náhled|Pamětní deska Karla Krause na jeho rodném domě v Jičíně náhled|Hrob Karla Krause ve Vídni Karl Kraus (28. dubna 1874 Jičín – 12. června 1936 Vídeň) byl rakouský spisovatel, dramatik, básník a novinář. Proslul zejména jako satirik. V letech 1899 až 1936 vydával satirický časopis Die Fackel (Pochodeň), který sám naplňoval. Jeho nejznámější divadelní hrou je protiválečné drama Poslední dnové lidstva. Proslul svými aforismy. Třikrát byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu (Charlesem Andlerem).
Život
Mládí Karl Kraus se narodil jako deváté a nejmladší dítě v rodině jičínského židovského majitele papírny Jakoba Krause a jeho ženy Ernestiny, rozené Kantorové. Rodný dům se nachází na jičínské adrese Fortna 43 (na rohu Valdštejnova náměstí). Roku 2004 byla na domě odhalena pamětní deska a v Jičíně se konala velká mezinárodní konference o Krausově díle. Když mu byly tři roky, roku 1877, přestěhovala se rodina do Vídně. Jeho matka brzy zemřela. Ačkoliv Kraus o své rodině téměř nikdy nemluvil, zůstal po celý život spojen se svými sourozenci; jeho starší sestra Malvine dokonce vystupovala spolu s ním v amatérských divadelních představeních.
Po absolvování gymnasia v roce 1892 začal Kraus studovat práva na Vídeňské univerzitě. Na filozofické fakultě téže univerzity od roku 1896 studoval filozofii a germanistiku, ale studia nedokončil. Již během studií se zabýval psaním a přispíval do literárních časopisů. Prvně publikoval roku 1892 v listu Wiener Literaturzeitung (recenze dramatu Gerharta Hauptmanna Die Weber).
Od roku 1896 se neúspěšně pokoušel uplatnit jako herec a divadelní režisér. Krátce působil ve skupině Jungwien, která soustřeďovala přední osobnosti tehdejší kulturní Vídně. Patřili sem např. básník Peter Altenberg, dramatik Hermann Bahr a spisovatelé Hugo von Hofmannsthal a Felix Salten. Roku 1897 se v satiře Die demolierte Literatur (Zničená literatura) od skupiny Jungwien distancoval, pro její údajnou dekadenci. Od toho roku též působil jako vídeňský zpravodaj listu Breslauer Zeitung.
Editor Od roku 1899 vydával vlastní časopis Die Fackel (Pochodeň), ve kterém následujících 37 let pranýřoval pokrytectví, korupci, měšťáckou morálku, nacionalismus, pangermanismus, ekonomický liberalismus, moderní žurnalistiku a v neposlední řadě i psychoanalýzu. K lidem, na něž Kraus útočil, patřili majitel novin Neue Freie Presse Moriz Benedikt, politik Johann Schober nebo Hermann Bahr, který Krause roku 1901 i žaloval. Pohnán k soudu byl Kraus poté ještě mnohokrát. Absolvoval též soudní spor o značku Die Fackel s vydavatelem Morizem Frischem, který vyhrál. Konfliktní vztah měl také s Franzem Werfelem.
V prvním období měl řadu externích přispěvatelů z řady uměleckých profesí. Do Fackelu psali např. Peter Altenberg, Richard Dehmel, Egon Friedell, Oskar Kokoschka, Else Lasker-Schülerová, Adolf Loos, Heinrich Mann, Arnold Schönberg, August Strindberg, Georg Trakl, Frank Wedekind, Franz Werfel a také Houston Stewart Chamberlain, Franz Kafka a Oscar Wilde. Během první světové války pro něj některé novinové výstřižky v Olomouci zpracovával Paul Engelmann, Ludwig Wittgenstein a Jindřich Groag.Vojáku Vladimíre... Karel Čapek, Jindřich Groag a odpírači vojenské služby. Praha 2009, s. 48–49. Roku 1906 začal Kraus v časopise publikovat své aforismy, jimiž se značně proslavil. Byly uspořádány do knih Sprüche und Widerspruchen (1909), Pro domo et mundo (1919) a Nachts (1924).
Autor Od roku 1911 publikoval Kraus výlučně vlastní texty. Fackel vydával až do své smrti (poslední číslo vyšlo v únoru 1936). Celkem vyšlo 922 sešitů o celkem více než 20 000 stranách. (Krausovým zvykem ovšem bylo vydávat dvoj-, troj- i čtyřčísla, takže některá vydání čítala přes 300 stran.) V nejslavnější éře časopisu se prodávalo až 40 tisíc výtisků. Přesto byl časopis ztrátovým podnikem a Kraus zemřel téměř bez peněz. Pozůstalost stačila právě na pokrytí nákladů na pohřeb. Během první světové války byl časopis několikrát úředně zastaven kvůli Krausovým protiválečným postojům.
Kromě žurnalistiky se věnoval i esejistice. Přednesl na 700 veřejných přednášek na literární témata (Bertolt Brecht, Gerhart Hauptmann, Johann Nepomuk Nestroy, Johann Wolfgang Goethe a William Shakespeare). Při přednáškách rovněž zpíval doprovázen na klavír (přezpíval tak sám vídeňskému publiku např. Offenbachovy operety). Pořádal přednášková turné, mj. i v českých zemích, jmenovitě v Praze, Brně a Teplicích. V roce 1932 publikoval svůj překlad Shakespearových sonetů.
Kraus podporoval od počátku 20. let rakouskou sociální demokracii, ale v roce 1934, doufaje, že Engelbert Dollfuss zabrání nástupu nacismu v Rakousku, podpořil Dollfussův austrofašistický státní převrat. Tím ztratil mnoho svých příznivců na levici. Zvláštní bylo, že na nástup Hitlera v Německu téměř nereagoval, což zdůvodňoval v soukromí tím, že chce ochránit své přátele v Německu, jimž by se Hitler mohl za Krausovu satiru mstít. Jeho reakce na nacismus vyšla až posmrtně, v roce 1952 pod názvem Die Dritte Walpurgisnacht. Obecně bylo nápadné, že Kraus vždy více útočil na levici a politický střed než na pravici. Sám to zdůvodňoval tím, že nedostatky pravice „jsou příliš zřejmé na to, aby je mohl vyjádřit“.
Osobní život Kraus se nikdy neoženil, přestože se od roku 1913 až do své smrti vážně ucházel o českou baronku Sidonii Nádhernou, kterou navštěvoval na jejím sídle ve Vrchotových Janovicích. Jednou z možných příčin, proč baronka Nádherná odmítla jeho nabídky, byla iniciativa básníka Rainera Maria Rilkeho, který jí prý sňatek s Krausem rozmluvil.
Kraus, ač sám židovského původu, mluvil o německém judaismu tak, že používal termíny jako „myšina“ atd. V roce 1898 se dostal do konfliktu se zakladatelem sionismu, Theodorem Herzlem. Jeho polemika s Herzlem a se sionismem se jmenovala Eine Krone für Zion. Sám Kraus vždy prosazoval politiku židovské asimilace. V roce 1899 se veřejně zřekl židovské víry. V letech 1911 až 1923 dokonce byl členem římskokatolické církve. Jeho kmotrem při křtu byl architekt Adolf Loos. Pozoruhodným a typicky krausovským byl důvod, proč církev nakonec opustil: vystoupil z ní na protest proti tomu, že propůjčila salcburský Kollegienkirche pro divadelní představení Maxe Reinhardta. Moderním antisemitům nahrál svým brojením proti „monopolu židovských vydavatelů“ a proti „židovskému tisku“ obecně. Zejména ve svých výpadech proti Benediktovi užíval zjevně antisemitské narážky, například pojem „Benediktova rituální loupež“ byl jasnou narážkou na pověst o židovské rituální vraždě.
Měl vždy mnoho kritiků, za života i po smrti. Alfred Kerr ho označil za zahořklého misantropa. Marcel Reich-Ranicki ho nazval „marnivým, sebestředným a domýšlivým“. Arthur Schnitzler „mrakem nenávisti“. Kulturní historik Albert Fuchs – původně Krausův obdivovatel – odsoudil jeho absenci morálních postojů, jedinou morálkou pro něj byl správný jazyk, který od všech vyžadoval až s maniakální posedlostí a každou jazykovou chybu zahrnoval fanatickou nenávistí. „Filozofie Karla Krause vyžadovala, abych mluvil slušně německy. Jinak nic nevyžadovala,“ komentoval to Fuchs. Jeho posedlosti jazykem si všimli i jiní autoři, Kraus byl ve svých komentářích schopen ve špatné interpunkci vidět příčinu krize vedoucí k první světové válce. Max Brod nazval Krause „průměrnou hlavou, jejíž styl jen zřídka obchází dva zlé póly literatury – patos a vtipy“.
Poslední číslo Die Fackel vyšlo v únoru 1936. Krátce poté se srazil s cyklistou, načež trpěl silnými bolestmi hlavy a ztrátou paměti. 10. června prodělal těžký infarkt. Dva dny na to zemřel na srdeční embolii. Jeho hrob se nachází na Vídeňském ústředním hřbitově. Jeho archiv byl zachráněn před nacisty, když byl roku 1938 převezen do Švýcarska.
Karl Kraus měl vždy kladný vztah k českým zemím. Svědčí o tom mj. fakt, že z ruchu velkoměsta (Vídně), na který si nikdy příliš nezvykl, se často vracel právě do Vrchotových Janovic, kde nacházel klid a v oblíbeném parku trávil hodně času. Přál si být ve Vrchotových Janovicích pohřben, to se mu však nesplnilo. Česky ale nemluvil a neuměl správně vyslovit ani „dobrý den“.
Mezi jeho obdivovatele patřil například Karel Čapek. O Krausovi řekl: "Učil nás číst; je největším učitelem čtení, jaký kdy byl." Ferdinand Peroutka napsal o Krausovi v dopise Vladislavu Vančurovi: "Je to muž, který dovede sedět nad jednou větou několik hodin, a dovolte, abych Vás ujistil, že ve věcech básnické řeči nemá ve své vlasti soupeře." K jeho českým přátelům patřili krom Čapka a Peroutky Otokar Fischer, Jan Kodíček (jenž napsal Krausův nekrolog do Přítomnosti), Alfréd Fuchs, F. X. Šalda, Stanislav Kostka Neumann nebo Karel Kazbunda. O české překlady řady jeho děl se zasloužili Jan Münzer (Poslední dnové lidstva), a později Aloys Skoumal (výbor z aforismů a esejů) a Hanuš Karlach.
Jeho synovec Arno Kraus byl též spisovatel.
Dílo náhled|Časopis Die Fackel z roku 1911 Krausovým nejrozsáhlejším textem je apokalyptická groteska o pěti aktech, prologu a epilogu Die letzten Tage der Menschheit (Poslední dnové lidstva), které vzniklo v letech 1915–1919 jako reakce na první světovou válku. V textu se mísí vážné scény s výstupy vyloženě absurdními (pruští vojáci v zákopu během bombardování řeší, jakou píseň si nechají zahrát) i tanečními čísly. Pozoruhodné je přitom, že se jedná v naprosté většině o autentické dobové výroky a citáty z denního tisku. Sám Kraus svůj divadelní útvar pohybující se na pomezí tragédie a operety s nejzřetelnějšími prvky satiry uvedl takto:
Zcela mimořádným Krausovým dílem je také Die dritte Walpurgisnacht (Třetí Valpuržina noc) obsahující téma nástupu fašismu a s ním spojeného násilí. Kraus ji napsal v roce 1933. Inspirací mu byla slavná scéna z Goethovy rozsáhlé básnické skladby Faust. Byla vydána až v roce 1952.
Většina jeho studií, esejů a novinových statí vyšla v Die Fackel.
Bibliografie Die demolierte Literatur, 1897. Eine Krone für Zion, 1898. Sittlichkeit und Kriminalität, 1908. Weltgericht, 1919. Nachts, 1919. Untergang der Welt durch schwarze Magie, 1929. Literatur und Lüge, 1929.
Česky vyšlo: Soudím živé i mrtvé (vybral, uspořádal a přeložil Aloys Skoumal), Praha, Odeon 1974; 2. vydání 1984, Poslední dnové lidstva (přel. Jan Münzer), 1933 Poslední chvíle lidstva (přel. Hanuš Karlach), Brno, Barrister & Principal 2006
Odkazy
Reference
Související články Seznam rakouských spisovatelů Seznam českých spisovatelů
Externí odkazy
Kategorie:Narození v roce 1874 Kategorie:Úmrtí v roce 1936 Kategorie:Židovští dramatici Kategorie:Židovští novináři Kategorie:Rakouští dramatici Kategorie:Rakouští novináři Kategorie:Rakouští básníci Kategorie:Rakouští esejisté Kategorie:Rakouští satirici Kategorie:Čeští Židé Kategorie:Židovští básníci Kategorie:Čeští novináři Kategorie:Čeští dramatici Kategorie:Aforisté Kategorie:Mladá Vídeň Kategorie:Muži Kategorie:Pohřbení na vídeňském centrálním hřbitově Kategorie:Narození v Jičíně Kategorie:Úmrtí ve Vídni Kategorie:Narození 28. dubna Kategorie:Úmrtí 12. června