Bitva o Suomussalmi a na Raatské cestě (30. listopadu 1939 – 8. ledna 1940) byla největším vítězstvím finských ozbrojených sil v zimní válce a jedna z nejdrtivějších porážek v historii Rudé armády. Uskupení plukovníka Siilasvua složené z 9. pěší divize a dvou samostatných praporů dokázalo zničit 163. střeleckou divizi plukovníka Zelencova a postupně zlikvidovat 44. motorizovanou divizi velitele Vinogradova.
Když se 163. střelecká divize střetla jižně od města Suomussalmi s rozsáhlým finským odporem vyslal jí velitel 9. armády Duchanov na pomoc 44. motorizovanou divizi velitele Vinogradova. Tato divize se rozdělila; silný předvoj se přesunoval na nákladních automobilech a hlavní síly zahájily postup na Raatské cestě a dále na Suomussalmi. Motorizovaný předvoj se nedorozuměním dostal až na místo zadního voje pěších jednotek a neměl žádnou šanci proniknout vpřed. Když se finským jednotkám podařilo severně od města zničit 163. střeleckou divizi, přesunuli všechny síly proti Vinogradovově svazku a postupně ho celý likvidovali kombinovanou taktikou zátarasů a guerillových nájezdů na týlové komunikace, což ji donutilo zastavit postup několik kilometrů před městem Suomussalmi. Toto vítězství přineslo finské armádě nejenom obrovskou kořist v podobě výzbroje a výstroje, ale představovalo také velkou morální vzpruhu pro finské ozbrojené síly a demonstrovalo kvalitativní převahu finských jednotek.
Velitel Vinogradov byl o několik týdnů později za toto selhání popraven. Podle armádního komisaře Mechlise byla příčinou porážky nedbalost náčelníka štábu 9. armády, plukovníka Jermolajeva kombinovaná s neschopností velitele 163. divize, plukovníka Zelencova a velitele 47. střeleckého sboru Dašičeva.Carl Van Dyke 2007, str. 138
Popis oblasti Oblast okolo Suomussalmi leží v severním Finsku a je zcela nevhodná pro vedení moderní mobilní války. Je to mírně zvlněná krajina neprostupných pralesů, bažin, jezírek a jezer. Několik metrů až desítky metrů vysoké hřbety ji protínají od severu k jihu, kolmo k předpokládaným směrům postupu bojových jednotek. Stav komunikací mezi sovětsko-finskými hranicemi a Suomussalmi byl extrémně špatný. Fakticky existovaly jen dvě relevantní komunikace – teoreticky „dvoupruhová“ štěrkem vysypaná lesní cesta Suomussalmi–Raate a ještě hůře sjízdná komunikace Suomussalmi–Juntusvanta.
Komunikační síť mezi Suomussalmi a finským vnitrozemím byla naproti tomu podstatně hustší, navíc byla značně posílena zcela novou (a Rusům neznámou) železniční tratí, která sahala až do Hyrynsalmi, malého městečka ležícího 40 km jihozápadně od Suomussalmi.
Plány stran Finská armáda náhled|vlevo|Plukovník Siilasvuo (vpravo) během bitvy na Raatské cestě Finská strana si byla vědoma nevhodnosti dané oblasti pro vedení mobilní války a obrovských logistických problémů, které by zde Rudá armáda musela při větším útoku řešit, proto nepředpokládala, že by zde nepřítel nasadil větší síly. Oblast Suomussalmi (a vlastně veškeré území severně od Ladožské Karélie) považovala za vedlejší bojiště a vyčlenila pro ni jen minimum sil. Byl zde umístěn jediný samostatný prapor pod vedením majora Kariho, který měl za úkol zajistit oblast a podnikat rušivé výpady na sovětské území. První den války zastihl finského ministerského předsedu Aimo Cajandera, ministra zahraničí Erkka a další vládní představitele ve víře, že SSSR se neodhodlá k přímé vojenské agresi, přesto se ale finská vláda 30. listopadu sešla, vyhlásila válečný stav v zemi a jmenovala polního maršála Mannerheima vrchním velitelem ozbrojených sil.Dyke, Zimní válka, Sovětská invaze do Finska 1939 až 1940, JOTA 2007, str. 89 Rozmístění tří sovětských armádních velitelství v prostoru severně od Ladožského jezera byl přesto překvapivým faktem, se kterým finská strana vůbec nepočítala.Dyke, Zimní válka, Sovětská invaze do Finska 1939 až 1940, JOTA 2007, str. 65
Když finské velení plně pochopilo rozsah a cíl nepřátelského úderu, nejprve vyslalo na sever několik menších jednotek pro posílení obrany. Plán tedy zpočátku zůstával stejný. Posléze však maršál Mannerheim dospěl k rozhodnutí, které později označil za jedno z nejtěžších v životě: plně se spolehl na hlášení rozvědky a leteckého průzkumu ohledně sil Rudé armády shromažďujících se proti Mannerheimově linii, vyhodnotil tyto síly jako nedostatečné, a přestože očekával v blízké době masivní úder na hlavní frontě na Karelské šíji, neváhal odeslat většinu finských rezerv směrem severně od Ladožského jezera. Největší část posil zde získala právě oblast Suomussalmi. Představovala ji nekompletní 9. pěší divize, jejíž velitel, plukovník Hjalmar "Sivu" Siilasvuo, dostal rozkaz zničit všechny nepřátelské invazní síly v oblasti. Dohromady se tak postupně finské síly přidělené oblasti vyšplhaly až na asi 11 500 mužů.William Trotter: A Frozen Hell, Chapel Hill, 1991, str. 158
Plán se opíral o specifika místního terénu, rozdílné schopnosti obou armád a maximálně těžil z neschopnosti Rudé armády koordinovat akce jednotlivých jednotek, zejména pak pokud jde o spolupráci mezi její 163. a 44. divizí. Proti 44. motorizované divizi byla užita taktika zátarasů a guerillových nájezdů, když se Finům podařilo severně od Suomussalmi zničit 163. střeleckou divizi.Dyke, Zimní válka, Sovětská invaze do Finska 1939 až 1940, JOTA 2007, str. 136
Rudá armáda 47. střelecký sbor brigádního velitele I. F. Dašičeva vyslaný proti Suomussalmi představoval mimořádně silné uskupení, jeho úkolem zdaleka nebylo jen prosté ovládnutí oblasti. Ve skutečnosti byly jeho cíle považovány za minimálně stejně důležité jako hlavní úder proti Mannerheimově linii.
Očekávalo se od něj, že kleště vytvořené 163. divizí (resp. 163. a 44. divizí) a přičleněnými jednotkami rozdrtí obránce Suomussalmi a budou postupovat dál do finského vnitrozemí směrem na přístav Oulu. Jeho obsazením, které bylo plánováno do 14 dnů po zahájení konfliktu, by bylo Finsko rozetnuto na dvě části a odříznuto od jakýchkoliv dodávek či pomoci ze strany Švédska. Přesná síla 47. armádního sboru není jasná. Obě divize měly plný stav až nadstav a dohromady čítaly asi 36 000 mužů.Anthony Upton: Finland 1939–40, Newark, 1974, str. 56; William Trotter: A Frozen Hell, Chapel Hill, 1991, str. 153 Horší je to s vyčíslením sil jejich podpůrných jednotek: 21. tankové brigády a "dobrovolníků" Finské lidové armády, které bývají odhadovány na 4–10 tisíc mužů. Další věcí je fakt, že stavy obou divizí byly poměrně živelně doplňovány.ENGLE Eloise, PAANANEN Lauri, The Winter War : The Soviet Attack on Finland, 1939–1940, Stackpole Books, 1992, ISBN 0-8117-2433-6, (anglicky)
Plán, jehož autory byli Mereckov a Vorošilov a jehož detaily měl dopracovat sborový velitel Čujkov, byl velmi vágní a vycházel z nesmyslných předpokladů. Nebral v úvahu místní podmínky, nezabýval se zjevnou nepřipraveností Rudé armády na boj v subpolárních podmínkách, bez zjevného důvodu předpokládal minimální odpor až podporu místního obyvatelstva (skutečnost je taková, že zprávy sovětské rozvědky obsahovaly varování, že nelze spoléhat na podporu obyvatelstva a že je třeba se připravit na urputný odpor nepřítele, jakož i upozornění na charakter oblasti nevhodný pro vedení rozsáhlejšího úderu. Důvod, proč tyto informace nebyly využity, je prostý: Vorošilovi se nelíbily a tak bez jakýchkoliv podkladů opravil souhrnná hlášení do podoby, která je neobsahovala, případně obsahovala informace přesně opačné).
Čujkov sám zjevně neočekával problémy a více než řešením aktuálních vojenských otázek se zabýval detailní přípravou vojenské přehlídky, kterou měla 44. divize po obsazení Oulu uspořádat.
Největší trhlinou plánu však byl předpoklad dokončení bojů do konce prosince, neboť ruské velení nebylo schopno zajistit zásobování svých jednotek. Neexistovaly žádné varianty plánu pro boje a plnohodnotné zásobování sboru po 21. prosinci, velení zcela otevřeně počítalo s tím, že v té době budou již boje ukončeny a armáda si obstará větší část potravin v dobyté oblasti. Když pak postup rudoarmějců narazil na prudký odpor Finů a plán se zhroutil, zhroutilo se spolu s ním i ruské velení v oblasti.
Popis bitvy Počátek útoku Rudé armády náhled|Postup 163. divize a jejích podpůrných jednotek před 8. prosincem Rudá armáda zahájila útok ráno 30. listopadu 1939. Plán počítající s kleštěmi tvořenými 163. a 44. divizí musel být opuštěn, neboť 44. divize nedorazila na bojiště včas (důvodem bylo zejména váhání sovětského velení, zda by nebylo nakonec lepší nasadit ji jižněji a přenechat celý úkol 163. divizi. Ta se nacházela o něco severněji v městečku Uchta a postupovala směrem na městečko Juntusvanta po silnici, která byla tajně vybudována již dříve. Díky tomu dosáhla naprostého taktického překvapení a již 3. prosince 1939 se po malém finském odporu zmocnila města Suomussalmi.Dyke, Zimní válka, Sovětská invaze do Finska 1939 až 1940, JOTA 2007, str. 82
Hlavní úder 163. pěší divize dopadl na nicnetušící nekompletní rotu pohraniční stráže poručíka Ela. Jeho zoufalé volání o pomoc tváří v tvář téměř dvousetnásobné přesile nepřítele bylo jeho nadřízenými zprvu vyhodnoceno jako panikaření a bylo mu řečeno, že musí bojovat lépe. Tuto odpověď dostal i na svou druhou žádost odpoledne. Posílena o několik odloučených pohraničníků a neodvedenými příslušníky domobrany (tedy většinou příliš mladými, resp. příliš starými) pokračovala jeho jednotka v zuřivých ústupových bojích na trase Juntusranta–Linna–Palovaara. 2. prosince se zachytila těsně před Linnou a na několik hodin zcela zastavila ruský postup, ale nepřítel využil své početní převahy a když neuspěl s přímým útokem, začal ji obkličovat ze severu. Elo tedy ustoupil přímo do osady Linna.
Přímé údery Rudé armády byly odraženy, ale rozsáhlé obchvatné manévry, kterým Elo nemohl pro nedostatek mužů zabránit, určily výsledek střetnutí. 3. prosince večer, po 4 dnech nepřetržitých bojů bez výraznějších posil, již napůl obklíčen a s více než polovinou mužů padlou nebo těžce raněnou, Elo neunesl situaci a zastřelil se. Jeho nástupce, poručík Arainne, nařídil opustit Linnu a pokračoval v ústupových bojích. Jihozápadně od Palovaary byla jeho rota konečně posílena o dvě čety odloučené roty Kontula, ale ani přesto nemohla zastavit nástup 163. divize, která na lepší cestě a volnějším prostoru mohla postupovat rychleji a mohla téměř po libosti obchvacovat finské obranné pozice.
Povolání posil Ve stejnou dobu major Kari zjistil, že není schopen splnit původní rozkazy o vpádu na ruské území (jeho prapor při pokusu o jejich splnění narazil na odpor minimálně pluku podporovaného tanky a po těžkých ztrátách musel ustoupit), a začal se přesunovat směrem k Suomussalmi. Jeho rozkazy byly vzápětí potvrzeny finským velením, které už zcela přehodnotilo svůj názor na „panikaření“ a začalo k Suomussalmi směrovat veškeré dostupné a uvolnitelné jednotky z okolí. Nicméně bylo již pozdě, klíčový bod Palovaara padl 4. prosince a bylo zjevné, že na relativně volném a přehledném prostoru mezi body Palovaara a Suomussalmi nepřítele se stávajícími silami nelze zadržet. Finské velení proto rozhodlo o vyklizení Suomussalmi a zaujmutí obranných pozic západně a jihozápadně od jezer Niskanselka a Haukipera. Toto rozhodnutí definitivně padlo 5. prosince. V této době ovšem svůj postoj přehodnotilo i sovětské velení, podle něhož byl dosavadní postup 163. divize příliš pomalý a nařídilo 44. divizi, aby se urychleně přesunula k Suomussalmi a 163. divizi podpořila.