náhled|Nové spojenectví. Nacistické Německo a stalinský Sovětský svaz podepisují Pakt Ribbentrop–Molotov, v jehož tajném dodatku se dohodli na sférách vlivu Od roku 1917 do roku 1991 spáchal Sovětský svaz či jeho jednotlivé sovětské republiky, včetně Ruské sovětské federativní socialistické republiky a jejích ozbrojených sil, množství válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Patří sem činy spáchané Rudou armádou (později Sovětskou armádou) i činy spáchané tajnou policií státu, NKVD, včetně jejích Vnitřních vojsk. V mnoha případech byly tyto činy páchány na přímé rozkazy sovětských vůdců Vladimira Lenina a Josifa Stalina v souladu s ranou sovětskou politikou rudého teroru, která sloužila jako prostředek k ospravedlnění poprav a politických represí. V jiných případech je sovětské jednotky páchaly bez rozkazu, a to proti válečným zajatcům nebo civilistům zemí, které byly v ozbrojeném konfliktu se Sovětským svazem, nebo během partyzánské války.
náhled|vlevo|Exhumace katyňského masakru v roce 1943 Významný počet těchto incidentů se odehrál v severní, střední a východní Evropě před druhou světovou válkou, během ní i v jejím následku. Šlo o popravy bez soudu a hromadné vraždy válečných zajatců, například při katyňském masakru, a také o masové znásilňování páchané jednotkami Rudé armády v jí okupovaných územích. Sovětští představitelé nebyli za tyto zločiny souzeni, což je považováno za příklad spravedlnosti vítězů.
V 90. letech a začátkem 21. století vedly soudní procesy v pobaltských státech k trestnímu stíhání některých Rusů, většinou in absentia, za zločiny proti lidskosti spáchané během druhé světové války nebo krátce po ní, včetně zabíjení či deportací civilistů. V současnosti se ruská vláda věnuje historickému popírání. Ruská média označují sovětské zločiny proti lidskosti a válečné zločiny za „západní mýtus“. V ruských učebnicích dějepisu jsou tato zvěrstva buď pozměňována tak, aby Sověty vykreslovala pozitivně, nebo zcela vynechána. V roce 2017 ruský prezident Vladimir Putin, sám stíhaný za válečné zločiny od roku 2023, při uznání „hrůz stalinismu“ kritizoval „nadměrnou démonizaci Stalina“ ze strany „nepřátel Ruska“.
Pozadí Sovětský svaz neuznal závazný podpis Haagských úmluv z let 1899 a 1907 carským Ruskem a odmítal jej uznat až do roku 1955. Tím pádem vznikla situace, v níž byly válečné zločiny sovětských ozbrojených sil nakonec racionalizovány. To, že Sovětský svaz odmítl uznat Haagské úmluvy, také dalo nacistickému Německu důvody k nelidskému zacházení se zajatým sovětským vojenským personálem.
Zločiny proti míru náhled|Akce nacistického Německa, Italské říše a Sovětského svazu v letech 1939 – 1941 Zločinem proti míru je příprava, plánování, rozpoutání a vedení útočné války nebo zločinné spiknutí s úmyslem vést útočnou válku.čl. 6 písm a) charty Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku Představitelé Sovětského svazu naplnili skutkovou podstatu zločinu proti míru napadením Finska v zimní válce. Sovětský svaz byl na základě těchto kroků vyloučen z řad Společnosti národů a po nějakou dobu podroben embargu od některých států.
Za zločin proti míru lze považovat uzavření tajných dodatků k Paktu Ribbentrop–Molotov, ve kterých si Sovětský svaz a nacistické Německo vymezili sféry vlivu v Evropě. Následné napadení Polska vojsky Sovětského svazu bylo útočnou válkou.
Ruská občanská válka
náhled|Oběti rudého teroru v Chersonu, 1918 Několik historiků odhaduje počet poprav v průběhu rudého teroru, které prováděla Čeka, předchůdce NKVD, na asi 250 000.page 180, Overy, The Dictators: Hitler's Germany, Stalin's Russia, W. W. Norton & Company; 1st American Ed edition, 2004. Někteří věří, že bylo Čekou zavražděno možná více lidí, než kolik zemřelo v boji.page 649, Figes (1996).
Blagověščenský masakr V březnu 1918 bylo více než tisíc obyvatel Blagověščensku povražděno rudými gardami, které město obsadily. Čekista I. P. Pavlunovskij uvedl, že horníci vtrhli do města a systematicky zabíjeli osoby podezřelé z povstání, včetně zaměstnanců městské správy a důlních specialistů. Tisková zpráva z roku 1919 tato zvěrstva potvrdila s tím, že bylo zastřeleno více než 1 000 místních obyvatel, přičemž mnoho studentů se později připojilo k armádě. Dálněvýchodní socialisticko-revoluční maximalista I. I. Žukovskij-Žuk poznamenal, že bezohledné metody bez kompromisů, včetně okamžitých poprav, byly běžné. Uváděl amurské představitele, jako byli Matvějev a Dimitrijev, oba komunisté, kteří bez soudu zastřelili desítky osob; šlo o praxi známou a většinou tolerovanou, s výjimkou blagověščenských anarchistů.Тепляков, Алексей Георгиевич (2015). "Суд над террором: партизан Яков Тряпицын и его подручные в материалах судебного заседания". "АТАМАНЩИНА" И "ПАРТИЗАНЩИНА" В ГРАЖДАНСКОЙ ВОЙНЕ: ИДЕОЛОГИЯ, ВОЕННОЕ УЧАСТИЕ, КАДРЫ: 719–728. – via Russian Science Citation Index.
Masakr v Kyjevě Po bitvě u Krut, která úspěšně zdržela postup bolševiků na Kyjev a poskytla čas těm, kteří se chtěli evakuovat, se rudé gardy 4. února 1918 přiblížily k okrajům Kyjeva, kde Michail Muravjov vydal rozkaz k zahájení útoku.Савченко В. А. Первая война большевиков против Украинской Народной Республики (декабрь 1917 — февраль 1918) Během dobývání hlavního města byl použit bojový plyn a probíhalo masivní ostřelování, které neustávalo několik dní (až 15 tisíc granátů), v jehož důsledku byl mimo jiné zničen dům Mychajla Hruševského.Нариси історії української революції 1917—1921 років. / В. Ф. Верстюк, В. І. Головченко, Т. С. Осташко та ін.; ред. кол.: В. А. Смолій (голова), Г. В. Боряк, В. Ф. Верстюк та ін. — Кн. I. — K.: Наукова думка, 2011. — s. 200—201.
náhled|vlevo|Hořící Hruševského dům po sovětském ostřelování Kyjeva Na Dumském náměstí (dnes Náměstí Nezávislosti) byl Muravjov přivítán delegací městské rady vedenou tehdejším starostou Jevhenem Rjabcevem. Sovětským velitelem v Kyjevě byl jmenován Andrij Polupanov.Дорошенко Д. І. Історія України, 1917—1923 рр. Том 1 — K.: Темпора, 2002. — 320 s. (s. 204) Po vstupu do města sovětské jednotky zabily přibližně 5 000 civilistů, kteří byli prohlášeni za nepřátele. Mezi mrtvými byli pouze dva politici: tajemník pro územní záležitosti Ukrajinské lidové republiky Oleksandr Zarudnyj a poslanec Ústřední rady Isak Puhač.Полупанов А. В. Бронепоезд «Свобода или смерть» № 4. Полупановцы : Воспоминания командира бронепоезда: [Из эпохи гражд. войны]. — L.: Военмориздат, 1939. — 64 s.Волков Сергей Владимирович. 1918 год на Украине — M.: Центрполиграф, 2001 г. — 416 s.
Vladivostocký masakr Na počátku dubna 1920 se bývalý předseda kolčakovské vlády P. V. Volgodskij setkal v Šanghaji se dvěma důstojníky, kteří uprchli před rudým terorem ve Vladivostoku. Ti uvedli, že navzdory existenci socialistické koaliční vlády bolševici aktivně zatýkali a zabíjeli příslušníky bílého hnutí, často po mučení. Prohlásili: „Ve Vladivostoku dochází k systematickým vraždám důstojníků Bílé gardy. Jsou zatýkáni a cestou do vězení zastřeleni pod záminkou zabránění pokusu o útěk apod.“
Čitský masakr a likvidace tzv. „Semjonovovy jámy“ Partyzánský oddíl Rudé armády vedený Nestorem Kalandarišvilim, proslulý brutálními útoky proti probělogvardějskému burjatskému obyvatelstvu, se podílel na dobytí Čity a likvidaci tzv. „Semjonovovy jámy“. Například na podzim roku 1920 byl zpustošen chamnigansko-burjatský chošun; tři z jeho somonů byly zcela vylidněny a další dva si zachovaly méně než 200 obyvatel z původních 6 000. Mnozí z těch, kteří uprchli do Mongolska, byli zabiti; jejich těla zůstala v březnu 1921 nepochována a v okolí Byrtcinského dacanu bylo nalezeno více než 70 mrtvol, včetně mnichů, žen a dětí. Kromě loupeží se Kalandarišviliho jednotka na konci roku 1920 dopouštěla také znásilňování burjatských žen a dívek. Přestože velení 5. armády obvinilo Kalandarišviliho oddíl, že svým kriminálním chováním podkopává sovětskou moc, nebyly proti němu uplatněny žádné vojenské sankce, a to především proto, že jeho postavení bylo posíleno Leninovou podporou.
Masakr na řece Amur Tažení Jakova Ivanoviče Trjapicyna a hnutí vedené spolu s Ninou Lebeděvovou-Kijaškovou, čítající asi dva tisíce bojovníků postupujících po řece Amur, zahrnovalo téměř úplné vyhlazení venkovské inteligence za „revoluční pasivitu“ a všech osob, které připomínaly městskou „buržoazii“. Kněží byli buď topeni v průsekách v ledu, nebo bráni do zajetí, a dokonce i dobrovolníci, kteří se k partyzánům připojili, byli popravováni.
Jeden z Trjapicynových pobočníků, Ivan Lapta, vytvořil oddíl Rudé armády, který „přepadával vesnice a tábory, loupil a zabíjel lidi“, přičemž se zaměřoval na ty, kteří zadržovali zlato v dolech u Limursku, a plenil zlaté doly na Amgunu i okolní vesnice. Ještě před obsazením regionálního centra Lapťovy oddíly spolu s dalšími Trjapicynovými spolupracovníky zabily stovky obyvatel Dolního Amuru. Trjapicynova jednotka zahrnovala přibližně 200 Číňanů a 200 Korejců ze zlatých dolů v tajze, vedených Iljou Pakem. Trjapicyn jim poskytl štědré hotovostní zálohy a sliboval zlato a mnoho ruských žen. Partizánští velitelé, vybíraní pro svou bezohlednou rozhodnost, udržovali kázeň tím, že svým jednotkám umožňovali loupit a zabíjet.
Masakr v Nikolajevsku na Amuru náhled|Ruiny vypáleného města Nikolajevsk, červen 1920
V roce 1920 jednalo sovětské Rusko s Japonskem o vytvoření dálněvýchodního nárazníkového státu. Japonsko souhlasilo s tím, že umožní vstup Rudé armády do Vladivostoku po zhroucení vlády Kolčaka, což přimělo bolševiky přijmout socialistické zemstvo vzhledem k významné přítomnosti zahraničních vojsk. Mezitím Trjapicynovy síly oblehly a na konci února po dělostřeleckém bombardování dobyly Nikolajevsk na Amuru. Městu, které bylo izolované a mělo omezené obránce, bylo vstupující Rudou armádou slíbeno, že nedojde k žádným zvěrstvům; ta dokonce 28. února podepsala dohodu s japonskou posádkou. Bezprostředně po vstupu však Rudá armáda zahájila rabování a zabíjení.
náhled|vlevo|Oběti masakru v Nikolajevsku Rudí partyzáni porušili mírovou dohodu s japonskou posádkou ihned po vstupu do Nikolajevsku, zabíjeli obyvatele a popravovali civilisty sympatizující s bílým hnutím, včetně majetných osob. Následně vyprovokovali japonskou posádku vydáním ultimáta k odzbrojení, které japonský velitel major Išikawa odmítl. 13. března zahájil Išikawa preventivní úder, při němž byl Trjapicyn zraněn. Přesto Trjapicyn zorganizoval odpor a japonskou posádku přemohl. Konzula i veškerý personál zastihla smrt na konzulátu, který partyzáni zapálili. Trjapicynův oddíl rovněž prováděl brutální čistky, při nichž vyhlazoval židovské ženy a děti — děti byly zabíjeny spolu s matkami a ženy byly před popravou znásilňovány. Členové židovské obce byli topeni v řece Amur. Tyto popravy byly systematicky prováděny zvláštními oddíly ruských, korejských a čínských partyzánů loajálních Trjapicynovi, kteří každou noc zabíjeli stanovený počet obětí podle seznamu.Азаренков, Александр Алексеевич (2019). “Дальневосточная республика как периферийная модель преодоления системного кризиса традиционной империи.”. 《Гражданская война на востоке России (ноябрь 1917-декабрь 1922 г.)》: 181–182.Sergey V, Grishachev; Vladimir G, Datsyshen (2019). “Allied Intervention in the Russian Civil War and Japanese Troops in Russia's Far East, 1918–1922”. 《Brill》: 145–146.Кривенький, В. В.; Малафеева, Е. Г.; Фуфыгин, А. Н. (2018). “ЯКОВ ТРЯПИЦЫН БЕЗ ЛЕГЕНД: НОВЫЕ ДАННЫЕ О СУДЬБЕ ПАРТИЗАНСКОГО КОМАНДИРА”. 《eruditorum 2018 Выпуск 26》: 128.Тепляков, Алексей Георгиевич (2013). "ПАРТИЗАНСКИЕ СОЦИАЛЬНЫЕ ЧИСТКИ НА ВОСТОКЕ РОССИИ В 1919–1920 ГГ.: РОГОВЩИНА И ТРЯПИЦЫНЩИНА". ПРОБЛЕМЫ ИСТОРИИ МАССОВЫХ ПОЛИТИЧЕСКИХ РЕПРЕССИЙ В СССР. 1953–2013: 60 ЛЕТ БЕЗ СТАЛИНА. ОСМЫСЛЕНИЕ ПРОШЛОГО СОВЕТСКОГО ГОСУДАРСТВА: 135–142 – via Russian Science Citation Index.