Sebevražda: sociologická studie (ve francouzském originále Le Suicide: Etude de Sociologie) je jedno z nejvýznamnějších děl Émile Durkheima, jednoho z nejvýznačnějsích autorů sociologie, jehož teorie jsou vlivné dodnes.Ivan Mucha, Sociologie – základní texty (Plzeň, Aleš Čapek, 2009), 28.   Kniha vyšla v roce 1897 v Paříži.  

K zjištění faktů používá statistiky sesbírané v druhé polovině 19. století. Durkheimova monografie na téma sebevraždy vzniká na základě analýzy konkrétních jevů ve společnosti. Tato analýza vychází z jeho výzkumu, jenž se zabývá sociálními vazbami a jejich závislosti na dělbě práce, které pak přisuzuje závislost na dynamické hustotě obyvatelstva. Tento mechanismus způsobuje společenské změny a vyvolává ve společnosti pokrok. Ivan Mucha, Sociologie – základní texty (Plzeň, Aleš Čapek, 2009), 28.

V tomto díle Durkheim definuje sebevraždu coby jev převážně sociální. Domnívá se, že sebevražedné pohnutky nemohou být připsány ani psychopatickým, ani biologickým či geografickým faktorům , nedochází tedy k ovlivnění rasou, dědičností či klimatem. Durkheim, s. 115. Linhart a kol., Velký sociologický slovník, (Praha, Karolinum,1996). 974.

Pro každou společnost existuje určitá kolektivní energie, jež jedince motivuje k ukončení jejich života. Durkheim v díle jmenuje tři hlavní druhy sebevraždy: anomickou, altruistickou a egoistickou.Ivan Mucha, Sociologie – základní texty (Plzeň, Aleš Čapek, 2009), 29. Jako čtvrtý určuje typ fatalistický, nicméně tomu se v díle příliš nevěnuje.

Kategorie sebevražd Ačkoliv se lidé vidí jako individua se svobodnou vůlí, ve skutečnosti je jejich chování často ovlivněno společenskými podmínkami. Durkheim ve své studii dokazuje, že i tak osobní čin, jako je sebevražda, je úzce propojen s tím, co je děje v sociálním světě.  

Výzkumy sebevražd nebyly nic neobvyklého již před Durkheimem, ale on byl první, kdo trval na sociologickém vysvětlení. Dřívější autoři sice uznávali vliv určitých sociálních faktorů na sebevraždu, avšak většinou se obraceli spíše k vysvětlením založeným na rase, klimatu nebo duševní poruše. Durkheim však považoval sebevraždu za sociální fakt, který lze vysvětlit jen jinými sociálními faktory.  

Míra sebevražednosti se znatelně liší v jednotlivých světových společnostech, a při analýze oficiálních statistik sebevražd ve Francii zjistil, že některé kategorie lidí mají sklony k sebevraždě větší než jiné. Například muži páchali sebevraždu častěji než ženy, protestanti častěji než katolíci, bohatí častěji než chudší a svobodní častěji jak ženatí. Také si všiml, že počet sebevražd v době války se snižuje, ale zvyšuje v době ekonomických změn nebo nestability. Proč by tomu tak mělo být?

Tyto poznatky dovedly Durkheima k úvaze, že existují společenské síly, které působí na jedince z venčí a ovlivňují četnost sebevražd. Vysvětlení spojil s myšlenkou sociální solidarity a se dvěma hlavními typy vazeb fungujících ve společnosti – sociální integrací a sociální regulací.  

Dle Durkheima lidé, kteří jsou silně zapojeni do společenských skupin a jejichž chování a touhy jsou regulovány společenskými normami, vykazují menší pravděpodobnost spáchání sebevraždy. Na základě kombinací přítomnosti či nepřítomnosti integrace a regulace rozlišil čtyři typy sebevražd.GIDDENS, Anthony a SUTTON, Philip W. Sociology. 7th ed. Cambridge: Polity, 2013. .

Sebevražda egoistická Egoistická sebevražda je motivována nízkou mírou sociální integrace jedince do společnosti. Jedinec se cítí osamělý, izolovaný a bez podpory společenských vazeb, což vede k pocitům osamění a odcizení. Durkheim tento typ sebevraždy spojuje s individualismem a slabými sociálními pouty, které jedinci poskytují pocit sounáležitosti.Durkheim, Émile. Suicide (1897) – University of Chicago. 2016. Dostupné online (anglicky)

Příčiny růstu sociální izolace jedince mohou být různé. Jako jeden z příkladů uvádí Durkheim skutečnost, že více sebevražd páchají muži osamělí a rozvedení než ženatí – tedy více ji páchají ti, jejichž sociální pouto je oslabeno. Osamělost navíc často může být jako příčina sebevraždy u příslušníků náboženských společenství. Durkheim se následně zabývá porovnáváním náboženského vyznání sebevrahů. Všiml si tak relativně nápadného rozdílu mezi protestanty, katolíky a židy. Zatímco katolíci a Židé mají silnější sociální vazby, a tím pádem nižší výskyt sebevražednosti, tak protestanti kladou důraz spíše na individualismus než na sociální soudržnost, a proto mají vyšší výskyt sebevražednosti. Dále se pak Durkheim zabývá příčinou sebevražd v dogmatičnosti a jejím vlivem na integritu skupiny.

Sebevražda altruistická Altruistická sebevražda je způsobena růstem sociální vázanosti jedince na skupinu a dá se tedy v tomto smyslu považovat za opak sebevraždy egoistické, která vzniká z nedostatečné integrace jedince do společnosti. V případě altruistické sebevraždy je jedinec do skupiny integrován přespříliš a natolik se ztotožňuje s jejími hodnotami, že je ochoten pro ně obětovat svůj život. Tyto osoby jsou danou skupinou zcela kontrolovány a ztrácí vlastní identitu, přestane se ohlížet na jejich osobní vlastnosti. Psychologicky pak tento stav lze vyjádřit určitým pocitem povinnosti obětovat se za skupinu. Sebevražda může být vnímána jako nutná pro dobro společnosti či naplnění jiných vyšších hodnot. Jako příklad jsou uváděni vojáci bojující za vlast.

Sebevražda anomická Anomická sebevražda, je typ sebevraždy, který vzniká v situaci oslabené nebo selhávající společenské regulace. Tento stav Durkheim označuje jako anomii, tedy období, kdy přestávají platit dosavadní normy a jedinci ztrácejí jasnou orientaci v sociálním prostředí.

Anomie se objevuje především během náhlých sociálních, politických či ekonomických změn, kdy se mění životní podmínky a očekávání rychleji, než je společnost schopna regulovat. Jedinec tak může prožívat frustraci a neuspokojená očekávání, což zvyšuje riziko sebevražedného jednání. Durkheim upozorňoval, že anomická sebevražda nevzniká jen v době krizí či zchudnutí, ale také při náhlé prosperitě nebo sociálním vzestupu, kdy jedinec čelí novým normám, které nedokáže interpretovat.

Pojem anomie se v sociologii udržel dodnes a bývá spojován s důsledky rychlých změn v moderní společnosti.

Sebevražda fatalistická Sebevražda fatalistická se dá popsat jako kombinace anomické a egoistické sebevraždy. Durkheim ji sice považoval za nerelevantní pro současnost, nicméně stále k ní může dojít v případě, že je jedinec příliš regulován společností. Jedinec se cítí být řízen hodnotami a normami, stává se beznadějným a má pocit, že nikdy neunikne těmto vnějším silám nebo celé společnosti (míra sebevražednosti se v různých společnostech liší, ale v průběhu věků i tak vykazuje pravidelné vzorce.GIDDENS, Anthony a SUTTON, Philip W. Sociology. 7th ed. Cambridge: Polity, 2013. . Durkheim to považoval za důkaz, že existují konzistentní společenské síly, které ovlivňují počet sebevražd. Dle něho fatalistická sebevražda má největší spojitost s předindustriálními společenskými řády, spojoval ji hlavně s vraždami otroků či starších vdaných žen bez dětí, kteří ve svém životě již neviděli vyšší význam.APA. Dictionary of Psychology. Dostupné online. 2018. (anglicky)

Kritika a současný význam Od vydání Durkheimovy studie sebevražd bylo vzneseno mnoho námitek, hlavně o jeho nekritickém používání oficiálních statistik, odmítání jiných než sociálních vlivů na sebevraždu a trvání na společné klasifikaci všech typů sebevražd. Někteří kritici také zmínili, že je nesmírně důležité pochopit sociální procesy, které se podílí na sběru údajů o sebevraždách, protože definice a kritéria koronerů mohou ovlivňovat počet úmrtí, která byla skutečně zaznamenány jako „sebevraždy“. Z toho důvodu mohou být statistiky v různých společnostech velmi rozdílné, a to nejen kvůli rozdílům v sebevražedném chování, ale kvůli rozdílným postupům koronerů při zaznamenávání nevysvětlitelných úmrtí.

Navzdory této kritice, zůstává Durkheimova studie klasickým dílem. Pomohla vytvořit sociologii jako samostatnou disciplínu a základní argument této knihy si stále zachovává svou platnost: aby bylo možné pochopit i ten nejintimnější čin jako je právě sebevražda, je zapotřebí sociologistického vysvětlení, nikoli pouze vysvětlení založené na zkoumání osobních motivů a důvodů.

Odkazy

Reference

Literatura Durkheim, Émile. Le Suicide: Étude de Sociologie. Paris: Felix Alcan, 1897. Dostupné online. (francouzsky)  

Durkheim, Émile. Suicide (1897) – University of Chicago. 2016. Dostupné online (anglicky)

GIDDENS, Anthony a SUTTON, Philip W. Sociology. 7th ed. Cambridge: Polity, 2013. .

JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Praha: Portál, 2001. .

LINHART, Jiří; VODÁKOVÁ, Alena a PETRUSEK, Miloslav. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996. .

MUCHA, Ivan. Sociologie: základní texty. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. .

Související články Sebevražda (kniha)

Kategorie:Sociologická literatura Kategorie:Knihy z roku 1897 Kategorie:Francouzská literární díla