Kakadu filipínský (Cacatua haematuropygia) je druh kriticky ohroženého papouška z čeledi kakaduovití (Cacatuidae) a rodu Cacatua.
Taxonomie Druh popsal německý zoolog Philipp Ludwig Statius Müller v roce 1776 jako Psittacus haematuropygius. Současná systematika papouška řadí do rodu Cacatua. Nerozlišují se žádné poddruhy, poddruh mcgregori z ostrovů Polillo není uznáván jako pochybný.
Popis Kakadu filipínský je středně velký druh kakadua, dosahuje délky těla přes 30 cm a hmotnosti přes 300–340 g. Vzhledem může připomínat známějšího kakadua bílého (Cacatua alba), od něhož se však odlišuje některými detaily ve zbarvení. Opeření je téměř na celém těle bílé, ovšem spodní strana letek křídel bývá nažloutlá, spodní část ocasních krovek se pohybuje v odstínech oranžové a červené, směrem k rýdovacím perům přechází zbarvení až do žluté. Žlutavý či narůžovělý nádech lze pozorovat také na hlavě. V porovnání s kakaduem bílým má kakadu filipínský subtilnější zobák šedavě bílého zbarvení a bělavé až mírně namodralé okruží okolo očí. Samci mají tmavě hnědou duhovku, zatímco samice spíše hnědočervenou. Končetiny jsou u obou pohlaví šedé. Dospívající ptáci se zbarvením vesměs podobají dospělcům. Chování a ekologie vlevo|náhled|Na Palawanu Kakadu filipínský je endemit Filipín, byť jeho populace od původního stavu znatelně poklesly. Druh žije zřejmě striktně v nížinných pralesích nebo druhotných nížinných lesích, typicky v asociaci se říčními či pobřežními mangrovníkovými porosty. Žije až do nadmořské výšky asi 150 metrů, nejčastěji pod 50 metrů. Původní biotop hojně obývaný kakaduy, dvojkřídláčovité lesy ve vnitrozemí, byly z velké části vykáceny.
Kakadu filipínský je společenský pták, mimo období rozmnožování vytváří skupiny až o 30 kusech. Nežije však ve velkých hejnech. Ozývá se hlasitým chraplavým voláním, při sborovém zpěvu takřka ohlušujícím. Hejna kakaduů se obyčejně potulují po okolí a pátrají po potravě; krmí se jak na zemi, tak v korunách stromů a jejich jídelníček je dosti rozmanitý, zahrnuje semena, malé i velké plody, ořechy či květy. Podnikají nálety na pole kukuřice, kde působí značné škody. Někdy se krmí ve společnosti jiných ptáků, jako je papoušek modrošíjný (Tanygnathus lucionensis), holubi rodu Ducula, špaček rudooký (Aplonis panayensis) či vrána tenkozobá (Corvus enca). Ani vůči lidem nebývají plaší, nejsou-li ovšem vystaveni loveckému tlaku. Pronásledovatelům unikají pomocí akrobatického letu. Obecně jde o zdatné letce, údajně překonávající až osmikilometrové vzdálenosti mezi jednotlivými ostrovy.
Ve volné přírodě mají kakaduové mláďata od února do června. Podle dat z chovu v zajetí činí snůška typicky 2–3 vejce, inkubační doba činí asi 28 dní a mláďata zůstávají v hnízdě 9–10 týdnů. Relativně podrobný terénní výzkum o hnízdění kakaduů filipínských proběhl v roce 2000 na ostrově Rasa nedaleko Palawanu. Místní kakaduové hnízdili v dutinách stromů Pometia pinnata, Garuga floribunda, Pterocymbium tinctorium, Terminalia foetidissima a Sonneratia alba ve výškách 12–35 m nad zemí, vejce kladli od konce února do začátku dubna. Po vylétnutí potomků s nimi rodiče poblíž hnízdiště strávili ještě asi týden, následně se z hnízdní oblasti ptáci rozptýlili.
Ohrožení náhled|Chovaný jedinec v Parc des Oiseaux v Villars-les-Dombes Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje kakadua filipínského ve svém vyhodnocení stavu ohrožení z roku 2017 za kriticky ohrožený druh, s celkovou populací čítající jen okolo 430 až 750 dospělých jedinců. V této kategorii je veden trvale již od roku 1994.
Ohrožení souvisí zejména s odlesňováním a lovem pro černý trh s klecovými ptáky, k těmto faktorům se navíc přidružuje pronásledování papoušků coby škůdců a také extrémy počasí. Ještě v polovině 20. století šlo o relativně hojný druh na velké části Filipín, k masivnímu úbytku populací – podle odhadů až o 80 % za 40 let – začalo docházet teprve od 80. let 20. století. Největší populace stále přežívají na Palawanu, resp. přidružených ostrůvcích, následovaných souostrovím Sulu. Nižší desítky ptáků přežívají podle odhadů IUCN na ostrovech Polillo, Boholu a Samaru, na ostrově Mindanao kakadu pravděpodobně již vyhynul. V několika regionech dlouhodobě probíhají ochranářské projekty, nejvýznamnější z nich na korálovém ostrově Rasa východně od Palawanu. V roce 1998 zde přežívalo odhadem pouze 23–25 kakaduů, jimž hrozilo bezprostřední riziko vyhubení kvůli výše uvedeným hrozbám. Díky intervenci ochránců přírody i vlády, kdy se mj. podařilo prohlásit přes 8 km2 území za rezervaci a místní pytláky vyškolit jako její strážce, populace kakaduů násobně vzrostla a v červenci 2008 bylo na místním hnízdišti napočítáno poprvé přes 200 jedinců. Palčivým problémem se však ukázal být nedostatek potravy pro početnější populaci papoušků, což si vynutilo i umělé dokrmování ze strany ochranářů. Další ochranářské akce probíhaly na ostrově Dumaran severně od Palawanu (včetně experimentální obnovy biotopů a intenzivní osvětové činnosti), dále na ostrově Pandanan jižně od Palawanu (se zvýšením populace z přibližně 40 na 110 ptáků během let 2008–2012) či na ostrově Patnanungan v rámci ostrovů Polillo. Z ostrova Rasa se prý někteří kakaduové vydali zpět na pevninský Palawan (což ovšem na druhou stranu svědčí pro již zmiňovanou naplněnou nosnou kapacitu prostředí Rasy).
Významnou roli v ochranných snahách hraje nadace Katala. Z hlediska legislativní ochrany patří kakadu filipínský na seznam CITES I, zakazující mezinárodní obchod. Druh drží pouze několik zoologických zahrad, k roku 2005 2 v Asii, 2 ve Spojeném království a 7 v kontinentální Evropě. Chov v zajetí komplikuje zejména velká agresivita samců vůči samicím. V Česku druh držela k říjnu 2025 pouze Zoo Plzeň v počtu jednoho páru, na Slovensku probíhal umělý odchov v soukromém chovu ve Svätém Juru.
Odkazy Reference
Externí odkazy
Kategorie:Kakaduovití Kategorie:Ptáci orientální oblasti