Hulman zlatý (Trachypithecus geei) je kočkodanovitá opice z podčeledi hulmanů (Colobinae), která se vyskytuje pouze v malé oblasti na hranici Ásámu a Bhútánu. Vzhledem k životu v nepřístupném terénu se hulman zlatý stal jedním z posledních vědecky popsaných velkých savců. Ačkoli sporé zmínky o jeho existenci lze vysledovat až do 19. století, vědecky popsán byl teprve roku 1956. Na základě malého areálu výskytu, ztráty biotopů a dalších hrozeb je pokládán za ohrožený druh.
Jde o štíhle stavěnou opici o délce 50–75 cm, s dlouhými končetinami a dlouhým ocasem, který bývá delší než tělo. Zlatavé zbarvení, jež těmto opicím vyneslo jméno, má srst zejména během zimních měsíců, přes léto bývá spíše bělavá. Hulmani zlatí žijí v různých typech lesů, většinu času tráví ve stromovém baldachýnu. Tvoří skupiny vedené jedním, zřídka dvěma samci. Jídelníček tvoří zejména listy, ale i jiná rostlinná a výjimečně i živočišná potrava. Doba březosti činí 168–180 dnů, novorozené mládě má bílé zbarvení a dospělý odstín srsti získává až za několik let.
Objev a systematika Hulman zlatý patří mezi poslední vědecky popsané velké savce, popisu se dočkal teprve na začátku druhé poloviny 20. století. Oblast na hranici Ásámu a Bhútánu, ve které tato opice přežívá, je totiž přístupná pouze omezenou část roku a případný návštěvník se musel potýkat s obtížným terénem místních pěších horských stezek, jež bývaly přervány stržemi a divokými říčními proudy. Ačkoli nejstarší zprávy o místních opicích sahají až do 19. století, všechny představují sotva triviální zmínky. Pravděpodobně nejstarší z nich zanechal roku 1838 britský důstojník Robert Boileau Pemberton ve svém textu o Bhútánu, kde se zmiňuje o zjevně nové rase opice, kterou měl možnost spatřit jistý Dr. Griffith. Z roku 1907 pochází pozorování od britského lesníka a přírodovědce Edwarda Oswalda Shebbearea, roku 1919 byla opice nejistého taxonomického zařazení uvedena do seznamu obratlovců bengálského okresu Jalpaiguri a na konci 40. let se o opicích zmínili C. G. Baron či H. E. Tyndale.
Tyndale pracoval na čajových plantážích a společně se svým spolupracovníkem A. V. Pullanem o objevu „krémově zbarveného hulmana od řeky Sankoš“ osobně informovali amatérského přírodovědce a znalce indické fauny – a rovněž pěstitele čaje – Edwarda Pritcharda Geeho. Gee se v doprovodu dalších mužů vydal v listopadu roku 1953 do vesnice Jamduar, kde jejich výzkumná skupina skutečně objevila několik tlup vědě dosud neznámých opic. V srpnu následujícího roku Gee o svém objevu, podpořeného barevným filmovým záznamem, referoval Dr. W. C. Osmanu Hillovi z Londýnské zoologické společnosti, v lednu roku 1955 pak i vládní organizaci Zoological Survey of India. Vědeckého popisu se hulman zlatý dočkal roku 1956, a to na základě šesti vzorků získaných právě průzkumníky Zoological Survey of India.
Autorem původního vědeckého jména Presbytis geei se stal H. Khajuria, jenž nový druh pojmenoval na Geeho počest. Jisté zmatky vyvolala skutečnost, že Gee, jenž byl Khajuriaův blízký přítel a měl k dispozici vědecký článek ještě před jeho publikací, jméno Presbytis geei neopatrně použil ve svém článku vydaném před oficiálním popisem druhu. Někteří autoři tak Geeho nesprávně označovali jakožto popisnou autoritu.
Současná systematika klasifikuje hulmana zlatého v rámci rodu Trachypithecus, jenž vůči rodu Presbytis nemusí být sesterský. Oba dva rody patří do podčeledi hulmanů (Colobinae) v rámci kočkodanovitých opic (Cercopithecidae). Blízkým příbuzným hulmana zlatého je hulman chocholatý (Trachypithecus pileatus) a podle některých hypotéz mohou mít tyto dva druhy původ v hybridizaci mezi rody Trachypithecus a Semnopithecus, jejichž přirozený výskyt se v Bhútánu protíná. Mohly by tak být povýšeny i na samostatný rod. Jiné studie takový pohled nepodpořily. Co se týče vnitrodruhové taxonomie, populace ze severního Bhútánu může vystupovat jakožto samostatný poddruh T. g. bhutanensis Wangchuk, 2003. Oddělení od nominátního poddruhu na jihu zprostředkovává geologický zlom v místě subdukce Indického subkontinentu. Ne všichni však tuto vnitrodruhovou taxonomii uznávají, dle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) nebyl poddruh bhutanensis popsán v souladu s Mezinárodními pravidly zoologické nomenklatury.Das, J., Chetry, D., Medhi, R. & Choudhury, A.U. 2024. Trachypithecus geei (amended version of 2020 assessment). The IUCN Red List of Threatened Species 2024: e.T22037A259357017. Accessed on 21 November 2024.
Popis náhled|Detail hlavy Hulman zlatý je kočkodanovitá opice se štíhlou stavbou těla, dlouhými končetinami a dlouhým ocasem. Délka hlavy a těla se pohybuje mezi 50–75 cm, zatímco délka ocasu se pohybuje mezi 70–100 cm. Samci bývají o něco větší než samice, mají znatelně delší ocas s větším střapcem srsti na konci a také výraznější špičáky. Délka těla činí v případě dospělého samce asi 95 cm, délka ocasu pak asi 97,5 cm. Dospělá samice měří v průměru asi 89 cm, přičemž ocas dosahuje průměrné délky asi 86,6 cm. Tělesná hmotnost se pohybuje mezi 9 až 12 kg, přičemž průměrná hmotnost samic činí jen asi 9,5 kg.
Zbarvení srsti dospělých jedinců je, navzdory českému druhovému jménu, proměnlivé. Jasnými zlatými odstíny srst vyniká pouze na slunci, zatímco v horších světelných podmínkách působí spíše jako tmavě krémová. Odstíny srsti se také různí v závislosti na ročním období. S koncem zimy na sklonku února srst získává krémové až bílé zbarvení, zatímco během chladnějšího období od listopadu do února je srst zbarvena kýženým zlatavým až kaštanovým nádechem – tuto sezonní proměnlivost zachytili již první pozorovatelé, jejichž zmínky o hulmanech předcházely oficiálnímu popisu druhu. Srst má o něco sytější odstíny na hřbetě a bocích, zatímco na spodních partiích je světlejší. Jižní populace hulmana zlatého mívají zbarvení jednotnější oproti populacím severním. Obličej zůstává neosrstěný, jeho holá kůže má jednotné černé zbarvení. Tvář doplňuje světlý vous, neupravený chomáč vlasů na temeni a dlouhá srst okolo uší. Prodloužená srst na hlavě tyto opice chrání před prudkým slunečním svitem, respektive pomáhá odvádět dešťovou vodu.
Výskyt Hulman zlatý je endemitní druh Bhútánu a Ásámu. V indickém Ásámu jeho populace vymezují řeky Mánas (na východě), Sankoš (na západě) a Brahmaputra (na jihu). V Bhútánu se areál výskytu soustředí výhradně na úpatí Černých hor, které představují jeden z podcelků himálajského pásma. Celkový rozsah obývaného území zůstává malý, mj. protože areál výskytu trpí silnou fragmentací. Mezinárodní svaz ochrany přírody k roku 2024 očekává, že bhútánská populace obývá území o celkové rozloze asi 3 136 km2, indická populace území o celkové rozloze asi 1 255 km2. Nepůvodní populace byly vysazeny na říčním ostrově Umánanda na Brahmaputře (tato populace vyhynula roku 2020) a v rezervaci Sipahijala v indické Tripuře.
Jakožto opice žijící ve stromovém baldachýnu jsou hulmani zlatí závislí na lesních porostech. Tolerují však široké spektrum lesů, z výčtu stanovišť lze jmenovat nížinné stálezelené lesy, poloopadavé lesy, vlhké opadavé lesy (často s dominancí damarovníků), subtropické lesy, do určité míry tolerují i druhotné lesní porosty. Studie z roku 2004 informovala o dlouhodobě přežívající populaci na plantáži kaučukovníků v Ásámu.
Hulmani zlatí tolerují široký rozptyl nadmořských výšek. Na jihu areálu výskytu žijí ve výškách blízkých hladině moře, na severu pronikají až do oblastí přesahujících 2 600 m. Areál výskytu hulmana zlatého v místě subdukce Indického subkontinentu protíná geologický zlom, přičemž směrem na sever a na jih od tohoto zlomu dochází k výrazné změně podmínek. Na jihu se nadmořská výška pohybuje od 40 do 900 metrů a srážky činí asi 5 000 mm/rok. Na severu nadmořská výška přesahuje alespoň 1 000 metrů (resp. i více než 7 000 metrů) a podnebí je sušší, se srážkami o průměru max. 1 000 mm/rok.
V rámci svého areálu výskytu hulmani zlatí sympatricky žijí s jinými druhy primátů, jako je makak rhesus (Macaca mulatta) nebo outloň bengálský (Nycticebus bengalensis). S příbuzným hulmanem chocholatým (Trachypithecus pileatus) se mohou zřejmě křížit.
Chování a ekologie vlevo|náhled|Hulmani zlatí v Ásámu Hulmani zlatí byli ve svém přirozeném prostředí podrobněji studováni již zanedlouho po vědeckém popisu. Například již roku 1957 se na indo-bhútánskou hranici vydala německá expedice pod vedením zoologa von Maydella, která hulmany pozorovala po osm týdnů. O chování těchto opic je díky von Maydellovi i všem jeho následovníkům známo relativně dostatečné množství informací. Oproti některým jiným zástupcům podčeledi hulmanů jde však o vcelku plachá zvířata, která se straní lidské přítomnosti, což jejich pozorování poněkud ztěžuje (a zaznamenané chování může být přítomností pozorovatelů ovlivněné).
Jde o stromové opice, které 99 % času tráví ve středních patrech lesa a stromovém baldachýnu. Hulmani se při pohybu ve větvích odrážejí svýma dlouhýma nohama a při svých obratných skocích přistávají zpět na všechny čtyři končetiny. Na větších větvích či na zemi se pohybují i kvadrupedně. Na zem však slézají pouze zřídka, většinou zde hledají vodu během sucha, solné lizy, anebo se tudy jen přesouvají přes nezalesněné koridory. V narušených lesních biotopech se nicméně na půdě přikrmují ovocem a jinými plodinami a holdují tak stromovým zvykům o něco méně než v přirozených podmínkách.
Během dne tráví hulmani 12,8–33 % času krmením, 40–63,14 % odpočinkem, 6,29–19 % přesuny, 5–11,54 % hlídkováním, 2–3,7 % hrou a 0,35–6 % groomingem a dalšími společenskými aktivitami. Denně hulmaní tlupa urazí 200 až 700 m. Nejaktivnější bývají zejména ráno, respektive i během pozdního odpoledne, zatímco během poledne odpočívají a věnují se vzájemným sociálním interakcím. Pokud nesvítí slunce, opice mohou aktivně trávit větší část dne. Noc hulmani tráví v bezpečí stromových korun (typicky se jedná o tytéž stromy, na nichž si sháněli potravu).
Potrava náhled|Hulman zlatý v Národním parku Manas Hulmani zlatí jsou takřka striktními býložravci, kteří se živí více než 200 druhy rostlin. Požírají zejména listy (čerstvé i starší), zralé i nezralé plody, pupeny a poupata, semena, větvičky a květy (např. ze stromu Dillenia pentagyna). Nejčastější potravou jsou mladé listy. Na základě jednoho terenního pozorování tvoří asi 60 % jídelníčku listí, 24,6 % plody, 5,99 % listové řapíky, 2,5 % květy a poupata a 2,56 % kůra a výhonky. Hulmani se vzácněji přiživují i méně obvyklou potravou, jako je přírodní latex, řasy a další. V indickém Ásámu byla popsána tlupa hulmanů, která z nejasných důvodů vyhledávala vzácnou vodní áronovitou rostlinu Cryptocoryne retrospiralis. V podrostu se s oblibou krmí i na keřích luštěnin, pronikají i na obdělávané oblasti, kde je přitahuje kardamom, tapioka a kvajáva. Někdy se přikrmují i hmyzem nebo plži a jinou živočišnou potravou.
Složený žaludek slouží jako fermentační komora a napomáhá se zpracováním špatně stravitelné potravy založené na listech – tato adaptace je charakteristická i pro ostatní zástupce podčeledi hulmanů. Trávení listů je však zdlouhavý proces, kvůli čemuž opice značné množství času stráví letargicky. Ovoce je nutričně lepší zdroj potravy než listí, ale zároveň často roste jenom omezenou část roku – právě zralé i nezralé plody jsou jedním z mála důvodů vzájemných potyček. Vodu hulmanům pokrývají jejich potravní zdroje, během léta však využívají i napajedel.
Sociální struktura a rozmnožování vlevo|náhled|Samice a mládě