George A. Tice (13. října 1938 – 16. ledna 2025) byl americký fotograf. Jeho práce zachycují širokou škálu amerického života, krajiny a městského prostředí, většinou fotografované v jeho rodném New Jersey. Celý život žil v New Jersey, kromě služby v americkém námořnictvu, krátkého období v Kalifornii, stáže ve Spojeném království a letních workshopů v Maine, kde učil na Maine Photographic Workshops, nyní Maine Media Workshops.
Ticeovo dílo je uloženo ve sbírce Muzea moderního umění v New Yorku.
Raný život a vstup do fotografie George A. Tice se narodil v Newarku ve státě New Jersey 13. října 1938 jako syn vysokoškolsky vzdělaného Williama S. Tice a Margaret Robertsonové, kočovnice po irských, skotských a velšských populacích se čtvrtým stupeň vzdělání. George byl vychován svou matkou, udržoval pravidelný návštěvní kontakt se svým otcem, jehož vlivu a rad si velmi vážil."George A. Tice," by Maria C. Sánchez, in The Encyclopedia of Twentieth Century Photography, ed. Lynne Warren, Routledge, New York, London, 2005, p. 1538.
Jeho první kontakt s fotografií byl v albech rodinných fotografií jeho otce, což mu dalo chuť vytvářet vlastní snímky. Začal s Kodak Brownie. V roce 1953 poté, co si koupil Kodak Pony, který mu dal určitou kontrolu nad expozicí a zaostřením, a vývojovou sadu Kodak, začal rozvíjet své řemeslo. Vstoupil také do Carteret Camera Club. Ticeovy fotografie bezdomovců na Bowery získaly druhé místo v soutěžích černobílého tisku. Právě v tomto okamžiku se rozhodl udělat z fotografie svou kariéru.
V roce 1955 navštěvoval střední odbornou a technickou střední školu v Newarku, kde krátce studoval komerční fotografii pod vedením Harvea Wobbeho. Když mu bylo šestnáct, opustil školu a přijal práci jako asistent temné komory pro Classic Photo, portrétní studio v Newarku. Pracoval také jako skladník v Kresge's Department Store v Newarku, poté jako úředník v oddělení oběhu Newark Evening News. Právě v této práci se dozvěděl o smrti herce Jamese Deana prostřednictvím výstřižku o jeho smrti. Tice později zvolil Deana jako jeden ze svých námětů v projektu Hometowns: An American Pilgrimage.
V roce 1956 Tice narukoval do námořnictva Spojených států, kde dosáhl hodnosti fotografa třetí třídy. Po výcvikovém táboře a dvou letech na námořní letecké stanici Memphis byl převelen k námořní službě na palubě letadlové lodi USS Wasp (CV-18). Jedna z fotografií, kterou pořídil na palubě, Exploze na palubě USS Wasp, 1959, byla zveřejněna na titulní stránce The New York Times. Edward Steichen, tehdejší ředitel fotografie v Muzeu moderního umění, byl tímto obrazem zasažen a požádal o tisk pro muzejní sbírku. Ve stejném roce byl se ctí propuštěn.
Raná kariéra V roce 1960, už jako civilista, Tice vstoupil do Vailsburg Camera Club a přijal práci jako rodinný portrétní fotograf pro Americana Portraits. Jako aktivní člen klubu vystavoval v mezinárodních salonech. Téhož roku začal podnikat krátké výlety do okresu Lancaster v Pensylvánii, aby fotografoval komunity Amišů a Mennonitů pomocí 35mm a středoformátových fotoaparátů. V roce 1964 začal svou sérii fotografií stromů. Do té doby se naučil vše, co mohl, z disciplín kamerového klubu a svou angažovanost dotáhl do konce. Tice měl svou první samostatnou výstavu v Underground Gallery v New Yorku a poté se s rodinou přestěhoval do Kalifornie, kde pokračoval ve své práci na rodinných portrétech, ale věnoval se uměleckým projektům, jako je jeho série o městě duchů Bodie v Kalifornii, poblíž pohoří Sierra Nevada.
Když se jeho ženě Marie stýskalo po domově, vrátil se do New Jersey, kde, jak se dozvěděl, byl rodinný obchod s portréty podstatně výnosnější než na západním pobřeží. V roce 1967 si koupil kameru Deardorff 4 x 5 a fotografoval studie ledových útvarů. Ve stejném roce vyměnil svou kameru 4 x 5 za kameru 8 x 10 a začal se svou sérií vodních rostlin. Vytvořil také své první fotografie Patersonu v New Jersey, které se staly námětem dvou knih a výstav, Paterson a Paterson II. Následující rok vydal The Amish Portfolio, soubor dvanácti tisků v limitované edici s úvodem Jacoba Deschina. S finanční zálohou od Doubleday pro Fields of Peace si koupil zbrusu nový 8 x 10 Deardorff, který zůstal jeho preferovaným nástrojem.
Dospívání Tice se setkal s Lee Witkinem v roce 1968 a využil své znalosti fotografie a její historie, aby mu pomohl založit Witkin Gallery v New Yorku. Vydal portfolio Trees, vedl workshop v Aspenu v Coloradu a začal experimentovat s platinovým tiskem, ztraceným uměním od první světové války, kdy válečné ceny platiny vytlačily výrobce speciálního tiskového papíru z trhu. Jediná dokumentace procesu sestávala z původních patentů Williama Willise, které neposkytovaly Ticemu dostatek informací k přípravě papíru a jeho použití k výrobě tisků. Tice musel pro sebe platinový tisk znovu vynalézt. To, co se dozvěděl, publikoval v článku „The Lost Art of Platinum“ ve vydání britského fotografického časopisu Album z prosince 1970. Ticeovo experimentování s ranými fotografickými procesy pokračovalo v roce 1972 vytvořením fotogenické kresby listů vytištěných v kontaktním rámečku vystaveném slunečnímu záření na ručně zcitlivělý papír potažený zředěným dusičnanem stříbrným způsobem Williama Henryho Foxe Talbota, který vytvořil kalotypový negativ.
V roce 1970 vydal Doubleday Ticeovu první knihu Fields of Peace: A Pennsylvania German Album s textem Millena Branda. Ten rok začal fotografovat pobřežní Maine a začal učit na The New School for Social Research. Ten rok také cestoval do Londýna a Paříže s Lee Witkinem při hledání materiálu pro Witkin Gallery. Setkali se se synem Fredericka H. Evanse, který prodal Witkinovi blok platinových tisků a diapozitivů. Tice si také nějaké koupil.
V roce 1971 vydal Tice své portfolio, Bodie, s úvodem od Lee Witkina, vytiskl Evansovo portfolio z diapozitivů a publikoval, opět s Doubleday, Goodbye River Goodbye, s poezií George Mendozy. V roce 1972 ho časopis Life najal na zakázku pro článek „Home to Iowa“. Rutgers University Press vydal Paterson a Metropolitní muzeum umění představilo samostatnou výstavu, Paterson, New Jersey. Doubleday publikoval Seacoast, Maine: People and Places s textem Martina Dibnera.
Tice získal stipendia od National Endowment for the Arts a Guggenheim Foundation. Cyklus Paterson byl oceněn Grand Prix na Festivalu d'Arles. Edward Steichen v posledním roce svého života jmenoval Tice tiskařem svých negativů, což byla povinnost, ve které Tice pokračoval až do roku 1998, kdy tiskl několik portfolií Steichenových prací. Tice také vytvořil tisky pro portfolia fotografií Fredericka H. Evanse, Francise Bruguièra a Edwarda Westona, které vydala Witkin Gallery. Ansel Adams doporučil Ticeho pro zakázku Field Museum of Natural History v Chicagu, aby vytvořil dvě šedesátistopé nástěnné malby ostrova Sapelo v Georgii, Life poslal Ticeho do Hutchinson, Kansas, aby přispěl do zvláštní zprávy „Jeden den v životě Ameriky." Witkin Gallery představila v roce 1975 dvacetiletou retrospektivu Ticeova díla, doprovázenou knihou George A. Tice, Photographs: 1953–1973, kterou vydalo Rutgers University Press.
Ticemu bylo tehdy třicet sedm let. Tato retrospektiva znamenala zásadní bod v jeho kariéře. Byl etablován jako klasický pozorovatel americké krajiny, městské i venkovské, a světa pracujícího Američana. Od té doby zkoumal svá základní témata do větší hloubky, pokračoval v ilustrování cest změn v Americe a rozšiřoval je se zvýšenou pozorností na lidská témata. Nejen, že trénoval své oko a techniku na strukturách a prostředích, které si Američané vytvořili po staletí k životu a práci, ale začal také přímo zkoumat lidi — vždy v kontextu jejich prostředí, růstu a historie, a vždy s hlubokým a soucitným zájmem. V průběhu dalších desetiletí se vypracoval jako fotograf-historik – vlastnost, kterou již projevil svým zájmem o historii fotografie jako sběratel a studiem a osvojováním historických technik.
Kolem roku 1976 Tice pořídil objektiv Fujica s měkkou kresbou a v tomto našel další cestu, jak zkoumat historii fotografie a znovu ji vynalézt pro své vlastní umělecké účely. Fascinovaly ho pevné obrysy, které tento objektiv vykresloval uprostřed jemně rozptýleného světla vyzařujícího z postavy — efekt, který byl zásadně odlišný od metod používaných moderními fotografy. Během následujících dvou let vytvořil sérii měkkce rozostřených fotografií přítelkyně Deborah a tří bílých koček, které patřily jedné z jeho dcer.
Urban Landscapes: A New Jersey Portrait následoval v roce 1976, opět z Rutgers University Press, rozšíření Ticeovy vize o drsných městech průmyslového New Jersey. Stejně jako v Patersonovi zkoumal Tice scény z prostředí pracujícího člověka, které v té době přežívalo jen nejistě a brzy zmizelo navždy. Ačkoli jeho námět, technika a styl sahají daleko za to, téměř k bodu univerzálnosti, městská scéna v New Jersey zůstala jeho nejznámější žilou.
Ticeův zájem o lidi se projevil v malé knížce, která se nepodobala žádné, kterou předtím vytvořil: Artie Van Blarcum: An Extended Portrait. Artie byl věrným členem Tri-County Camera Club. Když se Tice rozhodl vytvořit o něm knihu, neochotně dovolil Tice, aby ho následovala jako svědka jeho každodenního života. Artie, pak 52, byl New Jersey Everyman. Stejně jako jeho dědeček a otec před ním, Artie pracoval v továrně. Vedl omezenou existenci, sdílel rodinný dům se svým bratrem a sledoval úzkou rutinu činností, mezi něž patřily hlavně schůzky fotoklubu a výlety na motorovém člunu podél pobřeží New Jersey. Tyto, stejně jako výstavy a soutěže pořádané klubem, nastavovaly standardy a limity Van Blarcumovy fotografické tvorby. V každé fázi fotografického procesu, od výběru námětu až po finální tisk, se Van Blarcum snažil vyhovět porotcům. Jeho práce tak ztělesňuje vše, co je typické pro fotoklubovou fotografii, běžně ztotožňované s obsedantní technickou dokonalostí a banálním námětem. Po Van Blarcumově smrti představil Tice své archivy William Paterson University, která jim ve dnech 8. září – 16. října 2015 věnovala výstavu.
Pozdější kariéra Tice sám připravil rozsáhlé texty, citované z jeho tématu, což je praxe, která mu dobře posloužila v budoucích publikacích, především Lincoln a Hometowns. Tice se po přečtení Lincolna od Carla Sandburga v roce 1981 začal zajímat o Abrahama Lincolna. Jeho okamžitou reakcí na Sandburgovu knihu však bylo vydat se po celých Spojených státech hledat pomníky, sochy a jmenovce, které nejenže připomínaly Lincolna, ale zavedly jeho živou přítomnost na běžných nárožích ulic a velkých veřejných prostranstvích.
V roce 1982 Tice vytiskl Steichenovo portfolio, Steichen: Twenty-Five Photographs a další retrospektivní monografii Urban Romantic: The Photographs of George Tice, vydanou vydavatelem Davidem R. Godinem, což znamenalo začátek Ticeova cíle pokusit se vyrovnat kvalitě jeho původních tisků ve svých knihách. V roce 1983 se Tice obrátil k novému tématu úzce souvisejícímu s Lincolnem. Cestoval na Středozápad, aby fotografoval Fairmount Jamese Deana v Indianě, Dixon Ronalda Reagana v Illinois, a Hannibal Marka Twaina v Missouri. Jeho fascinace legendárními americkými muži ho inspirovala nejen k tomu, aby hledal vzpomínky na každém rohu ulice, ale také k návštěvě domovských měst tří Američanů, kteří povstali z obyčejných začátků, aby dali společnosti a kultuře historický punc. Při svém podrobném průzkumu rodných měst bere čtenáře na pouť, aby uctila muže, ale především uctila společenskou strukturu, která jim umožnila studovat, tvořit a růst.
Tice také jako lektor pravidelně vedl fotografické kurzy v mnoha institucích včetně Maine Photographic Workshop v Rockportu ve státě Maine a Appalachian Photographic Workshops v Asheville, NC.