Římský chrám v Évoře ( někdy mylně označovaný i jako Dianin chrám) je antický chrám v portugalském městě Évora. Patří k historickému centru města, které bylo zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO. Je jednou z nejvýznamnějších památek vztahujících se k římské a lusitánské civilizaci na portugalském území.
Historie vlevo|náhled|upright|Vyobrazení z roku 1865 vlevo|náhled|Stav roku 1870 před restaurováním Giuseppem Cinattim
Předpokládá se, že chrám byl postaven kolem prvního století našeho letopočtu na počest císaře Augusta, který byl uctíván jako bůh během své vlády i poté. Chrám byl postaven na hlavním veřejném náměstí (fóru) Évory, tehdy nazývané Liberalitas Iulia. Má se za to, že ve 2. a 3. století byl chrám součástí radikální redefinice městského centra, kdy se náboženská úcta i civilní správa začaly orientovat kolem centrálního prostoru; stavba byla v této době upravena.
Chrám byl těžce poškozen během 5. století invazí germánských kmenů.
Ve 14. století sloužil prostor chrámu jako bašta městského opevnění. Kronikář Fernão Lopes o něm napsal, že je v troskách. V roce 1467 portugalský král Alfons V. povolil Soeiru Mendesovi brát z chrámu kameny pro stavební účely a obranu. Ruiny chrámu byly ve středověku začleněny do věže opevnění Évory. Základna, sloupy a architrávy chrámu byly zapuštěny do zdí středověké stavby; prostory takto uraveného chrámu sloužily od 14. století do roku 1836 jako řeznictví; toto nové využití chrámu pomohlo zachovat jeho zbytky před úplným zničením.
Iluminace manuelského foralu (úřední listiny) z roku 1501 zobrazuje chrám jako součást obranné věže.
V 17. století se začaly objevovat zmínky o „Chrámu Diany“; jako první tak ruinu označil kněz Manuel Fialho; spojení s římskou bohyní lovu však archeologie nepotvrdila, takže jde o legendu. Jiné hypotézy říkaly, že chrám mohl být zasvěcen Diovi, římskému nejvyššímu bohu.
K první rekonstrukci chrámu došlo v roce 1789, řídil ji James Murphy. Na začátku 19. století měla stavba kolem sloupořadí stále pyramidální merlony typické pro středověké arabské stavby. V roce 1836 zde skončilo řeznictví.
V roce 1840 získal Cunha Rivara, tehdejší ředitel veřejné knihovny v Évoře od portugalské inkvizice právo zbořit budovy přistavěné k severní fasádě chrámu. Po demolici zde začal první velký archeologický výzkum v Portugalsku. Ten odhalil nádrže primitivního akvaduktu. Se zahušťováním městského prostoru však rostl tlak na památku a v roce 1863 byl částečně zbořen její strop; nádrže objevené archeology byly také částečně zničeny při rozšiřování a terénních úpravách hlavního náměstí.
V roce 1869 navrhl Augusto Filipe Simões demolici okolních středověkých staveb, aby se obnovil původní vzhled římského chrámu. O tři roky později byly pod vedením italského architekta Giuseppe Cinattiho pozůstatky středověkých staveb demolovány a byla provedena obnova chrámu v souladu s dobovým romantickým pojetím.
Od 1. června 1992 památku převzal Portugalský institut architektonického dědictví. V září 1992 pak byla vypsána veřejná soutěž na úpravu římského chrámu a oblasti kolem něj. V letech 1989 až 1994 byly dokončeny nové vykopávky v okolí chrámu konané pod dohledem německého archeologa Theodora Hauschilda.
Architektura náhled|upright|Detail chrámových sloupů a korintských hlavic Chrám se nachází na centrálním náměstí Évory, v nejvyšším bodě městské akropole. Je obklopen budovami dříve spojenými s inkvizicí v Portugalsku: je tu katedrála, palác inkvizitorů, palác vévodů z Cadavalu, inkviziční soud a kostel a kláštera Lóios; v blízkosti je také veřejná knihovna a muzeum Évory.
Původní chrám byl pravděpodobně podobný chrámu Maison Carrée v Nîmes. Zbyla z něj celá základna (neboli pódium z pravidelných a nepravidelných žulových bloků), ruiny schodiště, neporušené sloupořadí severní fasády (sestávající ze šesti sloupů) s architrávem a vlysem, čtyři sloupy na východní straně s architrávem a vlysem a západní fasáda se třemi sloupy, architrávem a vlysem. Stavba byla orientována na jih, o čemž svědčí rozsáhlé schodiště; další Hauschildova šetření naznačují, že komplex pravděpodobně zahrnoval zrcadlový bazén a monumentální portikus. Portikus měl původně šest sloupců.
Zděná platforma je umístěna na žulovém podstavci se čtvercovými rohy a zbytky zaoblených ploch: pódium je 25 metrů dlouhé, 15 metrů široké a 3,5 metrů vysoké. Žlábkované dříky korintských sloupů, sestávající ze sedmi částí, dosahují výšky od 1,2 metru do 6,2 metru. Jsou umístěny na okrouhlých světlých mramorových podstavcích z Estremozu a zakončeny vyřezávanými hlavicem rovněž z mramoru se zdobenými abakusy s květinovými motivy (měsíčky, slunečnice a růže). Zbytek kladí je postaven z žuly. Původně tu byl zrcadlový bazén, jehož stopy byly nalezeny při vykopávkách na konci 20. století.
Mezi žulovou a mramorovou částí stavby je rovnováha a harmonie: její vzhled, přestože je považován za jednu z nejlépe zachovaných římských ruin na poloostrově, byl ve skutečnosti obnoven v romantickém stylu Giuseppem Cinattim podle tehdy populárního pojetí.
Odkazy Reference
Literatura
Externí odkazy
Kategorie:Antické chrámy Kategorie:Kulturní památky v Portugalsku Kategorie:Évora