Dziady (česky také jako Tryzna) je záměrně fragmentární romantické drama polského básníka Adama Mickiewicze vydané v letech 1823–1860. Název dramatu je převzat ze slovanských (zejména běloruských) pohanských obřadů (svátků mrtvých), při nichž mělo být duším dědů (zemřelých předků) pomoženo prostřednictvím jejich vyvolávání a zpěvů a poskytnutím jídla a nápojů dosáhnout jejich posmrtného klidu.BARTOŠ, Otakar a kol. Slovník spisovatelů - Polsko. Praha: Odeon 1974. S. 268.MACURA, Vladimír a kol. Slovník světových literární děl 2/M-Ž.. Odeon: Praha 1988. S. 53-54. Drama je považováno za jedno z nejvýznamnějších děl polského i evropského romantismu a podle George Sandové je lze řadit po bok takových děl jako je Goethův Faust nebo Byronův Manfréd.GLIŃSKI, Mikołaj. Mickiewicz Unravelled: A Little-Known Fact About Poland’s Best-Known Bard. Culture.pl. Dostupné online
Vznik dramatu Drama se skládá ze tří volně souvisejících částí a ze zlomků první části, vydané posmrtně, která je považována za nedokončenou (části jsou uvedeny podle roku svého vydání)Dziady. Wolne Lektury. Dostupné online: Dziady, část II., vydaná roku 1823, Dziady, část IV., vydaná roku 1823, Dziady, část III., vydaná roku 1832, Dziady, část I., nalezená nedokončená v pozůstalosti a vydaná posmrtně v roce 1860.
Části II. a IV. jsou podle místa svého vzniku nazývány Dziady vilensko-kovenské, protože vznikly za básníkova pobytu v litevském Vilnu a Kovnu v letech 1820-1823. Mají tajuplnou baladickou atmosféru a jsou významným příspěvkem k boji romantiků s klasicismem. Projevuje se v nich vliv gotického románu, Goethovy a Byronovy poezie i nenaplněné básníkovy mladistvé lásky ke šlechtičně Maryle Wereszczakové. Manifestují také romantický vztah k folklóru jako k živému zdroji inspirace. Sám autor potvrzuje, že obřadní písně, kouzla i říkadla v dramatu uvedená jsou ve většině věrně a někdy i doslovně převzaty z lidové poezie.ŠTULC, Václav. Sebrané spisy básnické. Svazek druhý, Kniha překladův básní A. Mickiewiczových. Praha: I. L. Kober 1878. S. 212. Dostupné online. [Dále jen Štulc].
Brzy po vydání II. a IV. části byl Mickiewicz zatčen v souvislosti s proticarskou činností studentů ve Spolku filomatů na univerzitě ve Vilnu a vypovězen do Ruska, kde prožil pět let. Tyto události tvoří osnovu III. části označované jako Dziady drážďanské, které vznikly bezprostředně po porážce polského listopadového povstání na jaře roku 1832 v Drážďanech a jsou považovány za manifest polského patriotismu.
Zlomky I. části byly nalezeny v Mickiewiczově pozůstalosti a vydané posmrtně v roce 1860 v Paříži. Jde o nesouvisející scény, které byly napsány pravděpodobně kolem roku 1821. Neví se, proč tuto část Mickiewicz nedopsal, resp. proč rukopis nezničil, pokud jej nechtěl dopsat. Někteří literární historici dokonce považují i tuto část za ucelené dílo.WITKOWSKA, Alina. PRZYBYLSKI, Ryszard. Romantyzm. Warszawa: Wydawnictvo Naukove PWN 1999. S. 254-255. [Dále jen Witkovska].
Charakteristika dramatu Dílo má volnou kompozici, je vlastně cyklem čtyř dramat, jejichž jednotícím prvkem je obřad svátku mrtvých a také postava hlavního hrdiny. Prolínají se v něm dvě roviny (reálná a duchovní) a principem jeho výstavby je žánrový, stylový a estetický synkretismus, kdy se velkolepé scény střídají s komorními lyrickými útvary, písněmi a samostatnými básněmi a vznešená tragédie se spojuje s komedií a groteskou. Někteří literární historikové také poukazují na to, že v díle se projevuje vliv hermetismu, esoterismu, teosofie, spiritualismu, alchymie a svobodného zednářství.KĘPIŃSKI, Zdzisław. Mickiewicz hermetyczny. Warszawa: Państwowy Instytut Wydawniczy 1980.
V dramatu také není respektováno technické omezení divadelních děl, takže se vlastně jedná o tzv. knižní drama, tj. o divadelní hru, která není určena pro uvedení na jevišti a necílí tedy na diváky ale na čtenáře.VLAŠÍN, Štěpán a kol. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel 1977. S. 173.
Obsah jednotlivých částí Obsah jednotlivých částí dramatu je uveden podle roku jejich vydání.
Dziady, část II. thumb|Ilustrace Czesława Boryse Jankowského z roku 1896 ke II. části Jde o první část tzv. Dziad vilensko-kovenských, které vznikly za básníkova pobytu v litevském Vilnu a Kovnu a byly publikované v roce 1823. Mickiewicz zde vyjadřuje své životní názory založené především na lidové morálce a na jeho vlastních myšlenkách o lásce a smrti. Vlastní skladbě předchází baladická báseň s názvem Upír (Upior) .
Děj se odehrává v noci v kapli, kde se shromáždila skupina lidí z nedaleké vesnice, aby se zúčastnily lidového rituálu svátku mrtvých. Rituál vede guślarz (věštec, kouzelník provozující magické praktiky), který vzývá duše v očistci s přáním zmírnit jejich utrpení a pomoci jim dostat se do nebe. Samotný pohanský obřad je tak ovlivněn křesťanským náboženstvím.
Na zavolání shromážděných vesničanů přicházejí tři druhy duchů: lehčí, těžcí a střední. Prvními, lehkými duchy, jsou dvě děti, které jsou sice v ráji, ale nemohou se dostat do nebe, protože nikdy netrpěly. Poté se objeví přízrak těžkého ducha, krutého pána, který se jako živý člověk nechoval jako lidská bytost. Vesničané mu nemohou dát najíst, protože jej pronásledují ptáci představující ty, kteří jeho vinou zemřeli, a ti by mu poskytnutý pokrm rozsápali. Další duch (střední) je přízrak mladé a krásné dívky Zoši, jejíž chybou bylo, že do své smrti v devatenácti letech nikdy nikomu neopětovala lásku a láska je potřeba k činu spásy.
Uplyne půlnoc a rituál končí. Nečekaně se ale objeví tajemný bledý duch, který nereaguje na volání ani na kletby čaroděje a ostatních shromážděných. Tento duch jde mlčky k jedné z vesnických žen a ukazuje na své zraněné srdce. Vesničané ženu odvedou z kaple a duch je následuje.
Tento tajemný duch silně připomíná postavu Gustava ze IV. části a jeho zjevení do jisté míry vysvětluje báseň Upír, která tuto část uvádí. Titulním hrdinou této skladby je postava s blíže neurčeným způsobem existence: není naživu, ale ani není definitivně mrtvý. Je to duch odsouzený za hřích (sebevraždu) k trestu opakování svého utrpení ve světě každý rok. Toto utrpení je spojeno s nešťastnou láskou a životem mezi lidmi, kteří mu nerozumí.
Dziady, část IV. thumb|Ilustrace Czesława Boryse Jankowského z roku 1896 ke IV. části Jde o druhou část tzv. Dziad vilensko-kovenských, vydaných roku 1823. Je to drama o lásce, v němž je hlavní postavou nešťastný milenec jménem Gustav, a jeho děj se odehrává mezi devátou hodinou večerní a půlnocí na památku všech zesnulých v domě kněze, který byl v minulosti Gustavovým učitelem. Kněz, posluchač Gustavova příběhu, je ztělesněním racionalismu a konformismu, Gustav zase představuje romantický spiritualismus.
Ovdovělý kněz se svými dětmi se po večeří modli za duše v očistci. V tom jej navštíví jakýsi podivně oblečený poustevník, který vypadá jako příšera (upír) a kterého se děti bojí. Kněz přepokládá, že jde o pomateného člověka a nabízí mu, aby se u něho ohřál, odpočinul si a občerstvil se. Poustevník následně odhaluje před knězem hluboké rány ve své duši. Byl kdysi jeho oblíbeným žákem Gustavem a jeho mladistvé názory formovalo čtení Rousseauovy Nové Heloisy a Goethova Utrpení mladého Werthera. Zamiloval se do dívky krásné tělem i duší a žil jenom pro ní, ona však byla donucena provdat se za bohatého muže se šlechtickým titulem. Zničený nešťastnou láskou ztratil Gustav duševní rovnováhu, pomatený na rozumu spáchal sebevraždu a za trest se stal osamělým poustevníkem, tulákem, příšerou.
Gustav stráví u kněze tři hodiny (hodinu lásky, zoufalství a výstrahy), po uplynutí každé vždy zhasne jedna ze tří hořících svíček. Výstraha je učená knězi, který zavinil Gustavovo neštěstí tím, že mu dával ke čtení sentimentální mistrovská díla, která nezobrazují skutečný svět. Před půlnocí se Gustav dostane do tak strašlivého rozpoložení, že se probodne dýkou. Kněz s hrůzou sleduje, že to Gustavovi v ničem nebrání, protože je již mrtev. Po uplynutí poslední hodiny Gustav zmizí. Dziady, část III. Tato část dramatu byla napsána na jaře roku 1832 v Drážďanech (vydána byla v tom samém roce v Paříži) a nese proto název Dziady drážďanské. Spojuje v sobě politicko-historické a mimosmyslové otázky a jejími charakteristickými rysy je diskontinuita, fragmentace a otevřená, volná kompozice (žádná z četných dějových linií není dokončena a osudy postav zůstávají otevřené). Je považována za mistrovské dílo polského romantického dramatu.Witkovska. S. 277.
Drama bylo napsáno po porážce polského listopadového povstání a Mickiewcz se v něm inspiroval události ze svého mládí: svým zatčením a odsouzením v souvislosti s proticarskou činností studentů ve Spolku filomatů na univerzitě ve Vilnu v roce 1824. Hlavní postava dramatu se sice podobá Gustavovi ze IV. části, ale již nejde o romantického milence. Proto v prologu nazvaném Litva (Litwa) píše hlavní hrdina ve vězení latinsky na zeď „Dnes zemřel Gustav, dnes se narodil Konrád.“Jméno Konrád připomíná hrdinu z předchozího Mickiewiczova díla Konrád Wallenrod, který obětoval svůj život a štěstí za dobro své země. Mickiewicz věnoval tuto část lidem bojujícím za polskou svobodu a postavy dramatu jsou převážně vězni obviněni ze spiknutí proti ruskému carovi.Štulc. S. 349-362. thumb|Mým moskevským přátelům (Do przyjaciół Moskali), vydání z roku 1838|left Drama obsahuje mnoho tajemných epizod; historické postavy se objevují vedle duchů, andělů i ďábla. Konrád ve svém monologu, běžně známém jako Velká improvizace (Wielka Improwizacja), hovoří s Bohem o svých vlasteneckých citech a osobním neštěstí. Svá básnická díla přirovnává k výtvorům Boha a přírody a tvrdí, že jsou jim zcela rovny, ne-li lepší. Obviňuje boha, že nechává lidi trpět – zejména jeho a Poláky pod nadvládou tří cizích říší, a přesto si přeje být nazýván Otcem, uctíván a milován. Je připraven bojovat proti Bohu za zlepšení osudu svého národa a celého lidstva, rouhá se a přirovnává se k Satanovi. Tvrdí ale, že bude náročnějším nepřítelem, protože na rozdíl od svého předchůdce v této bitvě použije srdce, nikoli rozum. Mezitím se andělé a ďáblové perou o Konrádovu duši.Štulc. S. 323.
Typickým rysem III. části je její rozdělení na dva prolínající se světy, na otevřený a skrytý. Otevřeným je reálný svět, ve kterém se básník stává nemilosrdným analytikem a kritikem „vyšší“ polské povrchní společnosti, která pohrdá lidmi nižšího postavení, je lhostejná k osudu země a zaměřuje se jen na zábavu. Druhý svět je skrytý (duchovní). Obsahuje básníkovu koncepci mesianismu polských dějin, spočívající v paralele mezi utrpením Ježíše a obětí pronásledovaných Poláků zbavených vlastní státnosti. Vyjádřením tohoto postoje je kněz Petr, který má schoponost vizí budoucnosti. Ve své předpovědi se zmiňuje o příchodu obránce a vzkřísitele národa z krve dávných bohatýrů, jehož jméno bude čtyřicet a čtyři. Toto mystické kabalistické číslo je některými literárními teoretiky vykládáno jako zašifrované jméno Adam, takže tento obránce by měl být samotný básník.GLIŃSKI, Mikołaj. Mickiewicz – A imię jego czterdzieści i cztery . Culture.pl. Dostupné online
Na otázku, co si počít, když v čele národa stojí skety, odpovídá básník přirovnáním Poláků k lávě. Na povrchu je tvrdá a ohavná, ale její vnitřní oheň nemůže uhasit ani sto let chladu.Štulc. S. 403.
Poslední výstup III. části se věnuje vlastnímu obřadu dziady. Děj se odehrává na hřbitově v okolí kaple a začíná dialogem Kouzelníka a smutné ženy, jež čeká na svého milého. Její milovaný se nakonec zjeví, avšak je plný bodných ran. Kouzelník řekne, že jsou od nepřátel národa, ale že jednu z nich si zasadil sám. Žena se na konci výstupu modlí za jeho spásu, aby jejího milého zhojil Bůh svou láskou.Štulc. S. 447-456.