Izrael, plným názvem Stát Izrael, je stát v jihozápadní Asii. Leží v jižní Levantě na Blízkém východě a sousedí s Libanonem a Sýrií na severu, Jordánskem na východě, Egyptem na jihozápadě a Středozemním mořem na západě. Okupuje palestinská území Západního břehu Jordánu na východě a Pásma Gazy na jihozápadě a syrské Golanské výšiny na severovýchodě. Izrael má také krátké pobřeží Rudého moře na svém nejjižnějším místě. Na severu je hornatý, podél moře je úrodná pobřežní planina, na východě velká sníženina s Mrtvým mořem a na jihu poušť. Panuje zde středomořské podnebí s horkými léty. Dělí se na šest distriktů, na ploše 22 000 km² žije 10 milionů obyvatel. Proklamovaným hlavním městem Izraele je Jeruzalém, zatímco Tel Aviv je největší město a hospodářské centrum země, dalšími velkými městy jsou Haifa, Rišon le-Cijon a Petach Tikva. Většinu obyvatel tvoří Židé, největší menšinou jsou Arabové. Úředním jazykem je hebrejština, zvláštní status má arabština. Necelé tři čtvrtiny obyvatel se hlásí k judaismu, 18 % k islámu, 2 % ke křesťanství.
Moderní stát Izrael, o jehož vznik usilovalo sionistické hnutí již od konce 19. století, se odvolává na biblickou myšlenku země izraelské, jejíž zaslíbení tvoří jeden z ústředních motivů judaismu po více než tři tisíce let. Po první světové válce ustanovila Společnost národů Britský mandát Palestina s cílem vytvořit „domovinu pro židovský lid“. V roce 1947 Organizace spojených národů schválila rozdělení Mandátu Palestina na dva státy – židovský a arabský.Izrael: Dějiny. S. 162. Přestože Liga arabských států tento plán odmítla, Izrael na jeho základě vyhlásil 14. května 1948 nezávislost a v následující vítězné Válce za nezávislost rozšířil své hranice nad rámec plánu OSN na rozdělení Palestiny. Od té doby trvá mezi Izraelem a sousedícími arabskými zeměmi konflikt, který vyústil v několik válek a desetiletí násilí, trvající dodnes. Se dvěma sousedícími zeměmi (Egypt a Jordánsko) však Izrael už mírové smlouvy podepsal.
Izrael je demokratická unitární parlamentní republika s prezidentem jako ceremoniální hlavou státu, zákonodárným orgánem je jednokomorový Kneset. Je vyspělou zemí s rozvinutou ekonomikou, podle hrubého domácího produktu je izraelská ekonomika 47. největší na světě. Mezi zeměmi Blízkého východu patří Izrael na první místo v indexu lidského rozvoje, svobody tisku a konkurenceschopnosti ekonomiky. Je členem Organizace spojených národů, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, programu NATO Středomořský dialog a mnoha mezinárodních programů a organizací.
Etymologie náhled|upright=0.9|vlevo|Zmínka o Izraeli na Merenptahově stéle: „Izrael je zpustošen, jeho sémě není.“ Jméno Izrael již přes 3000 let v běžném i náboženském užití označuje jak židovský národ, tak zemi izraelskou. Podle Bible byl takto pojmenován Jákob po zápase s Bohem. Biblický národ patriarchy Jákoba pak vešel ve známost jako „synové Izraele“ nebo Izraelité.
O významu jména existuje několik teorií: jedna tvrdí, že základem jména je sloveso s–r–r (také š–r–r, s významem „vládnout, být silný, mít nadvládu“), a proto je význam jména „Bůh vládne, Bůh soudí“, zatímco jiná vykládá jméno jako „kníže Boží“ nebo „Bůh zápasí/bojuje“.
První historická zmínka o Izraeli pochází z Merenptahovy stély ze starověkého Egypta, která se datuje do 13. století př. n. l., ačkoliv odborníci se liší v názoru, zda odkazuje k židovskému národu nebo k Palestině. Moderní stát se nazývá Stát Izrael (Medinat Jisra'el), ostatní návrhy jako např. Erec Jisra'el (Země Izraelská), Sijón a Judea byly odmítnuty. V prvních týdnech nezávislosti oznámil ministr zahraničí Moše Šaret rozhodnutí vlády, podle něhož se občané nového státu budou nazývat Izraelci.
Dějiny
Starověké a středověké osídlení
náhled|upright|Izraelské království v 11. století př. n. l. náhled|vlevo|Starověká pevnost Masada Na území dnešního Izraele, které bylo obýváno již v paleolitu, vznikla před 15 tisíci lety kultura Natúfien, jejíž obyvatelé vedli polousedlý způsob života. Teprve v neolitu začala být budována trvalá sídla a za nejstarší město je považováno Jericho, které vzniklo okolo roku 8000 př. n. l. Obyvatelé kultury Natúfien byli předci semitských Kananejců, kteří žili v době bronzové na území Kanaánu. Až do 10. století př. n. l. vznikaly na tomto území pouze městské státy, které byly pod vlivem některé tehdejší velmoci. Prvním suverénním státem bylo až Izraelské království (cca 931–722 př. n. l.).<ref>Objevování Bible. S. 148n.</ref>
Země izraelská byla podle Tóry Hospodinem přislíbena Abrahámovi a darována jeho potomkům jako Země zaslíbená,, je proto věřícími židy (a po nich i křesťany) považována za Svatou zemi, ve které se nachází nejsvětější místa judaismu i křesťanství. Touto oblastí však vedly nejdůležitější obchodní stezky, což přitahovalo zájem velmocí, takže toto území postupně spadalo pod asyrskou, babylonskou, perskou, řeckou, římskou, sásánovskou, byzantskou a od 7. století pod islámskou nadvládu. Poté oblast ovládali Umajjovci, Abbásovci, křižáci a v roce 1260 byla připojena k mamlúckému sultanátu. Roku 1516 se stala součástí Osmanské říše, jíž zůstala až do 20. století.
Po neúspěšném protiřímském povstání Bar Kochby v letech 132–135 n. l. a následujícím vyhnání Židů se židovská populace na území dnešního Izraele zmenšila, avšak úplně nikdy nezanikla. Reakcí na povstání byla také změna názvu území: římský císař Hadrianus přejmenoval provincii Judeu na Syria Palaestina podle národa Pelištejců.
Sionismus a britský mandát
náhled|vlevo|upright|Theodor Herzl, duchovní otec sionismu a Státu Izrael náhled|upright 1.4|Britský mandát Palestina (1920) Židé žijící mimo Palestinu odedávna usilovali o návrat a tato touha byla vyjádřena v Tanachu a je významným motivem židovských modlitebních knih. Persekuce Židů v Evropě, která začala ve 12. století a vyvrcholila jejich vyhnáním ze Španělska v roce 1492, vedla ke stálému proudu uprchlíků, kteří se usazovali ve Svaté zemi. Během 16. století vznikly velké židovské komunity ve „čtyřech svatých městech“ a ve druhé polovině 18. století přesídlila do Svaté země takřka celá chasidská pospolitost. První velká vlna moderní imigrace, známá jako první alija, vypukla po protižidovských pogromech ve východní Evropě v roce 1881. V té době již existovala sionistická myšlenka, avšak až Theodor Herzl vytvořil politický sionismus – hnutí, které usilovalo o založení židovského státu. Tato myšlenka byla čistě sekulární a pragmatická, ostatně jako místo nového státu se kromě Palestiny zvažovala i Argentina, Kongo, Kypr nebo Uganda. Rovněž díky Herzlovi se tato otázka začala řešit i na mezinárodní diplomatické úrovni.SACHAR, Howard M. Dějiny Státu Izrael. S. 45. V roce 1896 představil Herzl své vize v knize (Židovský stát)Izrael: Dějiny. S. 28. a o rok později předsedal prvnímu Světovému sionistickému kongresu v Basileji.Izrael: Dějiny. S. 31.
Britský ministr zahraničí Arthur Balfour roku 1917 deklaroval, že „vláda jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině.“ Arabský odpor k židovskému přistěhovalectví přerostl v roce 1920 v násilnosti, které vedly ke zformování palestinské židovské ozbrojené organizace Hagana, od níž se později oddělily skupiny Irgun a Lechi. V roce 1917 byla Palestina obsazena Brity pod velením generála Edmunda Allenbyho,Izrael: Dějiny. S. 50. v roce 1919 pak bylo na Pařížské mírové konferenci území Palestiny svěřeno pod britskou správu, a vznikl tak protektorát Britský mandát Palestina, mezi jehož hlavní cíle patřilo provedení Balfourovy deklarace. Obyvatelstvo protektorátu bylo v té době většinou arabské, avšak Jeruzalém byl již převážně židovský.
náhled|Demonstrace proti Bílé knize omezující židovskou migraci do Palestiny, 1939 Židovská imigrace pokračovala i za třetí aliji (1919–1923) a čtvrté aliji (1924–1929), během kterých přišlo do Palestiny více než 100 tisíc Židů.Izrael: Dějiny. S. 58 Arabské nepokoje a povstání v Jaffě vedly k tomu, že Britové omezili židovskou imigraci a území pro budoucí židovský stát stanovili pouze na západ od řeky Jordán.SACHAR, Howard M. Dějiny Státu Izrael. S. 131.
Vzestup nacismu v Evropě ve 30. letech vedl k páté aliji, přílivu téměř čtvrt milionu Židů,TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 61. který podnítil arabské násilnosti a povstání, při nichž Arabové zabrali značnou část protektorátu.TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 64. Proto Spojené království změnilo politiku vůči židovskému přistěhovalectví a v roce 1939 v takzvané Bílé knize zavedlo kvóty pro židovské přistěhovalce.Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 50. Přes toto omezení však do Palestiny přijížděli uprchlíci v rámci ilegální aliji, tzv. aliji Bet. Ke konci druhé světové války tvořili Židé v Palestině 33 % populace oproti 11 % v roce 1922.
I když palestinští Židé s britskými přistěhovaleckými kvótami nesouhlasili,Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 58. připojili se většinou k Davidu Ben Gurionovi, jenž prohlásil: Budeme bojovat s Brity proti Hitlerovi, jako by Bílá kniha neexistovala; a budeme bojovat proti Bílé knize, jako by nebyla žádná válka.Izrael: Dějiny. S. 113. Extremisté ze skupin Irgun a Lechi však zahájili teroristický boj proti Britům; členové Lechi útočili po celou válku, Irgun protibritské akce zahájil až roku 1944. V britské armádě bojovalo v nově zformované Židovské brigádě na 26 tisíc Židů z Britského mandátu Palestina,Izrael: Dějiny. S. 130. přestože Britové stále zadržovali lodě plné židovských uprchlíků. Několik desítek palestinských Židů jako parašutisté seskočilo hluboko do evropského vnitrozemí, ovládaného Němci, a jako britští vyzvědači navazovali kontakt se zbylými židovskými komunitami. Během války došlo k dalšímu velkému legálnímu i nelegálnímu přistěhovalectví, ale i k další polarizaci Židů a Arabů.Čí je Země zaslíbená – pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. S. 28.
Vyhlášení nezávislosti a první roky
náhled|upright 1.2|Plán OSN na rozdělení Palestiny Po roce 1945 se vyostřil konflikt mezi Spojeným královstvím a Židy, kteří Brity obviňovali z neochoty plnit své závazky a stranění Arabům. Po sérii teroristických útoků na britské síly (např. útoku na hotel King David) nebo pobouřeným veřejným míněním v případu lodi Exodus se britská vláda v roce 1947 vzdala svého mandátu v Palestině.Izrael: Dějiny. S. 152. Nově vytvořená Organizace spojených národů (OSN) přijala 29. listopadu 1947 Plán OSN na rozdělení Palestiny, podle něhož se území mělo rozdělit na arabský a židovský státTERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 83. a Jeruzalém měl zůstat pod mezinárodní správou OSN jako . Židé plán přijali, přestože 75 % území, které jim bylo přiřknuto, byla poušť, zatímco Liga arabských států a Vysoká arabská komise plán odmítly s odůvodněním, že porušuje „ustanovení Charty OSN, které dává národu právo na určení svého vlastního osudu“.
náhled|vlevo|upright=0.9|David Ben Gurion čte Deklaraci nezávislosti Státu Izrael 14. května 1948 v Tel Avivu