Petr Vok z Rožmberka

Petr Vok z Rožmberka (; 1. října 1539 Český Krumlov – 6. listopadu 1611 Třeboň) byl český šlechtic, politik a představitel českých stavů ze šlechtického rodu Rožmberků. V nábožensky citlivém českém předbělohorském prostředí patřil k předním představitelům protestantské stavovské většiny.

Byl synem vladaře rožmberského domu Jošta III. z Rožmberka a jeho druhé manželky Anny z Rogendorfu. Pouhých čtrnáct dní po jeho narození jeho otec zemřel a poručníkem se stal nejdříve jeho strýc Petr V. z Rožmberka a později Albrecht z Gutštejna, Oldřich Holický ze Šternberka a Jeroným Šlik. Vzdělání se mu dostalo od domácích učitelů na zámku v Českém Krumlově.

Po dosažení dospělosti žil dlouho ve stínu svého staršího bratra Viléma. Na rozdíl od svého staršího bratra, který byl celý život katolíkem, se Petr Vok stal v mládí novoutrakvistou a později členem Jednoty bratrské. Po Vilémově smrti zdědil rožmberské dominium. Hrozícímu hospodářskému kolapsu způsobenému obrovskými dluhy zabránil prodejem podstatné části dominia. V roce 1609 patřil k vůdcům protestantské stavovské většiny, která dosáhla vydání Rudolfova majestátu. Při vpádu pasovských v roce 1611 obětoval rožmberský rodinný poklad, aby umožnil vyplacení pasovského vojska a zabránil tak dalšímu pustošení země.

Oženil se až ve čtyřiceti letech s mnohem mladší Kateřinou z Ludanic. Po z počátku idylickém manželství, kdy mladičká Kateřina velmi oceňovala pozornost, kterou jí stárnoucí Petr Vok věnoval, se brzy objevily první manželské neshody, ve kterých svou roli hrálo i postupující psychické onemocnění Kateřiny. Z manželství se nenarodil žádný potomek a Petr Vok se tak stal posledním členem svého rodu. Zemřel v roce 1611 a byl pochován v rožmberské hrobce v klášteře ve Vyšším Brodě. Protože krátce po jeho smrti zemřel i jeho synovec Jan Zrinský ze Serynu, stali se dědici celého rožmberského dominia Švamberkové. Petr Vok se stal předmětem legendy a po své smrti se proměnil ve vzor štědrého dobrodince a příkladného renesančního kavalíra. V obecném povědomí je Petr Vok vnímán především jako roztomilý prostopášník.

Život

Dětství a mládí Narodil se 1. října 1539 na hradu v Českém Krumlově jako syn vladaře rožmberského domu Jošta III. z Rožmberka a jeho druhé manželky Anny z Rogendorfu. Jako projev těsných svazků s předešlými pokoleními dostal v rožmberském rodě nezvyklé ztrojené jméno Petr Vok Volf. Zatímco první dvě jména připomínala jeho příbuzné po meči (strýce Petra V. a děda Voka II.), třetí jméno odkazovalo na děda z matčiny strany Volfa z Rogendorfu. Už o čtrnáct dní později se stal polovičním sirotkem, když 15. října 1539 jeho otec zemřel. Dne 22. října 1539 byl Petr Vok v Českém Krumlově pokřtěn a jeho kmotrem se stal rodinný přítel Albrecht z Gutštejna. náhled|upright|vlevo|Dětský portrét Petra Voka Po smrti Jošta z Rožmberka se ujal vladařství nad rožmberským dominiem i poručnictví strýc sirotků Petr V. z Rožmberka. Ač byl poručník plný dobrých úmyslů ve prospěch osiřelých synovců a neteří, brzy docházelo k neshodám mezi ním a ovdovělou Annou z Rogendorfu. Výsledkem více než rok trvajících konfliktů se stala dohoda, podle které musel Petr z Rožmberka vyplatit vdově její věno zvýšené na částku 9000 zlatých rýnských. Anna se poté musela odstěhovat z rožmberských panství a ztratila také jakýkoliv vliv na výchovu svých dětí.Život renesančního kavalíra, s. 34.

Protože Petr z Rožmberka se sám nemohl ujmout výchovy dětí, musel najít nějaké jiné řešení. Zatímco šestiletého Viléma strýc poslal nejdříve do školy v Mladé Boleslavi a později v Pasově, ostatní sourozenci (včetně tříletého Petra Voka) našli útočiště v Jindřichově Hradci u tety Anny Rožmberské z Hradce, vdovy po Jindřichovi VII. z Rožmberka.

Dne 6. listopadu 1545 Petr z Rožmberka zemřel. Díky jeho šetrnosti se v době jeho vladařství podařilo zbavit rožmberské dominium většiny dluhů a dokonce našetřit i větší sumu v hotovosti. Pro své synovce začal také stavět palác na Pražském hradě. Ještě před smrtí ustanovil poručníky rožmberských sirotků Albrechta z Gutštejna, Oldřicha Holického ze Šternberka a Jeronýma Šlika. Zásluhou poručníků (především Albrechta z Gutštejna) byly obnoveny narušené rodinné vztahy a Anna z Rogendorfu se mohla vrátit do Českého Krumlova, kde se mohla ujmout péče o své děti, které se vrátily z Jindřichova Hradce. Zatímco Vilém dále zůstával na škole v Pasově.Vilém z Rožmberka, s. 33–34. Poručníci se mezitím svědomitě starali o rozmnožení rožmberského majetku. Postupně přikoupili panství Lhenice, městečko Planá nad Lužnicí s několika vesnicemi v okolí Tábora, panství Želeč, Drslavice a snad ještě za jejich správy byla dohodnuta i koupě panství Vimperk od Jáchyma z Hradce.

Na rozdíl od svého staršího bratra dostalo se Petru Vokovi základům vzdělání u domácího učitele na zámku v Českém Krumlově. Jeho učitelem se stal profesor pražské univerzity Gabriel Svěchin z Paumberka. Pod jeho vedením existovala v Českém Krumlově v letech 1547–1551 šlechtická zámecká škola, kde se kromě Petra Voka z Rožmberka vzdělávali i jeho příbuzní Ferdinand a Jan Fridrich Hoffmannové z Grünpüchlu, Kavkové z Říčan a Šlejnicové ze Šlejnic. Vyučovalo se zde především čtení a psaní v češtině a také základům náboženství. Se svými šlechtickými spolužáky pak mohl Petr Vok procvičovat němčinu. O své školní úspěchy a nově nabyté dovednosti se často dělil v dopisech svému staršímu bratrovi do Pasova.

V roce 1551 odešel z rožmberských služeb Gabriel Svěchin z Paumberka a bylo potřeba najít pro Petra Voka nového učitele. Tím se na doporučení Jáchyma z Hradce stal Jan Makovský z Makové zvaný též Soběslavský či Aquarius, který byl rožmberským poddaným. Což Petru Vokovi způsobilo určité problémy.Život renesančního kavalíra, s. 41.

Přesto zůstal Jan Makovský učitelem Petra Voka až do roku 1556. Nejmladší Rožmberk se učil především „literárnímu umění“, etice a latině. Přestože měl k výuce vytvořeny ty nejlepší podmínky a nepostrádal pravděpodobně i potřebné nadání, výsledky byly ovlivněny nedostatečným zájmem o hlubší vzdělání. V pozdějších letech své určité ledabylosti hořce litoval.Život renesančního kavalíra, s. 41–42.

Habsburským dvořanem S přibývajícím věkem se domácí prostředí začalo stávat Petru Vokovi těsným. Školní výuka jej nezajímala a rytířské dovednosti už přiměřeně ovládal. Starostlivost matky, která jej chtěla ochránit před „zlým světem“, jej naopak přiváděla k alespoň částečné snaze po osamostatnění, které měl představovat třeba i zisk vlastního pečetidla.Život renesančního kavalíra, s. 45. náhled|upright|Pečeť Petra Voka z Rožmberka

Snahu po určitém osamostatnění svého mladšího bratra podporoval i Vilém z Rožmberka, a tak mu poskytl určité finanční prostředky pro vydržování nevelkého dvora v čele s hofmistrem Vítem Šmogerem ze Schmograu.Život renesančního kavalíra, s. 46. Na rozdíl od staršího bratra Viléma, jehož „zrání“ bylo cílevědomě urychlováno, Petru Vokovi zůstala zachována časově neomezená možnost osvojit si aristokratické zvyky na habsburském dvoře. Na podzim roku 1557 se Petr Vok sblížil s Jiřím Arnoštem z Henneberka, který byl s Rožmberky spřízněn. Ten využil situace k nenápadné protestantské agitaci a v Petru Vokovi našel nejvděčnějšího posluchače. Využil jeho záliby v knihách a začal mu z Německa posílat evangelickou literaturu. Do konce 50. let jej získal pro protestantismus natolik, že zde je možné hledat počátek Vokova odpadu od katolictví.Život renesančního kavalíra, s. 46–47.

Přestože se Petr Vok nestal nijak horlivým luteránem, jeho příklon k luteránství se na veřejnosti neutajil. Komplikovalo mu to jeho snahu uchytit se na dvoře Ferdinanda I. Nechal se dokonce přemluvit k tomu, aby v průběhu říšského sněmu v Augsburgu přijal eucharistii katolickým způsobem, aby veřejně demonstroval svoji pravověrnost.Život renesančního kavalíra, s. 47–49. Ale ani to nerozptýlilo pochybnosti o jeho náboženské orientaci, a tak se povýšení na císařského komorníka nedočkal.Životy posledních Rožmberků II., s. 382–383. Poté, co Petr Vok pochopil, že naděje na kariéru v okolí císaře neexistuje, začal se orientovat na následníka trůnu Maxmiliána. Maxmilián byl Petrovi blízký i svou náboženskou nevyhraněností. V okolí následníka trůnu se mu dařilo vynikat nad šedivý průměr dvořanstva a počátkem 60. let 16. století se stal komorníkem krále Maxmiliána, viz proto i symbol tohoto čestného úřadu, komornický klíč u pasu na jeho portrétu. Reprezentaci rodu podporoval i Vilém z Rožmberka, který Petru Vokovi poskytoval dostatek financí k zajištění úrovně hodné nejvýznamnějšího českého šlechtického rodu.Život renesančního kavalíra, s. 49.

Kavalírská cesta Při volbě a následné korunovaci Maxmiliána II. na římského krále ve Frankfurtu nad Mohanem na podzim roku 1562 se Petr Vok sblížil s Vilémem Oranžským. Princ Oranžský chtěl využít Petra Voka k usnadnění proniknutí do blízkosti Maxmiliána II. a možná očekával, že i v budoucnosti by mohl Rožmberk působit jako prostředník mezi nizozemskou šlechtou, českými stavy a budoucím císařem Maxmiliánem. Tehdy se zrodila myšlenka pozvat Petra Voka do Nizozemí.Život renesančního kavalíra, s. 51–53. vlevo|náhled|Vilém I. Oranžský Na cestu se vydal 8. prosince 1562 v doprovodu Václava Holického ze Šternberka, Václava Říčanského z Říčan, Davida Ungnada ze Suneku a několika dalších osob. Během prosince projeli Německem (čtyři dny strávil v Kolíně nad Rýnem) a 28. prosince dorazili do Cách, odkud pokračoval do Maastrichtu. Poslední den roku pak strávili v Lutychu. Počátkem ledna pokračovali dále na území nizozemských provincií.Život renesančního kavalíra, s. 58. Kromě Viléma Oranžského jej přijali i další významní nizozemští představitelé Lamoraal Egmont a Charles de Berlaymont.

Při své cestě si Petr Vok počínal jako turista dychtící po co největším počtu zážitků.Zahraniční cesty posledních Rožmberků, s. 16–17. Během cesty se na vlastní oči přesvědčil o vyspělosti Nizozemí. Fascinovala jej především lidnatost zdejších měst, která patřila k největším v Evropě, ale i čilý obchodní ruch. Petr Vok utrácel během pobytu velké částky peněz za obrazy a knihy. Na jejich přepravu zakoupil dokonce speciální přepravní truhlu.Nizozemí – země renesanční nádhery a revolty stavů, s. 63–64.

Na přelomu ledna a února se Petr Vok vydal na dvoutýdenní návštěvu Anglie. Díky doporučení Viléma Oranžského se jej ujali angličtí lordi a 31. ledna 1563 jej dokonce přijala anglická královna Alžběta I. Na rozloučenou mu věnovali angličtí lordi smečku ušlechtilých ohařů, kterou si přivezl domů a kterou mu později na honech záviděli mnozí čeští šlechtici. Zpáteční cesta z Anglie se neobešla bez komplikací a lodi, na které plul, hrozilo ztroskotání.Život renesančního kavalíra, s. 67–68.Nizozemí – země renesanční nádhery a revolty stavů, s. 69.

Petr Vok původně plánoval, že se z cesty vrátí do dvou měsíců, ale cesta se více než dvojnásobně protáhla a umožnila mu důkladné poznání nizozemských provincií.Život renesančního kavalíra, s. 53. Do Českého Krumlova se tak vrátil až 22. dubna 1563.Životy posledních Rožmberků II., s. 387–389. Během cesty si Petr Vok psal podrobné poznámky, ze kterých později vznikl dokumentárně cenný cestovní deník Die niderlendische raiss, který umožňuje sledovat jeho putování a zážitky den za dnem. Během cesty si všestranně rozšířil své obzory počínaje hospodářskými a technickými záležitostmi a konče náboženskými postoji.Zahraniční cesty posledních Rožmberků, s. 18. I po návratu ze své kavalírské cesty zůstával Petr Vok ve spojení s významnými představiteli nizozemských provincií. Skutečným agentem nizozemským stavů, který by pravidelně informoval o dění na habsburském dvoře, se pravděpodobně nikdy nestal.

Ve stínu staršího bratra