Piraňovití (Serrasalmidae) jsou čeleď paprskoploutvých ryb z řádu trnobřiší (Characiformes). Mají zploštělé a velmi vysoké tělo, největší zástupci piraňovitých délkou těla přesahují 80 či 100 cm, zatímco nejmenší z nich dospívají při délce pouhých několika centimetrů. Zuby, které do sebe z boku zapadají, jsou uloženy v jedné nebo dvou řadách. Podle přijímané potravy se jejich podoba různí, od trojúhelníkovitých zubů s vroubkováním vhodných k řezání masa po zuby podobné stoličkám, které se zase hodí k drcení tvrdé potravy.
Všechny druhy žijí na území Jižní Ameriky, zejména v nížinách a záplavových oblastech. Často obývají mělké vody s přidruženou vegetací, jaké poskytují například pomalé úseky velkých řek, řada piraňovitých však žije i v rychle tekoucích proudech. Navzdory obrazu piraní jako nenasytných predátorů má tato skupina velmi rozmanité potravní návyky, konzumují bezobratlé, rostlinnou potravu i maso. Velcí, evolučně původnější zástupci piraňovitých, již se v dospělosti živí zejména plody, v ekosystému plní důležitou úlohu rozptylovačů semen. Dravé piraně se objevují v podčeledi Serrasalminae, řada z nich však jenom ukusuje šupiny a ploutve ostatním rybám a takové chování lze dokonce pokládat spíše za parazitismus.
V hejnech žijící piraňa červená (Pygocentrus nattereri) je považována za druh nebezpečný člověku, ovšem pověst piraní jakožto lidožroutů je spíše přehnaná. Velké druhy piraní mají pro člověka význam jako zdroj masa, menší rostlinožraví zástupci jsou zase oblíbení v akvaristice (pod jménem „stříbrné dolary“). Několik druhů piraní se dostalo na seznam ohrožených druhů.
Systematika Za popisnou autoritu čeledi piraňovitých (Serrasalmidae) je pokládán nizozemský přírodovědec a lékař Pieter Bleeker (1859). Z hlediska vnější systematiky patří piraňovití do řádu paprskoploutvých ryb trnobřiší (Characiformes). V průběhu historie byly piraně klasifikovány i jako podčeleď tetrovitých (Characidae) a zejména na konci 20. století se v literatuře hojně objevovaly oba přístupy: jak respektování samostatné čeledi piraňovitých, tak začlenění piraní mezi tetrovité. Molekulárně-fylogenetická data však nepodpořila blízký vztah piraní a tetrovitých, naopak je klade spíše do příbuzenstva skupiny Anostomoidea, anebo k čeledím polozubkovití (Hemiodontidae) a zubaticovití (Cynodontidae) z řádu trnobřiší. Rozsáhlá studie Kolmann et al. (2021) potvrdila jakožto nejbližší příbuzné piraní polozubkovité.
Raní systematici, zejména ti z první poloviny 20. století, dělili piraňovité podle chrupu na ty se dvěma horními řadami zubů („býložravé“ piraně nazývané pacu) a na ty s jednou horní řadou zubů („masožravé“ pravé piraně). Vnitřní systematika piraňovitých respektující jejich evoluční vztahy se však ukázala být velmi komplikovaná, zejména kvůli přítomnosti četných konvergencí a paralelismů v souvislosti s tvarem a funkcí zubů. Problémy se potýkají nejen s klasifikací samotných rodů, ale i s jejich vymezením, poněvadž většina rodů nebyla ještě na začátku 20. let 21. století vytyčena tak, aby plnila požadavek na monofyletismus. Molekulární fylogenetika ukázala na existenci tří hlavních linií piraní, což jsou: (1.) klad okolo rodu Colossoma, (2.) klad okolo rodu Myleus a (3.) klad okolo rodu Serrasalmus. První zmiňovaný klad zahrnuje velké zástupce pacu a je sesterský vůči zbývajícím kladům malých pacu a pravých piraní. Pravé, tj. dravé piraně tradičně spadaly do čtyř rodů: Serrasalmus, Pristobrycon, Pygocentrus a Pygopristis, po taxonomických revizích zůstávají platné pouze rody Serrasalmus, Pygocentrus a Pygopristis. Do jejich příbuzenstva se řadí i drobné „tetry“ rodu Catoprion a pacu rodu Metynnis.
Níže uvedený přehled platných rodů je aktuální k dubnu 2025 a vychází z Eschmeyer's Catalog of Fishes:
podčeleď Colossomatinae Colossoma Eigenmann & Kennedy, 1903 (= Melloina Amaral Campos, 1946; Waiteina Fowler, 1907) Mylossoma Eigenmann & Kennedy, 1903 (= Starksina Fowler, 1907) Piaractus Eigenmann, 1903 (= Reganina Fowler, 1907) podčeleď Myleinae Acnodon Eigenmann, 1903 Mylesinus Valenciennes, 1850 Myleus Müller & Troschel, 1844 Myloplus Gill, 1896 (= Orthomyleus Eigenmann, 1903) Ossubtus Jégu, 1992 Paramyloplus Norman, 1929 Prosomyleus Géry, 1972 Tometes Valenciennes, 1850 Utiaritichthys Miranda Ribeiro, 1937 podčeleď Serrasalminae Catoprion Müller & Troschel, 1844 Metynnis Cope, 1878 (= Myleocollops Eigenmann, 1903; Sealeina Fowler, 1907) Pygocentrus Müller & Troschel, 1844 (= Gastropristis Eigenmann, 1915; Rooseveltiella Eigenmann, 1915; Taddyella Ihering, 1928) Pygopristis Müller & Troschel, 1844 Serrasalmus Lacepède, 1803 (= Pristobrycon Eigenmann, 1915; Serrasalmo Duméril, 1805) † Megapiranha Cione et al., 2009 (?) – svrchní miocén, Argentina
Popis vlevo|náhled|Rozmanité piraně z povodí řeky Paraná (s výjimkou tetry pod písmenem g) Mezi piraňovitými se objevují malé i velké ryby, největší zástupci délkou těla přesahují 80 či 100 cm, zatímco nejmenší z nich dospívají při délce pouhých několika centimetrů (např. rod Catoprion). Vůbec největší žijící piraňou je piraňa rostlinožravá (Colossoma macropomum) nazývaná také tambaqui, která s hmotností 30 kg představuje druhou nejmohutnější sladkovodní rybu Amazonie hned po arapaimě velké (Arapaima gigas). Obávaná piraňa červená (Pygocentrus nattereri) bývá znatelně menší, velcí jedinci dorůstají délky pouhých 15 až 24 cm, byť maximální zaznamenaná délka činí asi 50 cm. Samice některých druhů bývají větší než jejich samčí protějšky, ovšem u osubtuse brazilského (Ossubtus xinguense) je tomu naopak. Piraně mají typicky stříbřité tělo doplněné o další odstíny. Zbarvení může být pohlavně dimorfní, zejména během období tření.
Tělo piraní je zploštělé a velmi vysoké ve srovnání s jeho délkou (poměr výšky a délky se většinou pohybuje v rozsahu 45–100 %, avšak u některých piraní je menší). Tělo kryjí malé šupiny vyrůstající ve velkém počtu řad, objevuje se úplná postranní čára. Hřbetní ploutev je středně velká a vyztužená 2–4 nevětvenými a 12–26 větvenými paprsky, těsně před hřbetní ploutví však u většiny druhů vyrůstá osten. Řitní ploutev je vykrojená až vidlicovitá, relativně dlouhá a vyztužená 2–4 nevětvenými a 21–44 větvenými paprsky. Mezi hřbetní a řitní ploutví vyrůstá tuková ploutvička, u zástupců rodu Metynnis relativně dlouhá. V rámci kladu sdružující rody příbuzné rodu Myleus se objevuje nápadný pohlavní dimorfismus, poněvadž samci mají řitní ploutev rozdělenou na dva laloky, s hákovitým zakončením jejích paprsků, zatímco ze hřbetní ploutve vyrůstají dlouhé a tenké vláknovité výrůstky. náhled|Zuby piraně Piraňovití mají nevysunovatelná a u většiny zástupců koncová ústa. Zuby jsou uloženy v jedné nebo dvou řadách, přičemž pravé piraně mají jen jednu řadu zubů a u ostatních zástupců je počet řad proměnlivý. Chrup je typicky rozrůzněný neboli heterodontní. Masožravé piraně vynikají trojúhelníkovitými zuby s vroubkováním, naopak piraně označované jako pacu mají zuby připomínající řezáky a stoličky, díky nimž mohou drtit i tvrdou potravu. Zuby do sebe po stranách vzájemně zapadají, což zjevně pomáhá lépe rozložit sílu během kousání. Při výměně chrupu dochází také k vypadnutí a nahrazení celé této jednotky, nikoli jednotlivých zubů. Největší sílu skusu mají paradoxně masožravé piraně, a to díky mohutným přitahovačům dolní čelisti. Ta je navíc předsunutá směrem dopředu, což umožňuje efektivněji vytrhávat maso z oběti. V případě piraně stříbřité (Serrasalmus rhombeus) se její přední zuby svírají se silou až 320 N, což u jiných kostnatých ryb nemá obdoby. V případě vyhynulého rodu Megapiranha činí odhady jeho síly skusu dokonce 1 240–4 749 N, díky čemuž by tato piraňa byla schopná drtit i kosti obratlovců.
Chování a ekologie náhled|Myletes jedlý v Mato Grosso do Sul|vlevo Piraňovití představují endemity Jižní Ameriky. Všechny druhy se vyskytují ve sladkovodních ekosystémech, zejména v nížinách a záplavových oblastech – často v mělkých vodách s přidruženou vegetací, jaké poskytují např. pomalé úseky velkých řek blížící se svému ústí. Obývané spektrum biotopů je však široké a například zástupci rodů ze skupiny malých pacu se vyskytují v rychle tekoucích vodách, kde využívají úkrytů poskytovaných kamenitým dnem s porosty nohonitcovitých (Podostemaceae). Řadě piraní nevadí obývat všechny tři typy vod jihoamerických sladkovodních ekosystémů, a sice vody černé, bílé a čiré (jednotlivé vody se různí množstvím živin a dalších látek, například tříslovin, a také obsahem iontů). Zároveň nezřídka – nikoli však v případě všech druhů – prosperují jak v otevřených, tak v zalesněných oblastech. Například metynis guaporenský (Metynnis guaporensis) preferuje stojaté vody jezer či pomalých úseků řek, ovšem hojně žije i v řekách s bílou i černou vodou. náhled|Skupina piraní červených v zajetí (Petrohrad) Většina piraní je relativně společenská, solitérně žije jenom málo druhů. Piraně typicky vytvářejí malé skupiny, několik druhů pak početná hejna. Život v hejnech může poskytovat účinnější ochranu proti predátorům, a to i pro dravé zástupce, jako je piraňa červená. Dravé druhy se shlukují do skupin také pro efektivnější lov, ačkoli v jejich hejnech dochází i k vnitrodruhové agresi (na druhou stranu bylo zaznamenáno i vzájemné komfortní chování spočívající v čištění). Mezi jednotlivými rybami dochází v takovém případě k ustanovení hierarchie, projevující se mj. specifickým pořadím krmení konkrétních jedinců. Vzájemnou komunikaci umožňují aktivně produkované zvuky, k jejichž zesilování piraně využívají plynový měchýř.
Některé piraňovité ryby se sdružují do mezidruhových hejn a společně migrují proti proudu za účelem tření či krmení. Toto chování je charakteristické zejména pro druhy ze skupiny velkých pacu, příkladem budiž myletes jedlý (Piaractus mesopotamicus). Ostatní piraně se přesouvají spíše mezi říčními kanály a sezónně zaplavovanými nivami v závislosti na výšce vodní hladiny. V přehrazených částech toku, kde panují stálejší podmínky prostředí, se piraně mohou množit celoročně. Dravé druhy kladou jikry na připravené místo na dně či na vodní rostlinstvo, přičemž jeden či oba rodiče se nezdráhají chránit své potomstvo před případnými narušiteli. Mladé ryby se následně zdržují ve vodní vegetaci, s níž mohou být proudem zaneseny do jiných lokalit.
Potrava vlevo|náhled|Piraňa rostlinožravá Navzdory častému obrazu piraní jako nenasytných predátorů má tato skupina velmi rozmanité potravní návyky, od býložravosti přes všežravost až po zmiňovanou masožravost. Evoluci piraňovitých zároveň provázejí různé ekomorfologické konvergence a paralelismy, z tohoto důvodu také potravní chování a s ním související morfologie neposkytují vhodné znaky pro rekonstrukci fylogeneze: například některé dravé druhy se v průběhu evoluce opět přeorientovaly spíše na rostlinnou stravu (např. piraňa zlatá, odb. Serrasalmus aureus). Předchůdce všech piraní byl pravděpodobně plodožravý, zatímco předchůdce podčeledi pravých piraní Serrasalminae byl pravděpodobně listožravý nebo všežravý. Za přechodnou fosilii („mezičlánek“) směrem k pravým piraním je pokládán miocenní druh Megapiranha paranensis.