Děvčátko Momo a ukradený čas je kniha pro děti a mládež německého autora Michaela Endeho, který se jinak proslavil zejména díky románu Nekonečný příběh. Kniha byla vydána v roce 1973 s originálním německým názvem Momo. Die seltsame Geschichte von den Zeit-Dieben und von dem Kind, das den Menschen die gestohlene Zeit zurückbrachte. V českém jazyce bylo dílo vydané v roce 1979 nakladatelstvím Albatros a přeloženo Miladou Misárkovou.
Jedná se o pohádkový fantasy příběh, který je psán ve třetí osobě a ve kterém se frekventovaně objevují poetické či obrazné výrazy, které působí na čtenáře magickým dojmem. Autor zde zdůrazňuje důležitost času a snaží se poukázat na důležitost přátelství a mezilidských vztahů formou morálního ponaučení. Hlavní postavou příběhu je mladá dívka Momo, která má speciální schopnost rozumět lidem.
Děj Momo se jednoho dne objeví v opuštěném amfiteátru a chudí lidé z okolí ji přijmou za svou. Brzy se stane nepostradatelnou – "Jdi za Momo!" zlidoví jako fráze pro každého, kdo potřebuje poradit, usmířit se nebo si jen popovídat. Nejde o žádnou moudrost ani kouzlo – Momo prostě umí naslouchat tak, že lidé sami v sobě najdou to nejlepší. Také s dětmi vymýšlí famózní, čím dál fantastičtější hry (ztvárněné jako dobrodružství lodi Argo v bouři). Jejími nejbližšími přáteli jsou starý Beppo a mladý Gigi. Příchod šedých mužů Do města se nenápadně vetřou šediví pánové z Banky spořeného času. Přesvědčují lidi (typová scéna: holič pan Fusi), aby "spořili čas" – méně mluvili s blízkými, zrychlili práci, omezili záliby a odpočinek – s vidinou budoucí "opravdové" bohaté existence. Ve skutečnosti čas, který lidé takto "ušetří", nikam neukládají: šediví muži jim ho kradou a spotřebovávají (ve formě šedých doutníčků usušených z ukradených "Hodinových květů"). Město se postupně mění – lidé jsou stále uspěchanější, nervóznější, bez radosti, bez fantazie, přátelství i děti se stávají "ztrátou času". Momo si všimne, že jí přátelé přestávají chodit na návštěvu. Při pátrání ji navštíví jeden ze šedých mužů a nabídne jí obří panenku "Barbínu" – dokonalou, ale nudnou, protože nedovoluje žádnou fantazii. Když ho Momo svým nasloucháním donutí prozradit pravdu o krádeži času, agent je zděšen vlastním "doznáním". Momo, Gigi a Beppo zorganizují dětskou demonstraci s transparenty, která má na neděli svolat celé město do amfiteátru a odhalit pravdu – nikdo však nepřijde (šediví muži zajistí, že dospělí "nemají čas"). Té noci je Beppo svědkem tajného soudu šedých mužů na smetišti nad agentem, který Momo prozradil pravdu – agent je odsouzen a rozplyne se v nic, jakmile mu vezmou doutníček. Šediví muži vydají zatykač na Momo. V noci ji přijde vyzvednout záhadná želva Kassiopeia s nápisem "NÁSLEDUJ MĚ" na krunýři a provede ji spící honičkou šedých aut skrz celé město až do tajemné bílé čtvrti mimo běžný čas, na Nikdy-ulici, do Domu Nikde. Tam ji přijme Mistr Hora – laskavý, věkem se neustále měnící strážce času. Ukáže jí svou obrovskou síň s nesčetnými hodinami, dá jí k snídani horkou čokoládu, rozluští s ní hádanku o třech bratrech (minulost, přítomnost, budoucnost) a nakonec ji zavede k Zlatému dómu, kde nad černým jezerem věčně kvetou a vadnou Hodinové květy – to je zdroj veškerého lidského času, doprovázený hudbou hvězd. Momo tam prožije hluboký, téměř mystický zážitek. Poté usne na Mistrův pokyn na "jeden rok a jeden den", aby v ní slova toho, co viděla, "dozrála". Zatímco Momo spí, uplyne v reálném světě celý rok. Šediví muži mezitím dokonale zlikvidují její okolí: Gigi se stane slavným, mediálně vytěženým vypravěčem (přejmenuje se na "Girolama"), postupně vyprázdní všechny své nápady (i ty, co patřily jen Momo), zbohatne, ale ztratí sám sebe – když se ho pokusí telefonicky zastrašit šedý muž, aby přestal mluvit o pravdě, Gigi se zlomí a zůstane do konce "lhářem". Beppo se pokusí nahlásit Moiny zmizení na policii, skončí v blázinci; tam ho v noci navštíví šedý muž s nabídkou – Momo dostane zpět výměnou za 100 000 hodin ušetřeného času a mlčení. Beppo od té chvíle zoufale, bez oddechu zametá ulice, aby čas "ušetřil". Děti jsou díky nové "protidětské" legislativě sváženy do uniformních "dětských depozitářů", kde se hrají jen "užitečné" hry (např. děrné štítky) bez fantazie. Po probuzení Momo zjišťuje, že svět se změnil a všichni přátelé zmizeli. Zoufale je hledá – najde přerostlé Ninovo občerstvení, kde se dozví útržky zpráv; navštíví Gigiho bohatou vilu, kde ji na okamžik obejme, ale je jasné, že je "ztracený" pro slávu; potkává na ulici zešednuvší, disciplinované bývalé kamarády v depozitářské uniformě. Ztratí i Kassiopeiu. Prožívá měsíce naprosté samoty – nese v sobě poklad (hudbu a vzpomínku na Hodinové květy), který nemá s kým sdílet. Šediví muži nakonec Momo přímo osloví a nabídnou "výměnu": pokud je dovede k Mistru Horovi, dostane přátele zpět. Momo odmítne prozradit cestu (nezná ji ani sama), ale znovu se objeví Kassiopeia a společně se vydají do Domu Nikde – tentokrát je ale zástup šedých mužů vysleduje až k Nikdy-ulici (kde se každý, kdo vejde, ihned rozplyne, protože ulice žene čas nazpět). Mistr Hora Momo vysvětlí děsivý plán šedých mužů: obklíčili Dům Nikde hradbou z kouře mrtvého času (jejich doutníky), aby "otrávili" všechen čas vysílaný do světa a nakazili lidstvo smrtelnou apatií. Jediné řešení: Mistr Hora sám na hodinu usne – tím se zastaví čas pro celý svět, včetně šedých mužů, kteří tak nemohou déle "spořit" a budou nuceni sáhnout na své zamrzlé zásoby. Momo dostane jedinou žijící Hodinovou květinu (jediný zdroj času, který zůstane v pohybu, když svět zamrzne) a úkol: sledovat prchající šedé muže do jejich podzemního skladiště, zabránit jim v přístupu k zásobám a nakonec všechen ukradený čas osvobodit – to vše dřív, než jí uvadne poslední okvětní lístek. Po zastavení času Momo prochází zamrzlým, "vyfoceným" městem (auta, lidé, i pes u hydrantu strnulí uprostřed pohybu), sleduje prchající šedé muže do podzemí staveniště, kde přeživší agenti losují a postupně se sami "ruší", aby ušetřili doutníky. Momo pomocí Hodinového květu zavře vchod do trezoru s miliony zamrzlých Hodinových květů; poslední dva šediví muži se poperou o poslední okvětní lístek a rozplynou se. Momo trezor otevře úplně – uvolní se obrovská bouře Hodinových květů, která ji vynese vysoko nad město a rozprostře ukradený čas zpět do srdcí všech lidí. V tu chvíli se čas znovu rozeběhne (svět si "hodinu" vůbec nevšiml, uplynula jako mrknutí oka), ale lidé náhle mají spoustu času – jsou vlídnější, všímavější, mají čas na sebe navzájem. Momo se ocitne přesně tam, kde stál Beppo – jejich shledání je nekonečně radostné. Vrátí se spolu do amfiteátru, kde je čekají všichni – Gigi, děti, Nino s Lilianou, Nicola i ostatní – a slaví se do noci. Momo zpívá píseň, kterou se naučila u Hvězdných hlasů. Mistr Hora se mezitím probouzí ze svého jediného spánku a přes své brýle Vševidu sleduje šťastný konec. Kassiopeia, vyčerpaná a s "rýmou" z chladu šedých mužů, se stočí k odpočinku – a na jejím krunýři se objeví poslední, jen čtenáři viditelná slova.
Přijetí díla Stejně jako ostatní díla od Michaela Endeho, i toto se těší celosvětově velmi kladným recenzím. Hned v první německé recenzi již v roce 1973 napsal Gustav René Hocke, že se jedná o neortodoxní pohádkový román pro děti i dospělé. V roce 1974 vyhrála kniha Německou knižní cenu pro mládež, o čemž rozhodl verdikt poroty skládající se z literárních kritiků. Velmi kladně knihu hodnotili ale i jiní, převážně němečtí, kritici, kteří knihu považují za jedno z nejkrásnějších a nejdůležitějších děl dané doby. Později knihu kladně okomentovala také rakouská kritička Leanne Hall, která ji považuje za nositelku poselství pro moderní uspěchanou dobu. Podle Mileny Šubrtové při tvorbě hlavní postavy autor využil oblíbeného fenoménu outsiderství – hrdinka žije doslova na kraji města, v rozpadajícím se amfiteátru, tuto nevýhodu však vyvažuje schopností naslouchat, inspirovat a přetvářet svou obrazotvorností realitu. Svou pozicí sirotka odpovídá tradici dětských hrdinů ve stylu Pipi Dlouhé punčochy.
Tamara Heřmanová označila román za velmi úspěšný a za základní dílo moderní dětské literatury. Podle ní jde o „románové zpracování pohádky“ a současně knihu o dětech pro děti a knihu o dospělých pro dospělé. První české vydání ilustrovala Květa Pacovská. Podle Františka Holešovského dostala měla u tohoto románu možnost rozvinout svůj „nezevšednělý výraz, v němž smysl pro dekor splývá s absurdní kvalitou humoru a s logikou nonsensových situací.“
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Německé knihy pro děti a mládež Kategorie:Knihy z roku 1973