Emiši (, též Ebisu či Ezo), napsáno znaky kandži znamená doslova „krevetoví (humří) barbaři“, bylo starobylé etnikum, tedy národ, který obýval části ostrova Honšú, zejména pak severovýchodní oblast Tóhoku, jež bývá v soudobých pramenech nazývána rovněž Mičinoku (), tedy nejzazší část cesty.
První písemná zmínka o Emiších, kterou lze potvrdit vnějšími zdroji, pochází z čínských záznamů z 5. století našeho letopočtu, kde je toto etnikum označováno jako mao-žen (, pchin-jinem máorén, bopomofo ㄇㄠˊ ㄖㄣˊ) neboli „chlupatí lidé. Některé kmeny Emišů vzdorovaly centrální japonské vládě během panování různých císařů v obdobích Asuka a Nara a raného Heian (7. až 10. století).
Původ tohoto etnika je sporný. Obecně se má za to, že pochází z kmenů lidu kultury Džómon, zejména z období Zoku-Džómon či Epi-Džómon (asi 340 př. n. l. – 700 n. l.). Řada badatelů je toho názoru, že Emiši byli příbuzní s národem Ainuů, ačkoli přesný vztah mezi nimi zůstává nadále sporný.Aston, W.G., trans. Nihongi: Chronicles of Japan from the Earliest Times to AD 697. Tokyo: Charles E.Tuttle Co., 1972 (reprint of two volume 1924 edition), VII 18. Takahashi, Tomio. "Hitakami." In Egami, Namio ed. Ainu to Kodai Nippon. Tokyo: Shogakukan, 1982. Příslušníci národa Emiši , kteří obývali severní Honšú, sestávali pravděpodobně z několika kmenů, kam patřili lidé z doby před ainuským osídlením, nejamatští Japonci a lidé rozličného původu, kteří se sjednotili a vzdorovali rozpínavosti říše Jamato. Předpokládá se, že přinejmenším někteří Emiši hovořili ranou variantou ainštiny nebo jazykem podobným ainštině, zatímco někteří mohli hovořit odlišnými Japonsko-rjúkjúskými jazyky podobnými historickému dialektu Umpaku/Izumo.
Etymologie První písemná zmínka o Emiších se nachází v čínském historickém textu Kniha Sung z let 492–493, kde se o nich hovoří jako o „chlupatých lidech“. Píše se zde o „pětapadesáti královstvích () chlupatého lidu () východu“. Text je podán jako zpráva krále Wu (Bu) (), posledního z Pěti králů Wa (Japonska).
První zaznamenané použití japonského výrazu Emiši se nachází v kronice Nihonšoki z roku 720, kde se vyskytuje ve fonetické podobě () pro emi1si,Oxford NINJAL Corpus of Old Japanese (ONCOJ), List of Words, entry "emisi"1988, (Kokugo Dai Jiten, Revised Edition) (in Japanese), Tōkyō: Shogakukan, 蝦夷 Emishi heslo je online přístupné zde a sice ve vzpomínce císaře Džimmua, v níž stojí, že než se stal japonským císařem, porazilo jeho vojsko skupinu bojovníků Emiši. Podle Nihonšoki navrhl legendární japonský státník-hrdina Sukune Takenouči za vlády císaře Keikóa, aby si Japonci podmanili barbary Emiši z oblasti Hitakami na východě Japonska.
V pozdějších zápisech se pravopis kandži změnil na , zápis složený ze znaku pro krevetu, garnáta či humra a znaku pro divocha, barbara či necivilizovaného člověka. V badatelských kruzích se předpokládá, že použití znaku pro krevetu odkazuje na lidské vousy, jež jsou souznačné s dlouhými vousy krevet, ale není to zcela jisté. Znak pro barbara jasně popisoval člověka žijícího mimo hranice rodícího se japonského císařství, které samo sebe považovalo za šiřitele civilizace. Císařský dvůr Jamato tak mohl ospravedlnit svoje dobyvačné výboje. Tento zápis znaky kandži se poprvé objevil v textech říše Tchang, v nichž je popsáno setkání se dvěma Emiši, které si japonský vyslanec přivezl s sebou do Číny. Zápis znaky kandži mohl být převzat z Číny.
Nejstarší doložená výslovnost emi1si možná pochází ze starojaponštiny, zřejmě z výrazu jumiši, což znamená výrobce luků, nicméně někteří badatelé jsou toho názoru, že pochází spíš z ainského pojmenování pro meč ─ emuši.Takahashi, Takashi, 蝦夷 (Emishi) (Tokyo: Chuo koron, 1986), pp.22–27. Good discussion on the possible origins of the name. Teorie ohledně výrazu jumiši má háček v tom, že starojaponský výraz pro výrobce luků byl (juge), zatímco výraz (jumiši) není až do počátku 17. století nikterak doložen.1988, (Kokugo Dai Jiten, Revised Edition) (in Japanese), Tōkyō: Shogakukan, 弓師yumishi heslo je online přístupné zde (japonsky) Mezitím byla pozdější výslovnost Ebisu (odvozená od Emiši) psána také ,1988, (Kokugo Dai Jiten, Revised Edition) (in Japanese), Tōkyō: Shogakukan, 戎 Ebisu heslo je online přístupné zde (japonsky) což rovněž znamená válečník. To je zřejmě v souladu s možností metonymického odvození výrazu Emiši z ainského pojmenování meče, kde byl výraz pro meč použit ve významu „válečník“.
Historie náhled|Malba Emišů vzdávajících hold princi Šótokuovi. Kopie ilustrovaného rukopisu Šotokutaiši z roku 1069 vytvořená v roce 1324 Národ Emiši představovaly různé kmeny; z některých se stali spojenci Japonců ─ ti byli označováni jako fušu a ifu ─, zatímco jiné kmeny zůstávaly vůči říši Jamato nepřátelské. Ty byly označovány výrazem iteki. Emiši žijící v severovýchodním Honšú se ve válce spoléhali na koně. Vyvinuli speciální válečnou metodu, při níž hráli významnou roli jízdní lučištníci a jejich přepady ze zálohy s rychlým stažením se zpět. Tato blesková taktika se ukázala jako velmi účinná proti tehdejší pomalejší japonské císařské armádě, která se většinou spoléhala na těžkou pěchotu. Živobytí si Emiši obstarávali především lovem a sběrem, ale i pěstováním obilnin, jako je proso a ječmen. V nedávné době se objevil i názor, že v oblastech, kde se dala snadno pěstovat rýže, se Emiši věnovali i jejímu pěstování
První větší pokusy o podmanění lidu Emiši, jež proběhly v 8. století, byly převážně neúspěšné. Císařské armády vytvořené podle vzoru armád pevninské Číny totiž nedokázaly úspěšně čelit záškodnické taktice používané bojovníky Emiši.Farris, William Wayne, Heavenly Warriors (Cambridge: Harvard University Press, 1992). Poté co císařská vojska přijala a rozvinula jízdní lukostřelbu a partyzánskou taktiku používanou bojovníky Emiši, dostavily se záhy první úspěchy, což posléze vedlo ke konečné porážce Emiši. Úspěch postupné změny bitevní taktiky přišel na samém konci 8. století, přesněji v 90. letech 7. století, pod velením generála Tamuramaro ze Sakanoue (, 758─811). Přijetí jízdního lučištnictva a lehké kavalerie vedlo později k rozvoji třídy samurajů. Po své porážce se Emiši buď podřídili císařským úřadům jako fušu či ifu, nebo se přesunuli dál na sever. Někteří tak doputovali až na ostrov Hokkaidó.
V polovině 9. století dobyla říše Jamato většinu území, jež na ostrově Honšú držel lid Emiši, a příslušníci tohoto národa se stali součástí širší japonské společnosti. Nadále si však udrželi vliv na místní politiku, jelikož podmaněné, nicméně mocné emišské rody vytvořily na severu poloautonomní feudální panství (šóen). Během dvou století, jež následovaly po dobytí emišského území, se několik takových panství stalo regionálními státy, které se dostaly do sporu s ústřední císařskou vládou.
Kronika Nihonšoki z 8. století přináší popis lidu Emiši, který však pramení spíš z potřeby ospravedlnit dobyvatelskou politiku říše Jamato než ze snahy o přesný popis příslušníků tohoto národa:
Mezi těmito východními divochy jsou Jemiši nejmocnější. Jejich muži a ženy spolu žijí v promiskuitě. Neexistuje rozdíl mezi otcem a potomkem. V zimě žijí v dírách, v létě v hnízdech. Oblékají se do kožešin a pijí krev. Bratři se navzájem podezřívají. Při výstupu do hor, jsou jako letící ptáci, při cestě pastvinami jsou jako hbití čtvernožci. Dostane-li se jim laskavosti, zapomenou na ni, ale když jim někdo ublíží, nikdy to nezapomenou vrátit. Proto mají šípy ve vlasech a meče ukryté v oděvu. Někdy společně se svými druhy podnikají nájezdy na hranici, jindy využívají příležitosti sklizně k drancování. Jsou-li napadeni, ukryjí se v porostu, jsou-li pronásledováni, prchají do hor. Proto nebyli již od dávných dob nikdy prodchnuti královskými civilizačními vlivy.
Bitvy s armádou říše Jamato Zápis v kronice Nihonšoki, který se týká vlády císaře Júrjakua, popisuje povstání emišských vojáků, kteří byli povoláni k podpoře výpravy do Koreje. Toto povstání údajně proběhlo po Júrjakuově smrti. Legendární 21. japonský císař Júrjaku by mohl být králem Wu (Bu), ale vzhledem ke skutečnosti, že k období jeho života a vlády nelze přiřadit žádná pevná data, je jeho existence nejistá a odkaz na Koreu může být anachronismem. Sestavovatelé kroniky však zjevně cítili, že zmínka o emišských jednotkách je v této souvislosti věrohodná.
V roce 658 dorazilo loďstvo generála Hirafu Abeho čítající 180 lodí do Aguty v dnešní prefektuře Akita a do Watarišimy na ostrově Hokkaidó. Hirafu Abe se spojil s agutskými, cugarskými a watarišimskými Emiši, načež společně zaútočili na osídlení Mišihasů, národa neznámého původu, a porazili je. Jde o jeden z nejstarších spolehlivých záznamů o národě Emiši. Mišihasové mohli být další etnickou skupinou, která s předky Ainuů soupeřila o Hokkaidó. Možná se jednalo o národ Nivchů. Výprava generála Hirafu Abeho byla až do 16. století nejzazším průnikem japonské císařské armády na sever, takže zdejší osídlení z pozdější doby má zřejmě na svědomí místní vládce nezávislý na jakékoli centrální kontrole.Aston, W. G. trans. Nihongi (Tokyo: Charles E. Tuttle), pp. 252, 260, 264.Nakanishi, Susumu, エミシとは何か (Emishi to wa nanika), (Tokyo:Kadokawa shoten,1993), pp. 134–140. Modern analysis of the expedition.
Roku 709 byla poblíž sídla Ečigo (dnešní Akita) vybudována pevnost Ideha. To byl odvážný čin, jelikož území ležící mezi Akitou a severozápadními oblastmi Japonska nebylo pod vládní kontrolou. Odpovědí na tuto „drzost“ byl společný útok bojovníků Emiši z Ečiga a z oblasti Mičinoku (provincie Mucu) na japonské osady. Generál Iwaju Saeki byl jmenován „vojevůdcem, který bojuje proti barbarům z Ečiga“ (šógunem). Shromáždil 100 lodí z pobřežních oblastí a vojáky odvedené z východních oblastí Japonska a s tímto vojskem porazil emišské válečníky.
V roce 724 vybudoval Azumabito Óno hradní pevnost Taga poblíž dnešního Sendai. Pevnost, zamýšlená původně jako prozatímní hlavní město provincie Mucu, se stala největší administrativní pevností v severovýchodní oblasti Mičinoku. Jako „šógun pro obranu Severu“ stavěl pak Óno pevnosti přes planinu Sendai směrem k vnitrozemským horám v dnešní prefektuře Jamagata. Emišské jezdectvo, jež na tyto pevnosti útočilo, využívalo taktiku partyzánské války. Japonci však v boji proti nim využívali i jednotek tvořených vojáky z řad jejich emišských spojenců fušu a ifu.
Po dlouhém období, kdy konflikt zdánlivě uvízl na mrtvém bodě, pronikla japonská armáda, jíž velel Asakari Fudžiwara, roku 758 do oblasti dnešní severní části prefektury Mijagi a založila na řece Kitakami hrad Momonofu, a to i navzdory neustálým útokům emišských válečníků z Isawy (dnešní jižní část prefektury Iwate).
Třicetiosmiletá válka náhled|Památník na počest emišských náčelníků a generálů Ateruie a Moreho v chrámu Kijomizu-dera v Kjótu Snaha říše Jamato rozšiřovat svoji moc dál na sever na úkor kmenů Emiši vedla v roce 773 ke konfliktu známému jako třicetiosmiletá válka.