Historie soudnictví v Česku zahrnuje vývoj od středověkých královských, zemských, městských a vrchnostenských soudů, k nimž měla přístup vždy jen určitá část obyvatel, až k velké reformě v rámci Habsburské monarchie v 19. století, kdy došlo ke sjednocení celé soudní soustavy a zejména k osamostatnění soudní moci. Po vzniku Československa v roce 1918 byl převzat rakouský model, který však byl po roce 1948 zásadně proměněn komunistickým režimem, v němž soudnictví přestalo být nezávislé na politické moci. Po roce 1989 prošlo soudnictví demokratickou reformou a nezávislá soudní moc byla zakotvena v Ústavě České republiky jako jeden ze základních pilířů právního státu.
Poznámka na úvod V následujícím textu je popisována situace v Českých zemích, ovšem tato situace, zvláště pro starší období, platí do značné míry i pro další tehdejší Evropské země, a to především ty které byly součástí Svaté říše římské, nebo jí byly výrazně ovlivněny (Polské království, Uherské království). Zároveň je nutné upozornit na to, že až do poloviny 19. století existovala v právu a soudnictví výrazná kontinuita a tudíž zde mnohá středověká rezidua přetrvávala hluboko do raného novověku.
náhled|vpravo|Příklad středověké listiny Právní rámec ve středověku a raném novověku Středověké právo nebylo všeobecně platné a nebylo fixováno v podobě přehledného psaného dokumentu (tj. zákoníku či souboru zákonů).
Způsoby nabývání a držení práv Základem středověkého práva bylo právo zvykové. V souladu s hierarchickým uspořádáním tehdejší feudální společnosti byl tento soubor nepsaných práv následně doplňován právy udělenými konkrétním jedincům či skupinám obyvatel. Nešlo přitom vždy jen o různé svobody (právo vybudovat hrad, kostel, hradby atp), propůjčené úřady, či daňové úlevy, ale velmi často také o udílení práv majetkových. To se zřejmě zpočátku dělo jen ústně, respektive nám přesně neznámou formou, až následně, v českých zemích zhruba od pokročilého 12. století, v písemné formě, prostřednictvím panovníkem vydávaných privilegií (neboli práv). Tato privilegia měla podobu listin psaných zpravidla na pergamenu a opatřených panovníkovou pečetí. Pokud došlo z jakéhokoli důvodu ke zničení listiny (např. požárem) eventuálně jejímu zcizení, bylo nutné si od panovníka nechat vystavit listinu novou. Sám panovník, respektive jeho kancelář si z praktických důvodů vedly knihy vydaných listin (tzv. registra) a podobné knihy vlastních privilegií si především v pozdějším období často pořizovali i jejich držitelé (tzv. kopiáře). Tyto opisy listin ale neměly právní závaznost. Z obavy že by panovníkův nástupce platnost privilegií neuznal, docházelo po nástupu nového krále na trůn k potvrzování existujících privilegií (tzv. konfirmace). Pokud došlo ke zničení či zcizení privilegia a z nějakého důvodu nebylo možné požádat panovníka o vystavení nové listiny, případně pokud nějaké právo pocházelo z předlistinného období a tudíž daná listina nikdy neexistovala, docházelo relativně často k vytváření listinných falz. Ty proto nemusí být, respektive často nejsou, jen snahou získat majetek či práva jež dotyčnému nepříslušela, ale také snahou doložit reálné nároky, jež ovšem jejich držitel nemohl potvrdit platnou listinou.
Původci a příjemci práv Privilegia byla typicky vydávána jednotlivým šlechtickům, královským městům, klášterům atp. Teoreticky ovšem mohlo být privilegium vydáno komukoli. Příkladem mohou být Chodové s jejich souborem práv. Obdobně jako panovník následně začali privilegia vydávat také významní šlechtici. Taková privilegia mohla být vydána například jejich vazalům, poddanským městům, jimi založeným klášterům atp. Pokud byli tito šlechtici panovníkem pověřeni vykonáváním úřadu (např. nejvyšší purkrabí, hofmistr, krajský hejtman atp.), vydávali samozřejmě privilegia panovníkovým jménem, respektive jménem svého úřadu. Naopak český král mohl být příjemcem privilegií vydaných císařem říše římské (typicky např. Zlatá bula sicilská). Mimo to vydávali privilegia též církevní hodnostáři (papež, arcibiskup, biskup atd.), univerzity, kláštery, kolegiátní kapituly, královská města, cechy atd., vždy pro tu část obyvatel, která dané instituci podléhala..
Zdrojem práva s celozemskou působností byla usnesení jednotlivých zemských sněmů zemí Koruny české (Český zemský sněm, Moravský zemský sněm, Slezský zemský sněm), případně podle potřeby svolávaného generálního sněmu, tato usnesení však zpravidla platila pouze pro příslušníky šlechtické obce, nikoli pro měšťany či poddané. Sněmovní usnesení byla zaznamenávána do Desk zemských, tedy do knih sloužících také k evidenci šlechtického majetku a dluhů, či k zaznamenávání rozsudků zemského soudu.
Městská práva Specifickým způsobem byla práva panovníkem udělována nově zakládaným královským městům. V tomto případě totiž městům nebyla postupně udělována jednotlivá privilegia, ale tato města už při vlastním zakládání, tedy často v situaci kdy fyzicky ještě téměř neexistovala a jejich plánovité vytyčení a následné budování řídil panovníkem pověřený lokátor, dostávala ve formě určitého „balíčku“ najednou celý soubor městských práv. Důvodem takto velkorysého udílení práv čerstvě založeným sídlům byla především snaha získat pro ně jejich budoucí obyvatele, často přišlé z německojazyčného zahraničí. To se zpravidla dělo kompletním převzetím práv jiného, už založeného a dobře fungujícího města, v případě českých zemí zpravidla práva magdeburského nebo norimberského. Další obdobné soubory práv vznikaly už na českém území, převzetím práv jiných významných českých měst (pražské, brněnské, jihlavské, olomoucké právo atp). Tato města sama ovšem zpravidla předtím svá práva získala jako práva magdeburská či norimberská. Oproti nim ovšem byla do jisté míry obohacena o určité lokální doplňky. Tímto přebíráním práv vznikaly právní okruhy, následně důležité při řešení soudních sporů. Jednotlivá města se totiž v případě složitějších nebo nejednoznačných právních otázek obracela s žádostí o radu na ta města, jejichž práva při založení obdržela. Tímto způsobem následně vznikaly jako soubory určitých precedentů či exempel právní knihy. I tyto rukopisné knihy byly následně pro jiná města opisovány. V průběhu používání těchto opisů také mohly být dále doplňovány. Asi není potřeba zdůrazňovat, že podobné soubory exempel i skutečných rozsudků jsou dnes jedním z nejdůležitějších pramenů pro konkrétní praktické poznání tehdejšího soudnictví. Především během pozdního středověku či renesance docházelo k tomu, že soubory městských práv královských měst získávala od svých šlechtických majitelů i města poddanská. Obdobný, byť podstatně skromnější soubor práv mimoto hned při zakládání získávaly také lokátory zakládané a budované kolonizační vesnice.
Snahy o vznik obecného zemského zákoníku Výše popsaný stav samozřejmě při nalézání a prosazování práva znamenal řadu komplikací a proto někteří čeští králové (Přemysl Otakar II., Karel IV., Václav IV.) usilovali o uzákonění obecného zemského zákoníku, ovšem pro odpor šlechty se jim tuto snahu nepodařilo uskutečnit. V plné šíři byla realizována v podstatě až reformami v 18. a 19. století.
Dobová právní praxe Praxe vedení právních knih se neobjevovala pouze ve městech, ale také v kancelářích panovníků či významných aristokratů, biskupů atp. Velmi časté byly v tomto prostředí také formulářové či epistolární sbírky, které představovaly vzorníky nejrůznějších typů listin, korespondence atp, jež byly při vyhotovování nových listin či vedení korespondence využívány. Prostorem pro pěstování práva byly mimoto i tehdejší univerzity, jež byly pod kontrolou středověké církve. To je podstatné, neboť právní vědě se v této době věnovali i mnozí významní církevní hodnostáři (papež Alexandr III., Inocenc IV., Řehoř IX., Bonifác VIII., Kliment V.), kromě filosofie a teologie často i absolventi práv. Ostatně, středověcí papežové byli z titulu své funkce též zákonodárci. Střediskem tehdejšího studia práv byla především Boloňská univerzita. Základními soubory tehdejšího práva byly Římské právo a Právo kanonické. Jejich studium bylo ovšem do značné míry teoretickou záležitostí, která se do praktického práva propisovala pouze velmi pomalu a postupně. Mnohde výrazněji často až v raném novověku, v prostředí měst o něco dříve než v právu zemském atp.
Stávající rozdělení práva na Právo civilní a Právo trestní ve středověku a raném novověku neexistovalo. Do jisté míry se mu blížil tehdejší pojem Hrdelní právo. Toto panovníkem udělované právo dávalo jeho držitelům (městům, feudálům, atp.) právo vykonávat popravy. Ti ktří tímto právem nedisponovali (např. méně významná poddanská města a městečka, venkovští rychtáři, někteří nižší šlechtici, cechy) mohli v rámci svých pravomocí řešit pouze méně závažné trestné činy a u závažnějších trestných činů se museli obracet na panovníka nebo jinou jím určenou autoritu.
Soudní instituce ve středověku a raném novověku Jak plyne z předchozího oddílu, každý jedinec či instituce obdařená příslušnými právy byla též soudní institucí, a to výhradně pro své členy, tj. pro obyvatele královských měst disponovala v Českém království soudní pravomocí jednotlivá královská města, pro poddané jim příslušející vrchnost, tj. majitelé jednotlivých panství (šlechta, kláštery atp.) a pro šlechtice včetně panovníka zemský soud, u něhož nebylo možné odvolání. Naopak od městských či vrchnostenských soudů bylo postupně možné odvolat se ke králi (komorní soud, dvorský soud, purkrabský soud).
Soudní pravomoce tvořily u drtivé většiny těchto institucí pouze malou část jejich agendy. V případě měst vedla soudy městská rada, v případě šlechtických panství hejtman a jemu podřízení panští úředníci. Méně závažné trestné činy ve městech a na venkově řešil rychtář, který byl původně zástupcem panovníka či šlechtické vrchnosti, později i zástupcem městských rad. Soudní pravomoc ale měly vůči svým členům například i cechy, kláštery, univerzita atp. Zemskému soudu většímu předsedal panovník a významní zemští úředníci, Zemskému soudu menšímu předsedali úředníci kanceláře zemských desek, Komorní soud byl vykonáván úředníky královské komory, Purkrabskému soudu předsedal Nejvyšší purkrabí atp. Z toho důvodu tyto soudy vždy úřadovaly pouze nárazově, nejprve zřejmě podle potřeby, později však zpravidla v předem určených termínech. Například Zemský soud větší se konal čtyřikrát, později pouze třikrát ročně, a každé zasedání tohoto soudu trvalo 14. dní. Soudy v této době nevykonávali právní specialisté. Až v raném novověku bylo studium práv chápáno jako dobrý předpoklad pro úřednické funkce, takže především u odvolacích soudů bylo možné se s absolventy práv setkat, nebylo to však normou, neboť podstatnější pro tyto funkce byl urozený původ.
Soudní proces ve středověku a raném novověku Ve středověku byl soudní proces zpravidla veden ústně a měl pouze dvě fáze, samotné soudní líčení a následnou exekuci, při níž byl uložený trest vykonán. Pokud nešlo o hrdelní zločin nebo jiný závažný trestný čin, ale například o spor o majetek, soud provedení rozsudku dokonce ani nedozoroval. Vykonání soudního rozhodnutí bylo v takovém případě iniciativou vítěze soudu, který se na soud mohl obrátit opět až ve chvíli, kdy se mu vykonání práva, ve sporech o majetek typicky vyplacení dlužné částky či předání sporného majetku, nedařilo uskutečnit vlastními silami.
Z faktu ústního vedení soudu plyne také to, že se o tehdejších soudních procesech dopovalo velmi málo písemných dokladů a i ty existující zpravidla dokládají pouze část soudního procesu. U hrdelných trestných činů někdy máme dochovány tzv popravčí knihy. Známou památkou je například Popravčí kniha pánů z Rožmberka, uchovávající mj. údaje o trestných činech Jana Žižky z Trocnova z doby, kdy působil v lapkovské bandě.