náhled|upright=1.3|Sídla Harappské kultury (červeně) a současná města (černě) Harappská kultura, také kultura poříčí Indu, protoindická kultura, protoindická civilizace apod., byla starověká kultura nacházející se v povodí řeky Indus, první známá městská kultura na Indickém subkontinentu. Zabírala velkou část dnešního Pákistánu (především Sindh, Paňdžáb a Balúčistán) a severozápadní Indie (hlavně Gudžarát, Harijánu, Paňdžáb a Rádžasthán), některé pozůstatky harappské kultury však byly nalezeny i v dalších oblastech. Počátky harappské kultury sahají do 2. poloviny 4. tisíciletí př. n. l. Jednotlivé periodizace kultury poříčí Indu se liší, Jonathan M. Kenoyer klade její vrcholné období do rozmezí let 2600–1900 př. n. l. Poté začala harappská civilizace upadat, nejspíš v důsledku klimatických změn, které měly přímý vliv na zemědělství a hospodářství. V polovině 2. tisíciletí zanikla, je možné, že na jejím konci měl podíl i příchod indoevropských kmenů.
První archeologické průzkumy v oblasti protoindické kultury byly uskutečněny až ve dvacátých letech 20. století, proto není příliš známá. Vzhledem k tomu, že se o harappské civilizaci nedochovaly zmínky v žádných dosud nalezených záznamech, jsou teorie o harappské kultuře většinou spekulace a dohady založené pouze na poznatcích a nálezech archeologů. Hlavními centry protoindické kultury byly zejména Mohendžodaro, které je dnes součástí kulturních památek světového dědictví, a Harappa. Dalšími důležitými centry byly např. Lóthal, Amrí, Kót Dídží a Naušahro.
Harappané znali odlévání bronzu i mědi, živili se převážně zemědělstvím. Není jasné, ke které jazykové rodině patřili, většinou se uvažuje o drávidském či indoevropském jazyku. Do dnešní doby se mimo pozůstatků městských staveb dochovalo množství menších uměleckých i užitkových předmětů, častými nálezy jsou malá pečetítka se znaky připomínající písmo. Toto písmo či symbolický systém je známo jako harappské písmo a dosud nebylo rozluštěno. Harappané udržovali obchodní styky s Mezopotámií a podle nálezu přístavních doků v Lóthalu se předpokládá, že obchod probíhal i námořní cestou.
Objevení a archeologické průzkumy náhled|upright=1.2|vlevo|Mohendžodaro, v pozadí citadela na uměle vytvořeném návrší náhled|Pozůstatky studny a jakýchsi „městských lázní“ z Harappy s patrnými odvodňovacími kanálky náhled|upright=0.7|Harappská obřadní nádoba, 2600–2450 př. n. l., LACMA O tom, že se v poříčí Indu nacházela vyspělá kultura, jejíž počátky sahají až do 3. tisíciletí př. n. l., se po dlouhá staletí nevědělo. Na rozdíl od kultur starověkého Egypta či Mezopotámie se totiž nedochoval žádný historiografický materiál, ze kterého by se dalo alespoň předpokládat, že v poříčí Indu nějaká vyspělá kultura před příchodem Indoíránců byla (až na drobné náznaky v Rgvédu). Společensko-dějinné události na Indickém kontinentě způsobily, že i z mnohem pozdějších dob existuje jen velmi malé množství písemných záznamů, o které by se badatelé mohli opřít při sestavování nejstarších dějin Indie – první rozluštěné a bezpečně datované písemné památky na území Indie jsou až nápisy krále Ašóky ze 3. století př. n. l. [Dále jen Strnad a kol. (2008)]
První objevy pozůstatků kultury, která se dnes označuje podle jednoho z hlavních nalezišť jako harappská nebo podle geografického umístění jako protoindická či kultura poříčí Indu, uskutečnil koncem 20. let 19. století Charles Masson, dezertér z vojska Britské Východoindické společnosti. Masson koncem dvacátých a třicátých let procestoval rozsáhlé oblasti dnešního Pákistánu, Afghánistánu a Indie. V roce 1842 vydal o těchto cestách knihu s názvem Narrative of Various Journeys in Balochistan, Afghanistan and the Punjab, 1826–1838. Masson se v ní mimo jiné zmiňuje o rozsáhlém, uměle navršeném pahorku, který těsně přiléhá k vesnici Harappa v Paňdžábu. Masson jej však považoval za pozůstatek Sangaly, hlavního města krále Póra. [Dále jen Possehl (2002)] Massonově objevu tehdy nebyla přidávána důležitost a skutečný význam tohoto místa byl rozpoznán až mnohem později.
V roce 1831 se v oblasti Indu pohyboval britský dobrodruh Alexander Burnes, který rozpoznal v Amrí jedno z důležitých center starověké kultury poříčí Indu. Podobně jako Masson, ani Burness nevykonal v nově objevené oblasti žádné významnější výzkumy.Possehl (2002), s. 10. V polovině padesátých let 19. století probíhaly v oblasti Harappy stavební práce na železniční trati z Láhauru do Karáčí. Při těchto pracích bylo objeveno ohromné množství cihel, které byly v následujících letech používány na stavbu domů a především na stavbu samotné železnice. Z lokality tak byla odcizena prakticky celá horní vrstva naleziště. V roce 1853 a 1856 Harappu navštívil vedoucí organizace Archaeological Survey of India, britský archeolog Alexander Cunningham. V roce 1875 uveřejnil nález malé čtvercové destičky (pečetidla) z oblasti Harappy, jež byla opatřena reliéfem se značkami připomínající neznámé písmo. [Dále jen Zbavitel (1985)] V roce 1886 M. Longworth Dames zveřejnil krátký článek, ve kterém informoval o dalším nálezu malého pečetítka podobné tomu Cunninghamovu. V pořadí třetí nález ohlásil v roce 1912 J. F. Fleet. Předchozí nálezy pečetidel podnítily britského archeologa a tehdejšího vedoucího Archaeological Survey of India Johna Marshalla, aby v oblasti Indu započal se systematickým archeologickým výzkumem. Ten odstartoval v roce 1921 za účasti britských i indických archeologů. Tým badatelů ještě počátkem dvacátých let objevil pozůstatky rozlehlého starověkého města, které se nacházelo přes 600 kilometrů jižním směrem od Harappy. Tomuto městu se dostalo pojmenování Mohendžodaro podle názvu zdejšího pahorku s názvem Móhan džó daró („návrší mrtvých“), na kterém byly v minulosti nalezeny pozůstatky starých koster.Zbavitel (1997), str. 7. Původní název mohl být Kukkutarma neboli „kohoutí město“ podle nalezených pečetí. Město bylo pečlivě plánováno do mřížky, kde hlavní ulice směřovaly ze severu na jih a vedlejší z východu na západ. Velikost obou měst spolu s faktem, že Harappa a Mohendžodaro byly od sebe stovky kilometrů vzdáleny, dávala archeologům tušit, že stojí před objevem rozsáhlé a vyspělé civilizace. Výzkumy v údolí Indu v následujících desetiletích se děly především pod záštitou Archaeological Survey of India. V roce 1986 založil George F. Dales z University of California projekt s názvem Harappa Archeological Research Project (zkráceně HARP) sdružující vědce z různých oborů za účelem studia harappské civilizace.
Periodizace náhled|Pozůstatky koupelen v Lóthalu Otázka vymezení časového úseku, ve kterém kultura vznikala, vzkvétala a upadala, dosud není rozřešena. Mimo radiokarbonovou metodu datování jsou jedním z klíčových faktorů pro určování stáří harappské kultury malá pečetítka, která byla nalezena až v sumerských archeologických vrstvách, které jsou absolutně datovány.Zbavitel (1985), s. 31–32. I když se badatelé v určování klasického období rozvoje harappské kultury mohou o několik staletí lišit, většinou se shodnou, že vrcholná doba protoindické kultury začala někdy v polovině 3. tisíciletí a skončila před koncem první poloviny 2. tisíciletí př. n. l. Tak např. britský archeolog Mortimer Wheeler společně s indickým archeologem Ramem Šaranem Šarmou datují harappskou kulturu zhruba do doby 2500 př. n. l.–1700 př. n. l., [Dále jen Wheeler (1973)] jiné prameny kladou vrcholnou fázi rozvoje do období mezi roky 2600–1900 př. n. l.Srnad a kol. (2009), s. 26. V počáteční fázi výzkumů na poli harappské civilizace badatelé odsouvali vrcholnou fázi rozvoje protoindické kultury ještě hlouběji do minulosti – sám John Marshall ve třicátých letech 20. století datoval harappskou kulturu do rozmezí let 3250–2570 př. n. l.
Jeden z nejvýznamnějších současných badatelů v oblasti protoindické kultury americký archeolog Jonathan Mark Kenoyer rozdělil protoindickou kulturu do několika fází a ér, přičemž každá éra vždy zasahuje do několika fází. V Kenoyerově rozdělení jsou tři éry (resp. čtyři, ale první éra se týká neolitického Méhrgarhu): regionizační, pro kterou je typický rozvoj kulturních center na regionální úrovni, dále integrační, která představuje vrcholné období protoindické civilizace, a třetí, lokalizační éra, která je spojena se socioekonomickými změnami a s úpadkem kultury v nejrůznějších směrech. Následující tabulka zachycuje podrobnější časové rozdělení protoindické kultury tak, jak jej navrhl Kenoyer:
Datace (př. n. l.)FázeÉra5500–3300Méhrgarh II–VI (neolitická keramika)regionizační éra3300–2600Raně harappská (raná doba bronzová)3300–2800Harappa 1 (fáze Ráví)2800–2600Harappa 2 (fáze Kót Dídží, Naušahro I, Méhrgarh VII)2600–1900Vrcholně harappská (střední doba bronzová)integrační éra2600–2450Harappa 3A (Naušahro II)2450–2200Harappa 3B2200–1900Harappa 3C1900–1300Pozdně harappská (pohřební kultura H, pozdní doba bronzová)lokalizační éra1900–1700Harappa 41700–1300Harappa 5
Původ náhled|300px|Mapa povodí Indu s vybranými centry Otázka původu tvůrců harappské civilizace dosud nebyla vyřešena a o původu Harappanů existují v zásadě tři teorie.Zbavitel (1985), s. 27. Podle první, pravděpodobně nejrozšířenější hypotézy, byli tvůrci protoindické civilizace Drávidové, kteří byli příchodem indoevropských kmenů vytlačeni na jih Indického poloostrova, který obývají dodnes.Zbavitel (1985), s. 28. Podle další teorie, jejímž zastáncem je např. indický archeolog S. R. Ráo, byli první Harappané příslušníci indoevropského lidu, který buďto pobýval na Indickém subkontinentu už od pravěku, nebo předešel mnohem pozdější příchod Indoíránců, kteří dorazili na území harappské civilizace někdy ve 2. tisíciletí př. n. l. Podle třetí hypotézy nemají původní tvůrci harappské civilizace nic společného s některým ze současných etnik. Tito „praobyvatelé Indie“ měli časem zcela vymřít.
V místech, kde se kdysi nacházela harappská civilizace, byly nalezeny pozůstatky osídlení z různých dob. K nejstarším nálezům patří zejména pěstní klíny sóánské kultury, která se v době nejstaršího paleolitu nacházela v údolí stejnojmenné řeky v Paňdžábu. Z mnohem pozdější doby byly v oblasti Balúčistánu a Sindhu nalezeny pozůstatky kultury, která zde vzkvétala někdy ve 4. tisíciletí př. n. l. Pravděpodobně se jednalo o východní výběžek irácko-íránské vesnické kultury.Zbavitel (1985), s. 29. I když se pod základy některých harappských měst (zejména Amrí) našly pozůstatky předharappských kultur, badatelé jsou za jedno v názoru, že se protoindická civilizace nevyvinula z této předharappské kultury vesnického typu.Zbavitel (1985), s. 29–30.
Geografie Protoindická kultura zabírala velkou část dnešního Pákistánu (především Sindh, Paňdžáb a Balúčistán) a severozápadní Indie (hlavně Gudžarát, Harijánu, Paňdžáb a Rádžasthán). Osu protoindické civilizace tvořila řeka Indus a v době svého největšího rozmachu kultura zabírala území o délce přes 1400Wheeler (1973), s. 38.–1600 kmStrnad a kol. (2008), str. 26. a šířce přes 1100 km. Některé pozůstatky harappské kultury byly nalezeny i v sousedních zemích jako je Afghánistán, Turkmenistán či Írán.
Mezi nejdůležitější centra protoindické kultury patřila Harappa a Mohendžodaro. Každé z těchto měst měřilo po obvodu více než 5 kilometrů.Wheeler (1973), s. 13–14. Další významná centra protoindické civilizace jsou např. Naušahro, Kót Dídží, Músá Khél, Amrí či Lóthal. Dosud bylo nalezeno více než 1000 větších či menších center, které vykazují až na menší obměny regionálního rázu příslušnost k jedné kultuře, které se dnes říká harappská. I přesto se však občas naskýtá otázka, zda kultura poříčí řeky Indu nebyla rozdělena na dva mocenské celky s centry v Harappě a Mohendžodaru.Zbavitel (1997), s. 9–11. [Dále jen Zbavitel a kol. (1971)]
Charakteristika