Denis de Rougemont (8. září 1906 Couvet – 6. prosince 1985 Ženeva) byl švýcarský filozof, esejista a publicista. Psal francouzsky.

Život

Dětství a studia Narodil se 8. září 1906 v Couvetu ve švýcarském kantonu Neuchâtel. Otec Georges de Rougemont byl protestantským pastorem, matka Anna Sophie byla za svobodna Bouvetová. Rod de Rougemontů pravděpodobně pocházel z oblasti Franche-Comté a v Neuchâtelu se usadila ve 12. století. Roku 1784 rod obdržel od pruského krále Fridricha II. osvědčení o příslušnosti ke staré šlechtě (Neuchâtel byl v té době pruským knížectvím). Členové rodu sloužili ve státní radě kantonu Neuchâtel. Denis de Rougemont vyrůstal v prostředí striktního protestantství, ovlivňován myšlenkami Kalvína, Luthera, Karla Bartha a především Kierkegaarda. V letech 1918–1925 navštěvoval nejprve Collège Latin a poté gymnázium v Neuchâtelu. V této době objevil svůj literární talent a v roce 1923 publikoval v „Ženevském literárním týdeníku“ (Semaine littéraire de Genève) svůj první článek s názvem „Henry de Montherlant a morálka fotbalu“. Studoval literaturu v Ženevě, Vídni a Neuchâtelu (mj. navštěvoval přednášky Jeana Piageta) a studia ukončil roku 1930.

První publikace Roku 1930 přesídlil do Paříže a setrval zde do roku 1933. V protestantském nakladatelství „Je sers“ nastoupil do funkce šéfredaktora a pohyboval se v kruzích pařížských protestantských a barthovských intelektuálů. Navázal kontakt s personalistickým hnutím a spolupracoval s Gabrielem Marcelem, Emmanuelem Mounierem, Alexandrem Marcem, Arnaudem Dandieuem a Robertem Aronem.

Veden heslem „Ni individualistes, ni collectivistes, nous sommes personnalistes“ (Ani individualisté, ani kolektivisté – my jsme personalisté) se stal spoluzakladatelem časopisu Hic et Nunc a přispěvatelem revuí Esprit (založeného Mounierem) a L'Ordre nouveau. Spolupracoval také s Nouvelle Revue Française.

Roku 1932 vydal svou knižní prvotinu Podunajský rolník (Le paysan du Danube) a roku 1934 shromáždil články psané pro Esprit do souboru nazvaného Politika osoby (Politique de la Personne). Byla to léta silného vlivu Spenglerova Zániku Západu, Huizingovy Krize civilizace či Schelerovy Krize hodnot. Shodná témata následně rozvinul v knize Myslet rukama (Penser avec les mains) z roku 1936, v níž se zabýval problémem západní kultury a krizí myšlení pramenící z faktu, že chaos moderního světa vytváří hlubokou dichotomii mezi myšlením a činem, kulturou a životem.

Předválečné období Roku 1933 se de Rougemont oženil se Simone Vion; pár měl dvě děti, Nicolase a Martine, a manželství skončilo roku 1951 rozvodem. Téhož roku 1933 zbankrotovalo nakladatelství „Je sers“, de Rougemont přišel o práci a uchýlil se na jihofrancouzský venkov. Tato zkušenost poskytla látku pro Deník nezaměstnaného intelektuála (Journal d'un intellectuel en chômage), vydaný roku 1937.

Roku 1936 našel krátkodobě uplatnění na univerzitě ve Frankfurtu a prožitek pobytu v zemi ovládané nacisty popsal roku 1938 v Německém deníku (Journal d'Allemagne).

Láska a Západ Po návratu z Německa strávil roky 1938–1939 prací na spise, který mu měl zajistit celosvětovou proslulost. Tematickým ohniskem pojednání Láska a Západ (L’Amour et l’Occident) je příběh Tristana a Isoldy jakožto fundamentální mýtus evropské kultury od počátku druhého tisíciletí. Jejich láska se podle de Rougemonta neupíná ke druhé osobě v její skutečné osobitosti, nýbrž k samotné lásce, k milostné vášni. Odtud vyplývá potřeba stálých překážek a odkladů a odtud také vyplývá nutnost smrtícího vyústění.

Klíčovým bodem de Rougemontova výkladu je úvaha o vztahu mezi trubadúrskou poezií a katarstvím. Tyto dva proudy podle de Rougemonta nejsou ani identické, ani snadno oddělitelné. Katarství skýtá pro trubadúrskou poezii základní inspirační zdroj a poezie ovlivněná trubadúrskou metaforikou pak může skýtat vyjadřovací nástroje různým duchovním a náboženským proudům, pravověrným i heterodoxním. Podstatná vazba spočívá v tom, že pouze katarství proti sobě staví duši a tělo způsobem, který umožňuje objev čisté milostné vášně, specifický pro Evropu – a trubadúrská poezie pak pod vlivem tohoto objevu rozvíjí imaginativní slovník, který pak prochází veškerou pozdější evropskou literaturou.

Válečné období Až do vypuknutí války Rougemont pravidelně publikoval v časopisech Esprit, Nouvelle Revue Française a Revue de Paris a v deníku Le Figaro. Od návratu z Německa u něj sílil zájem o politický problém nacismu, poznamenaný strachem o osud Evropy. V článcích pro švýcarský a francouzský tisk přirovnával totalitarismus k nakažlivé nemoci, která se hranicemi států nenechá zastavit.

Když 15. června 1940 vstoupily Hitlerovy jednotky do Paříže, vydal de Rougemont v deníku Gazette de Lausanne článek s názvem „V hodině, kdy Paříž…“ („À cette heure où Paris...“). Článek vyvolal diplomatické protesty a jakožto švýcarský důstojník byl za něj potrestán dvěma týdny vojenského vězení, které si však odpykal ve své pracovně.

Poté založil Gotthardskou ligu, švýcarskou odbojovou skupinu proti evropskému fašismu, a vypracoval manifest, který vyšel v 74 švýcarských listech. Rougemontova osobní aktivita v Lize se ovšem omezila na začátek léta 1940, před odjezdem do USA.

Americký „exil“ Mezinárodní situace se stávala i pro Švýcarskou konfederaci čím dál ošemetnější a v říjnu 1940 byl de Rougemont „odklizen“ do Spojených států na přednáškové turné o Evropě a hitlerismu. Původně předpokládaný několikaměsíční pobyt se protáhl až do roku 1947. V tomto období sepsal knihy Ďáblova strana (La Part du Diable) a Deník dvou světů (Journal des deux mondes), zaznamenávající autorův život ve Švýcarsku v letech 1939–1940 a americký exil v letech 1940–1946.

Od roku 1942 byl profesorem na exilové École Libre des Hautes Étudesv New Yorku, následně se stal redaktorem francouzské sekce Úřadu pro válečné informace (OWI). Seznámil se s Saint-Johnem Persem, Saint-Exupérym, Marcelem Duchampem, André Bretonem, Maxem Ernstem, André Massonem, Bohuslavem Martinů, Edgardem Varèsem a hrabětem Coudenhove-Kalergim.

Poválečné období a evropské angažmá Roku 1946 vydal de Rougemont v New Yorku  Dopisy o atomové bombě (Lettres sur la bombe atomique). V dubnu téhož roku se vrátil do Evropy a od té chvíle své literární a filozofické zájmy podřadil politickým aktivitám. Všemi silami se zasazoval o sjednocení Evropanů na základě jejich společné kultury ve federalistickém systému, v němž by duch měl přednost před ekonomikou a politikou.

Při další návštěvě USA v roce 1947 se v Princetonu setkal s Albertem Einsteinem a jednal s ním o problému evropského sjednocení. V červenci 1947 se usadil v domě, kde svého času sídlil Voltaire, ve Ferney-Voltaire. Koncem srpna 1947 pronesl zahajovají projev na prvním kongresu Unie evropských federalistů (UEF) v Montreux, který v roce 1948 vedl k Haagskému kongresu. Prosazoval také založení Evropského kulturního centra, jehož se později stal ředitelem a z něhož vzešla řada evropských institucí (včetně CERNu). V květnu 1948 v Haagu editoval kulturní zprávu Evropského kongresu a Poselství Evropanům. V listopadu byl zvolen generálním delegátem „Unie evropských federalistů“. Roku 1950 se zúčastnil berlínských demonstrací vedoucích ke vzniku Kongresu za kulturní svobodu, jemuž pak v letech 1952–1966 předsedal. Roku 1963 založil Univerzitní institut evropských studií (IUEE), který se po svém uzavření v roce 1991 znovu otevřel v rámci Ženevské univerzity pod názvem Evropský institut Ženevské univerzity (IEUG). Dne 17. dubna 1970 mu Univerzita v Bonnu udělila za celoživotní práci Cenu Roberta Schumana. Roku 1982 obdržel Schillerovu velkou cenu. Zemřel 6. prosince 1985 v Ženevě a jeho ostatky jsou uloženy na Cimetière des Rois v Plainpalais.

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Švýcarští filozofové Kategorie:Švýcarští spisovatelé Kategorie:Političtí filozofové Kategorie:Filozofové 20. století Kategorie:Narození 8. září Kategorie:Narození v roce 1906 Kategorie:Narození v kantonu Neuchâtel Kategorie:Úmrtí 6. prosince Kategorie:Úmrtí v roce 1985 Kategorie:Úmrtí v Ženevě Kategorie:Muži