Konotace (z lat. „spolu“ a „označit“) je pojem z lingvistiky a sémiotiky označující transformaci člověkem přijaté jazykové formy (slova, věty, tahy malířova štětce, architektonická skica, dendrologická struktura, matematický vztah, geometrický útvar např. trojúhelník …) v informaci vytvořenou z ní v jeho psýše. Je to přiřazení (informačního) významu té formě. Uvedená transformace je vágní, subjektivní a emocionální, měnící se od člověka k člověku a u každého z nich v čase. V mimořádném případě, kdy se podaří (vnitřní) vágnost anulovat, mizí subjektivita a emocionalita i časová závislost transformace, ta je pak intersubjektivní (interpersonální) a neměnná (exaktní vědy), a říká se jí interpretace.

Konotace a lidská komunikace Konotace těsně souvisí s lidskou komunikacíDeVito, J. A.: Základy mezilidské komunikace. ‘‘ a je nepostradatelnou součástí komunikačního řetězce. Konotací se rozumí vágní (tj. mlhavé, rozmazané, neurčité), subjektivně a emocionálně zabarvené přiřazení významu dané jazykové konstrukci (např. slovu, větě) použitého sdělovacího jazyka příjemcem zprávy – adresátem.

Konotace – sémantika V oboru sémantiky je uplatňována hypotéza, že konotace je vedle základního pojmového významu (denotace) druhotná, asociativní významová složka nějakého výrazu. Může jít buď o takzvané nepojmové rysy významu (například expresivní, emocionální, postojové, estetické, intenzifikační, evokační nebo ideologické) nebo o obsahové rozšíření základního (prototypického) významu (extenzivní význam). Jeden výraz mívá obvykle více konotací. Konotace odrážejí kontext jazykového projevu i vztah uživatelů jazyka k okolní realitě a mohou být jak pozitivní, tak i negativní. Například slovo „vůl“ může znamenat zvíře, ale v jiném významu může mít i negativní konotace (hlupák nebo prosťáček). Slovo „smrt“ je pro lékaře termín udávající konec života pacienta, konkrétní událost. Ale pro pozůstalé toto slovo určuje více. Připomene to život zesnulého a vzpomínky na něj. V tom spočívají emoce a citové zaujetí, to udává konotační význam slova.

Komunikace Komunikace je proces, který je zde schematicky popsán z hlediska přenosu a zpracování informace, a postaven na základních pojmech, které jej orientují ke kognitivní psychologii a informatice. Popisuje se princip, kterým člověka obdařila příroda.

Informace (zpráva) při sdělování putuje od zdroje (původce, vysílatele, mluvčího) k příjemci (adresátovi) v podobě sekvence jazykových konstruktů – forem.

Vysilatel svoji informaci (zprávu) transformuje z hypotetických vnitropsychických jazyků do vnějšího komunikačního jazyka, tedy zvolí pro ten účel vhodný jazykový konstrukt – formu (slovo, větu, mimiku, pohledy očí, gesta, pohyby těla, tahy štětcem na plátně …, jimiž sdělující člověk vyjadřuje i své emoce). Tomuto kroku se říká formulace viz obr. 1. Formulace je transformace, která je vágní, subjektivní a emocionální, měnící se u každého člověka v čase.

Příjemce zprávy (jazykové formy) přiřadí přijaté jazykové formě informaci (informační význam). Provede to tak, že ve svých znalostech (vnitropsychickém kognitivním modelu) hledá informaci, kterou považuje pro přiřazení přijaté jazykové formě za nejvhodnější. Tento krok pro příjemce znamená porozumění přijaté jazykové formě (pochopil co znamená, jaký má význam), a říká se mu konotace viz obr. 1. Přijatá jazyková forma účinkuje jako pointer (ukazatel) na informaci obsaženou ve vnitropsychickém kognitivním modelu příjemce. Pointer neodkazuje do kognitivního modelu přímo, ale prostřednictvím psýchy příjemce. Ta o výběru za působení dalších faktorů (viz dále) rozhoduje. Pokud příjemce zprávy nemá ve svém kognitivním modelu žádnou informaci, kterou by mohl přijaté jazykové formě přiřadit, pak tato jazyková forma pro něj nemá žádný význam.Křemen, J.: Modely a systémy ACADEMIA, Praha 2007. Existují ovšem i jazykové konstrukty, kterým žádnou informaci přiřadit nelze, např. politické kecy. Příjemce zprávy tak na základě příjmu sekvence jazykových forem – komponentů zprávy, kterým přiřazuje informace (významy) a včleňuje je do souvislostí – kontextu, získává informační celek, který mu může poskytovat, pro něj novou informaci, což je účelem komunikace. Obvykle si vysilatel a příjemce své úlohy střídají. To je ve schematickém pojetí ukázka principu lidské komunikace.Takto postavené schémaMarek Nekula: Komunikační model. https://www.czechency.org/slovnik/KOMUNIKA%C4%8CN%C3%8D%20MODEL by bylo dostačující pro komunikaci v případě, že se jedná o sdělování exaktní informace (nulová hodnota vágnosti interpretace jazykových konstruktů) v exaktní vědě, v předávání informace světelnými signály v lodní dopravě (exaktně definované významy jazykových konstruktů), apod. Neboť v tomto případě je formulace i konotace pro příslušnou odbornou komunitu exaktní, tedy objektivní, interpersonální a neměnná v čase. Příjemce dostává jazykovou formu, která má exaktní konotaci (tedy přesněji interpretaci), nepotřebuje tedy metainformacii (informaci o informaci) navádějící ho, jak uskutečnit výběr informace z jeho kognitivního modelu, výběr je přesně dán. V lidské komunikaci obecně je však informace vágní, subjektivní a emocionální nikoli exaktní, tam už onu metainformaci potřebuje.

Ve skutečnosti je lidská komunikace poněkud složitější, a to proto, že jednak je přiřazení informace jazykové formě vágní, subjektivní a emocionální a jednak sdělování musí zajistit přenos takovéto informace i za nepříznivých podmínek, tedy prostřednictvím sdělovacího kanálu, který nepřenáší všechny jazykové konstrukty provázející základní sdělení (neuvažuje se zde vliv poškození jazykové formy – syntaktický šum, to je jiné téma). Proto je třeba komunikační schéma (model), poněkud rozšířit. Předpokládejme, že komunikace probíhající hlasem z očí do očí je ten informačně nejdokonalejší sdělovací kanál, neboť přenáší nejúplnější informaci. Přenáší totiž nejen základní informaci (obvykle v přirozeném jazyce), ale i doprovodnou informaci (metainformaci), říkající, jak základní informaci porozumět. Jsou to gesta, mimika, výraz očí mluvčího, intonace hlasu atp. Sdělování musí zajišťovat přenos nepokažené (dostatečně malý sémantický šum) informace i za podmínek, kdy je sdělovací kanál z hlediska přenosu informace redukován, např. tak, že komunikující na sebe vzájemně nevidí. Pak informační kanál některé (zde vizuálně sdělované) doprovodné informace nepřenáší. Příjemce zprávy tak přichází o jistou část metainformace říkající, „jak to vlastně mluvčí myslí“. Příjemce zprávy přichází o metainformaci, a tak z podstaty informace (ztráta informace znamená nárůst nejistoty) se zvětší jeho nejistota při výběru vhodné informace z jeho kognitivního modelu, kterou by měl přijaté formě přiřadit. Lidská psýcha je však vybavena schopností zpracování informace, a tak z řady faktorů, např. z kontextu přijímané zprávy, ze svého očekávání (zkušenosti), ze svého momentálního duševního rozpoložení a z dalších aspektů např. příjemce něco ví či tuší o záměru odesílatele, nebo to odkrývá z kontextu atp., může příjemce zprávy do jisté míry potřebnou metainformaci vytvořit. Podrobněji se touto problematikou zabývá např.Danica Slouková: Sekundární sémiotické systémy. Příspěvek k metodologii společenských věd a filosofii jazyka. https://web.archive.org/web/20211004093542/http://filosofia.cz/files/mjs/seksemsys.doc Dalším pramenem jeSoňa Schneiderová: Teorie komunikace. https://is.slu.cz/el/fpf/zima2020/UBK00127/sablona-distanci-studijni-text_FPF-01_Teorie_komunikace_106.pdf?kod=UCPUCPA;lang=cs

Kognitivní model člověka tedy obsahuje dva typy znalostí. První typ jsou znalosti o reálném světě, tedy kognitivní modely objektů a procesů reálného světa, se kterými se setkává – poznává je. Druhý typ jsou znalosti, jak znalostem o reálném světě přiřazovat vhodné jazykové konstrukty.Hjelmslev, L.: Prolegomena to a Theory of Language. Baltimore: Indiana University Publications in Anthropology and Linguistics (I JAL Memoir, 7) (2nd OD (slightly rev.): Madison: Univ. Of Wisconsin Press, 1961. Těmto znalostem se říká znalost jazyka.

V učení se rodnému jazyku je jedno úskalí a podivnost. Rodiče svému maličkému potomkovi říkají, to je máma, to je pejsek, to je auto. Potomek netuší, jak je klamán, když mu rodiče přiřazují jazykové formy k reálným entitám, nikoli k jejich kognitivním modelům. Potomek by v dětském věku nepochopil, že jeho milovaná máma je vlastně oblak jeho senzorických dat včleněných do jím budované kompozice. Potomkovi, stejně jako většině lidí, rodičovský klam v životě nikterak nevadí, pokud se v dospělém věku nestane vědcem např. v oboru logiky, lingvistiky apod. V tomto případě si musí včas uvědomit, jak je to doopravdy. V těchto profesích už musí vědět, že je nutno mluvit o kognitivních modelech oněch reálných entit, a dokonce musí rozlišovat, zda byly vytvořeny přirozeným poznáním, nebo poznáním umělým exaktním. Musí si být stále vědom toho, že pouze to, co prošlo poznáním, o tom něco víme, a o tom můžeme mluvit.

Konotace a vnitropsychický kognitivní model Pojmy Pro podrobnější vysvětlení je třeba zavést další pojmy a ukázat jejich vztahy. Znalostí se rozumí vztah rozpoznaný mezi daty. Kognitivní model je soubor znalostí o dané části reálného světa. Informace má svoji složku syntaktickou (formální, forma – jazyková konstrukce) a složku sémantickou (obsahovou, významovou – význam). Syntaktická složka umožňuje informaci zaznamenávat, tak i sdělovat, a zpracovávat. Interpretací rozumíme přesné přiřazení významu jazykové konstrukci. Takto chápaná interpretace je možná jen v případě, že je význam exaktní – bez vnitřní vágnosti, subjektivity a přítomnosti emocí.

Vnitřní a vnější model Je třeba rozeznávat kognitivní model vnitřní, tj. vnitropsychický, uchovávaný a zpracovávaný v lidském vědomí, v hypotetických vnitřních jazycích: představovém, pocitovém, přirozeném a v jejich směsici. Dále pak vnější model, reprezentovaný ve vhodném vnějším sdělovacím jazyce. Vnitřní kognitivní model člověka je tedy vždy prodchnut pocity, představami, emocemi. Jsou hypotetickou jazykovou formou vnitropsychické informační složky.Křemen, J.: Modely a systémy Vágnost přiřazení významu konotací plyne z vágnosti přirozeného lidského poznání. Veškeré znalosti uložené v lidském vědomí jsou inherentně vágní a jiné než vágní znalosti není člověk svým přirozeným poznáním schopen získat (Bertrand Russell).Russell B.: Vagueness Jistou část znalostí obsažených ve vnitropsychickém kognitivním modelu je člověk schopen formulovat sdělovacím jazykem, a tak je sdělovat ostatním lidem – adresátům. Jazyk sdělující vágní informaci musí být nutně vágní, je to vágnost sekundární, říkáme vnější.

Vágnost přirozeného jazyka se projevuje jednak vágní interpretací, tj. konotací, a pak jazykovými nástroji pro popis a kvantifikaci vágnosti, jako např. možná, asi, přibližně, říká se jim neurčité kvantifikátory. I ty mají vágní, subjektivní a emocionální interpretaci, tedy konotaci. Konotaci jazykové konstrukce každý člověk (příjemce informace) provádí na základě svého vnitřního kognitivního modelu. Subjektivita konotace je dána vlastním osobitým pohledem každého člověka na reálný svět při jeho poznání: každý člověk vnímá svět po svém, každý člověk si vytvoří svůj kognitivní model poněkud odlišný od jiných lidí. Konotace je vždy subjektivní, vágní a emotivní. Časová změna konotace každého člověka je neustále ovlivňována vnějšími podněty i samovolnými vnitropsychickými procesy. Lidská schopnost konotace je tím hlavním nástrojem, který přirozenému jazyku umožňuje mít potřebnou vágnost.

Sémantický diferenciál