Hrdinové z Telemarku (v anglickém originále The Heroes of Telemark) je britské válečné filmové drama z roku 1965 natočené podle skutečných událostí a vzpomínek Skis Against the Atom Knuta Haukelida. Zachycuje příběh norských odbojářů během Operace Telemark, která úspěšně poškodila továrnu na výrobu těžké vody u hydroelektrárny Vemork blízko městečka Rjukan v kraji Telemark. Sabotáž výrazně zpomalila německý jaderný program a naopak nepřímo pomohla americkému projektu Manhattan.

Film podle scénáře Ivana Moffata a Bena Barzmana natočil v britské produkci americký režisér Anthony Mann, který do hlavních rolí obsadil Kirka Douglase, Richarda Harrise a švédskou herečku Ullu Jacobssonovou. Natáčení v drsných podmínkách zimního Norska se zúčastnilo olympijské družstvo Norska.

Česká televize film premiérově vysílala 29. června 2024 na stanici ČT2.

Děj náhled|Hydroelektrárna Vemork v roce 1935. Vpředu již neexistující továrna na těžkou vodu.

Norské hnutí odporu zjišťuje, že u hydroelektrárny Vemork společnosti Norsk Hydro u města Rjukan v norském kraji Telemark je tajná přísně střežená továrna, kterou nacisté využívají k výrobě těžké vody a nařídili pětinásobně zvýšit její produkci. Docházejí k závěru, že je o tom nutné informovat britskou výzvědnou službu a dodat ji co nejpodrobnější informace a plány.

Rolf Pedersen (hraje ho americký herec Kirk Douglas) je norský profesor fyziky na univerzitě v Oslo, který doufal, že na univerzitě válku nějak přečká. Vidí totiž, jak nacisté po každé úspěšné akci odboje v odplatě popraví daleko více Norů. Je však do odboje vtažen místním vůdcem Knutem Straudem (podle skutečné postavy Knuta Haukelida, kterého ztvárnil irský herec Richard Harris). Ten mu přinesl mikrofilmy s plány, kterým jen on může rozumět. Do odboje se zapojí také Rolfova bývalá žena Anna (švédská herečka Ulla Jacobssonová) a její vztah s Rolfem se znovu rozhoří.

Rolf Pedersen a Knut Straud se dostanou na parník na sever Norska a donutí posádku změnit trasu do Británie, aby mohli doručit mikrofilmy s plány. Ty na Brity udělají dojem a tajně jejich obsah konzultují s Roberterm Oppenheimerem a Enricem Fermi v USA. Poté se oba vrátí padákovým výsadkem do Norska, aby naplánovali přepadení továrny komandem. Připravují také přistávací dráhu na jezeře, ale britské letadlo s jednotkou 50 královských ženistů, kteří mají akci provést, je sestřeleno. Oba proto vedou do továrny alespoň malou skupinu devíti Norů, aby smrt tolika Britů nebyla zcela zbytečná. Akce je úspěšná, ale způsobené škody dokážou Němci rychle opravit, protože mají v Berlíně náhradní nádrže a další zařízení.

Ještě před akci se ke skupině odbojářů v horách dostane místní Nor s příjmením Jensen, údajně lovec. Skupina se rozdělí na dvě části, které se přou zda je to zrádce. Později se mu podaří utéct a navíc vyzradí pozici odbojářů Němcům. Nejprve malé německé letadlo zlikviduje jejich horský úkryt. Když po akci skupina nacistů společně se zrádcem pronásledují na lyžích Rolfa Pedersena a Knuta Strauda, oba se rozdělí. Rolf Pedersen je postřelen do nohy a než zrádce zabije, doví se od něj, že to dělal kvůli ženě.

Po sabotáži Němci vše hlídají ještě důkladněji a nikdo nesmí z továrny. Nilssen (norský šéf provozu) tak musí předstírat zánět slepého střeva a nechat si ho vyoperovat, aby přes spolehlivého doktora mohl odboji předat informace o plánech Němců přepravit veškeré zásoby těžké vody do Německa. Trasa vlaku z továrny je střežena stovkami vojáků, ale slabým místem by mohla být loď. Na trajekt s několika plnými železničními cisternami těžké vody se jim podařilo umístit časovanou nálož tak, aby se trajekt potopil až v nejhlubší části jezera.

Rolf se původně jen chtěl ujistit, že trajekt vypluje načas. Zahlédl ale, že na palubu nastupuje Sigrid s malým dítětem. Její muž jako jediný zahynul, když skupina utíkala po akci od továrny. Rolf ji přiměje, aby všechny děti na palubě trajektu nenápadně shromáždila na zádi, nejdále od nálože. Zde improvizuje „hru“, kdo si nejrychleji navlékne záchrannou vestu. Když se trajekt skutečně začne potápět, dostane děti i vdovu do záchranného člunu. Knut Straud a Anna vše sledovali ze zálivu, rychle připluli na malém člunu a pomohli zachránit další cestující.

Obsazení

Hvězdičkou označené postavy nejsou uvedeny v titulcích.

Český dabing V českém znění hráli Jan Šťastný, Marek Holý, Kristýna Skružná, Libor Terš, Radovan Klučka, Bohdan Tůma, Libor Hruška ad. České znění připravili: překlad Veronika Kvapilová, úprava dialogů Monika Macků, dramaturgie Petr Šaroch, mistr zvuku Tomáš Čisárik, hudební spolupráce Eva Javůrková, vedoucí produkce Alice Nezbedová, vedoucí dramaturg Zdeno Kubina, vedoucí realizace převzatých pořadů Pavel Fuks, režie českého znění Filip Jančík, vyrobila Česká televize 2024.

Historické souvislosti

Ke konci 30. let došlo v rychlém sledu k řadě důležitých objevů jaderné fyziky. Na samém počátku roku 1939 pak němečtí chemikové Otto Hahn a Fritz Strassmann oznámili objev jaderného štěpení uranu a Lise Meitnerová v únoru 1939 správně popsala jeho mechanismus v časopise Nature. Po zabrání zbytku Československa a vzniku Protektorátu Čechy a Morava obavy vědců z ostatních zemí, že Německo by tyto nejnovější objevy mohlo zneužít pro vojenské účely jen vzrostly.

Maďarský fyzik Leó Szilárd (v té době již pobývající v New Yorku) proto připravil text dopisu, který byl určen prezidentu Franklinu Delano Rooseveltovi a přesvědčil Alberta Einsteina, aby ho jako mnohem známější osobnost podepsal. Dopis známý jako Einstein-Szilárdův list datovaný 2. srpna 1939 obsahuje mimo jiné varování o možnostech sestrojení zcela nového typu bomby a text také explicitně zmiňuje zabrání československých uranových dolů Němci a vývoz veškeré rudy jen do Německa.

Krátce nato (1. září 1939) Německo napadlo Polsko a v roce 1940 mimo jiné v rámci Operace Weserübung uskutečnilo invazi do Dánska a Norska, kde byla ustavena loutková vláda v čele s kolaborantem Vidkunem Quislingem. Ale zatímco rovinaté Dánsko bylo obsazeno za jediný den, v hornatém Norsku i po mnoha měsících zůstávaly silné norské odbojové skupiny.

Od odbojové skupiny Skylark B dostala v létě 1941 britská výzvědná služba varování, že Němci nařídili zvýšení výroby těžké vody ve speciálním provozu v těsném sousedství hydroelektrárny Vemork u města Rjukan v kraji Telemark. Levná výroba elektřiny v této velké hydroelektrárně byla již od roku 1934 využívána k elektrolýze vody. V roce 1941 Britové již věděli, že tzv. těžkou vodu (oxid deuteria) lze použít jako moderátor neutronů a z přírodní neobohacené uranové rudy (kterou Němci získávali v obsazených československých dolech) je alespoň principiálně možné pomocí tzv. neutronové aktivace vyrábět plutonium pro jeden typ atomové bomby.

Již v březnu 1940 nové výpočty na Univerzitě v Birminghamu (Frischovo–Peierlsovo memorandum) mnohonásobně snížily odhad velikosti kritického množství potřebného pro atomovou bombu. Britové dospěli k závěru, že nelze připustit, aby Němci měli k dispozici jak značné zásoby uranové rudy, tak těžké vody. Později se dále rozhodli, že k tajné sabotážní akci proti továrně na výrobu těžké vody u města Rjukan využijí norské odbojáře, kteří během německé invaze uprchli do Spojeného království. Vybraní Norové podstoupili tvrdý výcvik v britských jednotkách SOE: Special Operations Executive…

Výroba

Skutečný norský odbojář Knut Haukelid napsal vzpomínky na akci pod názvem Skis Against the Atom (Lyže proti atomu), které vyšly v roce 1953 norsky a v roce 1954 anglicky. John Drummond napsal na základě stejného příběhu román s názvem But for These Men (Ale tito muži, případně Ale pro tyto muže). Obě knihy se staly základem scénáře filmu. Film byl původně ohlášen v roce 1963.

Film produkovala společnost Benton Film Productions, kterou spoluvlastnil režisér Anthony Mann a polský producent Szlomo Benjamin Fisz (který se později podílel také na produkci takových filmů jako je Bitva o Británii z roku 1969 nebo Stíhači na start z roku 1976). Na financování se podílely americká společnost Allied Artists a britská J Arthur Rank Productions.

Původní název filmu byl The Unknown Battle (Neznámá bitva) a hlavní role měli hrát severoirský herec Stephen Boyd a německá herečka Elke Sommerová. Původní verzi scénáře napsal Ben Barzman. Později bylo ohlášena účast amerického herce Anthony Perkinse, který však od filmu odstoupil. Nakonec hlavní roli podepsal jiný americký herec Kirk Douglas. Než byl do druhé hlavní role norského odbojáře definitivně obsazen irský herec Richard Harris, byla zmiňována možnost, že by tuto roli hrál americký herec Cliff Robertson.

náhled|Hydroelekrárna Vemork v roce 2003. Před ni byla továrna na těžkou vodu: viz snímek (1935) v infoboxu. náhled|Dodnes dochovaná sesterská loď Ammonia ve filmu hrála potopenou Hydro. Patří mezi čtyři poslední parní železniční trajekty na světě. Knut Haukelid se v průběhu natáčení o možném výsledku vyjádřil značně skepticky: „Slyšel jsem, že utratí pět milionů dolarů, takže to musí být velkolepé, a to znamená více fikce a méně skutečnosti“ (pět miliónu dolarů v roce 1965 odpovídá přibližně částce 48 miliónů dolarů v roce 2024).

Herec Stephen Boyd (původně obsazený do hlavní role) později vysoudil na Anthony Mannovi půl milionu dolarů, když se počátkem roku 1964 rozpadlo financování původního projektu. „Přišel jsem o čtyři dobré role a spoustu peněz, když se mnou podepsal smlouvu bez finanční podpory a pak projekt odložil. Později mě požádal znovu, ale já už měl jiné závazky, takže Kirk Douglas a Richard Harris to natočili pod jiným názvem.“

Lokace a reálie Velká část filmu se natáčela na autentických místech v Rjukanu včetně hydroelektrárny Vemork. Další scény v různých zasněžených horských lokalitách. Natáčení v drsných podmínkách zimního Norska se zúčastnilo olympijské družstvo Norska. Scény na začátku filmu, kdy hlavní hrdinové prchají z okupovaného Norska, se natáčely v okolí anglických pobřežních měst Poole a Hamworthy v hrabství Dorset na jihozápadě Anglie, přičemž roli uneseného parníku hrála bývalá nákladní loď TSS Roebuck z Normanských ostrovů.

V závěrečných scénách na jezeře byla použita loď SF Ammonia (DF Ammonia), která ve filmu představovala potopený vlakový trajekt SF Hydro. SF Ammonia je parní železniční trajekt, který byl jedním ze čtyř železničních trajektů na jezeře Tinnsjå (anglicky Tinn) v kraji Telemark, které spojovaly trať Rjukan s tratí Tinnoset. Uvezla 17 železničních vagónů a k tomu 150 osob. Tento systém používala společnost Norsk Hydro k přepravě chemikálií z Rjukanu do přístavu ve městě Skien. Loď byla v pravidelném provozu od roku 1929 až do roku 1956, kdy ji z velké části nahradila nová dieselová loď MF Storegut. Ale i poté sloužila jako záložní loď až do roku 1991, kdy byla definitivně odstavena. Nicméně dodnes ji lze vidět zakotvenou v norském přístavu Mæl a trajekt je jedním ze čtyř posledních parních železničních trajektů na světě.

Odlišnosti od skutečnosti Filmaři samozřejmě mají právo na uměleckou licenci. Přesto stručně zmíníme některé odlišnosti od skutečnosti. Britové se o sabotáž ve Vemorku pokusili již v roce 1942 s využitím kluzáků (dvě na sebe navazující operace „Grouse“ a „Freshman“). Akce však skončila naprostým neúspěchem, jedno letadlo se zřítilo a všichni zahynuli. Další havarovalo, část posádky také zahynula a zbytek skupiny Němci zajali, mučili je a nakonec popravili (přestože měli britské uniformy a status zajatců). Jen jedné jiné malé skupině (kterou vedl Jens-Anton Poulsson) se podařilo uprchnout do hor, kde na největší náhorní plošině Hardangervidda obtížně přežili velmi tvrdou zimu. Jediným výsledkem bylo, že Němci zvýšili ostrahu a zabezpečení továrny.