Soluňský masakr bylo hromadné vraždění místních občanů římskými jednotkami v hlavním městě římské provincie Makedonie Soluni, o kterém se předpokládá, že k němu došlo kolem roku 390. Podle historika Sozomena byl v červnu téhož roku Butherich, magister militum sídlící v Soluni, lynčován v cirku rozzuřeným davem během vzpoury poté, co byl diváky oblíbený vozataj zatčen za homosexualitu, a Butherich odmítl požadavek lidu, aby ho propustil (ačkoliv toto tvrzení lze nalézt pouze v jediném zdroji). V reakci na to císař Theodosius pověřil své gótské vojáky, aby potrestali obyvatele města, což vedlo k povraždění velkého počtu občanů shromážděných v městském hipodromu.

Moderní historikové byli postaveni před problém určit podrobnosti o masakru a jeho následcích, protože o této události neexistují žádné současné zprávy. Nejranější záznamy toho, co se stalo, poskytují až práce církevních historiků z pátého století. Mnoho podrobností těchto záznamů si navzájem odporuje a některé mají pochybnou spolehlivost. Pohanští historikové pozdního starověku se o masakru nezmiňují vůbec. Současní historikové tvrdí, že většina dochovaných záznamů zobrazuje události tak, že se spíše zaměřuje na morální pohled než na historické a politické detaily. To jim ztěžuje odlišit skutečnosti od legend. Většina z nich nicméně přijímá alespoň základní popis masakru, i když nadále diskutuje o tom, kdy k němu došlo, kdo za něj byl zodpovědný, co ho motivovalo a jaký to mělo dopad na následující události.

Většina historiků souhlasí s tím, že císař Theodosius sehrál v nařízení nebo povolení masakru alespoň nějakou roli, i když jiní tvrdí, že se jeho vojáci prostě jen vymkli kontrole. Historicky vzal Theodosius odpovědnost na sebe, a to poté, co se ve věci začal angažovat milánský biskup Ambrož. Když k těmto událostem došlo, nebyl Ambrož u císařského dvora přítomen, a ačkoli patřil do širšího okruhu Theodosiových poradců, nebyl členem jeho consistoria (Theodosiovy nejbližší rady). Ambrož získával většinu svých informací z Theodosiova dvora prostřednictvím svého zpravodaje, a poté, co se dozvěděl o událostech v Soluni, napsal Theodosiovi dopis, v němž uvedl, že císař musí kvůli vině za způsobený masakr učinit pokání, a dále dodal pohrůžku, že mu nebude povolena účast na mši, dokud tak neučiní. Theodosius se rozhodl na Ambrožův požadavek přistoupit.

Historické okolnosti Theodosius, nazývaný později Veliký, se stal císařem v lednu 379. Mark Hebblewhite, historik starověku na Macquarie University, uvedl, že krátce předtím – na začátku srpna 378 – padl v bitvě u Adrianopole císař Valens i s velkou částí své armády, a tím zanechal východní oblasti říše vystaveny hrozbě nájezdů barbarů. Theodosiovi bylo 32 let, když s mnohaletými zkušenostmi s vojenským velením nastoupil na trůn, ale situace v říši mu nebyla přiliš nakloněna. Boniface Ramsey napsal, že římská společnost se čím dál tím více ruralizovala, protože velké časy prosperity měst byly již minulostí, střední třída byla stále více utlačovaná a situace chudých vrstev zoufalá. Vpády germánských kmenů na římské území narušovaly všude stabilitu římské společnosti. Hebblewhite zdůraznil, že Theodosius byl latinsky mluvící občan ze západu říše a křesťan striktně nikajského vyznání, který se stal i vládcem nábožensky smíšeného, řecky mluvícího Východu; přesto dokázal zanechat nesmazatelnou stopu v historii. Byl to muž, ze kterého vyzařovala síla, napsal Hebblewhite, který díky své osobní touze po znovusjednocení říše a odhodlání vnést jednotu i do názorově rozštěpené církve, proměnil celou společnost.

Ambrož byl jmenován biskupem v Miláně v roce 374 poté, co zemřel milánský biskup Auxentius; o rok později se stal císařem tehdy šestnáctiletý Gratianus. Milánský jáhen Paulinus v Ambrožově živopisu Vita Sancti Ambrosii zaznamenal, že předtím, než se Ambrož stal biskupem, byl zvoleným vládním úředníkem a správcem provincie Aemilia-Liguria v severní Itálii. Konflikty v milánské diecézi mezi nikajskými křesťany a ariány a pravděpodobnost vzniku nepokojů při volbě příštího biskupa vedly Ambrože, aby se se svými oddíly dostavil na místo konání voleb a promluvil k lidu. Jeho projev byl přerušen voláním: , které začalo postupně opakovat celé shromáždění. Nejprve odmítl a utekl se skrýt do kolegova domu v přesvědčení, že se na tuto pozici nehodí, protože ještě nebyl pokřtěn. Císař Gratianus mu však napsal dopis, ve kterém schvaloval praxi Říma jmenovat jednotlivce, kteří prokázali, že jsou toho hodni, a Ambrož to uznal. Během týdne byl Ambrož pokřtěn a řádně vysvěcen na milánského biskupa. Neil B. McLynn, badatel klasického starověku v Oxfordu, napsal, že .

Jako biskup přijal Ambrož asketický styl života, daroval své peníze chudým, svou půdu církvi a ponechal si jen to, co považoval za nutné k zajištění péče o svou sestru Marcellinu. Ramsey charakterizoval Ambrože jako spirituálně založeného člověka, jehož veřejné aktivity byly vedeny duchovními motivy, ale byl také přímočarý, praktický a odvážný, ztělesňující sebevědomí doby, ve které žil. Ramsey ho také popsal jako toho, který přijímal různé zvyky, přizpůsoboval se jakýmkoli zvyklostem, ať už byl kdekoliv, a jako velmi obratného politika.

V době soluňské událasti byl Ambrož biskupem již 16 let a během svého episkopátu zažil smrt tří císařů panujících před Theodosiem. Pokaždé to vyvolalo závažné politické nepokoje, přesto si Ambrož udržel své postavení pomocí toho, co McLynn nazval jeho . Theodosius vládl jako císař 11 let, dočasně urovnal válku s Góty, zvítězil ve dvou občanských válkách, a poté již projevoval umírněnost.

Popis události John Curran nastínil možný popis událostí ve své knize The Cambridge Ancient History:

Historik Daniel Washburn napsal, že . Základní faktory shrnul takto: . Washburn dodal, že přesné datum masakru je neznámé a sporné, ale obecný konsensus jej umisťuje na jaro nebo léto roku 390 našeho letopočtu.

Washburnův popis je založen na důvěře, že Sozomenos podává nejúplnější popis původu vzpoury. Sozomenos napsal, že se oblíbený vozataj pokusil znásilnit číšníka (jiné zdroje uvádějí služebníka v hostinci nebo samotného Buthericha), a jako odpověď na to Butherich vozataje zatkl a uvěznil. Podle Sozomena požadovalo obyvatelstvo Soluně propuštění vozataje, a když Butherich odmítl, propukla všeobecná vzpoura, která stála Buthericha život. Sozomenos je pro takto podaný příběh příběh s vozatajem jediným zdrojem. Jiné prameny tyto nebo mnohé další podrobnosti, které se staly součástí legendy neuvádějí; nezmiňují se, jak silná byla posádka, nebo zda byla posádka složena z gótských spojenců, a tudíž nepokoje mohly být motivovány etnicky, nebo zda zmíněný „vojenský důstojník“ byl dokonce sám gótského původu. Jediným zdrojem informací, kdo byl tím důstojníkem, je opět Sozomenos, který hovoří o Butherichovi jen jako o veliteli vojska v Illyriku (). Filozof Stanislav Doležal působící na Jihočeské univerzitě uvedl, že jméno Butherich naznačuje, že mohl být docela dobře Gót, a že jeho etnická příslušnost faktorem vedoucím k nepokojům, ale žádný z prvotních zdrojů to ve skutečnosti nezmiňuje.

Robert Frakes napsal, že vše, co vlastně lze bezpečně tvrdit, je: .

Výklad Zdroje Mnoho jiných badatelů, jako historik C. W. R. Larson, se k příběhu stavěl skepticky. Pro dané období se dochoval jen skromný počet pohanských zdrojů, ale o soluňském masakru v nich není vůbec žádná zmínka. Největším problémem podle Stanleyho Lawrence Greensladea není nedostatek údajů, ale to, že se příběh soluňského masakru do umění a literatury přesunul téměř okamžitě v podobě legendy.

thumb|Zbytky paláce císaře Galeria poblíž hipodromu v Soluni, kde se masakr údajně odehrál. Washburn tvrdil, že upřesnění, co se v Soluni skutečně stalo, historiky , a McLynn napsal, že je téměř nemožné události rekonstruovat. Stanislav Doležal byl toho názoru, že tyto problémy začínají už tím, že prameny nejsou současné; místo toho pocházejí od církevních dějepisců z pátého století Sozomena, Theodoreta, Sókrata Scholastika a Rufina. Sozomenos napsal svoji Historia ecclesiastica, která obsahuje podrobný popis událostí, a která je považována za nejspolehlivější, kolem roku 442. Podle Doležala zanechal Theodoretos nejdelší, ale také nejméně spolehlivý záznam. K událostem v Soluni sice došlo za Rufinova života, ale jeho Historia ecclesiastica (II.18) obsahuje pouze krátký a poněkud zmatený popis, zatímco Sokrates se o nich nezmiňuje vůbec.

Ambrožův osobní sekretář Paulinus sepsal v pátém století pod jménem Vita Ambrosii jeho životopis. Sedmá kapitola sice pojednává o masakru, ale výhradně z Ambrožova pohledu. Existují také dvě přímé Ambrožovy zprávy, ale ty neobsahují žádný popis masakru. Aurelius Augustinus se sice ve svém díle z pátého století O Boží obci zmiňuje o masakru, ale jen stručně. Existuje také šest pozdějších historických děl, ty ale jako zdroje používaly spisy z pátého století a nepřidávaly nic, co by se dalo považovat za spolehlivé.

Všechny tyto záznamy jsou věrohodné, ale vznikly s účelem, kvůli kterému je Washburn zpochybňoval: byly sepsány, aby . McLynn vysvětlil, že tato politická událost se v tehdejší křesťanské historiografii rychle proměnila v morální ponaučení, kde . Druhým problémem při pokusu o interpretaci historické spolehlivosti je, že tyto prameny neposkytují jednotný popis a v mnoha ohledech se vzájemně vylučují.

Theodosiova role Císař Theodosius se v Soluni nenacházel, když k masakru došlo, dvůr tehdy sídlil v Miláně. Také není jasné, zda masakr nařídil nebo jednoduše povolil, nebo zda se jednotky vymkly kontrole. Historik Glen Warren Bowersock se spolu s autory Stephenen Williamsem a Gerardem Friellem domníval, že Theodosius nařídil masakr ve výbuchu nekontrolovatelného hněvu. McLynn také svaluje veškerou vinu na císaře. I církevní historik Theodoretos vinil císařovu povahu a napsal:

Hebblewhite napsal, že , ale zároveň se nedomníval, že by Theodosius ukvapeně nařídil masakr v hněvu. Místo toho argumentoval, že mezi Butherichovou smrtí a masakrem došlo k časové prodlevě, která trvala nejméně tři měsíce. Historik Noel Quinton King zastával názor, že císař mohl být zpočátku velmi rozzuřený, ale nerozhodoval by se, pokud by ho hněv nepřešel a neuvažoval by v klidu. Doležal také argumentoval nepravděpodobností, že by Theodosius nařídil masakr v záchvatu vzteku. Odvolával se se na Petera Browna, který poukazoval na zavedený proces rozhodování, který vyžadoval, aby císař než začne jednat . Soluň byla důležitým městem obývaným převážně křesťany nikajského vyznání, z nichž většina by se v masakru ocitla zcela nevinně, a Theodosius a jeho poradci to věděli. Podle Doležala musel Theodosius naslouchat v Miláně doporučením svých poradců, ale jaké od nich rady dostal, není jasné:

Jedním z možných alternativních vysvětlení událostí je, že vojáci ztratili nad situací kontrolu. Doležal napsal: Masakr se podle Doležala odehrál v hipodromu a nikoli po celém městě. Sozomenos napsal velmi konkrétně, že v reakci na nepokoje vojáci náhodně zatýkali v hipodromu, aby tam vykonali veřejné popravy, a občané se proti tomu postavili. .

McLynn tvrdil, že Theodosius Doležal napsal, že ve svém dopise císaři .

Zvláštností celé události je, že v žádném ze zdrojů neexistuje žádný záznam o vyšetřování nebo o jiném pokusu vypátrat viníky odpovědné za Butherichovu smrt. Přesto Theodosius pečlivě vytvářel o sobě veřejný obraz císaře s . Tento rozpor vedl badatele jako Wolfe Liebeschuetze a Carole Hillovou k tomu, že tyto události nazývají „bezprecedentní“.

Následky