Vincenzo Grimani (26. května 1653 Benátky – 26. září 1710 Neapol) byl italský šlechtic, diplomat a kardinál. Jako potomek vlivné patricijské rodiny z Benátek zastával od mládí vysoké posty v církevní hierarchii, v dynastických válkách na přelomu 17.–18. století působil jako diplomat ve službách Habsburků. Díky tomu získal v roce 1697 hodnost kardinála a svou kariéru završil jako místokrál v Neapoli (1708–1710). Proslul mimo jiné jako kulturní mecenáš a libretista. Jako autor operních libret se podílel na tvorbě významných skladatelů barokní hudby (Händel, Pallavicino).

Životopis náhled|vlevo|Erb rodu Grimani Narodil se do staré italské rodiny, z níž pocházela tři benátská dóžata a dva kardinálové.Ottův slovník naučný, X. díl; Praha, 1896; s. 489 (heslo Grimani) dostupné online Byl synem Antonia Grimaniho, po matce Eleně byl potomkem významného rodu Gonzagů.Rodokmen rodu Gonzagů na webu euweb.cz dostupné online Podle různých zdrojů byly jeho rodištěm Benátky nebo Mantova. O jeho dětství nejsou žádné informace, vyrůstal ale v kulturním kosmpolitním prostředí své rodiny, která patřila ke společenské elitě v Benátkách. Vlivem svého vzdáleného příbuzného mantovského vévody Ferdinanda Karla Gonzagy byl v roce 1677 jmenován opatem bohatého cisterciáckého kláštera Lucedio. Díky rodinným vazbám a postavení vysoce postaveného preláta na území Savojska měl blízko k savojské dynastii. Po sjednání Augšpurské ligy (1686) namířené proti dobyvačné politice Ludvíka XIV. vstoupil Grimani do diplomatických služeb Habsburků a byl vyslán do Turína, kde měl za úkol přimět savojského vévodu Viktora Amadea II. ke vstupu do aliance proti Francii. I když si Viktor Amadeus od připojení k alianci sliboval větší nezávislost, jednání kvůli ostražité francouzské diplomacii nebyla zpočátku příliš úspěšná. V roce 1687 na Grimaniho pozvání pobýval Viktor Amadeus II. v Benátkách, kde pokračovala jednání s Evženem Savojským a císařským spojencem Maxmiliánem Emanuelem Bavorským. Savojský vévoda nakonec k protifrancouzské koalici přistoupil až po vypuknutí devítileté války za osobní Grimaniho účasti. V roce 1690 byl Grimani vyslán do Haagu a Londýna, kde podepsal další spojenecké smlouvy s Nizozemím a Anglií.

náhled|vlevo|Náhrobní deska neapolských místokrálů markýze del Carpio, kardinála Grimaniho a hraběte Jana Václava Gallse v kostele Santa Maria del Carmine v Neapoli Díky vlivu císaře Leopolda I. byl v roce 1697 jmenován kardinálem, kardinálský klobouk převzal v roce 1698.Vincenzo Grimani na webu catholic-hierarchy dostupné online Jeho duchovní postoje byly velmi vlažné a papežové Inocenc XII. a Klement XI. s ním měli trvalé konflikty, protože jako diplomat velmi energicky hájil zájmy Habsburků na úkor Papežského státu. V roce 1700 se v Římě zúčastnil konkláve, v níž byl papežem zvolen Klement XI. Na začátku války o španělské dědictví se znovu prosadil jako vlivný diplomat mimo jiné ve spolupráci s kardinálem Lambergem.KUBEŠ, Jiří a kolektiv: V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640–1740; NLN, Praha, 2018; s. 227–229 ISBN 978-80-7422-574-1 Své diplomatické aktivity rozvíjel Grimani z Vídně, kde trvale pobýval v letech 1701–1706. V letech 1706–1708 byl císařským velvyslancem u Svatého stolce,KUBEŠ, Jiří a kolektiv: V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640–1740; NLN, Praha, 2018; s. 245 ISBN 978-80-7422-574-1 od roku 1706 byl zároveň kardinálem-protektorem pro Svatou říši (Protector Germaniae). Zájmy císaře Josefa I. prosazoval natolik neústupně, že mu papež Klement XI. dokonce pohrozil exkomunikací z církve.

K obratu na italském bojišti došlo v roce 1707, kdy maršál Daun prakticky bez boje obsadil Neapol. V červenci 1708 byl Grimani povolán do prestižní funkce neapolského místokrále a zastával ji dva roky do své smrti.Přehled představitelů státní správy v Neapoli na webu worldstatesmen dostupné online Kromě toho, že měl na dobytí Neapole zásadní podíl na poli diplomacie,VOKÁČOVÁ, Petra: Příběhy o hrdé pokoře. Aristokracie českých zemí v době baroka; Academia, Praha, s. 68–69 ISBN 978-80-200-2364-3 patřil také nadále do úzkého okruhu poradců císaře Josefa I.SMÍŠEK, Rostislav: Císařský dvůr a dvorská kariéra Ditrichštejnů a Schwarzenberků za vlády Leopolda I.; Jihočeská univerzita České Budějovice, 2009; s. 384–385 ISBN 978-80-7394-165-9URFUS, Valentin: Císař Josef I. Nekorunovaný Habsburk na českém trůně; Praha, 2004; s. 136–137 ISBN 80-7277-211-2 S úřadem neapolského místokrále byla spojená funkce generála-kapitána v Neapoli a Grimani získal rozsáhlé pravomoce spojené s možností samostatného rozhodování. Přes své přísné vystupování získal drobnými ústupky určitou popularitu, usiloval o modifikaci fungování státní správy a především o úpravu fiskální politiky. V rámci války o španělské dědictví byl však nucen posílat značné částky do Barcelony, kde jako vzdorokrál pobýval císařův mladší bratr arcivévoda Karel (jako Karel III.) S tím související zvyšování daní vyvolalo v roce 1709 v Neapoli nepokoje.

Zemřel v Neapoli 26. září 1710 na následky infekce močových cest. Původně byl pohřben v neapolském kostele Panny Marie Karmelské,Pohřebiště neapolských místokrálů dostupné online na základě jeho poslední vůle byly později ostatky přeneseny do kostela sv. Františka della Vigna v Benátkách.

Hudební mecenáš a libretista Mimo jiné proslul širokými kulturními zájmy, ve všech místech svého diplomatického působení organizoval divadelní představení, podporoval hudební skladatele a spisovatele. V době svých úzkých kontaktů se savojským vévodou Viktorem Amadeem II. navrhoval okázalé dvorní slavnosti v Turíně, své projekty poté realizoval i v dalších zemích. Prosadil se také jako operní libretista. Byl autorem libret k operám Elmiro re di Corinto (1686) a La Gierusalemme liberata (1687) skladatele Carla Pallavicina. Premiéry těchto oper se konaly v benátském divadle Teatro San Giovanni Grisostomo, které bylo osobním majetkem rodiny Grimaniů. Napsal také libreto k opeře Orazio (1688) G. F. Tosiho provedené poprvé taktéž v Benátkách. Do svého posledního působiště v Neapoli pozval v roce 1708 Alessandra Scarlattiho, který zde působil již dříve. V Neapoli v té době také pobýval mladý Georg Friedrich Händel a Grimani napsal libreto k jeho první úspěšné opeře Agrippina.

Odkazy

Reference

Literatura KODETOVÁ, Petra: Soumrak krále Slunce. Válka o španělské dědictví 1701–1714; Praha, 2016; 280 s. ISBN 978-80-7557-037-6

Externí odkazy

Vincenzo Grimani na webu The Cardinals of the Holy Roman Church Vincenzo Grimani in: Dizionario Biografico degli Italianni, 2002

Kategorie:Italští šlechtici Kategorie:Italští kardinálové Kategorie:Diplomaté Rakouska Kategorie:Politici habsburské monarchie Kategorie:Osobnosti válek o španělské dědictví Kategorie:Mecenáši Kategorie:Italští libretisté Kategorie:Narození 26. května Kategorie:Narození v roce 1653 Kategorie:Narození v Benátkách Kategorie:Úmrtí 26. září Kategorie:Úmrtí v roce 1710 Kategorie:Úmrtí v Neapoli Kategorie:Pohřbení v Neapoli Kategorie:Pohřbení v Benátkách Kategorie:Muži