Vojenské intervence Spojených států amerických na Kubě je označení pro sérii vojenských intervencí Spojených států amerických na Kubě v první třetině 20. století. Intervence začaly po porážce Španělska ve španělsko-americké válce (1898), po které získala Kuba nezávislost, nicméně tím spadla do sféry vlivu Spojených států. Celkem se uskutečnily čtyři vojenské intervence. První následovala ihned po španělsko-americké válce, když začala tzv. americká vojenská vláda na Kubě (1898–1902), následovaly další invaze v letech 1906–1909, 1912 a 1917–1922.
Pozadí V roce 1823 Spojené státy americké přijaly tzv. Monroeovu doktrínu, ve které stanovily, že oblasti Střední a Jižní Ameriky jsou v jejich sféře vlivu a že zakročí proti případným evropským vojenským intervencím do zemí na tomto kontinentu. Šlo o zahraniční politiku odporu proti evropskému kolonialismu na západní polokouli. Doktrína byla přijata v období tzv. hispanoamerických válek za nezávislost, kdy se rozpadlo španělské koloniální impérium a země v Amerikách získaly nezávislost. USA se současně zavázaly nevměšovat do evropských kolonií v jiných částech světa. Nicméně USA v té době neměly dostatečně silnou armádu ani námořnictvo, aby doktrínu dokázaly prosazovat, a to až do začátku 20. století.
Již od druhé poloviny 19. století kubánské elity a místní vlastníci nesouhlasili s odvody ze zisku španělské metropoli. Kuba se v té době, díky vysoké poptávce po cukru, stala jednou z nejvýnosnějších kolonií (a také jednou z posledních španělských kolonií). Místní vlastníci vytvořili z Kuby monokulturní kolonii, ve které se pěstovala cukrová třtina pro americký a evropský trh. V říjnu 1868 lokální majitel cukrovaru Carlos Manuel de Céspedes a jeho přívrženci jednostranně vyhlásili nezávislost Kuby. Následovala desetiletá válka se Španělskem (1868–1878). Po ní se udály malá válka (1879–1880) a kubánská válka za nezávislost (1895–1898). V závěru třetí války intervenovaly Spojené státy americké, čímž vypukla španělsko-americká válka (1898).
USA, které se již v devadesátých letech 19. století cítily dostatečně silné, aby měly imperialistické ambice, dlouhodobě usilovaly o vyhnání Španělů z Kuby, kterou někteří američtí politici chtěli připojit k USA. Americké zájmové skupiny a média proto šířily prostřednictvím tzv. žluté žurnalistiky negativní mínění o Španělsku. V únoru 1898 USA využily nevyjasněného potopení americké lodě USS Maine (ACR-1) v havanském přístavu, aby vstoupily do války se Španělskem. Válka skončila v prosinci 1898 podpisem Pařížské mírové smlouvy, ve které se Španělsko vzdalo nároků na Portoriko, Filipíny, Guam a Kubu ve prospěch Spojených států amerických, a to za kompenzaci ve výši dvaceti milonů dolarů. Když však v dubnu 1898 prezident William McKinley oznamoval zahájení války, Kongres přijal tzv. Tellerův dodatek, který udával, že USA nemají žádné koloniální ambice a proto uznávají právo na nezávislost Kuby. USA tak nemohly Kubu anektovat.
Historie První vojenská intervence (1898–1902)
náhled|Malba znázorňující první vztyčení americké vlajky americkými mariňáky na kubánské půdě během španělsko-americké války v červnu 1898 Po vítězství ve španělsko-americké válce USA obsadily Kubu, kde 1. ledna 1899 vyhlásily prozatímní vojenskou vládu. V dubnu došlo k oficiálnímu předání Kuby Spojeným státům americkým. V červnu 1900 vojenská vláda zorganizovala lokální volby, ve kterých však mohlo volit jen cca 10 % populace, a to gramotní dospělí muži s kubánským občanstvím a vlastnictvím nad 250 dolarů. Ve volbách uspěli zejména osobnosti požadující nezávislost na USA. V únoru 1901 byla přijata kubánská ústava, která měla účinnost od května 1902. V prosinci 1901 byl zvolen prezidentem Tomás Estrada Palma, který bojoval v desetileté válce a poté byl Španěli vyhoštěn do USA, kde diplomaticky lobboval za uznání nezávislosti Kuby.
náhled|Tomás Estrada Palma, první prezident Kubánské republiky (1902–1906) V květnu 1902 vstoupila v účinnost ústava. Vedle ní byl přijat tzv. Plattův dodatek, který definoval podmínky, za nichž Spojené státy ukončí okupaci Kuby. Dodatek, vložený do zákona o armádních rozpočtech, měl za cíl vrátit kontrolu nad Kubou kubánskému lidu. Obsahoval osm podmínek, které musela kubánská vláda splnit, než mohla být převedena plná suverenita. Hlavní podmínky dodatku zakazovaly Kubě podepsat jakoukoli smlouvu, která by umožňovala cizím mocnostem využívat ostrov k vojenským účelům. Spojené státy si také ponechaly právo zasahovat do kubánské nezávislosti, aby si zachovaly určitou úroveň národní bezpečnosti, ačkoli rozsah tohoto zasahování nebyl definován. Nejvýznamnější bylo, že dodatek donutil kubánskou vládu podepsat smlouvu, která dodatek oficiálně právně zavazuje.
Podpora Spojených států pro tento dodatek vycházela z významných obchodních zájmů na ostrově. Španělsko dříve nebylo schopno ochránit zájmy USA a udržovat právo a pořádek. Na konci vojenské okupace sloužil dodatek jako primární metoda zajištění trvalé přítomnosti. Kvůli dříve přijatému Tellerovu dodatku byly Spojené státy nuceny po skončení španělské nadvlády udělit Kubě nezávislost. Vzhledem k tomu, že Plattův dodatek byl úspěšně začleněn do ústavy Kuby, vliv byl zachován bez přímého zapojení USA v zemi. Plattův dodatek byl zrušen až v roce 1934, kdy byl nahrazen jinými bilaterálními smlouvami.
V květnu 1903 byla podepsána kubánsko-americká smlouva. V této dohodě bylo mimo jiného dokončeno předání části zátoky Guantánamo Spojeným státům americkým, aby si zde vybudovaly stejnojmennou námořní základnu. Spojené státy americké si území pronajímaly za každoroční platbu, a to až do roku 1959, kdy proběhla kubánská revoluce, která pronájem odmítla, nicméně Spojené státy americké v zátoce působí nadále.
Druhá vojenská intervence (1906–1909) náhled|José Miguel Gómez, druhý prezident Kubánské republiky (1909–1913) V prosinci 1905 se na Kubě konaly druhé prezidentské volby, ve kterých dosavadní prezident Tomás Estrada Palma obhajoval mandát. Nicméně volby přinesly krizi, jelikož ho opozice obvinila z manipulace voleb ve svůj prospěch, na úkor jejich kandidáta Josého Miguela Gómeze. Na začátku roku 1906 tak Estrada Palma i opoziční liberálové požádali USA o intervenci dle Plattova dodatku. Americký prezident Theodore Roosevelt nejdříve odmítl a místo toho vyslal delegaci k dosažení diplomatické dohody. Estrada Palma následně rezignoval.
Součástí americké delegace na Kubě byl ministr války William H. Taft. Poté, co Estrada Palma rezignoval, se Taft rozhodl aktivovat článek Plattova dodatku a vyhlásil na Kubě druhou americkou prozatímní vojenskou vládu a sebe prohlásil prozatímním guvernérem země. V říjnu 1906 tento postup Theodore Roosevelt schválil a na Kubu byly vysláni mariňáci a krátce poté i armáda. Liberální opozice se okamžitě vzdala. Na Kubě se postupně vylodilo 6500 vojáků. Řada z nich byla veterány z filipínsko-americké války. Armáda, jelikož nezaznamenala žádný odpor, se na Kubě věnovala výstavbě silnic a hlídkových stanovišť pro snadnější kontrolu ostrova. Pomáhali také s výstavbou první podoby základny Guantanámo. Vojenská správa se postupně stále více obávala, že se jejich vojáci nakazí tyfem, malárií a kapavkou. Deset procent vojáků se během okupace nakazilo pohlavní chorobou.
V očekávání budoucích politických nepokojů a povstání Američané ustanovili Vojenskou zpravodajskou divizi (MID), která měla shromažďovat informace o kubánské vojenské kapacitě a zdrojích dostupných vládním odpůrcům. MID připravilo seznam jmen všech účastníků povstání v roce 1906 a vytisklo přesné topografické mapy ostrova. Pořídilo také podrobné fotografie každého strategického železničního mostu a vodní cesty.
V říjnu 1906 se Charles Edward Magoon ujal funkce prozatímního guvernéra Kuby a rozhodl, že země je dostatečně stabilní na to, aby se mohly konat volby. Regionální volby se konaly v květnu 1908 a prezidentské volby v listopadu, obojí pod dohledem americké armády. Volby proběhly bez incidentů a zvolen byl José Miguel Gómez. Úřadu se ujal v lednu 1909. Americké jednotky byly v následujících týdnech staženy a poslední americké síly opustily ostrovní zemi 6. února 1909.
Američané na Kubě také propagovali baseball a pořádali zde během okupace přátelská utkání s americkými týmy.
Třetí vojenská intervence (1912) V roce 1912 se na Kubě vyhrotil konflikt mezi Afrokubánci a Kubánci. Černošské obyvatelstvo bylo na Kubu během španělské nadvlády dováženo z Afriky coby otroci na plantáže s cukrovou třtinou. Zapojili se do válek o nezávislost, nicméně i po nich zůstávali v chudobě. V roce 1912 se takto událo několik sociálně motivovaných nepokojů a povstání, z nich některé byly kubánskou armádou potlačeny násilím. Do čela povstání se postavila Partido Independiente de Color (Nezávislá strana barevných) a vůdci byli Evaristo Estenoz a Pedro Ivonnet. Oba byli během povstání zabiti. Strana poté byla rozpuštěna. Kubánská vláda na povstání reagovala rasistickou démonizací povstalců, přičemž konflikt stavěla coby střet „civilizovaných Kubánců“ a „lstivých divochů“. Mezitím konzervativní kruhy Kubánců volaly po zavedení obdoby amerických segregačních zákonů Jima Crowa.https://www.historyofcuba.com/history/race/RaceWar2.htm
Když se o povstání dozvěděli Američané vyslali na Kubu opět mariňáky. Nejdříve bylo vysláno 800 mužů. Celkem se na Kubě vylodilo 2800 mariňáků. Za necelý měsíc povstání potlačili. Jako vždy byli nasazeni s odůvodněním „ochrany amerických obyvatel a majetků“. Mariňáci opustili Kubu do srpna 1912. Výsledkem povstání bylo 3000 až 6000 mrtvých Afrokubánců.
Čtvrtá vojenská intervence (1917–1922) náhled|Mario García Menocal, třetí prezident Kubánské republiky (1913–1921) V listopadu 1916 byl v prezidentských volbách na Kubě znovuzvolen konzervativní prezident Mario García Menocal. Liberální opozice opět zpochybnila regulérnost voleb. Politická krize vyvolala povstání, kterému velel bývalý prezident José Miguel Gómez. Účastnili se ho také Miguel Mariano Gómez, Gerardo Machado a Alfredo Zayas.
V únoru 1917 se na Kubě opět vylodili američtí mariňáci, tentokrát na pozvání amerických majitelů plantáží s cukrovou třtinou v regionu, kde probíhalo povstání. Už v březnu 1917 se povstání rozpadlo a jeho vůdci, včetně Gómeze, byli zatčeni. Představitelé liberálů poté často zvolili emigraci.
V dubnu 1917, v rámci první světové války, vyhlásila Kuba válku Německému císařství. To spojilo rozhádanou politickou reprezentaci země. Za války výrazně vzrostla cena cukru, což vedlo k zbohatnutí majitelů plantáží, nicméně to současně vedlo ke společenským konfliktům, jelikož pracující na plantážích se na zisku nijak nepodíleli. Zejména na východě ostrova se začali utvářet loupežné skupiny cílené na místní latifundie. Američany toto znepokojovalo a proto opakovaně nabídli kubánské vládě intervenci. Ta to však odmítla. V květnu 1917 přesto došlo k omezenému vylodění amerických mariňáků, kteří měli rozkázáno se pohybovat pouze na území vlastněném americkými podnikateli. V červenci 1917 kubánský prezident Menocal pozastavil platnost ústavy a začal zatýkat podezřelé osoby, které mohl obvinit ze špionáže pro Němce. To vedlo k růstu státního teroru. Nakonec kubánská vláda s americkou intervencí souhlasila. Ta ji odůvodnila pomocí spojenci v rámci první světové války a ochranou sklizně na amerických plantážích s cukrovou třtinou.