Giuseppe Moscati (25. července 1880, Benevento – 12. dubna 1927, Neapol) byl italský lékař, vědecký pracovník a univerzitní profesor, známý jak svou průkopnickou prací v biochemii, tak i svoji zbožností. Katolická církev jej uctívá jako světce.
Život vlevo|náhled|338x338pixelů|Portrétní fotografie Moscatiho jako dítěte
Raný život Narodil se v jednu hodinu ráno dne 25. července 1880 v paláci Rotondi Andreotti Leo v Beneventu jako sedmý z devíti dětí narozených šlechtické rodině Beneventenů, která pocházela z vesnice Santa Lucia in Serino nedaleko Avellina. Pokřtěn šest dní po jeho narození, 31. července, knězem Innocenzem Maiem. Jeho otec Francesco byl v oblasti dobře známý jako právník a soudce, jeho matka Rosa De Luca dei Marchesi di Roseto pocházela z šlechtického rodu. Rodina se v roce 1877 přestěhovala z Cassina do Beneventa poté, co byl jeho otec jmenován předsedou beneventského soudu, a nějakou dobu bydlela na ulici Via San Diodato, poblíž nemocnice Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.
V osmi letech, 8. prosince 1888, přijal „Peppino“ (jak byl nazýván a jak se rád podepisoval ve své osobní korespondenci) své první svaté přijímání od monsignora Enrica Marana ve svatyni Ancelle del Sacro Cuore. Často se setkával se sv. Bartolem Longem, který založil mariánskou svatyni v Pompejích. Znal se také se sv. Caterinou Volpicelli. Mezitím se jeho otec, povýšený v roce 1881 na pozici poradce odvolacího soudu, s rodinou přestěhoval do Ancony, ale v roce 1884 se přestěhovali do Neapole, kde byl otec převelen k tamnímu odvolacímu soudu. Zde strávil zbytek svého života.
Studium Po ukončení základní školy v roce 1889 byl přijat na Liceo Vittorio Emanuele II v Neapoli, kde mezi jeho profesory patřil vulkanolog Giuseppe Mercalli. Zájem o studium projevoval již od útlého věku a v roce 1897 mu byl uděleno „vyznamenání za maturitu“.
V roce 1892 utrpěl jeho bratr Alberto během vojenské služby nevyléčitelné poranění hlavy při pádu z koně. Pozorování péče, které se Albertovi dostávalo doma, v něm vzbudilo zájem o medicínu a po ukončení středoškolského studia v roce 1897 zahájil studium medicíny na univerzitě. V témže roce zemřel jeho otec na krvácení do mozku. Podle životopisce Mariniho Giuseppe vnímal práci lékaře jako jakési kněžství. Dne 3. března 1900 přijal svátost biřmování z rukou Pasquala de Siena, pomocného biskupa neapolské arcidiecéze. Dne 4. srpna 1903 mu byl udělen doktorát na Lékařské fakultě Neapolské univerzity, kdy jeho disertační práce se zabývala jaterní urogenezí.
Lékařská kariéra Několik měsíců po své promoci zúčastnil soutěže o funkci řádného asistenta a mimořádného asistenta v Ospedale degli Incurabili, kde složil obě zkoušky. Dne 2. června 1904 zemřel jeho bratr Albert na komplikace způsobené nemocemi, které vznikly po nehodě při jízdě na koni. Během této doby pokračoval ve studiu a prováděl lékařské výzkumy, když neplnil své povinnosti v nemocnici. Již dříve byl uznáván za svou oddanost svým povinnostem a další uznání získal za své činy po erupci Vesuvu 8. dubna 1906. Jedna z nemocnic, za kterou byl zodpovědný, v Torre del Greco, se nacházela několik mil od kráteru sopky. Mnoho jejích pacientů byli starší lidé a mnoho z nich bylo také upoutáno na lůžko. Po erupci dohlížel na evakuaci budovy, kterou stihl dokončit krátce předtím, než se kvůli popelu zřítila střecha nemocnice.
V roce 1908, poté, co prošel konkurzem na místo odborného asistenta na katedru fyziologické chemie, začal pracovat v laboratoři a provádět vědecký výzkum na fyziologickém ústavu v Nemocnici pro infekční nemoci Domenica Cotugna. Roku 1911 byl vyslán Gaetanem Rummem do Vídně, aby se účastnil Mezinárodní konference o fyziologii, přičemž využil příležitosti k návštěvě také Budapešti. V němčině a angličtině s ním spolupracoval při vydávání La Riforma Medica, které se později stalo čtrnáctideníkem.
Když v roce 1911 v Neapoli vypukla cholera, byl městskou samosprávou pověřen prováděním inspekcí veřejného zdraví a výzkumem původu nemoci i nejlepších způsobů její eradikace. Po dokončení práce předložil své výsledky městským úředníkům. K jeho spokojenosti byla většina těchto myšlenek uvedena do praxe do doby jeho smrti. V roce 1911 se stal také členem Královské akademie chirurgické medicíny (italsky: Regia Accademia Medico-Chirurgica) a získal doktorát z fyziologické chemie. Byl prvním, kdo v Itálii zavedl inzulinoterapii, pročež jej lze považovat za průkopníka moderní diabetologie a endokrinologie. Proslavil se také svými studiemi o stanovení množství krve při experimentální nefritidě pomocí světelné mikroskopie. Tyto studie mu umožnily vysvětlit klinický a patofyziologický rozdíl mezi nefritickým a nefrotickým syndromem a existenci rozšířeného klinického syndromu nefritidy.
Kromě své práce výzkumníka a lékaře byl zodpovědný za dohled nad směřováním místního Ústavu anatomické patologie. V pitevně ústavu umístil krucifix s nápisem ze 13. kapitoly, 14. verše knihy Ozeáš: Ero mors tua, o mors (Smrti, stanu se tvou smrtí). V noci 25. listopadu 1914 zemřela jeho matka trpící cukrovkou. Během první světové války narukoval do ozbrojených sil, ale byl odmítnut, jelikož; vojenské úřady se domnívaly, že by mohl lépe sloužit zemi ošetřováním raněných. Jeho nemocnici převzala armáda a on sám ošetřil téměř 3 000 vojáků. V roce 1919 byl jmenován ředitelem jedné z místních mužských škol, kde se také věnoval výuce.
V letech 1916–1917 zastupoval Pasquala Malerbu na oficiálním kurzu fyziologické chemie. V letech 1917–1920 zastupoval Filippa Bottazziho, otce italské biochemie, ve výuce klinické chemie. Jeho studenti se shodli, že se obzvláště hodí pro učitelské povolání. Později se vzdal své univerzitní výuky, aby se mohl více věnovat práci v nemocnici.
Správní rada nemocnice Incurabili ho v roce 1919 jmenovala primářem a 2. května 1921 zaslal ministerstvu školství žádost o kvalifikaci bezplatného lektora na všeobecné lékařské klinice. Dne 6. června 1922 komise jmenovaná ministerstvem posoudila jeho kvalifikaci a shledala ho způsobilým k získání takové bezplatné učitelské kvalifikace, přičemž ho jednomyslně osvobodila od projednání navrhovaných prací, přednášky a praktické zkoušky.
Na začátku 20. let 20. století se věnoval také některým důležitým studiím z oblasti dějin medicíny, například těm věnovaným iatromechanikovi 17. století Giovannimu Alfonsovi Borellimu, kterého definoval jako „prvního otce nové medicíny“, a „zakladateli neapolské lékařské školy“ Domenicovi Cotugnovi. Příkladně pečoval o své pacienty, kdy těm nejchudším pomáhal financovat potřebné léky a potraviny. Každé ráno kupoval mléko a osobně ho dával chudým a potřebným, zejména podvyživeným dětem a strádajícím v nejchudších čtvrtích Neapole. Pravidelně přijímal svátosti a modlil se. Měl silnou oddanost k eucharistii a úctu k Panně Marii. Jsou mu připisovány zázraky, pročež bývá označován jako divotvůrce. V roce 1922 získal libera docenza v klinické medicíně, což mu umožnilo učit na vysokých školách. náhled|257x257pixelů|Jeho ložnice s křeslem, ve kterém zemřel, v Neapoli
Smrt a pohřeb Zemřel odpoledne 12. dubna 1927 v Neapoli. Toho rána se zúčastnil mše svaté, přijal svaté přijímání jako vždy a zbytek dopoledne strávil v nemocnici. Po návratu domů se věnoval pacientům až do třetí hodiny, poté se unavený posadil do křesla ve své kanceláři a krátce nato zemřel. Zpráva o jeho smrti se rychle rozšířila a pohřbu se zúčastnilo mnoho lidí.
Jeho tělo bylo původně pohřbeno na hřbitově Poggio Reale v Neapoli, kde bylo uloženo v bronzové urně od sochaře Amedea Garufiho. O tři roky později byly jeho ostatky exhumovány a znovu uloženy v kostele Gesù Nuovo v témže městě.16. listopadu 1977, přesně dva roky po jeho blahořečení, byly ostatky po kanonickém uznání těla uloženy pod oltář kaple Navštívení Panny Marie v témže kostele.
Úcta Jeho beatifikační proces započal dne 6. března 1949, čímž obdržel titul služebník Boží. Dne 10. května 1973 jej papež sv. Pavel VI. podepsáním dekretu o jeho hrdinských ctnostech prohlásil za ctihodného. Dne 3. října 1975 byly uznány zázraky na jeho přímluvu, potřebné pro jeho blahořečení. náhled|257x257pixelů|Jeho hrobka v kostele Gesù Nuovo v Neapoli Blahořečen pak byl dne 16. listopadu 1975 na Svatopetrském náměstí papežem sv. Pavlem VI. Dne 22. června 1987 byl uznán zázrak na jeho přímluvu, potřebný pro jeho svatořečení. Svatořečen pak byl dne 25. října 1987 na Svatopetrském náměstí papežem sv. Janem Pavlem II.
Jeho památka je připomínána 12. dubna nebo 16. listopadu. Bývá zobrazován v obleku nebo bílém lékařském plášti.
Filmografie V roce 2007 uvedla italská televize Rai Uno televizní film Svatý Giuseppe Moscati: Lékař chudých, který režíroval Giacomo Campiotti. Film je založen na výpovědích Moscatiho současníků, kteří ho znali, a popisuje jeho život mezi promocí na univerzitě v roce 1903 a jeho smrtí v roce 1927.
Odkazy
Reference
Související články
Seznam světců a mučedníků katolické církve
Externí odkazy
Hagiography Circle Saints SQPN Santi e Beati
Kategorie:Římskokatoličtí svatí Kategorie:Italští svatí Kategorie:Italští římští katolíci Kategorie:Italští lékaři Kategorie:Italští profesoři Kategorie:Italští vědci Kategorie:Ředitelé nemocnic Kategorie:Biochemici Kategorie:Divotvůrci Kategorie:Narození v roce 1880 Kategorie:Narození 25. července Kategorie:Narození v Beneventu Kategorie:Úmrtí v roce 1927 Kategorie:Úmrtí 12. dubna Kategorie:Úmrtí v Neapoli Kategorie:Pohřbení v Neapoli Kategorie:Absolventi Neapolské univerzity Kategorie:Muži