Povstání v Burkině Faso v roce 2014 byla série demonstrací a nepokojů, které se odehrály během října 2014 v Burkině Faso a rychle se rozšířily do několika měst. Protesty začaly jako reakce na snahy o změnu ústavy, jež by umožnila prezidentovi Blaiseovi Compaorému znovu kandidovat a prodloužit tak své 27leté působení v úřadu. Tlak na politickou změnu přicházel ze strany občanské společnosti, zejména mládeže. Po dramatickém dni 30. října, během nějž se do protestů zapojil i bývalý ministr obrany Kouamé Lougué a byla podpáleny budovy Národního shromáždění, další vládní objekty i sídlo vládní strany Kongres pro demokracii a pokrok (CDP), Compaoré rozpustil vládu, vyhlásil výjimečný stav a nakonec s podporou prezidenta Pobřeží slonoviny Alassana Ouattary uprchl do této země.

Generál Honoré Nabéré Traoré oznámil, že zemi do voleb během následujících 12 měsíců povede přechodná vláda. Po dalším dni masových protestů, kdy Compaoré nejprve odmítal rezignovat, nakonec 31. října pod tlakem domácí veřejnosti odstoupil z funkce prezidenta. Úřad prozatímní hlavy státu převzal Traoré. O tuto pozici však usiloval také podplukovník Yacouba Isaac Zida, který argumentoval Traorého nepopularitou, prohlášení náčelníků armády následně uvedlo, že Zida má jejich jednomyslnou podporu. Koalice několika opozičních stran však vojenské převzetí moci odmítla. Další protesty byly svolány na ráno 2. listopadu, měly ale menší rozsah a došlo při nich nejméně k jednomu úmrtí v souvislosti s policejním zásahem. Africká unie stanovila zemi lhůtu čtrnácti dnů trvající od 3. listopadu na ukončení vojenské vlády. Do poloviny listopadu bylo jednomyslně dohodnuto rámcové uspořádání pro přechodnou výkonnou a zákonodárnou moc.

Pozadí Po ústavní novele z roku 2000 byla prezidentská funkce v zemi omezena na dvě pětiletá volební období. Tato omezení však nebyla uplatněna na již vládnoucí veřejné činitele, což umožnilo prezidentovi Blaisovi Compaorému, jenž byl v úřadu již od roku 1987, kandidovat ještě dvakrát a být tak znovu zvolen v letech 2005 a 2010.

V souvislosti s prezidentskými volbami v roce 2015 se Compaoré pokusil prodloužit své 27leté působení ve funkci tím, že prosadil ústavní dodatek rušící omezení počtu mandátů. V důsledku toho opozice vyzvala k protestům proti tomuto návrhu, který měl být projednáván v parlamentu. Někteří lidé upozorňovali, že by tento krok mohl „vyvolat povstání“.

Takzvané Burkinašské jaro (série protestů v roce 2011) rovněž volalo po změně v kontextu stagnující ekonomiky a nečinnosti státu, na což vláda částečně reagovala ústupky. Tyto události však zároveň prohloubily rozkol a nedůvěru mezi běžnou armádou a speciálními jednotkami, jako byl například Prezidentská bezpečnostní garda (RSP).

Protesty Počátek Protesty začaly na konci října., kdy nejmenované opoziční strany vyzvaly k zablokování parlamentu. 28. října došlo ke střetům v ulicích během protivládní demonstrace, které se zúčastnily statisíce lidí. Následující den se však znovu otevřely banky, obchody i trhy. Člen strany Lidové hnutí za pokrok (MPP) Pargui Emile Paré uvedl: „Jedno je jisté: 30. října pochodujeme na parlament.“ 29. října se konal masový mítink, doprovázený pouličními střety, namířený proti „ústavnímu puči“ – i tentokrát se ho účastnily statisíce lidí.

30. říjen náhled|Ohořelá budova městské radnice v Bobo-Dioulasso v únoru 2018 (více než tři roky poté, co byla během demonstrací v říjnu 2014 podpálena) Nejvážnější situace nastala 30. října, kdy se shromáždily desetitisíce demonstrantů. Ti mimo jiné přirovnávali Compaorého k viru eboly v souvislosti s tehdy probíhající západoafrickou epidemií. Policie se snažila demonstranty rozehnat slzným plynem, ti ale prorazili zátarasy a zapálili vládní budovy, včetně radnice a sídla vládnoucí strany Kongres pro demokracii a pokrok (CDP). Dav poté zamířil k prezidentskému paláci, zatímco armáda střílela gumové projektily na asi 1500 lidí, kteří vtrhli do budovy Národního shromáždění. Demonstranti zde podpalovali dokumenty, kradli počítače a zapalovali venku zaparkovaná auta. Části parlamentu, včetně kanceláře předsedy Soungala Ouattary, byly v plamenech, hlavní zasedací sál však zůstal nedotčen. Prezidentská garda zahájila palbu na civilisty, kteří vtrhli do domu prezidentova bratra Françoise Compaorého – nejméně tři lidé přitom zemřeli. Budovy státního vysílače RTB, konkrétně rozhlasová budova Maison de la Radio, i budova televize byly rovněž obsazeny demonstranty. V televizním studiu se demonstranti objevili přímo na scéně večerního zpravodajství, zatímco před rozhlasem stála obrněná jednotka. Během dne bylo podle oficiálních zpráv zabito 5 osob, opoziční aktivisté však tvrdili, že obětí bylo až třicet. K protestům se připojili i někteří vojáci, včetně bývalého ministra obrany generála Kouamého Louguého.

Podle BBC hořely v části, kde bydlí poslanci, dva domy a ze dvou až tří dalších se valil kouř; hořel také hotel Azalaï. Státní televize přestala vysílat, nefungovala 3G síť ani posílání SMS zpráv, přístup k internetu a telefonům ale zůstal zachován. Násilné protesty se odehrály i ve druhém největším městě Bobo-Dioulasso, kde byly mimo jiné strhávány sochy a vypáleno místní sídlo CDP, stejně jako ve městě Ouahigouya na severu země. Uzavřeno bylo také letiště v Ouagadougou a všechny přílety i odlety zrušeny na neurčito.

Mnoho poslanců uprchlo do nejmenovaného hotelu v blízkosti parlamentu. Opoziční poslanec Ablassé Ouédraogo řekl: „Byl jsem tam, když demonstranti vtrhli dovnitř. Bezpečnostní složky parlamentu mě odvedly do bezpečí. Teď je těžké říct, co se bude dít dál, protože demonstranti neposlouchají nikoho.“ Generál Honoré Nabéré Traoré vyhlásil noční zákaz vycházení.

31. říjen Na základě výzvy Zéphirina Diabrého se následující den demonstranti shromáždili na centrálním náměstí Place de la Nation v Ouagadougou a před armádním velitelstvím, kde panovalo napětí. Skandovali hesla jako „splňte svou povinnost, nebo ji splníme my“. Do konce dne Compaoré skutečně rezignoval, a přestože nastaly počáteční spory o vedení státu, byl 1. listopadu za dočasného prezidenta zvolen Yacouba Isaac Zida.

Po rezignaci 1. listopadu vedl starosta Ouagadougou Simon Compaoré skupinu dobrovolníků při Operaci Mana Mana (v jazyce dyula „Čistota-čistota“) zaměřené na úklid ulic, za což byl chválen na sociálních sítích. Koalice nejmenovaných opozičních stran vydala prohlášení, v němž stálo: „Vítězství lidového povstání – a tedy i řízení přechodného období – patří lidu a v žádném případě nemůže být armádou zneužito.“V prohlášení se rovněž požadovalo, aby byl přechod co nejvíce demokratický: "Vítězství, které z tohoto lidového povstání vzešlo, patří lidu, a odpovědnost za řízení přechodu tudíž právem náleží lidu. V žádném případě nemůže být uzurpováno armádou.“Na 2. listopadu byla svolána další demonstrace na Place de la Nation. Již 1. listopadu Zidovi loajální vojáci hlídkovali v ulicích Ouagadougou poté, co v časných ranních hodinách v rozhlase oznámil, že se ujímá role prozatímní hlavy státu, aby se předešlo chaosu během demokratického přechodu moci. Protesty na náměstí pokračovaly s požadavky na civilní řízení vlády, namísto vojenského převzetí moci, které bylo vnímáno jako podvrácení lidového povstání. V televizním studiu RTB Zida prohlásil: „Nejedná se o státní převrat, ale o lidové povstání. Vzdávám čest památce mučedníků tohoto povstání a skláním se před oběťmi našeho lidu.“ Zároveň vyzval Africkou unii a ECOWAS, aby podpořily tento přechod k demokracii.

Na demonstraci podle stanice France 24 dorazily tisíce lidí – tedy méně než až v součtu milion účastníků předchozích dnů – během protestů se náměstí Place de la Nation začalo přezdívat "náměstí Revoluce“. Demonstranty u televizní stanice RTB rozehnala armáda, která budovu uzavřela, stejně jako náměstí Place de la Nation. Zida varoval, že „jakýkoli čin, který by mohl narušit proces přechodu, bude tvrdě potlačen“. Při snaze armády rozehnat demonstranty bylo u RTB zahájeno ostřelování, při němž byl jeden člověk smrtelně zasažen bludnou kulkou, jak uvedla armáda. Ta budovu zcela ovládla a evakuovala z ní veškerý personál; na Place de la Nation byly vztyčeny barikády a demonstranti demonstrující proti „záběru moci“ vojskem byli rozehnáni. Jeden z transparentů na demonstraci připodobňoval Zidu k Jidášovi. Podle zpráv navštívila budovu RTB opoziční politička Saran Sérémé, členka opoziční strany PDC, společně s nejmenovaným armádním generálem a davem svých příznivců, aby zde oznámili, že přebírají iodpovědnost za řízení přechodu. Za zvuku střelby RTB přerušilo vysílání na několik hodin. Nejmenovaný armádní mluvčí tehdy uvedl: „Armáda nechce moc. Ale anarchii je třeba zastavit. Jakékoli porušení bude potrestáno s maximální rozhodností.“ Prezidentská bezpečnostní garda poté usilovala o zablokování přístupu na Place de la Nation. Dne 4. listopadu byl již v ulicích klid.

Situace po protestech náhled|Bývalý prezident Blaise Compaoré Vedení letiště Léopolda Sédara Senghora v Dakaru potvrdily pro list The Guardian, že se Compaoré nachází v Senegalu, později se ale objevily spory ohledně jeho skutečné lokace, ačkoliv bylo potvrzeno, že se nachází mimo zemi. V prohlášení přečteném v 17:00 na burkinafaské stanici Radio Omega se uvádělo, že Compaoré „rozpustil vládu“, vyhlásil výjimečný stav a vyzval k „zachování klidu.“ Později uvedl, že je připraven odejít z úřadu na konci přechodného období. Compaoré pak prohlásil, že si svůj post ponechá po dobu jednoho roku pod přechodnou vládou, a až poté předá moc. Rovněž dodal, že ruší „stav obležení“, který dříve vyhlásil.

Ředitel komunikace Ibrahim Sakandé přijal vyhlášení výjimečného stavu s tím, že „náčelník ozbrojených sil je pověřen jeho provedením.“ Compaorého odůvodnění pro vyhlášení doslovně znělo: „Chceme vytvořit podmínky pro změnu. Vyzývám vůdce politické opozice, aby ukončili protesty. Zavazuji se od dnešního dne zahájit rozhovory se všemi aktéry k ukončení krize.“ Předseda Svazu za obrodu, který svolal pochod, prohlásil: „Prezident se musí vyrovnat s důsledky.“

Předseda Svazu za pokrok a reformu Zéphirin Diabré vyzval armádu, aby se postavila na stranu „lidu“ a vyzval Compaorého k rezignaci. Opoziční aktivista Emile Pargui řekl: „30. říjen je černé jaro Burkiny Faso, jako bylo arabské jaro.“ Zprávy ve francouzských médiích rovněž uváděly, že Compaorého bratr Francis byl zatčen při pokusu o útěk ze země, zatímco Louguého prohlášení naznačovala, že armáda může zasáhnout a Compaorého sesadit. Opoziční představitel Simon Compaoré (který není s prezidentem příbuzný) řekl: „Je naprosto nezbytné, aby Blaise Compaoré odešel od moci a aby moc převzala přechodná vláda. Probíhají jednání s generálem Louguéem... zatím ale nebyla dosažena dohoda.“ Velení armády oznámilo, že vydá prohlášení později během dne; další nejmenovaní opoziční vůdci oznámili, že vedli rozhovory s Louguéem o vytvoření přechodné vlády. Poté, co Compaoré přislíbil „zahájit rozhovory se všemi aktéry k ukončení krize,“ náčelník generálního štábu ozbrojených sil, generál Honoré Nabéré Traoré, oznámil, že zemi bude řídit přechodná vláda až do voleb které proběhnou během 12 měsíců. Zároveň oznámil zákaz vycházení platný od 19:00 do 6:00, uzavřeny byly také státní hranice. Přechodná vláda měla být ustanovena po konzultaci se všemi politickými stranami.

Radio Omega FM Ouaga uvedlo, že tato „revoluce 2.0“ (s odkazem na lidové hnutí vedené Thomasem Sankarou v roce 1983, jehož svržení a vražda byla připisována Compaorému) byla opozicí označena za vítězství.

Poté, co násilnosti 30. října vyvrcholily, byl návrh zákona stažen z parlamentu dle spěšného prohlášení ministra komunikací Alaina Edouarda Traorého. Compaoré pak na Twitteru rovněž vyzval ke „klidu a vyrovnanosti.“

Průběh rezignace