Spolkový ústavní soud () je ústavní soud Spolkové republiky Německo a nejvyšší článek německého soudního systému. Od svého založení v roce 1951 sídlí v Karlsruhe, které je zároveň sídlem Spolkového soudního dvora (nejvyššího soudu). Hlavním úkolem Spolkového ústavního soudu je soudní přezkum, který může prohlásit legislativu za protiústavní, a tím ji učinit neúčinnou. I když se v tomto základním úkolu podobá jiným ústavním soudům, má specifické pravomoci a je považován za jeden z nejvíce intervenčních a nejmocnějších ústavních soudů na světě. Do roku 2009 zrušil více než 600 zákonů jako protiústavních. Němečtí demokratičtí politici navíc pozici soudu neustále posilují, v reakci na dění ve východní Evropě.

Pravomoci Ústavní soud může odvolat z funkce prezidenta republiky za porušení zákona či nečinnost, pokud ho o to požádají dvě třetiny Spolkového sněmu nebo Spolkové rady.

Článek 21 odst. 2 Základního zákona dává Ústavnímu soudu pravomoc zakázat politické strany, které buď ohrožují existenci Německa, nebo „usilují o podkopání nebo zrušení svobodného demokratického řádu“. Pokud je strana zakázána, nesmí dojít ani k založení nové, podobné organizace. Stalo se to dvakrát: Socialistická říšská strana () byla zakázána v roce 1952 a Komunistická strana Německa byla zakázána v roce 1956. Objevily se i dvě stížnosti usilující o zákaz další neonacistické strany známé jako Die Heimat, které neuspěly v letech 2003 a 2017. Od roku 2017 ale může Ústavní soud stranám odepřít veřejnou finanční podporu, což se stalo právě v případě strany Die Heimat, roku 2024.

Soud může omezit základní občanská práva i jednotlivci, ale nikdy tak dosud neučinil.

Struktura Soud se skládá ze dvou senátů, z nichž každý má osm členů, v jejichž čele stojí předseda senátu. Jeden ze dvou předsedů senátu je zároveň předsedou soudu, druhým je viceprezident. Předsednictví se střídá mezi dvěma senáty. Členové každého senátu jsou rozděleni do tří komor. Rozhodnutí senátu vyžadují většinu, rozhodnutí komor musejí být jednomyslná.

Na rozdíl od všech ostatních německých soudů ústavní soud často zveřejňuje počet hlasů při svých rozhodnutích (i když pouze konečný poměr, nikoli osobní hlas každého soudce) a dokonce umožňuje svým členům vydat nesouhlasné, disentní stanovisko. Tato možnost, zavedená teprve v roce 1971, je pozoruhodným odklonem od německé soudní tradice.

Ústavní soudci jsou voleni Spolkovým sněmem a Spolkovou radou. Každý z těchto orgánů volí čtyři členy každého senátu, a to tajným hlasováním. K volbě soudce je třeba dvoutřetinové většiny hlasů. Soudci jsou voleni na 12leté funkční období, ale musí bezpodmínečně odejít do důchodu po dosažení věku 68 let. Znovuzvolení není možné. Soudce musí být starší 40 let.

Po skončení funkčního období se většina soudců stáhne z veřejného života, avšak existují významné výjimky, zejména Roman Herzog, který byl zvolen prezidentem Německa v roce 1994, krátce před koncem svého funkčního období předsedy ústavního soudu.

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Německé právo Kategorie:Soudy v Německu Kategorie:Ústavní soudy Kategorie:Vzniklo 1951