Richard Seaman, celým jménem John Richard Beattie Seaman, všeobecně známý jako Dick Seaman (4. února 1913 – 25. června 1939) byl britský závodní jezdec, jeden z největších talentů předválečné éry motorsportu. V letech 1937 až 1939 jezdil za tým Mercedes-Benz ve vozech Mercedes-Benz W 125 a W154 a v roce 1938 vyhrál Velkou cenu Německa. Zemřel na následky zranění a popálenin poté, co jeho vůz naboural do stromu a vzplál při Grand Prix Belgie v roce 1939 ve Spa-Francorchamps. Seaman je považován spolu s Henrym Segravem za jednoho z největších britských předválečných jezdců Grand Prix. V mnohém se podobal Berndu Rosemayerovi: velký talent, nezkrotný temperament a předčasně, tragicky ukončená kariéra.
Život Seaman se narodil v Aldingbourne House v Chichesteru na pobřeží kanálu La Manche (hrabství Sussex). Pocházel z bohaté, aristokratické rodiny, což mu umožnilo přístup k prestižnímu vzdělání a financování jeho rané závodní kariéry. Jeho vzdělání a rodinné zázemí mu poskytly příležitost věnovat se motoristickému sportu na nejvyšší úrovni, což mělo zásadní vliv na jeho úspěchy v závodění. Jeho otcem byl William John Beattie-Seaman a matkou Lillian Seaman. Zpočátku žil v Kentwell Hall, Long Melford v Suffolku. Od dětství si pěstoval zájem pro automobilový sport. Po studiích na střední škole v Rugby ve Warwickshiru v centrální Anglii se Seaman přestěhoval do Cambridge, kde začal studovat na univerzitě Trinity College. Ve dvaceti letech začínal závodit s dvoulitrovým vozem Bugatti, ale nijak nevynikal. Dokonce naštval svého bohatého otce natolik, že mu hrozil vyděděním, pokud se nebude věnovat studiu. Richard tedy pokračoval na univerzitě Trinity College, ale jediné, co ho zajímalo, byl univerzitní autoklub Cambridge University Automobile Club (CUAC). Zde jako student získal první zkušenosti se závoděním. Jeho rodiče však od něj i nadále očekávali, že se stane diplomatem, členem parlamentu nebo právníkem.
Už v roce 1931 jako 18letý debutoval za volantem svého prvního auta Riley Brooklands 9 v závodě do vrchu Shelsley Walsh Hillclimb, spolu s kolegou z Cambridge Whitney Straightem. Prvním jeho startem, kdy přičichl k vůni spáleného benzinu, byla jeho účast na závodě Shelsley Walsh Speed Hills poblíž Malvern Hills, který vyhrál Whitney Straight, také student v Cambridge. V jednadvaceti letech oznámil šokovaným rodičům, že se už nevrátí na univerzitu a že se definitivně rozhodl stát se závodním jezdcem. Začal závodit v menších závodech v Británii, později ve slabší třídě voiturette tehdejších Grand Prix. Přemluvil matku, potom co jeho otec zemřel na selhání srdce, aby mu koupila závodní auto, a tak se svým novým vozem MG K3 Magnette vydal na evropskou pevninu, aby získal zkušenosti. Talentovaný anglo-americký aristokratický závodní jezdec Whitney Straight byl Seamanův přítel a fungoval jako mentor během jeho prvních let motoristických závodů.
Po dobrých sezónách 1934–1936 s menšími vozy (do 1,5 l) toužil po angažmá u týmu Grand Prix. V Anglii závody ve 30. letech představovaly zábavu bohatých, ale v Německu týmy Mercedes-Benz a Auto Union využíval Hitler k propagandě. Pro Richarda nabídka od principála Mercedesu Alfreda Neubauera znamenala velké dilema. V Evropě to již začínalo zavánět válkou a Seaman si nebyl jistý, jestli by měl přijmout nabídku z nacistického Německa. Jeho matka sice byla proti, ale nakonec na radu přátel nabídku přijal. Seaman jako bohatý aristokrat vycházel u Mercedesu (1937–9) velmi dobře se spolujezdci Manfredem von Brauchitschem a Rudolfem Caracciolou, kteří pocházeli ze šlechtických resp. bohatých německých rodin. „Proletář“ Hermann Lang byl mezi nimi outsiderem.
Po sezóně 1938 se Richard Seaman zasnoubil s Erikou Poppovou, dcerou generálního ředitele BMW Franze-Josefa Poppa. V prosinci 1938 se Seaman proti vůli své matky oženil. Seamanovi bylo 25 a Poppové 18. Jeho nový tchán koupil páru jako svatební dar dům v bavorském Garmischi. Po Seamanově smrti žila Poppová za druhé světové války ve Velké Británii a USA. V roce 1940 se zasnoubila s bývalým Seamanovým kolegou, kterým byl Reginald Ellis „Reggie“ Tongue (v roce 1935 koupil MG Magnette Richarda Seamana), ale pár se nikdy nevzal. Erika se znovu dvakrát vdala a zemřela v Sarasotě na Floridě v únoru 1990 ve věku 69 let. Svůj zásnubní prsten koupený Seamanem nosila po zbytek svého života.
Autor Seamanova životopisu Richard Williams (A race with love and death, Závod s láskou a smrtí) prohlásil, že Seaman prostě chtěl jezdit za kterýkoli tým, který by měl nejrychlejší auto, bez ohledu na politiku. Seamanův odkaz je poskvrněn jeho spojením s nacismem. Hitler Seamana označil za jednoho ze svých oblíbených závodníků a po svém vítězství na německé Grand Prix v roce 1938 kontroverzně zdravil diváky nacistickým pozdravem. Na filmových dokumentech z této Velké ceny se spíše zdá, že zdravil diváky pokrčenou pravicí, nežli nacisticky vzpřímenou. Ale největší věnec na Seamanově pohřbu, to nelze popřít, byl proti vůli rodiny od Hitlera.
Závodní kariéra
1934 náhled|MG K3 Magnette (1934) v Muzeu dopravy (Verkehrshaus) Luzern Na prvním skutečném závodě v roce 1934 (22. června) už s novým, anglickým vozem MG K3 Magnette s kompresorem (řadový čtyřválec 1087 cm³, výkon 88,3 kW/120 k) na 2. Grand Prix de L´Albigeos v Albi ale neuspěl. V kategorii voiturette za tým Whitney Straight Ltd. odpadl po 6. kole s přehřátým motorem pro mechanickou závadu. V závodě zvítězil Pierre Veyron na Bugatti T51A. V druhém závodě (15. srpna), kterého se zúčastnil Grand Prix Pescary, to již bylo lepší. V závodě Coppa Acerbo Junior (voiturette do 1,1 l) triumfovaly vozy MG a R. Seaman obsadil 3. místo. Vyhrál další mladý Angličan Hugh Hamilton. Svůj první závod vyhrál v Bremgartenu na Grand Prix Švýcarska v kategorii slabších vozů (voiturette do 1,5 l). Závod představoval nejkonkurenceschopnější pole voiturette sezóny a do tohoto závodu startoval Seaman až z poslední řady na roštu. Přes silnou konkurenci 23 startujících a handicap ve zdvihovém objemu (jen 1,1 l oproti většině s 1,5 l motory) po 14 kolech (102 km) zvítězil, když za sebou nechal Veyrona, Burggallera a Sojku (všichni na Bugatti T51A). Bohužel jeho první vítězství bylo zastíněno smrtí stájového druha Hugha Hamiltona (smrtelně havaroval na Maserati 8CM v následující 1. Grand Prix Švýcarska 2 kola před cílem). Seaman tento závod vyhrál celkem třikrát za sebou, potom ještě v letech 1935 a 1936. náhled|Richard Seaman po dokončení závodu na 5. místě (Masarykův okruh 1934) Závod do vrchu Mont Ventoux, jeden z nejstarších závodů do vrchu na trati 21,6 km dlouhé, se konal 16. září za velmi rozmarného počasí, při němž se střídal sluneční svit s náhlými bouřkami a dešti, ba i mlhou, což vše nikterak nepřispívalo k bezpečnější jízdě na této obtížné trati. Přesto však sportovní úroveň závodu předčila očekávání, neboť hlavní traťový rekord byl překonán „králem vrchů“ Hansem Stuckem na šestnáctiválcovém Auto-Unionu typ A. V závodních automobilech do 1,1 l vyhrál Seaman na MG v čase 16:05,8 min a překonal rekord třídy. Za závěr sezony Seaman přijel do Brna, aby se 30. září zúčastnil 5. ročníku Masarykova okruhu. Dr. Guiseppe Farina, pozdější první mistr světa formule 1 (1950), divákům předvedl dominantní vítězství stylem start-cíl a vedl závod od začátku do konce. Dosáhl průměrné rychlosti 109,8 km/h a ještě zajel nejrychlejší kolo závodu v čase 14:55 min, tj. 117,2 km/h. Burggaller na Bugatti skončil druhý. Seaman obsadil s MG K3 Magnette slušné 5. místo.
1935 náhled|Richard Seaman na voze ERA B vítěz kategorie Voiturette (Brno 1935) V roce 1935 Seaman závodil za vlastní, soukromý tým na anglickém voze ERA type B, podvozek R1B (řadový šestiválec, 1488 cm³, výkon 130 kW/175 k, kompresor Roots). Na belgické X. Grand Prix des Frontiéres 9. června zajel nejrychlejší kolo závodu 4:48 min = 135,9 km/h, ale uštval vůz a po 3. kole (z 20) mu „odešel“ píst v motoru. Na německém Nürburgringu při XIII. ročníku závodů ADAC Eifelrennen dojel 16. června na 5. místě a 20. července na VII. Grand Prix de Dieppe opět nedojel, když po 4. kole odpadl pro poruchu kardanu. V druhé polovině sezony zaznamenal 3 vítězství za sebou na Coppa Acerbo v Pescaře a opět ve Švýcarsku vyhrál. V závodech do vrchu na Grossglockner dojel celkově druhý. Na Velké ceně Německa v závodech do vrchu Schauisland u Freiburgu konané 1. září Seaman ohrozil dokonce Stucka na Auto Unionu typ B (pětilitrový šestnáctiválec). Dojel jako druhý jen o čtyři vteřiny za Stuckem (8:21,1 min) a vyhrál pochopitelně svoji třídu závodních vozů do 1,5 l v čase 8:25,1 min. Třetí vítězství toho roku zaznamenal, když vyhrál 29. září Velkou cenu Masarykovu v Brně (vše na ERA B). V brněnském tréninku měl jakési „nedorozumění“ s jedním poloměrem zatáčky. Při nehodě v tréninku si ohnul přední nápravu vozu a navzdory úpěnlivé žádosti ERA požadované díly neposlala. Oslovili společně s mechanikem Ramponim strojírny Škoda a přední nápravu v jejich dílně narovnali právě včas na druhý trénink. V něm měl potíže s brzdami a kontaktoval dokonce hrušku, ale v závodě se toho vyvaroval a odjel výborný závod. Vedl startovní pole od startu až do cíle. Zajel v 11. kole i nejrychlejší kolo závodu a vytvořil nový rekord na 1 kolo v čase 14:32,8 min (120,2 km/h), které zajel v 11. kole. Po 15 kolech bezpečně zvítězil před Veyronem a Sojkou.
1936 náhled|Delage 15 S 8, závodní vůz Richarda Seamana v roce 1936 Rok 1936 byl pro Seamana velmi úspěšný. Richard Seaman (Maserati 8CM 2,7 litru) vyhrál 4. dubna 1936 handicapový závod British Empire Trophy v Donington Parku v Anglii. Od Lorda Howea koupil deset let starý vůz (z roku 1926) Delage 15 S 8 (osmiválcový řadový 1488 cm³, výkon 138 kW/185 k se 2 kompresory Roots) a jeho soukromý mechanik Ital Giulio Ramponi (dříve úspěšný závodník mj. 2× vyhrál s Camparim Mille Miglia, poté mechanik pracující pro Alfu Romeo) předvedl svá kouzla. Odlehčil jej o 100 kg, zvýšil výkon skvělého osmiválcového řadového motoru zhruba o 30 k, vyměnil preselektivní převodovku za manuálně řazenou, vylepšil brzdový systém a přinutil obstarožní Delage jezdit maximální rychlostí až 210 km/h. Vyšlechtil vůz tak, že byl v té době téměř nepřekonatelný. Hned první závod 28. května na ostrově Man Richard vyhrál (IV. RAC International Light Car Race), když za sebou nechal mj. prince Biru a Marcela Lehouxe. Na Nürburgringu 14. června při XIV. ADAC Eifefelrennen s Delage nedojel pro havárii hned v 1. kole závodu. Richard Seaman se svým černým Delagem se sice po startu z 1. řady ujal vedení a když se vozy od vlásenky Südkehre vrátily zpět za boxovou rovinku, tak Seaman stále vedl, následován Trossim, Tenni, Bäumerem a Birou. Na místě zvaném Hocheichen Seaman dostal na mokré vozovce smyk, vyjel do pole a Delage uvízl v bahně. Seamanovi trvalo asi sedm minut, než dostal auto zpět na silnici a znovu nastartoval. Dojel však pouze do boxů a rozhodl se odstoupit ze závodu. Při XII. Grand Prix Picardie o týden později sice vyhrál svoji rozjížďku, ale ve finálové jízdě v 5. kole pro poruchu řízení v zatáčce Brie narazil do zdi. Delage byl značně poškozen, ale Seaman zůstal nezraněn.
Seaman podepsal smlouvu s italskou stájí Scuderia Torino a dostal na 2 závody k dispozici nový Maserati V8RI s osmiválcovým motorem do V o zdvihovém objemu 4,8 l. Poprvé se 26. července postavil na start Grand Prix nejvyšší kategorie, na Velkou cenu Německa, ale závodě Seaman odstoupil ve 3.kole s prasklým brzdovým potrubím. Na poslední třetinu závodu Trossiho vůz Maserati 4CM 2,5 l převzal jeho týmový kolega Seaman. Společně byli klasifikováni na 8. místě. V závodě prvá dvě místa obsadili jezdci Auto Unionu s typem C v pořadí Bernd Rosemeyer a Hans Stuck. Přesto díky této účasti obsadil v konečném pořadí mistrovství Evropy Grand Prix 28. místo.