekordu se ve Velkém kremelském paláci konala 1. všesvazová porada stachanovců. Hnutí začalo jaksi spontánně, téměř samovolně, zdola a šířilo se nebývalou rychlostí jako uragán. Stachanovci podávali maximální výkony (i 3 000 % normy) v rámci socialistické soutěže, a to nejen v dolech. Socialistické soutěžení bylo rozšířeno nejen mezi jednotlivci-stachanovci, ale v rozsahu celých pracovišť a podniků. V socialistické soutěži docházelo k masovému rozšiřování zlepšovatelských a novátorských poznatků a nových pracovních metod.
Dne 16. prosince 1935 byla uveřejněna fotografie Alexeje Grigorjeviče Stachanova na obálce časopisu Time. Rekord Stachanova byl a je zpochybňován a označován jako podvod. Okolnosti rekordu však nejsou známy. V jedné z verzí rekordu kopal Stachanov uhlí pouhým krumpáčem, i když je zmiňováno nejčastěji sbíjecí kladivo. To nebylo ještě v roce 1937 samozřejmostí a sbíjecí kladivo dostal horník až po absolvování kurzu. V rubání bylo při rekordu pouze 5 lidí (kromě tří horníků jenom revírník a novinář), a tak byly vytvořeny ideální podmínky (malá prašnost).
Československo Také čeští čtenáři byli o stachanovcích již ve třicátých letech 20. století informováni. Pojmenování stachanovec bylo použito i v případě zaměstnance Baťovy továrny. V článku o obuvnickém průmyslu SSSR se mohli dočíst, že ze Zlína přijali mnoho prospěšného. Organizace práce a stroje jsou stejné, až na sortiment, který se v SSSR zaměřoval pouze na jeden typ obuvi. Sovětské noviny kvitovaly zájem a pomoc Zlína (Bati). Jan Antonín Baťa však mluvil o slepém kopírování, které následovalo po návštěvě sovětských generálů v podniku a posléze i návštěvě sovětských spisovatelů. Článek v časopise Auto vysvětloval, že stachanovština je vědecká organizace práce a nevyžaduje větší námahu dělníků, a tím je v rozporu s mnoha názory, které se netajily výhradami:
nehospodárnost, malá kvalita a výroba zmetků. Naproti tomu byla v československých podnicích zavedena úkolová práce, ale s přihlédnutím k reálným možnostem pracovníka. postoj komunistů kritizujících racionalizaci v československých podnicích, i když se v SSSR rozjela stachanovština. mnoho žen-stachanovkyň bylo zaměstnáno v hornictví a hutnictví, kde nemohly vydržet pracovní tempo stachanovština byla stejný systém jako taylorismus výkonové normy se zvyšovaly po každém rekordním výkonu stachanovce, který výkon dosáhl krátkodobě a za uměle vytvořených výhodných podmínek stachanovec byl komunista, a už to je nepřijatelné stachanovština není dlouhodobě udržitelná – názor prezidenta republiky Edvarda Beneše na začátku roku 1946 Glorifikace stachanovců resp. průkopníků sovětských metod v Československu sílila. Stále se však mohly vyskytovat i kritické hlasy, které doporučovaly vykázat rekordní výkony silákům do varieté, kde mohou ohromovat publikum. I z úst prezidenta republiky zazněla střízlivá slova, mírnící nadšení ze stachanovských výkonů. Po 25. únoru 1948 už nebyla kritika myslitelná. Novináři psali o stachanovcích devótní články, které popisovaly jejich ušlechtilé motivace ke špičkovým výkonům. Českými (slovenskými) novináři nebyla finanční motivace zmiňována nebo byla dokonce popírána. Peníze ale skutečnou motivací nebyly a ani být nemohly. V tomto období fungoval vázaný trh s lístkovým systémem, který neumožnil vyšší výdělky utratit. Proto byly vypisovány soutěže o věcné ceny jako byly cigarety, textil nebo motocykly. Traktorista Mirko Amler považoval výdělky traktoristů za nepřiměřeně vysoké, a to byl postoj k odměňování, který ocenil i Antonín Zápotocký. Naopak v článcích sovětských novinářů byly v rublech vyčísleny odměny stachanovců. Finanční motivace ve objevila jen ve třicátých letech 20. století v článcích o baťovských rekordmanech.
Baťovské výkony byly označeny jako taylorismus, na rozdíl od výkonu stachanovce Nikolaje Smetanina, který vykonával tutéž činnost. Ve stachanovské práci byl každý pohyb promyšlen a odůvodněn, aby se mohla ušetřit alespoň vteřina. Každý díl práce byl propočítán na vteřiny. Studium stachanovských metod bylo zahajováno měřením práce dvou až tří stachanovců, kteří provádějí daný úkon rychleji než ostatní. Na základě podrobného rozboru práce nejlepších stachanovců se určoval nejlepší postup práce. Tento postup museli převzít zaškolovaní pracovníci, odchylky se zaznamenávaly do deníku: „K. F. Makarovová nevyjímá člunek levou rukou, ale pravou." Zaznamenáno do deníku bylo osvojení správných postupů.
Adorace stachanovců nekončila novinovými články a filmovými týdeníky. Objevil se plán na promítání krátkých filmů během rozdělování práce horníkům. Propaganda stachanovských metod byla považována za cestu, jak zvýšit pracovní disciplínu. Disciplína se nemohla zvýšit strachem ze ztráty zaměstnání, ani hrubým násilím, které používal předchozí režim německých nacistů. V Sovětském svazu se osvědčila veřejná kritika; nedisciplinovaní pracovníci byli vyzváni, ať vystoupí na podium.
Propagandisté vytvořili obraz Sovětského svazu, kde stachanovci, hnutí „přicházející zdola", ženou vpřed sovětské hospodářství. Ve skutečnosti bylo národní hospodářství tlačeno shora, včetně pokusu o zavedení vojenského řízení. Dne 10. září 1947 vešel v platnost Výnos prezidia Nejvyššího sovětu SSSR „O zavedení hodností pro řídící a inženýrské pracovníky v uhelném průmyslu a výstavbě uhelných dolů“. Přidělení hodnosti dávalo právo nosit uniformy s příslušnou distinkcí umístěnou v knoflíkové dírce a na rukávu. Následovaly další výnosy, které hodnosti zavádělo i v dalších resortech včetně lesnictví a papírenského průmyslu. Dne 12. července 1954 byly uniformy a insignie v hospodářství zrušeny.
Sovětský inženýr Alexej Goljeniščev popsal rozdíl mezi pásovou výrobou v USA a SSSR: „V Americe stojí u běžícího pásu strhaný člověk – automat, opakující po léta dva až tři pohyby a nezpůsobilý k ničemu jinému. Náš - sovětský - běžící pás obsluhuje člověk – tvůrce, člověk s horoucím srdcem a s živou, pulzující myslí."
Propagace sovětských metod práce se objevovala i v projevech Klementa Gottwalda. „Úderník, zlepšovatel, stachanovec, to ať je nový hrdina, nový ideál naší mládeže." Antonín Zápotocký označil lidi jako zrádce, pokud „sabotovali" sovětské metody práce.
Zemědělství Příkladem nuceného zavádění sovětských metod práce byl Příkaz ministra zemědělství k zavádění pokrokových metod nutných ke splnění směrnice X. sjezdu KSČ:
využití úzkořádkového osevu obilovin metoda chovu prasat soudružky Ljuskovové, která spočívala v plánu připouštění prasnic metoda výkrmu prasat soudruha Šurikovova, která spočívala v krmení chlebem vyrobeným z jadrného krmiva využití čtvercově hnízdové výsadby brambor a kukuřice, dle SSSR, kde Nikita Sergejevič Chruščov požadoval touto metodou vysadit zelí, rajská jablíčka, lilek, okurky, dýně, tykve a melouny. metoda sklízení brambor kombajnem A. F. Čirkunova, která umožnila pětinásobný výkon při sklizni brambor Zavádění sovětských metod práce byl obsaženo i ve vládním Usnesení o zajištění včasného a vzorného provedení jarních zemědělských prací.
Příkaz ministra neobsahoval další sovětské metody:
metoda šestinásobné držitelky Leninova řádu Andrejevny Malininy, z kolchozu „12. říjen" v Kostromské oblasti, která spočívala v dojení a krmení dojnic 3× krát denně nejlépe 4× denně. Masáž vemene, skupinové krmení a krmení bramborami přineslo zvýšení dojivosti. Dojnice, které více dojily, dostaly větší krmnou dávku. Dojnicím, které dojily málo, byla krmná dávka zredukována. Rekordmankou byla dojnice „Poslušnice", která nadojila 11 600 kg mléka za rok. Lysenkova metoda zakládání lesů: semena stromů se vysazují na polích osetých ozimem, obilí pak chrání stromečky před větry. V dalším roce se pole osévají bez orání. Ve výsledku stromky chrání obilí. metoda kolchoznice Taťány Petrovny Šapovalovové, oblíbenkyně Stalina, která přinášela maximální výnosy cukrové řepy. metoda traktoristky Praskovija (Paši) Nikitičny Angeliny, která se mimo jiné aktivity účastnila na velikém zreformování přírody vysazováním ochranných lesních pásem metoda sovětských traktoristů, která umožňuje tažení tří kultivátorů a tím i rozšíření pracovního záběru na 9 metrů metoda Zinajdy Ivanovny Vorošilové, která zavrhla zastaralou podlahovou metodu chovu drůbeže a propagovala klecovou metodu metoda Ivana Hunějeva, spočívající v hodinovém grafu metoda B. Gotovcova: bodovací systém klasifikace pracovních operací metoda chmelařky N. Nesterčukové, díky které se zvýšily výnosy na československých chmelnicích metoda doopylování žita, která měla zvýšit hektarové výnosy
Normalizační tisk konstatoval, že československé zemědělství se v letech 1952–1972 rozvíjelo na základě sovětské zemědělské ekonomiky a praxe.
Studený odchov telat Nejcitovanější metodou v zemědělství byl studený odchov telat. Byť se metody jmenovaly po svých autorech, u studeného odchovu tomu tak nebylo. Média zmiňovala pouze vynálezce zařízení, v kterém odchov telete probíhal. Jednalo se boudy šestinásobného držitele Leninova řádu Stanislava Ivanoviče Štejmana. S nerusky znějícím jménem měli novináři potíže, a tak boudy nazývali jako Štajmanovy, Stajmanovy, Steinmanovy nebo dokonce švédské. Studený odchov přinášel užitkovost a odolnost.
Termín „studený odchov" zlidověl a byl používán jako označení nevytápěných místností, bytů nebo budov. Propagandisté si stěžovali, že na vesnicích studenému odchovu ještě nevěří. Média často používala termín vzdušný odchov.
Železnice Dalším oborem s častým výskytem sovětských metod byla železniční doprava:
metoda Pjotra Fedoroviče Krivonosa, který dostal 48 kg páry z jednoho čtverečního metru výhřevné plochy kotle parní lokomotivy; to umožnilo zdvojnásobení technické rychlosti nákladních vlaků. Stranická propaganda hodnotila Krivonosův výkon jako v praxi vyvrácenou pseudovědeckou teorii limitů.