Guatemalský státní převrat (španělsky Golpe de Estado en Guatemala) proběhl ve dnech 18. až 27. června 1954 a jeho cílem bylo svrhnutí demokraticky zvoleného guatemalského prezidenta Jacoba Árbenze a konec guatemalské revoluce. Převrat nastolil vojenskou diktaturu Carlose Castilla Armase, prvního z řady autoritářských vládců podporovaných USA v Guatemale. Převrat byl z velké části výsledkem tajné operace CIA s krycím názvem PBSuccess.

Guatemalská revoluce začala v roce 1944 poté, co lidové povstání svrhlo vojenskou diktaturu Jorgeho Ubica. V prvních demokratických volbách v Guatemale byl prezidentem zvolen Juan José Arévalo. Zavedl minimální mzdu a téměř všeobecné volební právo. Arévalo byl v roce 1951 vystřídán Árbenzem, který zavedl pozemkovou reformu, v jejímž rámci byl bezzemkům přiznán majetek. Guatemalská revoluce se nelíbila federální vládě USA, která ji v době studené války měla tendenci považovat za komunistickou. Toto vnímání ještě zesílilo poté, co byl Árbenz zvolen a formálně legalizoval komunistickou Guatemalskou stranu práce. Americká vláda se obávala, že by příklad Guatemaly mohl inspirovat nacionalisty toužící po sociálních reformách v celé Latinské Americe. Situaci silně ovlivnila i americká společnost United Fruit Company (UFC), jejíž vysoké zisky byly omezeny zmírněním vykořisťovatelských pracovních praktik v Guatemale, se zapojila do vlivné lobbistické kampaně s cílem přesvědčit Spojené státy americké, aby svrhly guatemalskou vládu. Americký prezident Harry S. Truman schválil v roce 1952 operaci PBFortune, jejímž cílem bylo svržení Árbenze a která byla předzvěstí operace PBSuccess.

Dwight D. Eisenhower byl v roce 1952 zvolen americkým prezidentem a slíbil, že bude tvrději postupovat proti komunismu. Členové jeho kabinetu John Foster Dulles (ministr zahraničí) a Allen Dulles (ředitel CIA) měli významné vazby na United Fruit Company. Americká federální vláda vyvodila přehnané závěry o rozsahu komunistického vlivu mezi Árbenzovými poradci a Eisenhower v srpnu 1953 pověřil CIA provedením operace PBSuccess. CIA vyzbrojila, financovala a vycvičila jednotku 480 mužů pod vedením Carlose Castilla Armase a po snaze USA kritizovat a izolovat Guatemalu na mezinárodní úrovni vtrhly Armasovy síly dne 18. června 1954 do Guatemaly, přičemž byly podporovány leteckým bombardováním Guatemala City, námořní blokádou i silnou kampaní v rámci psychologické války.

Invazním silám se vojensky nedařilo a většina jejich ofenziv byla poražena. Psychologická válka a strach z americké invaze však zastrašily guatemalskou armádu, která nakonec odmítla bojovat. Árbenz se neúspěšně pokusil vyzbrojit civilisty k odporu proti invazi a 27. června rezignoval. Castillo Armas se stal prezidentem o deset dní později po jednáních v San Salvadoru. Tento převrat, označovaný za definitivní smrtelnou ránu demokracii v Guatemale, byl široce kritizován na mezinárodní úrovni a posílil dlouhodobé protiamerické nálady v Latinské Americe. Ve snaze ospravedlnit převrat zahájila CIA operaci PBHistory, která hledala důkazy o sovětském vlivu v Guatemale mezi dokumenty z Árbenzovy éry, ale žádné nenašla. Castillo Armas rychle převzal diktátorskou moc, zakázal opoziční strany, popravoval, věznil a mučil politické odpůrce a zrušil sociální reformy revoluce. Během prvních měsíců své vlády Castillo Armas shromáždil a popravil tři až pět tisíc Árbenzových stoupenců. Následovala téměř čtyři desetiletí občanské války, kdy levicové guerilly bojovaly proti řadě autoritářských režimů podporovaných Spojenými státy, mezi jejichž brutální činy patří i genocida mayského obyvatelstva.

Pozadí

Monroeova doktrína

Zahraničněpolitická doktrína amerického prezidenta Jamese Monroea z roku 1823 varovala evropské mocnosti před další kolonizací Latinské Ameriky. Deklarovaným cílem Monroeovy doktríny bylo udržet pořádek a stabilitu a zajistit, aby nebyl omezen přístup USA ke zdrojům a trhům. Historik Mark Gilderhus uvádí, že doktrína obsahovala také rasisticky povýšený jazyk, který latinskoamerické země přirovnával k hašteřivým dětem. Ačkoli USA zpočátku neměly moc doktrínu prosadit, v průběhu 19. století se mnoho evropských mocností z Latinské Ameriky stáhlo, což umožnilo USA rozšířit sféru vlivu. V roce 1895 prezident Grover Cleveland předložil militantnější verzi doktríny a prohlásil, že USA jsou na kontinentu „prakticky suverénní“.GILDERHUS (2006), s. 10–12

Po španělsko-americké válce v roce 1898 byla tato agresivní interpretace použita k vytvoření ekonomického impéria USA v Karibiku, například smlouvou s Kubou z roku 1903, která byla silně vychýlena ve prospěch USA. Prezident USA Theodore Roosevelt věřil, že Spojené státy by měly být ekonomickým hegemonem a hlavním příjemcem produkce Střední Ameriky. USA tuto hegemonii prosazovaly ozbrojenými intervencemi v Nikaragui (1912–33) a na Haiti (1915–34). V Guatemale, kde se vystřídala řada diktátorů ochotných vyjít vstříc ekonomickým zájmům USA výměnou za podporu jejich režimů, nemusely USA použít svou vojenskou sílu.STREETER (2000), s. 8–10. Guatemala patřila mezi středoamerické země tohoto období označované pojmem banánová republika. V letech 1890 až 1920 se kontrola nad guatemalskými zdroji a její ekonomikou přesunula z Velké Británie a Německa do USA, které se staly dominantním obchodním partnerem Guatemaly. Monroeova doktrína byla i nadále považována za relevantní pro Guatemalu a byla použita k ospravedlnění převratu.

Autoritářské režimy a United Fruit Company náhled|Guatemalský prezident Manuel Estrada Cabrera v roce 1898 Po prudkém nárůstu celosvětové poptávky po kávě na konci 19. století guatemalská vláda poskytla majitelům plantáží několik koncesí. Přijala zákony, které vyvlastnily komunální pozemky původního obyvatelstva a umožnily jejich nákup pěstitelům kávy.FORSTER (2001), s. 12–15 Manuel Estrada Cabrera, guatemalský prezident v letech 1898–1920, byl jedním z několika vládců, kteří udělali rozsáhlé koncese zahraničním společnostem, včetně společnosti United Fruit Company (UFC). Tato firma, založená v roce 1899 spojením dvou velkých amerických společností, vlastnila rozsáhlé pozemky po celé Střední Americe a v Guatemale kontrolovala železnice, doky a komunikační systémy.SCHLESINGER a KINZER, s. 65–68. Do roku 1900 se stala největším vývozcem banánů na světě a měla monopol na guatemalský obchod s banány.LAFEBER, s. 76–77.IMMERMAN (1982), s. 68–72. Novinář a spisovatel William Blum popisuje roli UFC v Guatemale jako „stát ve státě“. Cabrerova vláda diktovala finanční politiku a zajišťovala, aby americkým společnostem bylo uděleno několik výhradních práv.LAFEBER, s. 77. Když byl Cabrera v roce 1920 svržen, USA vyslaly ozbrojené síly, aby se ujistily, že nový prezident zůstane servilní vůči Spojeným státům.STREETER (2000), s. 10–11.

V obavách z lidového povstání po nepokojích vyvolaných Velkou hospodářskou krizí poskytli bohatí guatemalští vlastníci půdy svou podporu Jorge Ubicovi, který v roce 1931 vyhrál volby se ziskem 100%. Ubicův režim se stal jedním z nejrepresivnějších v regionu. Zrušil dluhové pachtovné a nahradil ho zákonem o tuláctví, který stanovil, že všichni muži bez půdy v produktivním věku musí ročně odpracovat minimálně 100 dní nucených prací.FORSTER (2001), s. 29.GLEIJESES (1991), s. 13 Povoloval majitelům půdy, aby proti svým dělníkům podnikali jakékoli kroky, včetně poprav. Ubico byl obdivovatelem evropských fašistických vůdců, jako byli Benito Mussolini a Adolf Hitler, ale z geopolitických důvodů se musel spojit se Spojenými státy a po celou dobu své vlády dostával od této země značnou podporu.STREETER (2000), s. 11–12.LAFEBER (1993) s. 79. Ubico byl přesvědčený antikomunista a na několik rolnických povstání reagoval vězněním a masakry.IMMERMAN (1982), s. 34–37.

Do roku 1930 získala UFC provozní kapitál ve výši 215 milionů amerických dolarů (téměř 4 miliardy dolarů v roce 2023) a již několik let byla největším vlastníkem půdy a zaměstnavatelem v Guatemale.SCHLESINGER a KINZER, s. 67–71. Ubico jí poskytlo novou smlouvu, která byla pro společnost nesmírně výhodná. Zahrnovala 200 000 hektarů (490 000 akrů) veřejné půdy, osvobození od daní a záruku, že žádná jiná společnost nedostane konkurenční zakázku.GLEIJESES (1991), s. 29.STREETER (2000), s. 12 Ubico požadoval, aby UFC omezila denní mzdu ve svých podnicích na 50 amerických centů, aby dělníci v jiných společnostech měli menší možnost požadovat vyšší mzdy.

Guatemalská revoluce a Arévalova vláda Represivní politika Ubicovy vlády vyústila v roce 1944 v povstání vedené univerzitními studenty a občany střední třídy.STREETER (2000), s. 12–13. Ubico uprchl a předal moc tříčlenné juntě, která pokračovala v jeho politice, dokud ji nesvrhla říjnová revoluce, jejímž cílem byla přeměna Guatemaly v liberální demokracii. V následujících svobodných volbách se stal guatemalským prezidentem filozoficky konzervativní univerzitní profesor Juan José Arévalo. Arévalova administrativa vypracovala liberálnější zákoník práce, vybudovala zdravotnická střediska a zvýšila finanční prostředky na vzdělávání.STREETER (2000), s. 14–15. Arévalo uzákonil minimální mzdu a vytvořil státní farmy, které zaměstnávaly dělníky bez půdy. Potlačil komunistickou Guatemalskou stranu práce (Partido Guatemalteco del Trabajo, PGT) a v roce 1945 kriminalizoval odbory na pracovištích s méně než 500 zaměstnanci.FORSTER (2001), s. 98–99. V roce 1947 zbylé odbory zesílily natolik, že na něj zatlačily, aby vypracoval nový zákoník práce, který znemožnil diskriminaci na pracovišti a vytvořil zdravotní a bezpečnostní normy.FORSTER (2001), s. 99–101. Arévalo však odmítl prosazovat jakoukoli pozemkovou reformu a zastavil se před drastickou změnou pracovních vztahů na venkově.

Navzdory Arévalovu antikomunismu k němu USA přistupovaly s nedůvěrou a obávaly se, že je pod sovětským vlivem.STREETER (2000), s. 15–16. Komunistické hnutí během Arévalova prezidentství posílilo, částečně proto, že propustil jeho vězněné vůdce, a také díky síle učitelských odborů. I přesto komunisté stále čelili státní šikaně, neboť byli při každé příležitosti obtěžováni Arévalovou policií.CULLATHER (2006), s. 35-36. Dalším důvodem k obavám USA byla Arévalova podpora Karibské legie. Legie byla skupina pokrokových exulantů a revolucionářů, jejímiž členy byl i Fidel Castro, která usilovala o svržení diktatur podporovaných USA v celé Střední Americe.STREETER (2000), s. 13–14. Vláda čelila také opozici uvnitř země; Arévalo přežil nejméně 25 pokusů o převrat.STREETER, s. 16–17. Významným příkladem byl pokus v roce 1949 vedený Franciscem Aranou, který byl zmařen ozbrojenou přestřelkou mezi Aranovými stoupenci a jednotkou vedenou Arévalovým ministrem obrany Jacobo Árbenzem. Arana byl mezi zabitými, ale podrobnosti o pokusu o převrat nebyly nikdy zveřejněny.GLEIJESES (1991), s. 50–69. Dalšími zdroji opozice proti Arévalově vládě byli pravicoví politici a konzervativci v armádě, kteří posílili během Ubicovy diktatury, a také duchovní katolické církve.CASTAÑEDA (2005), s. 93

Árbenzovo prezidentství a pozemková reforma vlevo|náhled|237x237pixelů|Inaugurace nově zvoleného prezidenta Árbenze