Sídliště Žabovřesky je rozsáhlý obytný soubor v městské části Brno-Žabovřesky, postavený převážně v letech 1966 až 1980. Vzhledem ke dřívější výstavbě v oblasti bývá někdy označováno jako sídliště Žabovřesky II. Jedná se o jedno z nejstarších a zároveň největších panelových sídlišť v Brně, které bylo navrženo až pro 12 500 obyvatel a zhruba 3 700 bytových jednotek. Hlavními architekty projektu byli Milan Steinhauser a František Kočí.

Historie

Před masivní panelovou výstavbou probíhala v Žabovřeskách již dříve rozsáhlejší bytová výstavba. Vedle známé funkcionalistické Kolonie Nový dům (1928) vznikl v raném poválečném období (50. léta) menší obytný soubor v prostoru ulic Zborovská, Chládkova, Klímova a Jindřichova. Tato oblast, někdy označovaná jako sídliště Chládkova (nebo též Žabovřesky I), využívala rané montované a zděné technologie a sloužila jako předchůdce pozdějšího, rozsáhlého panelového souboru.

Sídliště Žabovřesky (II) spadá do druhé etapy výstavby brněnských panelových sídlišť, která následovala po předchozích experimentech či méně zdařilých realizacích z přelomu 50. a 60. let (Juliánov, Fučíkova čtvrť, Staré Brno sever a jih nebo Černá Pole) a zahrnovala kromě Žabovřesk především sídliště Lesná (zahájeno 1962). Tato etapa byla charakteristická vysokou rychlostí výstavby a masivním nasazením panelových technologií s cílem vyřešit bytovou krizi, současně však ještě nebyla tolik ovlivněna normalizací a usilovala o aplikaci konceptu bydlení v zeleni.

Výstavba sídliště byla zahájena v roce 1966 a probíhala do roku 1972 (bytové domy), občanská vybavenost pak až do roku 1980.

Architektura a urbanismus vlevo|náhled|Sídliště Žabovřesky na mapě (tmavší jsou objekty občanské vybavenosti) Sídliště bylo projektováno jako soběstačný obytný celek s komplexní občanskou vybaveností. Projekt vypracovaný architekty brněnského Stavoprojektu Milanem Steinhauserem a Františkem Kočím vycházel z modernistických principů volné, rozvolněné zástavby v zeleni, která měla zaručit vysokou kvalitu bydlení. Architekti kombinovali různé typy bytových domů, přičemž dominantní jsou menší čtyřpodlažní bodové domy, v menší míře vyšší věžové domy (ulice Voroněžská a Vychodilova, původně plánované jako dvacetipodlažní) a jen ojediněle deskové (sekční) domy (ulice Luční).

Na rozdíl od některých dřívějších, experimentálnějších sídlišť je u Žabovřesk patrná větší typizace a standardizace. Sídliště je rozděleno do několika urbanistických celků, které jsou propojeny centrálními prostory určenými pro obchod a služby.

Sídliště bylo sevřeno v trojúhelníkovém svažitém terénu mezi dopravními tepnami Minská–Horova a Hradecká. Základními dopravními osami se staly Královopolská a Korejská ulice. Ty slouží nejen pro automobilovou dopravu, ale jsou také páteří městské hromadné dopravy. Sídliště Žabovřesky bylo jedním z prvních brněnských sídlišť, kde byla poměrně brzy po dokončení zavedena moderní hromadná doprava. Trolejbusová doprava zde zahájila provoz v roce 1973. Páteřní koridor byl dokonce plánován se záměrem tramvajové dopravy vedením tratě z Tábora přes Voroněžskou, Makovského náměstí a Luční ulici dále do Bystrce.

Občanská vybavenost, jako jsou školy, mateřské školy, zdravotnická zařízení a obchodní střediska, byla situována převážně centrálně do lokalit Makovského náměstí, náměstí Svornosti a v menší míře Vychodilova.

Další vývoj

Po roce 1989 prošla většina bytového fondu privatizací. Panelové domy byly rozsáhle revitalizovány včetně zateplování fasád, výměny oken a rekonstrukce vstupních prostor, v některých případech došlo i k nástavbám s celkovou změnou původního jednotného vzhledu. Částečně proběhla i revitalizace veřejných prostranství.

Při sčítání lidu v roce 2001 zde bylo evidováno 8 376 obyvatel ve 3 826 panelových bytech.

Fotogalerie

Reference

Související články Centrum občanské vybavenosti Perla Centrum občanské vybavenosti Rubín

Externí odkazy

Sídliště Žabovřesky v Brněnském architektonickém manuálu

Žabovřesky Kategorie:Brno-Žabovřesky