Příspěvek k dějinám radosti je román české spisovatelky Radky Denemarkové z roku 2014, jehož povzbudivě znějící název kontrastuje s tématem, kterému se román věnuje. Tím je sexuální násilí na ženách a jeho bagatelizace, kdy oběti nenajdou u druhých zastání a musí se s následky znásilnění potýkat celý život. Kniha zdůrazňuje rozsáhlost tohoto problému, který překračuje nejen hranice zemí ale i dějinná údobí.
Příběh obsahuje dvě hlavní dějové linie, kdy v jedné vystupuje policista, který vyšetřuje domnělou sebevraždu postaršího podnikatele a během vyšetřování se zamiluje do jeho ovdovělé manželky. V linii druhé čtenář nahlíží konání tří starých dam, které si za cíl života zvolily napravování nepotrestaných zločinů znásilnění a které se zrovna snaží přivést k zodpovědnosti majitele exotické restaurace, jenž se podílí na hromadných znásilněních dospívajících školaček. Obě dějové linie postupně splynou v jednu a smrt podnikatele se ukáže být střípkem v promyšlené mozaice léty trvajících aktivit trojice dam.
V knize se objevují časté metafory na motivy ptáků, především vlaštovek, a text dovoluje na mnoha místech rozdílnou interpretaci. I přes popis vyšetřování v jedné z dějových linek se nejedná o čistou detektivku. Román má úvahové pasáže, komentuje historické události, zahrává si hojně s lyrizací textu aniž by sklouznul k drsným popisům znásilnění. Kniha sestává ze šesti kapitol vložených mezi prolog a epilog, k nimž je připojen dodatek zdánlivě nesouvisející s hlavním textem. Tento dodatek obsahuje jednak seznam hudebních nahrávek jedné z trojice dam a několik úryvků z knihy o Edvardu Benešovi psané další dámou z trojice.
Román se setkal povětšinou s kladným přijetím, ačkoliv se našly i lehce kritické hlasy. Textu je vytýkána přílišná lyrizace a nadužívání motivu vlaštovek, sklon k tezovitosti či to, že styl je upřednostňován nad obsahem, který se postupně rozmělňuje. Vlaštovčí motivy a složité metafory byly ale též označeny jako prvky, který celý text upevňují. Román získal švýcarskou cenu Spycher: Literaturpreis Leuk za rok 2019 a autorka za něj obdržela na rok 2019 literární stipendium H.C. Artmann-Literaturstipendium rakouského města Salcburku. Kniha byla přeložena do polštiny, němčiny, srbštiny, slovenštiny, španělštiny, bulharštiny a italštiny.
Děj
Děj se otevírá v prologu situací z indického autobusu, kde skupina mužů s tyčemi hromadně znásilní mladou ženu
a dále se rozvíjí podél dvou dějových linek, které se na konci knihy propojí. Text přeskakuje z jedné linky do druhé a obě linie jsou tak rozvíjeny souběžně. Navíc jsou některé aspekty děje zjevné až retrospektivně. V následujícím jsou pro přehlednost obě dějové linie shrnuty zvlášť a chronologicky.
Policista a Vdova
V přepychové vile na kraji Prahy je jeden podzimní den nalezeno uškrcené tělo majitele domu, téměř sedmdesátiletého vitálního podnikatele. Vyšetřující policista nevěří názoru svého nadřízeného, že šlo o sebevraždu, a rozhodne se i přes jeho protesty ve vyšetřování pokračovat. Prvotní podezření padá na nebožtíkovu mladou a pohlednou vdovu. Navzdory úředním postupům se policista záhy do vdovy zamiluje a tato matka tříletého synka lásku opětuje. Navážou spolu milostný vztah. Po celý děj jsou tyto dvě postavy označovány prostě jen jako Policista a Vdova.
V rámci vyšetřování je Policista přiveden na stopu Birgit Stadtherrové, u níž se měl mrtvý krátce před smrtí zastavit a která přebývá v jednom domě v historickém centru Prahy pod Petřínem. Birgit je momentálně spolu s Dianou Adlerovou a Erikou Eisovou v zahraničí. Policista se tak sám vloupá do domu pod Petřínem a kromě obyčejně vyhlížejících pokojů starých dam objeví v přízemí i ohromný archiv filmové společnosti SWALLOW. Procházení tamní kartotéky ho zcela pohltí a tráví tam čím dál více času, přičemž mu začíná docházet smysl, který jednotlivé složky mají. Místo o filmy se jedná o záznamy znásilněných žen, které v naprosté většině případů nedošly spravedlnosti. Spravedlnost tak do rukou vzala trojice dam v čele s Dianou a pachatele znásilnění samy zklikvidovaly.
Jedním takovým je i mrtvý podnikatel z okraje Prahy. Z Policistova zkoumání vyplývá, že nebožtík obtěžoval nebo přímo znásilnil několik svých asistentek. Případy se nejprve ututlaly, po odsouzení byl propuštěn na prezidentskou amnestii. Policistův neklid a zhnusení s každým dalším přečteným případem v kartotéce vzrůstá a nakonec se o archivu zmíní Vdově a zavede ji tam s sebou. Z připravených a dosud prázdných přihrádek vyrozumí, že se trojice dam brzy do domu pod Petřínem vrátí.
Tři dámy
Tři staré dámy, konkrétně dobrosrdečná Američanka Diana Adlerová, koketní Češka Birgit Stadtherrová a zbožná Němka Erika Eisová odlétají do Anglie, kde se v jednom městě snaží k zodpovědnosti dohnat skupinu mužů kolem majitele uxorsko‑hiomské restaurace, Yusufa. Diana kontaktuje Julii, dívku s problémovým chováním, která po několikanásobném znásilnění Yusufem otěhotněla. Na její přání zařídí Diana potrat a snaží se Julii přimět, aby o znásilnění promluvila. Současně vede Birgit kurz tvůrčího psaní, na nějž se přihlásí i Milenka, nadaná školačka, která v rámci cvičení na papír sepíše svoji první zkušenost se znásilněním, ke kterému došlo skupinou mužů v domě naproti Yusufově restauraci. Prvotním pojítkem mezi znásilněnými dívkami a Yusufem je imponující školačka Medová, jež k Yusufovi pod různými falešnými záminkami dívky vede a vyhrožováním je pak nutí mlčet. Medová samotná byla přitom Yusufem před dvěma lety znásilněna. Otřesný zážitek vytěsnila tak, že se do Yusufa zamilovala a dohazuje mu nové dívky.
Yusuf je v čele celého gangu mužů, kteří se vždy shromáždí v jeho restauraci a na předem připravený nenápadný signál přejdou do domu naproti, kde se nachází uzavřený klub. Tam jsou dívky nejprve opity a zdrogovány a posléze hromadně znásilňovány za zvuků tlumené hudby v oparu cigaretového kouře. Medová působí na škole exkluzivním dojmem a tak se školačky přetahují o její přátelství. Ona sama s nimi chodí do drahých obchodů a nakonec je například pod záminkou modelingového focení zavede do Yusufova klubu. Jediná oběť, která se policii snažila ohlásit, byla před rokem Julie. Celá aféra však vyšuměla a Julii Yusufovi muži následně potrestali. Na osvobození pachatelů se tehdy podílela i mladá sebevědomá právnička Štika, se kterou si Diana zařídí setkání a penězi ji přiměje znovu otevřít případ, tentokrát s novými oběťmi a svědectvími. Souzeno je nakonec téměř dvě stě osmdesát mužů, Medová se soudu vyhne. Všechny dotčené dívky ale u soudu všechno zapřou a všichni jsou nakonec pro nedostatek důkazů osvobozeni. Tři dámy proto přistoupí ke svému obvyklému kroku. Diana si s Yusufem a Medovou domluví soukromou lekci jógy a v jejich bytě je coby pachatele znásilnění uškrtí. Jejich smrt je interpretována jako společná sebevražda.
Podobné vraždy dámy v čele s Dianou provádějí již od konce druhé světové války, kdy se poprvé potkaly. Snaží se tak dovést do konce záměr jejich mrtvé přítelkyně Ingrid. Ingrid byla coby polská židovka za války v ghettu ve svých 15 letech ponížena od nacistických filmařů, kteří jí a další pohledné ženy nutili točit lesbické i heterosexuální porno. Následkem toho se v obranném gestu z Ingrid stala dohazovačka mladých dívek nacistům. Po válce se snažila o potrestání sexuálních zločinů provedených za války. Když se však setkala s většinovým nepochopením, spáchala Ingrid sebevraždu. Eriku v jejích 12 letech znásilnili ruští vojáci a Birgit si prošla těžkým komunistickým vězením jako trestem za pokus o neoprávněné překročení hranic. Diana se s Erikou a Birgit potkala coby vojačka těsně po válce a celý podnik je financován penězi z pozůstalosti Dianina manžela, Maxe, který za života v jejím konání svou manželku podporoval.
Rozuzlení a dodatky
Při návratu do Prahy na tři dámy již v domě pod Petřínem čeká Policista. Po výměně názorů a přiznání se k vraždě podnikatele si Diana vymůže týdenní odklad, během něhož všechny tři dámy odletí na německý ostrov Usedom a ubytují se v místním luxusním hotelu. Tam se dámy rozhodnou ukončit svoji činnost a po pár dnech se po nich slehne zem. Naposledy jsou viděny náhodným běžcem na pláži, jak v sukních kráčejí směrem do vody. Policista nakonec vraždění starých dam zamlčí, případ ukončí jako sebevraždu, opouští Prahu a rozhodne se s Vdovou a jejím synkem začít nový společný život.. Dům pod Petřínem skončí v plamenech.
K závěru knihy je doplněn obsáhlý dodatek v podobě na první pohled nesouvisejících poznámek a úryvků. Nejobjemnějším z nich jsou útržky z knihy připravované Birgit Stadtherrovou o životě Edvarda Beneše. Ten je popisován velmi kriticky, jako chytrý ale zbabělý muž britského střihu, který touží mít pouze moc a klid. Udržuje si noblesní chování, ale pohrdá lidmi nižšího postavení a ženami.
Styl a kontext
Styl
Kniha má prvky detektivního románu, eseje, grotesky či psychologizující studie. Současně se ale netopí ve Text je vystavěn na dialozích a užívá nevlastní přímé řeči, která . Samotná autorka se nechala slyšet, že každý má mít možnost si text interpretovat po svém. Styl Denemarkové byl některými připodobněn k tvorbě spisovatelek Herty Müllerové a Elfriede Jelinekové.
Text obsahuje množství metafor a symbolů, z nich těmi nejvýraznějšími a nejčastějšími jsou metafory ptačí. Ty se projevují například při popisu charakteristických vlastností hlavních postav (nevinná hrdlička, bonzující sojka apod.), ale ptačí říši se přizpůsobuje i volba sloves pro popis chování hlavních postav, viz příslušný úryvek v sekci "Ukázky" níže. Trojice postarších dam si doma pouští hudební nahrávky nazvané po ptácích, příjmení Diany Adlerové vychází z německého Adler znamenajícího „orel“, jména filmových společností SWALLOW a QUAIL, za něž trojice žen kryje svoje aktivity, anglicky znamenají „vlaštovka“, resp. „křepelka“. V textu se objevují pasáže, kde jsou mladé dívky popisované výčtem mnoha ptačích druhů, viz též jednu z ukázek. Zdaleka nejčastěji jsou však v metaforách použity vlaštovky. Ty se v ději objevují nejen fyzicky za okny domů, jako „vlaštovky“ je označována často i trojice hlavních hrdinek a především tito ptáci v knize symbolizují znásilněné ženy a dívky.
Některé další metafory jsou víceznačné, například Text získává zvláštní atmosféru tím, že důsledně rozlišuje mezi osobností a jejím tělem, což V textu se často vyskytují slova vysázená v kurzívě — v naprosté většině je takto vysázeno slovo „jen“. Důvod tohoto zdůraznění vyplývá z následující pasáže, kde se Diana po konci války domáhá došetření případu Eričina znásilnění:
Podobně vyznívající úryvek se objevuje i při popisu soudního procesu s Yusufem a spolupachateli:
Stejně jako v jiných Denemarkové dílech, i zde význačnou roli hraje „slovo“. V textu se objevují konstrukce typu: .
Téma
Text se snaží bojovat proti rozšířené mylné představě, že podstatou znásilnění je sex s obětí. Sex jako takový není odsuzován, zdůrazňováno je násilí, ponížení a trauma, které si s sebou oběti po zbytek života nesou. Slovy Kláry Kubíčkové: Kniha si při popisu vypjatých scén zachovává dostatečný odstup.
Ačkoliv Denemarková ve svém románu vystupuje tvrdě proti mužským násilníkům a pachatelům znásilnění, nejedná se o tendenční text, který by vystupoval obecně proti mužům. Slovy Jiřího Lojína: Sama autorka k tomu v rozhovoru pro Echo24 říká: Autorka vystupuje i proti postavení žen vnucenému náboženstvím.
Kontext
Postava Birgit Stadtherrové se objevuje už v autorčině prvotině A já pořád kdo to tluče, ačkoliv v Příspěvku k dějinám radosti působí vyrovnaněji, klidněji, stále však nekompromisně. Spisovatelka Stadtherrová je autobiograficky laděná postava zprostředkovávající některé názory samotné autorky, ačkoliv Denemarková sama v rozhovorech zdůrazňuje, že Autorka charakterizuje Birgit Stadtherrovou následovně: V románu se objevují i další autobiografické prvky, jako třeba zmínky o ostrovech Amrum a Usedom, kam Denemarková jezdí pravidelně tvořit.