náhled|upright=1.3|Vypravěč kamishibai v Tokiu. Kamishibai (foneticky „kamišibaj“, japonsky , doslova „papírové divadlo“) je druh japonského pouličního divadla a vyprávění, kdy je příběh podáván za pomoci obrázkových karet. Vypravěč, zvaný kamishibaiya, na ulici předváděl sadu ilustrovaných tabulí, které byly umístěny do miniaturního zařízení připomínajícího jeviště, a vyprávěl příběh tím, že jednotlivé obrázky postupně měnil.Schodt, Frederik L. (1997). Manga! Manga! The World of Japanese Comics. Tokyo: Kodansha International Ltd. s. 62.

Původ tohoto divadla pravděpodobně sahá do japonských buddhistických klášterů, kde mniši již od 8. století seznamovali posluchače s historií svého kláštera pomocí ilustrovaných svitků emakimono (絵巻物, doslova „ilustrovaný svitek“) nebo emaki (絵巻).Nash, Eric P. (2009). Manga Kamishibai: The Art of Japanese Paper Theatre. New York: Abrams Comicarts. s. 57.

Historie Zlatý věk ve 30. letech Největší popularitu zažil tento styl pouličního divadla v Japonsku v době velké hospodářské krize ve 30. letech 20. století. Provozování kamishibai nevyžadovalo téměř žádný kapitál, a chopilo se ho proto mnoho lidí, kteří v důsledku krize přišli o práci.Nash, Eric P. (2009). Manga Kamishibai: The Art of Japanese Paper Theatre. New York: Abrams Comicarts. s. 77. Podle dobových údajů působilo roku 1933 jen v samotném Tokiu kolem 2 500 vypravěčů, kteří vystupovali až desetkrát denně před skupinami až třiceti dětí, takže představení denně zhlédl přibližně jeden milion dětí.Nash, Eric P. (2009). Manga Kamishibai: The Art of Japanese Paper Theatre. New York: Abrams Comicarts. s. 18. Mezi divácky nejúspěšnější patřil hrdina Ógon Bat („Zlatý netopýr“) z roku 1931, považovaný za jednu z prvních ilustrovaných kostýmovaných superhrdinských postav na světě.

Vypravěči a prodavači cukrátek Pouliční vypravěč (gaitó kamishibaiya) přijížděl na kole na známé nároží, tlučením dřevěných destiček hjóšigi (拍子木) o sebe oznamoval svůj příchod a shromažďoval kolem sebe děti. Samotné příběhy byly „zdarma“; vypravěč si ovšem přivydělával jako prodavač cukrátek — dětským divákům prodával levné pamlsky (駄菓子, dagaši), sladký škrobový sirup mizuame (水飴) či rýžové krekry senbei (煎餅) —, a právě prodej těchto sladkostí byl jeho hlavním zdrojem příjmů.Nash, Eric P. (2009). Manga Kamishibai: The Art of Japanese Paper Theatre. New York: Abrams Comicarts. s. 17. Prodej cukrátek se rozšířil mimo jiné proto, že přímé vybírání vstupného bylo úřady omezováno; výběr peněz za pamlsek tak nahrazoval vstupné. Vypravěč poté rozevřel butai, dřevěné jevištní rámování, do něhož vkládal a měnil ilustrované tabule, zatímco příběh vyprávěl a doprovázel jej zvukovými efekty.

Po druhé světové válce Raná poválečná léta byla pro obyvatele Japonska, kteří se snažili obnovit své životy v rychle se měnícím prostředí, velmi těžká. Poptávka po levné zábavě přispěla k obrození pouličního kamishibai, které se znovu rozšířilo zhruba od roku 1946.三澤裕見子「街頭紙芝居の隆盛と衰退についての一考察」『有明教育芸術短期大学紀要』10号、2019年。 V poválečném období bavilo kamishibai denně po celém Japonsku až pět milionů dětí i dospělých.Nash, Eric P. (2009). Manga Kamishibai: The Art of Japanese Paper Theatre. New York: Abrams Comicarts. s. 15. Souběžně se prosadilo i „vzdělávací kamishibai“, jež bylo využíváno v mateřských školách a při výchově dětí.

Obliba kamishibai začala upadat s příchodem televize, které se zpočátku posměšně přezdívalo denki kamishibai („elektrické kamishibai“), roku 1953. Řada tvůrců a vypravěčů přišla o obživu a mnozí z nich přešli ke kreslení mangy, resp. dramatického žánru gekiga; k bývalým autorům kamishibai patřili například Šigeru Mizuki či Sanpei Širato.Schodt, Frederik L. (1996). Dreamland Japan: Writings on Modern Manga. Berkeley: Stone Bridge Press. s. 179. Právě pro tuto návaznost bývá kamishibai označováno za jeden z kořenů moderní mangy.加太こうじ『紙芝居昭和史』岩波現代文庫、2004年。

Současnost Ve dvacátém prvním století je tento styl pouličního divadla stále využíván v Japonsku jako pouliční atrakce.

Hry jsou dále dostupné v různých digitálních formátech (pdf, prezentace ppt, youtube apod.). U těchto forem se ale ztrácí efekt přímého kontaktu vypravěče s diváky.

Naopak některé pedagogické systémy využívají této formy pro pomalé vyprávění s obrázky, které rozvíjí u dětí představivost, naslouchání i vztah ke čtení. Bývá využíváno v mateřských a základních školách, družinách, knihovnách, dětských skupinách i jako terapeutická pomůcka u hendikepovaných dětí i u seniorů trpících demencí.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Japonský folklór Kategorie:Japonská kultura Kategorie:Performanční umění