Masakr ve Voćinu představoval vraždu 43 civilistů ve Voćinu v Chorvatsku srbskou polovojenskou jednotkou Bílí orli 13. prosince 1991 během chorvatské války za nezávislost. Masakr byl proveden poté, co jednotka dostala rozkaz opustit vesnici předtím, než chorvatská armáda (Hrvatska vojska – HV) oblast znovu dobyla v rámci operace Papuk 91. Všemi oběťmi byli místní Chorvati, s výjimkou jednoho Srba, který se pokusil chránit své sousedy. Hlavní příčinou smrti bylo zastřelení, nicméně některé oběti byly zabity sekerami nebo řetěžovými pilami, případně zaživa upáleny. Oběti nesly známky mučení a zůstaly nepohřbeny. V noci z 13. na 14. prosince Bílí orli ve vesnici vyhodili do povětří 550 let starý kostel.

HV obsadila Voćin v noci z 14. na 15. prosince, poté co srbské obyvatelstvo vesnici předchozí noc opustilo. Následně chorvatští vojáci zapálili mnoho domů patřících Srbům, kteří vesnici dříve obývali. Krátce poté navštívil oblast tehdejší americký kongresman Frank McCloskey, jenž následující den na tiskové konferenci v Záhřebu zveřejnil informace o masakru a označil jej za genocidu. Přesvědčil také Dr. Jerryho Blaskoviche, odborného asistenta na Lékařské fakultě Univerzity Jižní Kalifornie a v Los Angeles County Hospital Medical Center, aby se podílel na vyšetřování těchto úmrtí.

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) později obvinil Slobodana Miloševiće z těchto vražd a Vojislava Šešelja z deportace nesrbského obyvatelstva z Voćinu. V roce 2015 Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) rozhodl, že masakr ve Voćinu nebyl příkladem genocidy, a uvedl, že Chorvatsko nepředložilo dostatek důkazů k prokázání svého tvrzení, že Chorvati byli v prosinci 1991 v této lokalitě zabiti srbskými silami.

Pozadí V rámci jugoslávské kampaně v Chorvatsku v roce 1991 byl 5. sbor (Banja Luka) Jugoslávské lidové armády (Jugoslovenska Narodna Armija – JNA) pověřen postupem na sever přes západní Slavonii, z Okučani do Daruvaru a Virovitice, s vedlejším směrem postupu z Okučani směrem na Kutinu. Tento úkol v podstatě odpovídal linii, které se měl hlavní úder JNA postupující z východní Slavonie dosáhnout zhruba za týden. Spojení mělo usnadnit další postup na západ k Záhřebu a Varaždínu.

JNA byla zastavena Chorvatskou národní gardou (Zbor Narodne Garde – ZNG) mezi Novskou, Novou Gradiškou a Pakracem, ačkoli jednotky teritoriální obrany SAO Západní Slavonie (Teritorijalna odbrana – TO) zaujaly pozice na Bilogorském a Papuckém pohoří severně od Pakrace, poblíž Virovitice a Slatiny, bez podpory JNA. TO byla podporována srbskými polovojenskými jednotkami, které se v říjnu rozmístily ve vesnici Voćin v pohoří Papuk.

Polovojenské jednotky tvořili Bílí orli pod kontrolou Vojislava Šešelje. Ten navštívil Voćin v následujícím měsíci a podněcoval polovojenské jednotky k pronásledování chorvatského obyvatelstva. Podle svědectví přeživších obyvatel Voćinu Bílí orli a několik místních Srbů terorizovali chorvatské obyvatelstvo, které do konce roku 1991 kleslo na 80 osob. Před válkou tvořili etničtí Srbové osmdesát procent obyvatel vesnice.

29. října zahájila ZNG operaci Orkan 91 proti pozicím drženým JNA a TO poblíž Novské a Nové Gradišky, a operaci Otkos 10 proti pozicím TO na Bilogorském pohoří jižně od Virovitice. S cílem využít úspěchu operace Otkos 10 a znovu dobýt oblast Papuku zahájily chorvatské síly, přejmenované 3. listopadu na Chorvatskou armádu (Hrvatska vojska nebo HV), operaci Papuk 91 dne 28. listopadu.

Vraždy

Chorvatská armáda (HV) začala 12. prosince postupovat v oblasti Đulovce, která se nachází přibližně 5 kilometrů západně od Voćinu, a jednotky TO byly donuceny oblast opustit. Bílí orli měli následně Voćin opustit, ale dostali rozkaz nebrat žádné zajatce. Byli rovněž instruováni, aby zajistili evakuaci srbského obyvatelstva. Ti, kteří odmítli odejít, byli zastrašováni a jeden muž byl zabit před svým domem.

Zabíjení civilistů žijících ve Voćinu a dvou blízkých menších vesnicích začalo 13. prosince v poledne. Pěchota Bílých orlů, podporovaná nejméně jedním tankem, procházela Voćinem, bombardovala chorvatské domy a zabíjela civilisty. Zabíjení a ničení trvalo dvanáct hodin a vyžádalo si životy 43 civilistů. Těla obětí byla zohavena a ponechána na odiv, pravděpodobně jako varování ostatním, mimo samotný Voćin, aby utekli, nebo zahynuli. Všechny oběti byli chorvatští civilisté, kromě jednoho 77letého Srba, který se pokusil chránit své sousedy před polovojenskými jednotkami. Většina obětí byla staršího věku, mezi nimi dvanáct žen ve věku 56–76 let a jedenáct mužů ve věku 60–84 let.

Mnozí z těch, kteří byli zabiti, byli mučeni, biti pomocí řetězů a páleni. Většina obětí byla zastřelena, ale příčina smrti nebyla u osmi obětí, jejichž těla byla těžce spálena, jasně prokazatelná. Jeden pár byl spoután řetězy a upálen zaživa, dvě ženy byly zabity sekerami nebo podobnými ostrými předměty, z nichž jedna několika sečnými ranami do hlavy. Jiný pár byl sťat a jejich hlavy byly vloženy do pytlů. Srbský civilista, který se pokusil ostatní chránit, byl rovněž bit, mučen žhavými cigaretami a rozžhavenými řetězy a poté stažen z kůže.

Ve 3 hodiny ráno polovojenské jednotky zničily římskokatolický Poutní kostel Panny Marie ve Voćinu ve Voćinu. 550 let stará stavba byla využívána jako muniční sklad. Po výbuchu zůstala stát pouze jedna zeď budovy. Odhaduje se, že k tomuto účelu byly použity několik tun výbušnin. Současně bylo údajně zabito přibližně 20 dalších chorvatských obyvatel vesnic Bokane, Krašković, Miokovićevo a Zvečevo, ležících dále na jih.

Následky Chorvatská armáda (HV) obsadila Voćin v noci z 14. na 15. prosince, poté, co se srbské obyvatelstvo vesnice stáhlo už noc předtím. Následně chorvatští vojáci zapálili mnoho domů, které patřily Srbům, jež vesnici dříve obývali. Po stažení srbských sil a příchodu chorvatských jednotek došlo k trestným činům proti zbývajícím srbským civilistům. Podle chorvatské nevládní organizace Documenta – Centrum pro vyrovnání se s minulostí bylo během obsazení zabito 40 srbských civilistů.

Jedním z prvních, kdo dorazili do vesnice po jejím znovudobytí, byl McCloskey, který byl v Chorvatsku na zjišťovací misi. McCloskey požádal asistenta, aby uspořádal tiskovou konferenci v Záhřebu následující den, zatímco asistent přesvědčil Dr. Jerryho Blaskoviche, odborného asistenta klinického profesora v LAC+USC Medical Center, jenž byl vyslán do Chorvatska k vyšetření údajného použití chemických zbraní, aby se podílel na vyšetřování zabíjení chorvatských civilistů. Na konferenci McCloskey označil tato zabíjení za genocidu. Reportér CNN Mark Dalmish se odmítl tiskové konference zúčastnit, protože síť nevěřila zprávám o masakru, a údajně se začala o událost zajímat až poté, co byla oznámena Blaskovichova účast.

Těla obětí byla převezena do nedalekého města Slatina na forenzní vyšetření 17. prosince. Mackley kontaktoval chorvatské úřady a získal povolení k dokumentaci pitev obětí, ale ve Slatině mu byl přístup odepřen. Mackley telefonoval chorvatskému ministru obrany Gojku Šušakovi a požádal ho o intervenci ve svůj prospěch, avšak místní policie údajně Šušakův příkaz ignorovala. Do Slatiny byla vyslána speciální policie, aby vynutila Šušakův rozkaz ke spolupráci, což málem způsobilo ozbrojený střet. K urovnání situace byla do Slatiny vyslána skupina Záhřebského univerzitního Ústavu soudního lékařství, aby provedla pitvy, odvezla těla a dokončila zbytek procedur v Záhřebu.

Přeživší, kteří se ukryli ve sklepech nebo kukuřičných polích, stejně jako zajatý člen polovojenských jednotek, později svědčili o zabíjení a označili Bílé orly za pachatele. Navíc ustupující paramilitanti zanechali zásadní důkazy, včetně personálních záznamů, které potvrdily, že šlo o Bílé orly spojené se Šešeljem. Americký vyšetřovatel válečných zločinů pro Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY), zvláštní agent John Cencich, informace potvrdil v rozhovoru s vysoce postaveným vnitřním svědkem, který spojoval Slobodana Miloševiće, tehdejšího prezidenta Srbska, s těmito vraždami. ICTY obvinil Miloševiće ze smrti 32 civilistů ve Voćinu. Milošević byl následně zatčen a souzen, ale zemřel dříve, než byl jeho proces dokončen. ICTY také obvinil Šešelje z účasti na nuceném vyhnání nesrbských civilistů z Voćinu. Šešelj byl nakonec všech obvinění zproštěn.

V březnu 2014 Chorvatsko předložilo Mezinárodnímu soudnímu dvoru (ICJ) tvrzení, že masakr ve Voćinu byl součástí širší kampaně genocidy zaměřené na chorvatské obyvatelstvo Slavonie. V roce 2015 ICJ rozhodl, že ačkoli předložené materiály vzbuzují vážné podezření ohledně toho, co se ve Voćinu stalo, nejsou dostatečné k potvrzení, že Chorvati byli na tomto místě zabiti srbskými silami.

Odkazy Reference

Knihy a články ve vědeckých časopisech

Zpravodajství

Ostatní zdroje

Kategorie:Události roku 1991 Kategorie:Válečné zločiny války v Jugoslávii Voćin Kategorie:Zločiny proti lidskosti Voćin