Východní legie () byly dobrovolnické vojenské jednotky vytvořené z válečných zajatců, branců, emigrantů a dobrovolníků z okupovaných území SSSR, kteří bojovali na straně Německa během druhé světové války. První legie vznikaly již v roce 1941, ale hlavní formování jednotek proběhlo v letech 1942 a 1943. Jejich existence trvala až do konce Třetí říše v roce 1945. Po válce byli jejich příslušníci vydáni ze spojeneckého zajetí zpět do SSSR.

Vymezení pojmu Východní legie Wehrmachtu byly jednotky složené převážně z neruských národů Sovětského svazu, které nacistické Německo formovalo během druhé světové války z válečných zajatců a dobrovolníků. Ačkoli pojem východní legie mohl být někdy neformálně používán i pro jiné jednotky, oficiálně pod Velitelství východních legií () spadaly především legie složené z neruských národností SSSR. Německý termín Ostlegionen () by neměl být zaměňován s termínem Osttruppen (), který označoval všechny jednotky ze Sovětského svazu sloužící ve Wehrmachtu, s výjimkou pobaltských a ukrajinských formací. Pojem východní legie lze vymezit jako jednotky Wehrmachtu podřízené velitelství východních legií ().

Další jednotky řazené pod pojem legie Kromě toho však existovaly ve Wehrmachtu i další národnostní jednotky, z nichž některé byly nazývány legiemi, a také byly jako legie nazývány části jednotek Zbraní SS. Dalšími jednotkami, které bývají řazeny do východních legií jsou různé pomocné jednotky. Kromě polních praporů bylo během války ze všech sovětských válečných zajatců vytvořeno velké množství stavebních, železničních, dopravních a dalších pomocných jednotek, které sloužily německé armádě, ale přímo se neúčastnily bojů. Mezi takové jednotky patřili i vojáci zařazení jako dobrovolní pomocníci tzv. HiWi.

Postavení Ruské osvobozenecké armády ROA, která však nejpozději od ustavení KONR dne 14. listopadu 1944 byla považována za armádu nového Ruska, pod pojem výše vymezený pojem východní legie nespadá. KONR byl úřady Německa v zásadě uznáván jako legitimní zástupce sovětských občanů. Dne 17. ledna 1945 byla mezi KONR a německým ministerstvem zahraničí podepsána dohoda o bezúročné půjčce. Tím, že jednou ze smluvních stran je ministerstvo zahraničí svrchovaného státu, lze tuto dohodu považovat za částečné uznání Výboru jako vlády. Právní postavení ozbrojených sil KONR, nazývaných ROA, tak byla spojenecká armáda wehrmachtu.

Vznik jednotek

Po napadení SSSR v roce 1941 německé velení plánovalo rychlou porážku Sovětského svazu. V zimě na přelomu let 1941 – 1942 se však Rudé armádě podařilo zastavit postup německých vojsk v bitvě před Moskvou. Neúspěch bleskové války na východní frontě, provázený vysokými ztrátami, donutil německé velení k vytváření cizineckých jednotek, tzv. legií, ze sovětských válečných zajatců. Mezi válečnými zajatci Rudé armády, kteří byli zajati krátce po začátku druhé světové války, bylo mnoho muslimů. Jejich protisovětské nálady bylo možné využít pro cíle Německa. Dne 22. prosince 1941 vydalo Vrchní velitelství ozbrojených sil (OKW) rozkaz k vytvoření čtyř legií z východních národů – turkické, arménské, gruzínské a kavkazsko-muslimské. Hitler svým rozkazem ze dne 15. dubna 1942 osobně povolil nasazení kozáků a kavkazských vojáků v boji proti partyzánům a na frontě jako rovnocenných spojenců. Složení jednotek legionářů mělo být z národností, které žily daleko od předpokládaných hranic Velkoněmecka. Vytvořené východní legie byly následující: 80px|odkaz=Arménská legie80px|odkaz=Ázerbájdžánská legie80px|odkaz=Severokavkazská legie80px|odkaz=Gruzínská legie (Wehrmacht)80px|odkaz=Turkická legie80px|odkaz=Legie Idel-UralArménská legieÁzerbájdžánská legieSeverokavkazská legieGruzínská legieTurkická legieVolžsko-tatarská legie Celkový počet osob v legiích byl okolo 210 tisíc lidí a dělení podle národností bylo následující:

Kazaši, Uzbekové, Turkmenové a další národy Střední Asie – asi 70 tisíc, Ázerbájdžánci – až 40 tisíc, Severokavkazané – až 30 tisíc, Gruzínci – 25 tisíc, Arméni – 20 tisíc, Volžští Tataři – 12,5 tisíce, Krymští Tataři – 10 tisíc, Kalmykové – 7 tisíc.

Celkový počet osob tvořil asi čtvrtinu z celkového počtu zástupců národů SSSR, kteří sloužili ve Wehrmachtu a jednotkách SS, který se odhaduje na 1,2 milionu.

První zformovaná jednotka První východní jednotkou byl Turkestánský pluk, později přejmenovaný na 811. pěší prapor, který byl zformován 15. listopadu 1941 v rámci 444. bezpečnostní divize Wehrmachtu (). Skládala se ze čtyř rot pod velením německých důstojníků a seržantů a již v zimě 1941 – 1942 vykonávala bezpečnostní službu na území Severní Tavrie.

Velení legií Vedením formováním a výcvikem východních legií bylo pověřeno Výcvikové velitelství Východních legií (), které bylo dne 23. ledna 1943 přejmenováno na Velitelství východních legií (). V zimě a na jaře 1942 se toto velitelství nacházelo v Rembertówě a v létě 1942 bylo přeloženo do Radomi. Velitelem východních legií v Polsku byl jmenován plukovník Ralf von Heigendorf.

Ernst-August Köstring, bývalý vojenský atašé v Moskvě, vykonával funkci generála pro východní jednotky (). Měl na starosti nábor, výcvik a integraci dobrovolníků z řad sovětských zajatců, zejména neruských národností, do Wehrmachtu. Od poloviny června 1943 se stal inspektorem turkických jednotek (). Ke dni 1. ledna 1944 převzal velení centrálního úřadu, který koordinoval všechny dobrovolnické jednotky Wehrmachtu z řad sovětských zajatců a kolaborantů.

Výcviková střediska V lednu a únoru 1942 německé velení zřídilo výcvikové tábory pro vojáky východních legií na území Polska. Další výcvikové středisko, mimo zmíněného polského, se nacházelo na Ukrajině u města Mirgorodu pod názvem Velitelství pro přípravu a výcvik zahraničních dobrovolnických formací ze sovětských válečných zajatců (). Náčelníkem štábu byl jmenován plukovník, od 6. září 1942 generálmajor, Oskar Ritter von Niedermayer, který byl do léta 1941 pověřeným důstojníkem Abwehru. Prapory formované na Ukrajině měly dvojí číslování, ve kterém první římská číslice znamenala pořadové číslo praporu a druhá arabská pak číslo divize, která zajišťovala personál. Do května 1943 bylo tedy na Ukrajině zformováno 25 polních praporů: 12 turkestánských (I/29, I/44, I/76, I/94, I/100, I/295, I/297, I/305, I/370, I/371, I/384 a I/389), 6 ázerbájdžánských (I/4, I/73, I/97, I/101, I/111 a II/73), 4 gruzínské (I/1, I/9, II/4 a II/198) a 3 arménské (I/125, I/198 a II/9), dále 2 posílené severokavkazské půlprapory (842. a 843.), 7 stavebních a 2 záložní prapory s celkovou silou přes 30 tisíc lidí. Kromě toho se formovalo dalších 8 polních praporů: 4 turkestánské (I/71, I/79, I/376 a I/113.), 1 ázerbájdžánský (I/50.), 2 gruzínské (II/125 a III/9.) a 1 arménský (III/73.).

Výcvik Budoucí legionáři, kteří přijeli ze zajateckých táborů, byli již v přípravných táborech rozděleni do rot, čet a oddílů. Výcvik v první fázi zahrnoval všeobecnou fyzickou a cvičnou přípravu a učení se německým povelům a předpisům. Cvičení prováděli němečtí velitelé rot s pomocí tlumočníků. Dále výcvik vedli velitelé oddílů a čet z řad legionářů, kteří absolvovali dvoutýdenní výcvik v kurzech pro poddůstojníky. Po absolvování úvodního výcvikového kurzu byli rekruti převeleni k praporům, kde obdrželi standardní uniformy, výstroj a zbraně. Poté přešli k taktickému výcviku a studiu podle své specializace. Vedoucí roli v ideologickém výcviku legionářů hráli emigranti – obvykle členové národních výborů vytvořených pod záštitou Ministerstva okupovaných východních území. Vojenský a politický výcvik vojáků skončil kolektivní přísahou a vztyčením státní vlajky, po níž byly prapory vyslány na frontu.

Složení praporů Každý polní prapor měl tři střelecké roty, kulometnou rotu a velitelskou rotu o 130–200 mužích. Střelecká rota měla tři střelecké a jednu kulometnou četu a velitelská rota měla protitankové, minometné, ženijní a spojařské čety. Celkem prapory měly 800–1000 vojáků a důstojníků, včetně až 60 německých příslušníků, tzv. Rahmenpersonal. Ten zahrnoval 4 důstojníky, 1 úředníka, 32 poddůstojníků a 23 vojínů. Šlo o německé vojáky a důstojníky, kteří tvořili organizační a velitelský rámec jednotky. Cílem bylo udržet kontrolu nad jednotkami, zábranit dezercím a kontrolovat ideologickou spolehlivost v souladu se zájmy Německa. Velitelé německých praporů a rot měli zástupce z řad zástupců té či oné národnosti. Velitelský sbor pod úrovní roty byl výhradně národnostní. Počet a struktura praporů formovaných na Ukrajině se prakticky nelišily od praporů formovaných v Polsku. Jedinou výjimkou byl poměr německého a národního personálu. Pokud v Polsku nebylo více než 60 Němců, pak zde jich nemělo být více než 37, a to 4 důstojníci, 1 vojenský úředník, 7 sonderführerů, 15 poddůstojníků a 10 vojínů.

Stejnokroje a výzbroj Zpočátku vojáci východních legií nosili primárně kořistní stejnokroje Rudé armády bez odznaků. Později obdrželi uniformy německého Wehrmachtu s odznaky zavedenými v roce 1942. Jednalo se o speciální hodnostní označení nošená na límci a náramenících. Střed odznaku byl buď červený nebo v barvě límce. Kolem insignií byl přidán lem, každý v jiné barvě pro každou legii:

Turkmenská – nebesky modrá, Ázerbájdžánská – světle zelená, Gruzínská – zelená, Arménská – zlatožlutá Severokavkazská – hnědá.

Místo standardní orlice se svastikou nosili speciální odznak ve tvaru šedého kosočtverce se svastikou uvnitř. Po obou stranách kosočtverce se táhly tři vodorovné pruhy. Od 29. dubna 1943 byl tento znak nahrazen orlicí Wehrmachtu. Legionáři, kromě Turkmenů, měli navíc štítky na uniformách vyšívané červenou nití místo stříbrné a jejich čepice měly tmavě zelenou oválnou kokardu se svislým červeným pruhem procházejícím středem. Kromě speciálních odznaků na límcích a čepicích nosili vojáci Ostlegie obvykle na pravém rameni uniformy štít s barvami a názvem své země původu, viz obrázky v infoboxu.

Prapor byl vyzbrojen třemi protitankovými kanóny (45 mm), 15 lehkými a těžkými minomety, 52 lehkými a těžkými kulomety, puškami a samopaly. Zbraně byly obvykle dodávány ze skladů ukořistěných sovětských zbraní.

Bojové nasazení První vlna legionářů byla na frontu odesílána do konce roku 1942:

6 turkestánských (450., 452., 781. až 784.), 2 ázerbájdžánské (804. a 805.), 3 severokavkazské (800., 801. a 802.), 2 gruzínské (795. a 796.), 2 arménské (808. a 809.).

Druhá vlna byla odeslána na frontu na začátku roku 1943:

5 turkestánských (od 785. do 789.), 4 ázerbájdžánské (806, 807, 817 a 818.), 1 severokavkazská (803.), 4 gruzínské (od 797. do 799., 822.), 3 arménské (810, 812 a 813.), 3 volžsko-tatarské (825, 826 a 827.).

Třetí vlna byla odeslána na frontu ve druhé polovině roku 1943:

3 turkestánské (790, 791 a 792.), 2 ázerbájdžánské (819. a 820.), 3 severokavkazské (835, 836 a 837.), 2 gruzínské (823. a 824.), 3 arménské (814, 815 a 816.), 4 volžsko-tatarské (od 828. do 831.).

Boje na východní frontě Rozsáhlé nasazení jednotek Východních legií na frontě začalo na podzim roku 1942, kdy byly první z polních praporů zformovaných v Polsku a na Ukrajině vyslány na Kavkaz a ke Stalingradu. Od září 1942 do ledna 1943 bylo v oblasti armádních skupin A a B nasazeno 25 polních praporů Východních legií, které kromě zabezpečovací služby v blízkém týlu plnily širokou škálu bojových úkolů na úrovni jednotek Wehrmachtu. Jednotlivé prapory se účastnily bojů na východní frontě i v roce 1943, viz infobox.

Přesun na západ