John Blakemore (15. července 1936 – 14. ledna 2025) byl anglický fotograf, který pracoval v dokumentární fotografii, krajinářské fotografii, fotografii zátiší a vytvářel ručně vyráběné knihy. Od roku 1970 tento obor učil na plný úvazek.
Blakemore získal cenu Arts Council, organizoval putovní výstavu British Council a v roce 1992 vyhrál cenu Foxe Talbota za fotografii. V roce 1998 byl jmenován čestným členem Královské fotografické společnosti. Velká část Blakemoreova archivu je součástí sbírek v Birminghamské knihovny.
Život a práce Blakemore se narodil 15. července 1936 v Coventry a vystudoval John Gulson School. Dědečkova láska ke koním a venkovu ovlivnila jeho první práci na místní farmě, kterou opustil po neshodě s majitelem ohledně způsobů hospodaření , než začal pracovat jako pěstitel ve Warwickshire a Shropshire. Jako samouk ve fotografii objevil toto médium, když absolvoval národní službu a nastoupil do Royal Air Force jako sanitář v Tripolisu v letech 1954–1956, zkušenost, která potvrdila jeho pacifismus. Objednal si přístroj Kodak Retina IIc z Adenu a začal fotografovat své okolí v severní Africe a naučil se základy v temné komoře vojenského tábora.
Blakemore zemřel po krátké nemoci v Derby dne 14. ledna 2025 ve věku 88 let.In passing: John Blakemore (1936–2025). Accessed 15 January 2025.
Profesionální fotograf Blakemoreovy válečné zážitky z dětství a zhlédnutí výstavy Edwarda Steichena Lidská rodina ve vydání Picture Post, které mu do Libye poslala jeho matka, byly vlivné. Steichenova dokumentární výstava byla uvedena v londýnské Royal Festival Hall ve dnech 1.–30. srpna 1956 a Blakemore ji považoval za „způsob, jak lidem ukázat, jaký je svět. Fotografii jsem velmi viděl jako možný způsob, jak změnit společnost“. Zpočátku ho to při návratu domů inspirovalo k fotografování lidí z Coventry a jeho poválečné rekonstrukce na volné noze v letech 1956–1958 s fotografickou agenturou Black Star. Mezitím pracoval na osobních projektech na Hillfields, která byla v přechodové fázi a na produkci v Coventry Cathedral of West Side Story. Časopisů, které by takové příběhy publikovaly, však poté s nástupem televize ubývalo.
V roce 1958 se oženil a stal se ředitelem Taylor Brothers Studio v Coventry a poté v různých studiích včetně Richard Sadler Studio (1962–1963) a Courtaulds of Coventry (1963–1968), kde byl poprvé zaměstnán jako černobílý tiskař, než byl povýšen na fotografa, pak v letech 1968–1969 pracoval v Hilton Studios v Londýně. V roce 1970 se znovu oženil a od té doby opět pracoval na volné noze.
Umělecká fotografie Blakemore měl svou první samostatnou výstavu, dokumentární seriál Area in Transition na Coventry College of Art, ale poté, co v roce 1974 obdržel grant od Arts Council Velké Británie, se soustředil na své krajiny na severozápadě Skotska, Severního Walesu a Derbyshire. Další stipendia od Arts Council obdržel v roce 1976 a 1979.
Pro své krajiny pracoval Blakemore černobíle pomocí velkoformátové kamery 4×5 (v roce 1990 byl hlášen jako model Micro Precision Products vyrobený v letech 1941 až 1982) a aplikoval zonální systém a mnoho práce v temné komoře nad svými tisky. Popular Photography poznamenal, že technika, kterou používal pro zachycení pocitu pohybu ve svých krajinách, zahrnovala vytváření vícenásobných expozic, překrývání „jednoho nebo více větrem ošlehaných snímků přes snímek, na kterém není patrný žádný pohyb. To mu umožňuje maximální kontrolu nad pohybem a implikovat energii."
Ve svém domácím studiu také vytvářel snímky zátiší, včetně série o tulipánech. Jan Fyfe, která uznává vliv své práce na její, poznamenává, že „Blakemoreova praxe je postavena na intimitě, kterou nalézá při trvalém zkoumání malých oblastí, a pro něj je zahrada uzavřenou a soukromou krajinou, prostorem mezi ‚přírodou‘ a kulturou“;Fyfe, J. (2017). Meanwhile/Becoming: A Postphenomenological Position Exploring Vision and Visuality in Landscape Photography, Doctoral Thesis, Manchester Metropolitan University, Department of Media, Manchester School of Art Research Centre (MSARC), Manchester Metropolitan University, 2017 a cituje své vlastní prohlášení, že jeho práce je „založena na známosti [a] na dlouhodobém a intenzivním zkoumání předmětu […] nebo konkrétního místa“ a jako proces mapování času používal metody dvojí expozice.“John Blakemore, Photographs 1955–2010 (Stockport: Dewi Lewis Publishing, 2011)
Lektor Na počátku 70. let se Blakemore připojil ke svému příteli Richardu Sadlerovi jako lektor na Derby College of Art pod vedením Billa Gaskinse. Měl vliv na mladou generaci, která, jak uvádí Eamonn McCabe, „se může považovat za šťastnou: je to muž s nesmírným šarmem a vřelostí a zná problémy, kterým musí jeho studenti čelit“. Sadler poznamenává, že:
Gaskins vedl v té době kurz, který je nyní považován za iniciátor oživení krajinářské i kreativní fotografie v Británii. Kurz zároveň položil základní kámen nového stylu fotografického vzdělávání, jehož účinky pociťujeme dodnes. Pro Johna to znamenalo sdílení jeho technických znalostí a kreativních nápadů při výuce studentů. Kurz vyžadoval a povzbudil lektory i studenty, aby dosáhli fotografické dokonalosti ve spojení s nejmodernějšími organizacemi dne. Tyto ideály se Johnovi zalíbily a tvrdě na jejich dosažení pracoval. Sedmdesátá léta zaznamenala veřejnou podporu a zájem o fotografii, což vedlo k založení galerií, stipendií Arts Council a vydávání fotografických knih.
V roce 1977 založil Colin Thomas komunitní projekt Aware Photographic Arts se sídlem v Liverpoolské Lark Lane, kde John Blakemore a další vedli workshopy pro tisíce znevýhodněných účastníků od malých dětí a nezaměstnaných dospělých až po důchodce a vystavovali svá díla v supermarketech, domovech pro seniory, v knihovnách a na festivalech. Blakemore dvacet let po založení své nadace napsal, že Aware „nejen chápe a využívá demokracii obrazu, ale žije v demokracii založené na přístupu pro všechny“.Bill Harpe, "He took photography to area rarely touched by it: Colin Thomas," obituary, The Guardian, 12. června 2003, s. 25
V roce 1978 byl Blakemore uveden s Ernstem Haasem ve filmu Bryn Campbell's Exploring Photography III: The Landscape, vysílaném na BBC-2 Anglie. Television listings, Evening Standard, 13. listopadu 1978, s. 2
Od roku 1985 byl jedním z přispěvatelů společně s Peterem Turnerem, Fay Godwinovou a Lewisem Baltzem na workshopech v The Photographer's Place v Derby a v roce 1991 s Godwinovou, Derrym Brabbsem a Thomasem Joshuou Cooperem v Inversnaid Lodge poblíž jezera Loch Lomond a Trossachs. V roce 1990 také předvedl ukázky tisku a workshopy členům RPS ve své vlastní temné komoře na 2 Ferrestone Road, Hornsey, a v roce 1992 představil mistrovské kurzy v Duckspool Photographers, Somerset, s Paulem Hillem, Fay Godwin, Martinem Parrem, Eamonn McCabe, Peter Goldfield, Tom Cooper, Brian Griffin, Roger Mayne a Sue Davies. Blakemore, ve svých osmdesáti letech, v roce 2019 stále vedl polygrafické workshopy v The Photo Parlour, Nottingham.
Blakemore se v roce 2001 stal emeritním profesorem fotografie na univerzitě v Derby.
Kritika Mezi první recenzenty Blakemoreova díla patřila Merete Batesová v The Guardian z 13. října 1975, která kritizovala jeho výstavu v galerii Impressions pořádanou vedle fotožurnalistiky Berta Hardyho :John Blakemore se soustředí na krajinu. Jeho fotografie jsou malé, osobní, intenzivní a vyhledávají poetické obrazy, které mají zvláště lidský význam. Rány stromů se například zaměřují na kůru vydlabanou a zjizvenou jako maso, na větve pokroucené a zauzlované jako revmatismus, na stromy holé a odumírající mezi okolním listím. V Metamorphoses voda zmrzne a rozmrzne. Dokonce i v tradičnější přímořské krajině s východem slunce nad ústím řeky Mawdach zprostředkovává Blakemore zvláštní, nehybnou, ostrou melancholii. Jeho selhání, pokud vůbec nějaké, nepochází z nedostatku vize, ale z nedostatečně sledovaných obrazů. V tiscích je celková temnota, která téměř zakrývá obsah. A dokonce i Wounds of Trees by mohly být nasnímány rozhodněji a dramatičtěji.Merete Bates, "Bert Hardy", The Guardian, 13 October 1975, p.8
Bryn Campbell, recenzující Mezinárodní ročenku Creative Camera 1976, poznamenává k portfoliu jedenácti snímků od Blakemora, které jsou vedle cyklů od Lisette Modelové (12 obr.), Ansela Adamse a Markéty Luskačové, které:
ve výročním ročníku silně zatíženém krajinářskými snímky je povzbudivé, že není vidět žádný jasněji – jak by řekl Weston – ani důstojněji než to nejlepší od Johna Blakemora.
V roce 1989, s nástupem postmodernismu, kdy byl Blakemore zahrnut do Through the Looking Glass v Barbican Centre, ho fotograf a kritik Eamonn McCabe umístil jako tradicionalistu:Současní učitelé jsou v show dobře zastoupeni a spadají do dvou kategorií – fotografové, kteří pracují v tradičním smyslu, jako je John Blakemore, jehož jemné krajinky a obrázky tulipánů (současná vášeň) kontrastují s konceptuálním umělcem Victorem Burginem, který je jedním z hlavních pojítek mezi avantgardním uměním a fotografií. Nicméně McCabe v recenzi o dva roky později, právě když se digitální zobrazování stávalo životaschopným, dává jasně najevo svůj respekt k Blakemoreovi jako k „řemeslníkovi“, s „nehty na rukou obarvenými do hněda po hodinách ponořených do vývojky“ a vysvětluje, že fotograf se uchýlil k zátiší:Fascinuje ho složitost formy a pohled na originální tisk potvrzuje jeho nasazení a vynikající tiskařské schopnosti. Jeho raná post-fotožurnalistická tvorba byla zakořeněna v krajině, protože si užíval její krásu. Fotografie pro něj byla vždy o objevování a pomocí vícenásobné expozice tvořil jedny z nejznámějších snímků divoké přírody Anglie a Walesu. Ale s erozí půdy člověkem se už v divočině necítí svobodně a raději vytvářel své krajiny z trosek nalezených ve své zahradě. Dne 30. září 1992 v Banqueting House of Whitehall Palace předal Blakemore Yousuf Karsh tehdy nejcennější britskou cenu, 10 000 $ Fox Talbot Prize. Porotci poznamenali: "Toto je nejvyspělejší dílo mezi přihlášenými. Každá jednotlivá skvrna na jeho obrázcích je tam záměrně. Je v tom tajemství. Není to něco, co by se vám okamžitě vzdalo. Je to krásné." Byl nominován na cenu Fay Godwin, který vysvětlil:„Johnovu práci miluji už mnoho let, sleduji jeho postup od tmy ke světlu, nehybnosti k plynutí, krajiny k vnitřní krajině (from landscape to ‚inscape‘). Nejenže je jedním z nejlepších učitelů v Británii, pro mě byl jedním z nejdůslednějších kreativních umělců působících v Británii během posledních 20 let. Několik let jsem měl pocit, že se jeho práci nedostává náležitého uznání. Jedinou publikací jeho práce byla kniha Arts Council z roku 1977 o jeho raných krajinách. Mainstreamoví vydavatelé byli příliš krátkozrací na to, aby se chopili příležitosti, ale minulý rok malá nefinancovaná galerie Zelda Cheatle s obrovskou vizí vydala ohromující sbírku jeho díla s názvem Inscape, přepychově vytištěnou Jacksonem Wilsonem. Velká retrospektiva Johnova díla byla zahájena v Derby, kde vyučuje, a cestuje po zemi. Následná témata v Johnově díle jsou dobře zastoupena a závěrečná práce přihlášená na tuto cenu zkoumá nadčasová metafyzická témata života a smrti s poetickou rezonancí, velkou krásou a úžasnou jistotou. Zelda Cheatle, která od roku 1989 Blakemora zastupovala, poznamenala, že v polovině 90. let stále převládal nedostatek akceptace média jako umění v Británii; když na veletrhu Art 96 v Islingtonu nabízela současné fotografie, bylo s nimi zacházeno hrubě a jediný, který prodala, byl Blakemore za 175 liber.John Windsor, "Black sheep of contemporary art," The Independent, 22 Sept 1996, p.142 (Sunday magazine p.74)