Kolymské povídky (rusky: Колымские рассказы) jsou kniha ruského spisovatele Varlama Šalamova popisující život v pracovních táborech gulagu v Sovětském svazu. Šalamov sám strávil jako vězeň čtrnáct let v kolymských lágrech a dílo je tak inspirováno jeho vlastními zážitky a zkušenostmi. Kolymské povídky se řadí mezi nejznámější díla o sovětských táborech nucených prací.
náhled|vlevo|Šalamovova fotografie po jeho prvním zatčení v roce 1929 Do lágru na Kolymu byl Šalamov odeslán po svém druhém zatčení v roce 1937. Propuštěn byl v roce 1953, načež začal sepisovat svou práci popisující každodenní život vězňů sovětských gulagů. Na tomto díle pracoval bezmála dvacet let, avšak za jeho života nebyly Kolymské povídky v Sovětském svazu vydány. Originální rukopis Šalamova díla se v roce 1966 dostal do Spojených států, kde některé povídky jednotlivě vycházely v letech 1970 až 1976. Londýnské nakladatelství Overseas Publications Interchange Ltd otisklo ruské vydání Šalamovy knihy v roce 1978. V Sovětském svazu, kde se předtím šířila prostřednictvím samizdatu, směla Šalamova próza oficiálně vycházet teprve od roku 1987. Stalo se tak pět let po autorově smrti, dík Gorbačovově politice glasnosti. Některé z Šalamových Kolymských povídek vydal v roce 1988 časopis Novyj mir. První oficiální české vydání knihy přeložené Sergejem Machoninem vyšlo v Česku v roce 1995.
Knihy vydané v ČR (výběr)
Kolymské povídky (sebrané spisy I.) Vysoce hodnocená (přes 90%) kniha povídek ze sovětských gulagů. Sbírka se nekryje se stejnojmenným výborem, vydaným v Mladé frontě roku 1995, přestože řadu povídek najdeme v obou. Kniha je první částí souborného vydání díla Varlama Šalamova a řídí se přáním autora a povídky vycházejí ve sbírkách tak, jak je rozdělil jejich autor.
Kniha obsahuje následující povídky:
Sněhem V zasněžené krajině člověk proráží cestu, propadá se do hlubokého sněhu a značí trasu nepravidelnými stopami. Když se unaví, odpočívá a sleduje kouř z cigarety v bezvětří. Směr cesty si určuje podle orientačních bodů, jako kormidelník řídí loď po řece. Skupina pěti až šesti lidí pečlivě prošlapává cestu vedle sebe, aby vytvořili pevný podklad pro další. Pokud by šli v jedné stopě, vznikla by nepraktická stezka. Průkopník v čele se střídá, každý musí našlapovat na netknutý sníh. Cestu nevyužívají autoři, ale ti, kdo přicházejí po nich – čtenáři.
Na sekeru Vězni v táboře se scházejí na karetní hry u kočího Naumova, kde dozorci nezasahují. Hlavní postavou je Sevočka, mistr podvodných triků. Karty vyrábějí sami vězni z knížek, inkoustu a šablon. Hraje se o oblečení a cenné věci. Naumov postupně prohrává svůj majetek a nakonec hraje „na sekeru“, tedy na dluh. Když nemá čím platit, pokusí se získat svetr od Garkunova, který odmítá. Vězni ho napadnou, a nakonec je zabit. Sevočka si klidně složí jeho svetr do kufru, zatímco ostatní se rozcházejí. Karetní hra skončila, ale smrt v táboře je jen součást pravidel.
V noci Po skromné večeři se Glebov a Bagrecov vydávají do noci. Jejich cesta vede ke skále, kde tajně odhrabávají kameny, aby odkryli tělo mrtvého vězně. V chladném světle měsíce naleznou nehybnou postavu – mladého muže s ostříhanými nehty a téměř novým oblečením. Po namáhavém vyproštění mu svlékají košili a spodky, které si Glebov ukryje pod blůzu. Přesto odmítá si je obléct hned. Poté tělo znovu zasypou kameny a v tichosti odcházejí. Jak putují zpět, Glebov cítí, jak se mrtvého prádlo v jeho náručí zahřívá a pomalu přestává být cizí.
Tesaři Vězni pracují v nelítostném mrazu, kdy plivanec v letu zamrzá a vyčerpání je smrtelné. Potašnikov ví, že dlouho nevydrží, a zoufale hledá únik. Když správa hledá tesaře, přihlásí se, i když řemeslu nerozumí. Spolu s Grigorjevem, bývalým studentem filologie, se dostávají do truhlárny, kde vládne teplo. Tam se pokusí předstírat své dovednosti. Starý nástrojař Arnštrem jim pomůže – dá jim hotová topůrka a nechá je zůstat u kamen. Dva dny se hřejí a pak mráz poleví. Díky této lsti přežijí nejkrutější chlad a získají naději na další dny.
Individuální výměr Dugajev, mladý vězeň, dostává individuální výměr – práci, kterou musí splnit sám. Vyčerpaný a hladový, bez zkušeností s těžkou dřinou, se snaží kopat a vozit zeminu. Přestože se snaží, dosáhne jen 25 % normy. V táboře platí nemilosrdná pravidla – neumí krást, nemá šanci přežít. Večer ho předvolají k výslechu, kde jen mechanicky odpovídá na čtyři otázky. Další den opět pracuje, ale v noci ho vojáci odvádějí pryč. Když si uvědomí, že jde na popravu, lituje všeho utrpení, kterým prošel. Jeho poslední úsilí bylo marné, konec byl předem daný.
Balíček Vězni dostávají balíčky na strážnici, ale kontrola je tvrdá – jídlo se ničí, obsah rozhazuje. Hlavní postava dostane burky, luxusní boty, které zde nemají využití. Důlní dozorce Bojko mu je za sto rublů koupí. Radostně plánuje, co si za peníze koupí, ale hned po nákupu ho v baráku okradou a zbijí. V zoufalství vaří sušené švestky, ale i to mu dozorci zničí. V noci přivlečou Jefremova, kterého zmlátili za krádež dřeva. Týdny leží v bolesti, než umře. Život v táboře je krutý – naděje na lepší osud končí v násilí a hladu.
Déšť Déšť padá už třetí den, vězni stojí promoklí ve svých kutacích jámách, neschopni dosáhnout věčně zmrzlé půdy. Pracují mlčky, obklopeni beznadějí, zatímco dozorci v suchu doufají, že chlad a mokro je přinutí pracovat rychleji. Hlavní postava přemýšlí o lidské houževnatosti a marném pokusu zmrzačit se, aby unikla dřině. Vzpomíná na ženu, která jim slovy dodala naději. Agronom Razovskij najednou vykřikne, že život nemá smysl. Při dalším pokusu o sebevraždu se snaží strčit nohu pod vozík, ale neúspěšně. Následně je souzen a odeslán jinam – správa se bojí vězeňské pomsty.
„Kant“ Vězeň dostává „kant“ – dočasně lehčí práci, sběr limbového jehličí pro výrobu vitamínového extraktu proti kurdějím. Práce bez eskorty mu přináší pocit svobody, když stoupá do hor v klidném zimním tichu. Limba je mu blízká svou odolností i schopností předpovídat počasí. Se zkušenějším kolegou pracují ve dvojici, ale on sám je slabý a pomalý. Aby splnili normu, kolega nenápadně přidá do pytle kámen. Po uhašení ohně spěchají zpět do tábora, aby stihli polévku – jediné jídlo, na které při této práci mají nárok. Přesto je den v horách úlevou od tvrdé dřiny ve výkopech.
Suchý příděl Čtyři vězni jsou posláni do srubu v horách, aby prosekávali průsek. Dostávají poprvé do rukou svůj příděl potravin, ale rychle si uvědomují, že ani tak nebudou sytí. Práce v lese je méně krutá než v dolech, ale brzy zjistí, že jejich výkon je nedostatečný. Vědí, že je čeká návrat do tábora. Ivan Ivanovič, kdysi silný a uznávaný, už nevidí východisko a v noci se oběsí. Jeho věci si ostatní rozdělí. Saveljev, zoufalý z osudu, si usekne čtyři prsty, aby se vyhnul práci. Je odveden k vyšetřování, zatímco Féďa píše matce dopis: „Mám se dobře a šaty nosím podle ročního období.“
Napaječ V táboře dojde k šestihodinovému výpadku práce, když selže napaječ – zařízení rozehřívající zmrzlou půdu. Vedoucí úseku Kudinov opakovaně upozorňoval na jeho poruchy, ale vrchní inženýr to ignoroval. Při teplotě pod −50 °C nemají vězni kam se uchýlit, eskorta jim neumožní návrat do baráků a rozdělávání ohně je zakázané. Hlášení vedoucího úseku však nevede k řešení, ale k absurdnímu trestu – napaječ je považován za vězně a dostává třídenní disciplinární trest a přesun do zostřeného režimu. Inženýr Gorev je pouze napomenut. Táborová byrokracie dosahuje groteskního vrcholu.
Apoštol Pavel Hlavní postava se po úrazu dostává jako pomocník k truhláři Adamu Frizorgerovi, bývalému pastorovi. Frizorger je mírný a laskavý člověk, který se drží víry. Když se jednou splete a omylem zařadí apoštola Pavla mezi dvanáct apoštolů, prožívá to jako velký hřích a pláče. Celé noci se modlí a cítí hlubokou hanbu. Svou jedinou dceru nosí v srdci a pečlivě si schovává její fotografii. Když přijde pošta, ukáže se, že jeho dcera se ho zřekla jako „nepřítele lidu“. Aby ho ušetřili bolesti, vězňové dopis spálí. Hlavní postava je brzy převezena jinam, ale na Frizorgera nikdy nezapomene.
Bobule Vězňové v táboře pracují v lese, kde dobývají dřevo. Hladoví a vyčerpaní, sbírají bobule, které mráz proměnil v jemnější a sladší lahůdku. Rybakov sbírá bobule do plechovky, protože mu za ně kuchař eskorty slíbil kousek chleba. Postupně se však přiblíží k hranici „zakázané zóny“. Hlavní postava ho varuje, ale Rybakov se rozhodne riskovat pro poslední bobule. Strážný Šedej kšilt bez varování vystřelí a Rybakov padne mrtvý k zemi. Druhý výstřel je jen pro formu. Hlavní postava schová Rybakovovu plechovku s bobulemi – možná mu za ně dají chleba. Strážný se na něj podívá a suše pronese: „Chtěl jsem tebe.“
Čubka Tamara Táborový kovář Kuzněcov v tajze najde vyhladovělou jakutskou fenku, která se připojí k osadě. Dostane jméno Tamara a brzy porodí štěňata. Je loajální jen k těm, kterým důvěřuje, a odmítá jíst cokoliv mimo lidskou ruku. Když do tábora dorazí „operativní četa“ pátrající po uprchlých vězních, Tamara se bez váhání vrhne na jednoho z nich. Všichni chápou, že má s těmito lidmi vlastní bolestnou zkušenost. Velitel Nazarov se ji pokusí zastřelit, ale je zastaven. Když následující den opouští tábor, v poslední chvíli se vrací a ze samopalu Tamaru chladnokrevně zabije. Brzy poté však umírá sám – během sestupu z hory se napíchne na ostrý pařez.
Cherry brandy Básník umírá v tranzitním baráku, vyčerpaný hladem a zimou. Myšlenky mu bloudí mezi poezií a smrtí, mezi nesmrtelností jeho veršů a ztrátou vlastní síly. Věří, že život a inspirace jsou totéž, že poezie ho doslova udržuje při životě. Přesto je jeho tělo stále slabší. Když konečně dostane příděl chleba, chamtivě se do něj zakousne, ignoruje krvácení z kurdějemi postižených dásní. Sousedé ho varují, aby si nechal jídlo „na později“. Básník s úsměvem odpoví: „Na jaký pozdějc?“ Večer umírá. Spoluvězni však dva dny předstírají, že žije, aby za něj mohli fasovat chléb.
Dětské obrázky Vězni dostanou práci u cirkulárky, což je lehčí úkol než obvykle. Po práci se vydávají prohledávat odpadky a hledají cokoli použitelného – staré ponožky, zmrzlé zbytky jídla. Hlavní postava najde dětský školní sešit plný pečlivě malovaných obrázků. Nejprve si připomene své vlastní dětství, ale pak si uvědomí, že chlapec, který kreslil tento sešit, znal jen ostnaté dráty, strážní věže, vojáky a vlčáky. Jeho svět byl sevřený ploty a ozbrojenou eskortou. Spoluvězeň sešitem pohrdavě prolistuje a bezcitně ho roztrhá, čímž ho odsoudí k zapomnění stejně jako mnoho jiných příběhů tábora.
Kondenzované mléko Hlavní postava přežívá v táboře v zoufalém hladu a bezmoci. Její starý známý Šestakov, který pracuje v geologickém průzkumu, jí nabídne útěk k moři. Slíbí jí zásoby a dokonce přinese dvě plechovky kondenzovaného mléka – vzácný poklad. Hlavní postava mléko dychtivě sní před pohledy ostatních vězňů, ale nakonec si uvědomí pravdu: Šestakov plánuje podvod, chce zorganizovat falešný útěk a tím si zajistit výhody. Odmítne se připojit. Šestakov i pět dalších mužů uprchnou, ale dva jsou zabiti a tři odsouzeni. O půl roku později se znovu setkávají – Šestakov je stále na svém místě, dobře živený a bez následků.
Chléb V tranzitním baráku nastává den, kdy vězni dostanou příděl chleba a sledě. Každý doufá, že dostane lepší část ryby a spravedlivý kousek chleba, který se nesmí jíst rychle – musí se pomalu cucat, aby vydržel co nejdéle. Hlavní postava se dostane do skupiny vězňů poslaných na práci do pekárny. Tam je omámená vůní chleba a sledováním rozpálených pecí. Mistr jim dovolí najíst se – dostanou bochník teplého bílého chleba a čaj s povidly. Po jídle se pokusí pracovat, ale jsou příliš slabí, neunesou ani nosítka se sutí. Nakonec dostanou na cestu zpět bochník chleba, který si ukryjí do kapes a kalhot. Večer se vrací do tábora a hlavní postava se o svůj chléb rozdělí s ostatními, než vyčerpáním usne.
Zaklínač hadů