Eparchie Dalmácie je eparchie Srbské pravoslavné církve.
Území a titul biskupa Zahrnuje území severní a centrální oblasti Dalmácie.
Eparchiálnímu biskupovi náleží titul biskup dalmatský.
Historie Církev v Dalmácii byla založena v apoštolské době, již v prvním století. Jejím zakladatelem a prvním biskupem byl apoštol Titus, žák apoštola Pavla. Sám Pavel o tom svědčí ve svém druhém listu Timoteovi ().
Během raného středověku byla pobřežní města Dalmácie spolu s některými ostrovy pod vládou Byzantské říše. Ve větších městech byzantské Dalmácie existovala biskupství, v nichž se prolínal vliv západního a východního křesťanství.
Během turecké nadvlády byla severní Dalmácie součástí dabro-bosenské metropolie. Jižní Dalmácii spravovali biskupové zetští a biskupové zahumští.
V pobřežních městech a ostrovech, zejména na ostrově Hvar, žilo v té době ještě několik pravoslavných Srbů, ale mnohem více Řeků. Všichni byli od roku 1420 pod benátskou nadvládou, proto pro ně Benátčané ustanovili biskupa s titulem arcibiskupa filadelfského, který byl podřízen konstantinopolskému patriarchovi.
Když v letech 1699 a 1718 padla celá dnešní Dalmácie do benátských rukou, byla celá srbská církev v Dalmácii a Boce Kotorské odebrána z pravomoci pećského patriarchy a předána řeckému benátskému arcibiskupovi, který v té době vstoupil do unie s Římem. Roku 1780 bylo území podřízeno nově obnovenému řeckému biskupství v Benátkách, které získalo i jurisdikci nad všemi pravoslavnými na Istrii a v Boce Kotorské.
V roce 1790 zemřel poslední řecký biskup v Benátkách a Dalmácie se v roce 1797 na základě míru v Campo Formio stala rakouskou provincií. Rakousko však nechtělo uznat zvoleného srbského biskupa pro Dalmácii a celá srbská církev v Dalmácii byla podřízena římskokatolickým biskupům, ačkoli za jejího duchovního vůdce byl uznán archimandrita Gerasim (Zelić).
Prešpurským mírem v roce 1805 Rakousko ztratilo Dalmácii a jejím vládcem se stal Napoleon Bonaparte. Francouzi okamžitě vydali zákon o náboženské toleranci. Na žádost pravoslavných věřících podepsal Napoleon v roce 1808 dekret, že v Dalmácii má být na státní náklady zřízeno nezávislé srbské biskupství, konzistoř a seminář. Když Rakousko v roce 1814 znovu získalo Dalmácii a Istrii, ponechalo v těchto oblastech srbskou církev tak, jak byla zavedena za francouzské nadvlády, ale její správci se znovu pokusili o zavedení unie s Římem. Brzy poté, 29. prosince 1828, se srbská církev v Dalmácii dostala pod duchovní dohled metropolity karlovackého.
V roce 1870 bylo zřízeno samostatné biskupství pro Boku a Dubrovnik. Dne 30. března 1874 se obě dalmatské eparchie staly součástí nové metropolie Bukovina-Dalmácie. Do té doby byla srbská církev v Dalmácii samosprávná a duchovně závislá na metropolii Karlovac.
Seznam biskupů 1692–1693 Vasilije 1693–1707 Nikodim (Busović) 1693–1716 Savatije (Ljubibratić) 1716–1722 Stefan (Ljubibratić)
Biskupové dalmatští a albánští 1751–1762 Simeon (Končarević)
Biskupové dalmatští 1810–1823 Venedikt (Kraljević) 1823–1829 Spiridon (Alexijević) 1829–1834 Josif (Rajačić) 1834–1836 Pantelejmon (Živković) 1843–1853 Jerotej (Mutibarić) 1853–1890 Stefan (Knežević) 1890–1910 Nikodim (Milaš) 1913–1920 Dimitrije (Branković) 1921–1927 Danilo (Pantelić) 1928–1931 Maximilian (Hajdin) 1931–1952 Irinej (Đorđević) 1947–1951 Nikanor (Iličić) dočasný správce 1951–1959 Simeon (Zloković) dočasný správce 1959–1978 Stefan (Boca) 1978–1992 Nikolaj (Mrđa) 1992–1999 Longin (Krčo) 1999–2017 Fotije (Sladojević) od 2017 Nikodim (Kosović)
Odkazy Reference
Externí odkazy
Oficiální stránky eparchie
Dalmácie