Země Koruny české (německy ), přesněji Koruna království českého (latinsky ), zkráceně Koruna česká (latinsky , německy či ), někdy zvané České království a přidružené země nebo zjednodušeně (nepřesně) jen České království, jsou názvy nebo pojmenování historického státního útvaru,Geschichte der tschechischen öffentlichen Verwaltung Karel Schelle, Ilona Schelleová, GRIN Verlag, 2011 který byl tvořen svazkem zemí pod svrchovaností českého krále. Korunu českou právně ustanovil Karel IV. svými bulami ze dne 7. dubna 1348. Jádro tvořily korunní české země, tj. České království, Moravské markrabství, Opavské knížectvíZ něj se později jako samostatná země vyčlenilo Krnovské knížectví a jednotlivá slezská knížectví, která ovšem byla s královstvím spojena jiným způsobem, a to lenním vztahem (každé z nich bylo samostatným státem s vlastním vladařským rodem, armádou a státní správou – s královstvím je vázaly lenní smlouvy uzavírané jednotlivými vladaři).
Po většinu doby existence tohoto státního útvaru jeho součástí byla také celá Lužice. Jednotlivé země také měly v jejím rámci značnou autonomii a tento státní útvar v poněkud odlišné podobě přežily.
Státnost koruny náhled|upright=0.6|vlevo|Svatováclavská koruna Pojem koruna představoval nadosobní princip, přirovnatelný k dnešní instituci státu, který stál nad panovníkem i nad zemskou obcí. Lenní propojení jednotlivých zemí tak už do budoucna nebylo vázáno ani na osobu panovníka, ani na vládnoucí dynastii, nýbrž na Korunu, monarchii jako takovou. Viditelným symbolem tohoto principu byla česká, tzv. Svatováclavská koruna, které celý tento státní celek oficiálně patřil. Na jednu stranu tak byl koncept Koruny české jakousi obranou před zneužitím královské moci, neboť si král korunu, a tím i vládu nad svými zeměmi, jen vypůjčoval od svatého Václava. Na druhou stranu tento koncept mohl vést k centralizaci moci v rukou panovníka, neboť to byl právě a jedině král, kdo měl právo na hlavě nosit Svatováclavskou korunu, a kdo byl jejím prostřednictvím bytostně spojen nejen se svými zeměmi, s českým zemským patronem svatým Václavem, ale i se samotným Kristem, jakožto Králem králů.Na vrcholu Svatováclavské koruny se nachází kříž, v němž byl uložen trn z Kristovy trnové koruny. Termín Koruna a stůl Českého království se však poprvé objevuje už roku 1322. za vlády Jana Lucemburského.
Ve smyslu historického a státoprávního termínu (jako sjednocujícího pojmu vyjadřujícího příslušnost té které korunní země k teritoriu ovládanému českým králem) zanikla Corona regni Bohemiae teprve se vznikem Československé republiky roku 1918.
Země Koruny české a společné orgány Ustanovení Karlem IV.
náhled|upright=0.6|vlevo|Karel IV. vyhlašuje 7. dubna 1348 Markrabství moravské, Vévodství opavské a biskupství olomoucké za léna České koruny Karel IV. ustanovil korunu v rozsahu územních zisků svého otce Jana Lucemburského – kromě Čech, Moravy a Slezska území zahrnovalo i Chebsko, Horní Lužici a četná léna v německých zemích. Během Karlovy vlády ještě přibyla Horní Falc a Dolní Lužice (1370). V letech 1373–1415 bylo volně připojeno (ale nikoliv inkorporováno) Braniborské markrabství.
Vedlejší země Pojem „vedlejší země Koruny české“ je novodobý a bývají jím označována území ležící mimo České království, tj. zpravidla Slezsko a Lužice. Někdy k nim bývá řazena i Morava. Historička Lenka Bobková s tímto zařazením Moravy mezi vedlejší země pro období středověku nesouhlasí, považujíc ji za „integrální, dědičnou součást českého království“.
Součástí Habsburské monarchie náhled|upright=0.6|vlevo|Mapa dědičných zemí Habsburků do roku 1635 Zvolením Ferdinanda I. českým králem v roce 1526 se Koruna česká připojila k územím ovládaným rodem Habsburků, čímž byl položen základ budoucí Habsburské monarchie.
V letech 1619–1620 povstalé stavy vyhlásily na korunním území Českou konfederaci, v níž už Čechy neměly hrát prim, jako doposud, ale všechny země si měly být postaveny naroveň a panovník měl být důsledně volen. Bělohorská porážka však tento pokus o vytvoření pevnějšího, soudržnějšího státu nadobro zmařila; vítězní Habsburkové neměli zájem na rozvoji a utužení Koruny, naopak cíleně postupně soustátí dezintegrovali a nakonec sloučili jednotlivé země se zeměmi rakouskými. Územně už Koruna nadále pouze ztrácela: ještě během třicetileté války (1635) postoupil císař Ferdinand II. obě Lužice Sasku; další ztráta přišla v letech 1742–44, kdy byla Marie Terezie nucena vzdát se ve prospěch Pruska většiny (téměř 9/10) území Slezska, které tehdy bylo hospodářsky nejvyspělejší částí habsburského soustátí. Všechna zahraniční léna Koruny pak byla z korunního svazku uvolněna nejpozději na Vídeňském kongresu (1815).
náhled|upright=0.6|vlevo|Dědičné země Habsburků, 1789 Ačkoliv země Koruny české postupně ztratily v rámci rakouské monarchie svoji samostatnost a jako samostatný útvar v jejím rámci fakticky zanikly se zánikem svých centrálních orgánů, formálně zanikly až rozpadem Rakouska-Uherska v roce 1918, kdy se s výjimkou části Těšínska, připojené Polskem, staly základem české části nově vzniklé Československé republiky.
Země byly spojeny zejména společným panovníkem – českým králem, a dále pak řadou úřadů (mimo slezské státečky). Nejvýznamnějším z nich byla Česká královská kancelář, v jejímž čele stál nejvyšší kancléř, a která koordinovala chod státní správy a přes niž šla veškerá korespondence pro panovníka a od panovníka (různé akty, stanoviska a nařízení). Dalším orgánem byl nejvyšší mincmistr, který se staral o ražbu mincí v celém státě.
Roku 1527 král Ferdinand I. ustanovil Radu komory královské jako orgán dohledu nad všemi zeměmi v oblasti státních financí. Zvláštní postavení měly dvorské úřady, které se úzce pojily k osobě panovníka, a také demonstrovaly jednotu českého státu. Jednalo se například o dvorského sudího, dvorského maršálka či číšníka.
Šlechta všech zemí se účastnila Generálního sněmu, který se skládal z delegátů zemských sněmů a z členů českého zemského sněmu. Jednalo se o společný stavovský orgán.Úvod do studia práva,Spirit Michal, Grada Publishing 2010
Seznam zemí Koruny české náhled|upright=0.7|vpravo|Země Koruny české po roce 1373, kdy za Karla IV. dosáhla největšího územního rozsahu náhled|upright=0.7|vpravo|Znak zemí Koruny české v Rakouské monarchii, Hugo Gerhard Ströhl byl významný rakouský heraldik žijící v letech 1851–1919. název poloha typ, status hl. město národnosti vyznání České království 100px království,korunní země,kurfiřtství Praha Češi,Němci římské katolictví,husitství/protestantství(15.–17. století),luteránství,reformované Moravské markrabství 100px markrabství,korunní země Olomouc,Brno Češi(Moravané),Němci římské katolictví,husitství/protestantství(15.–17. století),novokřtěnectví,luteránství Opavské knížectví 100px knížectví,korunní země Opava(Troppau) Slezané,Češi,(Moravané),Němci,Poláci římské katolictví,protestantství Slezsko 100px vazalskáknížectví,„vedlejší země“ Vratislav(Breslau) Slezané,Poláci,Němci,Češi římské katolictví,luteránství,husitské/protestantské 100px markrabství,„vedlejší země“ Budyšín(Bautzen) Němci,Lužičtí Srbové římské katolictví,luteránství 100px markrabství,„vedlejší země“ Lubín(Lübben) Němci,Lužičtí Srbové luteránství 17px Zhořelecko vévodství,„vedlejší země“ Zhořelec(Görlitz) Němci římské katolictví 17px Chebsko říšská zástava,ostatní země Cheb(Eger) Němci,Češi římské katolictví 17px Česká Falc 100px|okraj falckrabství,ostatní země SulzbachAuerbach Němci římské katolictví Braniborsko 100px markrabství,kurfiřtství,ostatní země Branibor nadHavolou(Brandenburgan der Havel) Němci,Slované římské katolictví
Dějiny Za vlády Lucemburků
náhled|upright=0.8|vpravo|Znaky Svaté říše římské a České koruny na Staroměstské mostecké věži v Praze Lucemburská Morava nebyla jednotným zemským či státoprávním útvarem. Její území tvořilo nejen Moravské markrabství, ale i biskupství olomoucké a Vévodství opavské. Všechny tyto tři celky byly vázány přímo na Korunu království českého, respektive na samotného českého krále, který o nich rozhodoval. Moravský markrabě se sídlem v Brně nestál vůči Olomouci a Opavě v nadřazeném postavení. Olomoucký biskup, opavský vévoda i moravský markrabě podléhali přímo českému králi jakožto svému lennímu pánu.
Stavovská monarchie
náhled|upright=0.8|Jagellonská Evropa na konci 15. století Česká koruna se za vlády Lucemburků nestačila vnitřně upevnit a srůst v jednotný stát. Zejména v 15. století rostlo stavovské sebeuvědomování. Stavy se ovšem neidentifikovaly s celou Korunou, nýbrž se zemí, v níž žily a jejíž zájmy chtěly hájit. Tento zemský princip vedl k partikularismu uvnitř českého státu. Tomuto emancipačnímu úsilí stavů na zemské úrovni napomohla nejen slabá ústřední vláda Václava IV., ale především rozštěpení Koruny české za husitských válek. Žádná celokorunní stavovská instituce tedy nevznikla a v rozdělené Koruně ani vzniknout nemohla. Zemsky uzavřenému stavovství dále přihrávalo rozpolcení České koruny za Jiřího z Poděbrad (a po něm za Vladislava Jagellonského) a Matyáše Korvína. K větší centralizaci Koruny nedošlo ani po roce 1490, kdy vládu nad celou Českou korunou převzal Vladislav Jagellonský. Dílčí integraci prodělala pouze tříšť slezských zemiček, které si vytvořily společný orgán reprezentující celé Slezsko. Ze stavovského hlediska zůstala Česká koruna svazkem samostatných zemských korporací, z nichž každá měla vlastní orgány i možnost obracet se přímo na krále. Přestože nebo právě proto, že se české stavy cítily být nadřazené nad stavy ostatních zemí Koruny (osobovaly si například právo volit českého krále), žádnou stavovskou integraci, která by upozadila jejich výlučnost, neiniciovaly. Soustředily se na vlastní problémy a pouze proklamativně na králi žádaly, aby dbal o teritoriální celistvost České koruny. Habsburkům vnitřně nesjednocená Koruna vyhovovala, neboť jim umožňovala snáze prosazovat vlastní zájmy v jednotlivých zemích a podporovat jejich vazby na nově vytvořené centrální úřady ve Vídni, a proto se o nějakou její hlubší integraci nepokusili.
Přestože Česká koruna byla formálně součástí Svaté říše římské, dokázali jagellonští králové uhájit její nezávislý charakter a vyvázali se i z finančních závazků vůči říši. České země tak nebyly zahrnuty do říšské reformy, kterou tehdy uskutečnil císař Maxmilián I.
Odhaduje se, že kolem roku 1500 žily na území České koruny, která měla rozlohu přibližně 125 000 km2, asi 2 300 000 obyvatel, kolem roku 1600 pak už asi 2 950 000 obyvatel.
Konfederace
náhled|upright=0.6|Znak Fridricha I. Počátek konfederace jednotlivých zemí Koruny české je datován do období po sesazení řádně zvoleného a korunovaného českého krále Ferdinanda II. českými stavy. Vznik měl řešit nadřazenost Českého království nad vedlejšími zeměmi, což bylo důležité proto, aby se tyto země sjednotily a jednaly společně proti Ferdinandovi.
Z výše zmíněných důvodů byl 31. července 1619 svolán generální sněm stavů zemí Koruny české, aby byl dohodnut další postup a schválena konfederace. Všechny země měly být stmeleny jediným panovníkem s omezenými pravomocemi, měly mít společné tyto instituce: českou dvorskou kancelář, generální sněm a společné velení armády. Měla zde fungovat evangelická církev s defenzory, přičemž katolíci neměli být utlačováni, pokud budou uznávat Majestát a jezuité museli odejít ze všech zemí.
náhled|upright=0.6|vlevo|Fridrich Falcký Podle této smlouvy byl zvolen a panoval pouze jeden král, a to Fridrich I. (s kterým je také osud konfederace spojen, protože nedlouho poté, co na trůn nastoupil Ferdinand II., bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, které výrazně zmenšilo svobody českých stavů). Poněkud později na počátku roku 1620 na sněmu v Prešpurku byla konfederace rozšířena území ovládané Gabrielem Betlenem, tedy Uherské království a Sedmihradské knížectví a Dolní a Horní Rakousy.